konec dubna 1998

Kouzelnická komunita prakticky po celém světě tušila, co se v Anglii děje. Ačkoliv Lord Voldemort a jeho lidé měli pod palcem ministerstvo kouzel, tudíž i tisk a i Bradavice, stále se dostávaly zprávy i do jiných zemí. Albertine Malfoyová měla zdroj zpráv sice jenom jeden, ale nestěžovala si.

Několik týdnů už každý den poslouchala rozhlas Potterova hodinka, který založili bývalí bradavičtí studenti, nyní členové Řádu, jehož jiní členové se často rozhlasu účastnili. Byla to jediná možnost, jak být Fredovi nablízku, alespoň poslouchat jeho hlas, když oznamoval novinky, či četl jména pohřešovaných a zemřelých. Každý večer ho poslouchala a modlila se, aby na něm nezaslechla jméno nikoho ze svých blízkých, kteří se potýkali s nevlídnou situací v její rodné zemi.

Několikrát se snažila Violette, svou mámu, přesvědčit, aby se do Anglie vrátily. Vždyť když budou opatrné, nikdo ze smrtijedů si toho nevšimne. Mohou si změnit jména, barvu vlasů, kompletně pozměnit svou identitu, ale nemohou přece jen tak sedět na zadku za mořem a poslouchat, jak se všichni snaží vzdorovat zoufale zlu, které jejich zemi ovládalo. Ale Albertine už odmítala jen přihlížet. Možná to hodlala dělat její máma, ale pokud má možnost pomoci, chce to udělat a nedržet se zpátky, i kdyby při tom měla položit život.

Ujistila se, že její máma tvrdě spí po prášku, který jí přimíchala do jídla, ačkoliv si kvůli tomu připadala trochu provinile, a tiše vyklouzla z jejich bytu s velkým batohem plným věcí na zádech. V ruce tiskla svou hůlku a v duchu se modlila ke všem možným bohům, co existovali, aby se její plán vyvedl a ona neskončila půlkou těla někde na Sibiři a druhou půlkou zůstala tady v Bostonu. Musí se to povést, vždyť to zkoušela, zkoušku má úspěšně složenou. Stačí si oceán představit jako malou louži a dá to levou zadní.

Jenže oceán nebyl malá louže a co si budeme, vzdálenost z Bostonu do Londýna taky nebyla zrovna nejmenší. Nikdy se na tak velkou vzdálenost přemístit nezkoušela, ale od chvíle, kdy zkoušku složila, jí bylo jasné, že své schopnosti využije přesně k tomuhle. K tomu, aby se dostala z Ameriky nazpět do Londýna, za svými přáteli, za svojí láskou.

„No tak, Alby, nepodceňuj se. Ty to zvládneš," povzbudila se v duchu, když její prsty pevněji sevřely její kouzelný proutek.

Zavřela oči. Vybavila si v hlavě ulici, kde vyrůstala. Všechny obchůdky, boční uličky, dokonce i všechna auta, která den co den parkovala u vchodu. Odtamtud už se snadno dostane do části Londýna, kde měl být byt Freda a George, tedy alespoň v to doufala. Umírala touhou Freda konečně zase políbit a nechat se obejmout. Vyslechnout si od něj, od George i od všech ostatních, co se za tu dobu v Anglii stalo, zatímco by jim na oplátku vysvětlila, co se stalo jí. Naposledy vyslala neslyšnou prosbu k Merlinovi, než ozvalo prásknutí a ona se cítila, jako kdyby ji někdo protahoval trubkou. Pevněji stiskla oční víčka a zakymácela se, když pod nohama znovu ucítila pevnou zem.

Blondýnka udělala krok dozadu, aby udržela rovnováhu a neupadla na zadek a pomalu oči otevřela. Měla sto chutí radostně zajásat, když před sebou spatřila známá místa. Naštěstí bylo teprve něco málo po třetí hodině ranní, tudíž ji nikdo nemohl spatřit, takže se ani neobtěžovala schovat hůlku. Ovládala ji panika z toho, že každou chvíli se na ulici může objevit nějaký smrtijed a bez váhání ji zbavit života, nebo ještě hůře, dotáhnout ji k Voldemortovi, aby se jakožto potomek dvou čistokrevných rodin, přidala k jeho stoupencům. Bude nejlepší, když z ulice co nejrychleji zmizí.

Zadívala se na papírek doposud ukrytý v kapse bundy. Adresa na něm nebyla vzdálená moc, naštěstí, jen doufala, že bude správná. Co když ji Fred nebude chtít vidět? Bude se zlobit, že se tak dlouho schovávala a nic neudělala? Nebo hůř, co když ho najde, ale on si mezitím, co tu nebyla, stihl za ní najít náhradu? Zatřásla hlavou, aby tyhle myšlenky vyhnala z hlavy. Když se ukáže, že si někoho našel, budeš za něj šťastná a budeš mu to přát, jasné? napomenula se v duchu, ve chvíli, kdy vykročila na zadanou adresu.

Jak se blížila, snažila se trochu zpomalit, uklidnit se a srozumitelně si v hlavě poskládat, co vlastně Fredovi řekne, když se takhle nad ránem zjeví u něj doma, když už skoro tři roky žije v představě, že je po smrti. S povzdechem odemkla pomocí jednoduchého kouzla hlavní dveře bytového domu a vstoupila na ztichlou chodbu. Měla pocit, že každý její krok musí slyšet všichni obyvatelé domu, jak se rozléhal, stejně jako každý její nádech a výdech.

Jedno patro, druhé, třetí a konečně to, kam mířila. Schovala papírek do kapsy a pokusila se uklidnit svůj splašený dech. Srdce jí bylo jako o závod. Z čeho se vlastně tak moc stresuje? Nemá k tomu přece důvod, nebo ne? Nejprve zvedla ruku, aby zaklepala, ale nakonec usoudila, že zazvonit bude jistější. Stiskla tedy krátce zvonek a čekala. Nejprve se zdálo, že se nebude nic dít, ale potom zaslechla kroky, jak bosé nohy dopadají na dlaždičky.

„Kdo proboha zvoní na zvonek ve tři ráno," zamrmlala osoba na druhé straně dveří, když mířil otevřít.

Albertine ten hlas moc dobře poznávala. Byl jeho. Stejně jako oči, nos, celý obličej, i ty dobře známé zrzavé vlasy, které spatřila jakmile se dveře pootevřely. Vhrkly jí slzy do očí, zatímco osoba, jež jí právě odemkla, vypadala spíš šokovaně.

„Alby?" hlesl téměř neslyšně Fred, když dostatečně zanalyzoval vzhled nově příchozí.

„Ahoj Frede," odvětila šeptem a láskyplně se na něj pousmála. Ale ucukla a úsměv jí z tváře zmizel, když na ni Fred namířil hůlkou. „Co to vyvá-"

„Jak jsme se dali tehdy dohromady? Proč jsme šli na naše první rande?" vypadlo z něj, zatímco na ní stále hleděl jako na zjevení.

„Srazil jsi mě během famfrpálového zápasu. Skončila jsem na ošetřovně, kam jsi za mnou přišel a přinesl mi balení burákového másla. Ale já jsem na buráky alergická, takže když jsem ti to řekla, pozval jsi mě do Prasinek, abych si sama vybrala něco v Medovém ráji," vypadlo z ní. Byla to jedna z jejích nejmilejších vzpomínek. Oni dva, ruku v ruce kráčející Prasinkami, nehledě na to, že na ně všichni překvapeně koukají.

„Pro Merlina," vydechl a a zakroutil hlavou. Ruka s hůlkou v spadla zpět podél těla, zatímco tu druhou prázdnou zvedl a natáhl ji směrem k ní, jako by se chtěl ujistit, že to není pouhá iluze, ale skutečně před ním stojí jeho Albertine, živá a zdravá, z masa a kostí. „Štípněte mě někdo."

S malým úsměvem natáhla svou ruku a štípla ho do předloktí. Poté se udržela, aby překvapeně nevyjekla, když ji popadl do náruče a pevně ji objal. Zabořila svůj obličej do jeho ramene, zatímco jí z očí proudily slzy štěstí, vsakující se do Fredova pyžama.

„Jestli je tohle sen, tak doufám, že jsem umřel ve spánku a už se z toho nikdy neprobudím, protože bych tě už nikdy neviděl," zašeptal, zatímco ji naléhavě a láskyplně tiskl k sobě.

„Není to sen," zašeptala ona v odpověď. „Jsem to já, z masa a kostí. Všechno ti vysvětlím, jen co-"

Nebránila se polibku, který její větu přerušil, právě naopak. S chutí mu ho oplatila a pevně mu omotala ruce okolo krku, zatímco za nimi Fred zabouchl dveře na chodbu a vzal ji dovnitř do bytu.

Tu noc ani jeden z nich nespal. Do sedmi do rána spolu seděli v obývacím pokoji prostorného bytu, usazeni na pohovce, v rukou hrnečky s horkou čokoládou, zatímco navzájem poslouchali své vyprávění. Albertine Fredovi vyprávěla o tom, proč vlastně předstíraly s její mámou smrt a proč mu nic neřekla. Fred jí naopak uváděl blíže do dění v Anglii, dokud oba v objetí nepadli únavou, když se přiblížila sedmá hodina.

xxx

Violette za tu dobu propadla v Americe naprosté panice. Její dcera zmizela i se všemi svými důležitými věcmi uprostřed noci, zatímco ona to celé prospala, aniž by ji cokoliv vzbudilo. Ačkoliv měla dost jasné podezření na to, kde teď zrovna Albertine bude, dlouho váhala, zda to tak skutečně je a má se do Anglie vydat také. A co vlastně dělat, když svou dceru zase najde. Nechat ji tam? Vynadat jí jako malému dítěti? Odvézt ji zpátky do Bostonu, kde bude v bezpečí?

Neváhala dlouho. Jednou se jí dostala do ruky její hůlka a bez dalšího zdlouhavého přemýšlení se přemístila do své rodné země, přímo do bytu, který obývala se svým, vlastně, bývalým manželem. Bylo už po osmé hodině, Rickon bude již jistě v práci a ona nebude muset zdlouhavě vysvětlovat, co se vlastně stalo a proč se najednou vrátila. Najde Albertine, dá jí přednášku o slušném chování a vezme jí zpátky do Států. Nebo jí jen dá přednášku o slušném chování, řekne jí, jak moc jí má ráda a ať na sebe dává pozor, a potom se vrátí do Ameriky sama, aby nemusela čelit vysvětlování toho, jak je možné, že není mrtvé. Ale osud si pro ní dnes vymyslel zcela jiný plán.

Byla v londýnském bytě sotva pár vteřin, když se ozvalo zazvonění zvonku a o chvíli později kdosi vstoupil dovnitř. Nebyl to ale Rickon, ačkoliv tvář nově příchozího byla Violette stejně dobře známá.

„No podívejme se, Violette Fawleyová osobně. Nemáš ty být mrtvá?" řekl protáhle Evan Rosier a přejel o několik let mladší ženu pohledem.

„A nemáš ty být v Azkabanu?" vrátila mu to blonďatá žena, která přemýšlela nad tím, co by mohl chtít Evan Rosier v jejich, tedy v Rickonově bytě. „Co tady děláš?"

„Já? Abych byl upřímný, tak to tady balím," pokrčil klidně rameny. „Ale na tohle bych se měl spíš ptát já tebe. Já nejsem ten z nás, kdo má být mrtvý, Vio."

„Sklapni," řekla rázně, ale poté se zarazila a znovu si v hlavě zopakovala jeho slova.

Evan se ušklíbl nad jejím výrazem, který se jí usadil ve tváři, když si zřejmě znovu promýšlela, jak to asi myslí. „Ano, drahá Vio, balím to definitivně v celé Anglii. Už mě nebaví se jen honit za kříženci a mudlovskými šmejdy. Když Pán Zla půjde do kopru, my všichni tam půjdeme s ním, to je jasný už teď. A Azkaban nebyl zrovna příjemné místo k pobytu, abych byl upřímný."

„Půjdou po tobě," poznamenala.

„Ne, ty teď mají dost práce s tím, aby se jim všechno nerozsypalo pod rukama. Lidé přestávají mít strach, půjdou s ním bojovat, pokud budou mít naději, že tak jeho krutovláda skončí, i kdyby měli mít byť jen maličkou naději, že ho porazí. Pán Zla Pottera stále nechytil a každým dnem je nervóznější. A já u toho nechci být, až ho sotva dospělý fracek porazí a bystrozorové nás budou honit jako kočka myši."

„Takže hodláš zdrhnout. Jak typicky zbabělé, Rosiere," poznamenala a pokusila se ho obejít, aby se dostala z bytu ven.

„Ale nechce se mi jít samotnému," prohodil ledabyle. „A ty už teď manžela vlastně nemáš, když tě považují za mrtvou a tvůj povedený kluk nabaluje a píchá svojí švagrovou."

Nad tou poznámkou Violette vykulila oči. Věděla, že si Rickon s Narcissou rozuměl, i Aalyiah o tom kdysi často mluvila, ale nenapadlo ji, že by to myslel opravdu vážně. Dokonale ji to vyvedlo z míry, což byl ostatně i Evanův cíl. Chytil ji za zápěstí, aby ho případně neproklela a podíval se jí do očí.

„Pojď se mnou. Budeš mít klid, na něj zapomeneš a začneš nový život. A moc dobře víš, že já ti dám mnohem víc, než on," pronesl klidně.

Pochopila jeho dvojsmyslnou narážku a nejistě polkla. Cítila se pod jeho pohledem jako pod drobnohledem a dokonale nyní chápala všechno, co jí o něm stihla napsat Alia, než zemřela. Evan měl rád ženskou společnost, patřičně si ji rozmazloval, aby si následně mohl užívat, a nebylo žádným tajemstvím, že i jeho milenky, byť byly sebeobyčejnější, se měly jako v peřince, dokud ho nepřestaly bavit. To ale nebyl případ Violette Fawleyové.

Poté, co mu to nevyšlo s Aalyiah Malfoyovu a následně ani Nathaliou Yaxleyovou, několik let unikal před Azkabanem a užíval si nezávazné rozkoše s náhodnými ženami. Dokud na ministerstvu, krátce před tím, než ho konečně polapili a odvlekli do onoho kouzelnického vězení, nepotkal Violette. Sice ženatou a s dítětem, ale jejíž manžel byl idiot, co po pár letech v manželství zjistil, že ho žena vůbec nezajímá a raději se oddával všemožným románkům, které mu Violette tolerovala. Proč by si měl užívat on, ale ty ne? zeptal se jí onehdy, než se spolu poprvé vyspali, v jeho kanceláři na minsterstvu.

„Chceš začít nový život? Udělat za minulostí tlustou čáru a mít se zase jako v peřince?" zeptal se jí, „Ten prstýnek totiž pořád mám."

Opět věděla na co naráží. Prstýnek, který měl navléknout oběma svým předchozím snoubenkám, ale nikdy k tomu nedostal příležitost. Proto kdysi navrhl Violette, že ho jednou navlékne jí. Vysmála se mu. Ale dnes ne. Dočista zapomněla na svůj původní cíl návratu do Anglie, myšlenky na Albertine její hlavu opustily. Vložila svou ruku do té Evanovy, nad čímž se on jen spokojeně usmál.

„Vlastně proč ne," vypadlo z ní, než je Evan přemístil pryč.