1. května 1998

Začátkem května roku devadesát osm nikdo neprožíval zrovna šťastné období. Popravdě to v téhle době ani moc dobře nešlo. Zlo ovládané Pánem Zla bylo na vrcholu své síly. I mudlové si uvědomovali, že se děje něco zvláštního, ač nemohli skutečně přijít na to, čím je to způsobené. Ministerstvo kouzel bylo pod nadvládou smrtijedů, tisk procházel tvrdou cenzurou a kdokoliv by se pokusil napsat něco, nějakým způsobem poškozujícího osobu Pána Zla, či systému, který byl zaveden, mohl se rovnou rozloučit se životem. Ze všemi dětmi oblíbených Bradavic se stalo ještě temnější místo - smrtijedé v učitelském sboru se postarali o to, aby se se všemi mudlovskými a nečistými dětmi zacházelo tak, jak si podle jejich ideologie mysleli, že si zaslouží. To milé místo se za několik měsíců změnilo k nepoznání.

A ne jen Bradavice se změnily, měnilo se všichni a všechno. Kouzelníci napříč celou Anglií si uvědomovali, že pokud se budou stále jen schovávat a sklánět před Voldemortem hlavy, zůstane tu už napořád a nikdo mu nedokáže zabránit v konání dalších zvěrstev. Dospělí se snažili chránit své děti tím, že je posílali za příbuznými daleko od ohniska, kde se ty největší hrůzy odehrávaly. Mladí byli nuceni dospět mnohem rychleji, než by po nich bylo požadováno obvykle, děti byli nuceny čelit hrůzám, které byly všudypřítomné.

„Něco se děje," prohlásila Faith Moriartryová, zatímco seděla na jedné z dek uvnitř komnaty nejvyšší potřeby, která se za poslední měsíce stala útočištěm většiny studentů, vyjma těch zmijozelských, tedy až na jednu studentku z oné koleje.

„To už jsem od tebe za poslední měsíc slyšela tak pětkrát," zamumlala unaveně Esmeé Delacroix, jediná zástupkyně zmijozelské koleje, nacházející se v nově zbudované Brumbálově armádě, stejně jako před pár lety. „A stále nic."

„Ale dneska to je jiné," trvala si na svém Faith a rozhlédla se po místnosti, kde většina všech studentů pospávala. Aby taky ne, když ručička na hodinách už byla téměř u jedenácté hodiny večerní.

„Bylo by fajn, kdyby to byla pravda," poznamenal Seamus Finnigan. „Ale ona má pravdu, Faith, už tak dlouho čekáme, až se konečně něco stane, ale pořád nic."

„Nesmíme ztrácet naději," povzdechla si jeho hnědovlasá spolužačka a lehla si vedle Esmeé. „Protože jak nebudeme věřit v to, že se to celé zlepší, tak půjde všechno do háje."

xxx

Bradavice nebyly jediným místem, kde se shromáždili lidé, ochotni bojovat i padnout za ukončení Voldemortovy krutovlády. Rodinný dům za Londýnem, který obýval se svou snoubenkou Ashton Lloyd se každou minutou zaplňoval nově příchozími. Přítomná už byla Danellina nejlepší kamarádka Delaney, se svou sestřenicí Albertine a oběma dvojčaty Weasleyovými, a všichni netrpělivě čekali, až dorazí poslední očekávaní, Lanin bratr Philip se svou snoubenkou Celeste.

Delaney seděla se zavřenýma očima na pohovce v Lloydovic obýváku a v duchu odpočítávala minuty. Hlavou jí létala jedna myšlenka za druhou, ohledně jejího stále nepřicházejícího bratra. Jedna možnost, co se jim stalo a proč nedorazili, byla horší než druhá. Nakonec s povzdechem oči otevřela a setkala se se soucitným pohledem své sestřenice, sedící na zemi naproti ní, kde Albertine achovala v náručí téměř dvouletou dceru Ashe a Danelle, dřímající v její náruči.

„Znáš Philipa, Lany, pořád chodí někde pozdě, vsadím se, že dneska to nebude jiné," řekla ve snaze ji uklidnit. Jako na zavolanou se konečně ozvalo zaklepání na dveře, po němž Lana vyskočila na nohy a vrhla se ke dveřím s hůlkou v ruce. Tentokrát však neztrácela čas s kontrolní otázkou, ačkoliv si uvědomovala jak moc riskuje. Skočila Philipovi okolo krku, jakmile vešel do dveří. „Jdeš pozdě!"

„To je moje chyba," pousmála se na ni omluvně Celeste, z nějakého důvodu celá pobledlá.

„Jsem tak ráda, že jste tu a jste v pořádku," vydechla Lana a sevřela v objetí i bratrovu přítelkyni, která se za poslední týdny stala její velmi dobrou přítelkyní a pyšnila se také zásnubním prstýnkem, který také už nějaký ten pátek nosila.

„A ty? Všechno dobrý?" ujišťoval se poté Philip. „Co Marlee?"

„Přežívám," povzdechla si jeho sestra a opět zabezpečila dveře ochranným kouzlem, načež i s oběma zamířila zpět do obývacího pokoje. „Marlee je u babi Pennelope a Olivii v Irsku, aby byla v bezpečí."

„No konečně!" zvolala Danelle, jakmile oba opozdilci vešli do místnosti. Objala je na přivítanou a poté Philipa vyhnala do kuchyně za ostatními kluky, zatímco Celeste donutila posadit se na pohovku v obýváku.

„Tak?" zeptala se tlumeně Albertine. Všechny tři na jejich čtvrtou společnici upřeli tázavý pohled, pobízející Celeste k tomu, aby jim odpověděla na jejich naléhání.

„Potvrdilo se mi to," povzdechla si Celeste. „Jsem vážně těhotná."

Lana své budoucí švagrové stiskla povzbudivě ruku. „A řekla jsi mu to?"

Danelle objala světlovlasou Celeste okolo ramen, když sklesle zavrtěla hlavou a upřela pohled na prstýnek na své ruce. „Možná bys měla. Každým dnem je možné, že se něco semele a může se komukoliv z vás něco stát. A Philip by si to zasloužil vědět."

„A právě proto mu to nechci říkat. Pokud se něco stane a my budeme muset jít někam na pomoc, tak proti tomu bude protestovat a nikam mě nepustí, když to bude vědět. A v boji proti Voldemortovi je každá hůlka navíc dobrá. Až se tenhle blázinec zase uklidní, tak mu to řeknu, ale do té doby ne. A vy si to necháte pro sebe," varovně pohlédla na všechny tři ženy okolo sebe.

Všechny tři poslušně přikývly a semkly se do jednoho pevného hromadného objetí.

„Takhle dojaté jsem je naposledy viděl, když se vrátila Alby," poznamenal Philip, když nenápadně nakoukl do obýváku a zahlédl všechny čtyři osoby na pohovce, jak se objímají.

„Jsou to holky, mám pocit, že čím jsou starší, tím snáze se nad něčím dojmou. Alespoň u Danelle to pozoruju," odvětil jeho nejlepší přítel Ash.

„Třeba jedna z nich přišla s nějakou novinkou a z toho se všechny tak dojaly," navrhl jednu z možností Fred, čímž nebyl vlastně ani tak daleko od reality. „Nevrátila se Lany zpátky k bráchovi?"

„Ne, o tom bych věděl," zakroutil hlavou Philip. „Od té doby, co se pohádali na její narozeniny to s nimi šlo tak z kopce, že si raději dali pauzu, ale vidím to tak, že už se definitivně rozešli, protože Lany už o něm vůbec nemluví."

„No je pravda, že pro Charlieho je to asi taky už uzavřené téma, ale je na něm vidět, že mu chybí," uznal George, který taktéž na chvíli nakoukl do obývacího pokoje. „Ale na ní nic moc vidět není."

„Mám podezření, že se moje sestřička do někoho zakoukala, a ten ji buď nechce, nebo ona nechce jiný vztah, těžko říct, ale odmítá o tom se mnou mluvit. Nevím, jestli to probírá s holkama," pokrčil rameny Philip.

„Hoši musím říct, že se fakt těším na dobu, kdy budou zase naše největší problémy trable se vztahy, jako na škole, a ne ten parchant, co už ovládá pomalu celou Anglii," povzdechl si Ash a všichni tři mu dali za pravdu. A všichni doufali, že ta doba přijde co nejdříve.

xxx

Jacques Delacroix se stejně jako většina obával toho, co každým dnem přijde. Litoval, že před dvěma lety povolil a souhlasil s rozhodnutím své manželky, své milované Denise, odjet z Francie a čelit rostoucímu zlu v Británii. Kdyby mohl udělat něco proto, aby svoje rozhodnutí zvrátil, udělal by to, ať už by ho to mělo stát cokoliv. Jenže Denise byla neoblomná. Jednou před válkou utekli, podruhé už se schovávat nebude.

A tak v Anglii zůstávali. Jenže s ubíhajícími měsíci se situace zhoršovala. Voldemort nabýval na síle a Jacques se skutečně obával dne, kdy se rozhodne rozpoutat bitvu - divokou a vražednou, během níž padne spoustu lidí. A on nehodlal dopustit, že mezi těmi padlými budou i jeho dvě děti, které stále studovaly v Bradavicích, Esmeé a Theo. Jeho nejstarší dcera Celeste už byla dospělá, sama se rozhodla, že se přidá k Fénixovu Řádu, stejně jako její přítel, nyní už snoubenec, a většina přátel, které si zde našla. Ale své mladší děti nechtěl tomu nebezpečí vystavit. Proto se nyní přemístil do Bradavic, tak blízko k hradu, jak mu to ochranná kouzla dovolila.

Naposledy tu byl před několika lety, když během Turnaje tří kouzelníků jeho mladší dcera čelila vyloučení z Krásnohůlek a musela přestoupit do Bradavic. V ruce svíral hůlku, když sebevědomě vykročil po dlouhém kamenném mostu směrem k hradu. Žaludek se mu svíral nejistotou a vlastně i strachem, protože se proslýchalo, že od té doby, co je ředitelem Snape, smrtijed dosazený na svou momentální pozici Voldemortem, školní pozemky jsou hlídány smrtijedy. A tyhle řeči nelhaly. Jakmile se ocitl za polovinou mostu a Bradavice měl prakticky na dosaz, už zbývalo jen pár desítek kroků, aby se dostal k mohutným vratům vedoucím do školy, ho zastavily dvě postavy oděné v černých hábitech.

„Co tu chceš?" kývl na něj jeden z nich, čímž odvedl jeho pozornost a jeho kumpán zatím Jacquese jednoduše zbavil hůlky.

„Jdu si pro svoje děti, abych je odvedl domů. Kvůli úmrtí v rodině," vysvětlil Jacques vymyšlenou výmluvou. „Mohli byste mi vrátit mou hůlku, pánové?"

„Jak se jmenují? Musíme zkontrolovat, zda mají povolení školu opustit," odvětil smrtijed a pozorně muže naproti sobě sledoval.

„Theodore Delacroix a-"

„Ale ale, takže vy jste papá od mladého Delacroixe," přerušil ho druhý smrtijed, jenž si ledabyle pohrával s Jacquesovou hůlkou. Moc dobře Thea znal, aby taky ne, když byl mladý Delacroix stejně oddaný služebník Pána Zla, jako oni dva. „Tak to jste otec i té malé děvky, co našeho Pána zradila, že?"

„No dovolte! Takhle o mé dceři mluvit nebudete! Moje děti nejsou přisluhovači Pána Zla a nikdy nebudou!" bránil se ihned Delacroix, čemuž se oba muži jen zasmáli.

„Theo! Pojď sem!" houkl jeden z nich za sebe.

Jacquesovi se zatajil dech, když se na opačném konci mostu, než na tom, z něhož přišel Jacques, vynořil jeho nejmladší potomek a jediný syn, oděný ve stejné černé kápi, jakou na sobě měli i smrtijedi před sebou. Takže z něj teď byl smrtijed? Nechal se svést touhou po moci a přijal Voldemortovo znamení zla?

„Theo, proboha co to vyvádíš?" vydechl nechápavě.

„To, čeho se ty s matkou až moc bojíš," odsekl jeho syn chladně a vykasal si levý rukáv. Jacquesovi oněměl údivem, když spatřil na synově předloktí ono znamení, jakým Pán Zla označoval své stoupence. „Pán Zla vyhraje tuhle směšnou válku, otče. A poté bude vy dva, Celeste i ta zrádkyně Esmeé, rádi, že vám u něj zařídím milost a vyhnete se smrti."

„Co to říkáš, Theo? Vždyť ty mluvíš úplně stejně zmanipulovaně jako oni!" trhnul hlavou směrem k oběma mužům, mezi nimiž Theo stál. „Jsi omámený Voldemortovou ideologií a touhou po moci! On padne a potom tě zavřou do Azkabanu, uvědomuješ si to?!"

„Jak se opovažuješ vyslovit jeho jméno, ty krvezrádče?" sykl nenávistně smrtijed po Theově levici a silně nakopl Jacquese do kolen, což zapříčinilo Jacquesův pád na chladný kamenný most.

Zaúpěl bolestí a pokusil se vstát, ale v tu chvíli přiletěla další rána, tentokrát do obličeje, až mu z koutku úst začala odkapávat krev. Silné ruce ho uchopily za košili a zvedli do vzduchu. Jacques se ocitl nad propastí, která se rozkládala pod mostem a z toho pomyšlení se mu udělalo nevolno. Stačilo by, aby ho smrtijed pustil a jeho tělo se zřítí dolů.

„Nějaká poslední slova, Delacroixi?" prohodil směrem k němu.

Jacques naposledy pohlédl na Thea. „I přes to, co z tebe teď je, tě prosím, dávej pozor na svoje sestry. A na svou mámu. Vyřiď jim všem, že je miluju nade všechno na světě. I tebe pořád miluju Theo, i když jsi udělal spoustu chybných rozhodnutí, jak vidím. Vždycky budeš můj syn, i přes tohle všechno. Ale doufám, že se vzpamatuješ a ještě se stihneš postavit na dobrou stranu."

Poté silně uhodil smrtijeda, který mu bránil v pádu dolů, do tváře, aby byl nucen o krok ustoupit a pustit ho. Jeho tělo začalo padat dolů a Jacques Delacroix zavřel oči, věnujíc poslední poslední myšlenky před svou smrtí své sladké manželce, která byla světlem jeho života.

„Mrzí mě, že tě opouštím Denise. Ale setkám se zase s Aalyiah a se svým otcem, a potom na tebe počkáme v jiném světě."

A jakmile dořekl poslední slovo, jeho tělo dopadlo na tvrdou zemi a Jacques Delacroix naposledy vydechl.