1. května 1998/2. května 1998

Narozdíl od většiny ostatních smrtijedů, kteří nosili znamení zla, Barty Skrk junior rozhodně nebyl poslední měsíce tak spokojený, jako ostatní Voldemortovi přívrženci. A to jen kvůli jedné jediné věci, jež mu v životě chyběla. Tedy vlastně dvěma, ale ne tak úplně věcem. Jeho srdce postrádalo dvě osoby, které už několik měsíců neměl šanci spatřit.

„Ty bys o ní nedokázal nic zjistit? Alespoň jak se má?" s povzdechem se zadíval na Rickona, který mu v onu květnovou noc dělal společnost nad sklenkou jakéhosi zlatavého alkoholu.

„Bohužel," zakroutil hlavou jeho společník a upil ze své skleničky. „Nevím, jak bych se k ní dostal a zprávy od ní taky nemám."

Barty se zvedl ze židle a přešel k oknu, skrz nějž se zahleděl ven. Jako by doufal, že se nad ním vesmír slituje a k němu přilétne sova se vzkazem od té, kterou by v tuhle chvíli tak rád viděl a ne jen viděl, rovnou by ji sevřel v objetí a už ji nikdy nepustil. Omluvit se jí, zase a znovu, za všechny chyby, které kdy v životě udělal a nějakým způsobem se dotkly i jí. Toužil po tom, vidět ji veselou a šťastnou, vidět jí smát se a být šťastný spolu s ní. Hodit starý život za hlavu a začít nový, po jejím boku. A stejně tak moc toužil potom, vidět vyrůstat a vychovávat s Delaney Malfoyovou jejich malou dceru, která před měsícem oslavila svůj první rok života. A on u toho nebyl. Neviděl tu radost v jejích dětských modrých očích, když trhala papír z dárků, nebo se ládovala dortem.

Cuknul obličejem, což byl následek úleku, když mu Rickon nečekaně položil dlaň na rameno. „Ty ji vážně miluješ, viď?"

Přikývl. Bez sebemenšího zaváhání. „Miluju. Vím, že jsem jí hrozně ublížil tím, jak jsem se k ní choval a pohlížel na ní ze začátku jen jako na nutnou povinnost, kterou pro Pána Zla musím udělat, ale změnil jsem se. Kvůli ní. Ale je mi to k ničemu."

„Proč myslíš?" povytáhl tázavě obočí Rickon. „Lana to možná nedává najevo, ale má srdce ze zlata. Pokud jí vážně dokážeš, že ji miluješ a změnil ses kvůli ní, ona to ocení a dá ti šanci. Je podobná jako bývala moje sestra, její máma. Když jí ublížíš, vykouzlí kolem sebe štít, kterým se bude chtít před další bolestí chránit a musí přijít opravdu někdo, koho bude opravdu od srdce milovat, aby ten štít zase spustila."

„Když jsem ji viděl naposledy, tak v jejím bytě musel spolu s ní bydlet nějaký muž. Takže se zdá, že štít spustila a je spokojená," zakroutil hlavou Barty. Přál jí štěstí, ale přece jenom byl trochu sobec a byl by raději, kdyby štěstí nalezla s ním a ne s někým jiným.

„Naposledy jsi ji viděl loni v srpnu, pokud si dobře vzpomínám," odvětil světlovlasý muž a kopl do sebe zbytek tekutiny ve skleničce, která pálila v hrdle. „A od té doby se toho spoustu mohlo změnit."

Bartymu znovu cuklo obličejem. „To mohlo, ale ona si nezaslouží, aby jí někdo zase psychicky ublížil. Co když ho milovala a on se s ní rozešel? To raději budu snášet, že je s někým jiným, než abych jí přál další bolest, abych si ji sobecky nechal pro sebe."

Nikdy nečekal, že by ho jedna obyčejná mladá žena mohla natolik změnit. Když před čtyřmi lety unikl polibku od mozkomora, byl to jen oddaný smrtijed, jenž by pro svého Pána udělal cokoliv. O rok později takový stále byl a proto neprotestoval, když mu bylo řečeno, že Abraxas Malfoy potřebuje provdat svou vnučku. Jakmile ale Delaney poprvé uviděl a následně se s ní seznámil, něco se změnilo. Už neměl takovou potřebu ubližovat ostatním, už ho nezajímalo, jestli ho Pán Zla bude uznávat a bude mít jeho přízeň, nebo ne. Jediné, co ho zajímalo, byla ona. Chtěl o ní zjistit všechno, i ty nejméně podstatné detaily. A ač to možná ze začátku stále dělal z povinnosti, protože nechtěl poté, co si ji vezme, aby jejich manželství ihned krachlo, po pár dnech se jeho přístup úplně změnil. Dělal pro ní spoustu věcí, jakým se do té doby vysmíval a označoval je jako zbytečně a nechutně romantické, jako vytažené z nějakého románu pro ženy. Nosil jí květiny, lichotil jí, při jejich setkání ji líbal na tvář, či na ruku, procházel se s ní po zahradě a po večeři s ní tančil. Jako kdyby se náhle ocitly v jednom z takových románů, kde není nic než jen láska a romantika.

„To jsem rád, že to říkáš," poznamenal Rickon, na jehož tváři se skutečně objevil malý úsměv. „Protože to znamená, že ji opravdu miluješ."

Naposledy mu stiskl rameno a poté se vydal z místnosti pryč. Každým dnem očekával, kdy přijde rozkaz Pána Zla, ať se všichni shromáždí a konečně dojde k oné závěrečné bitvě, na níž všichni čekali. Až ta rozhodne, zda Voldemort bude dále u moci, nebo jeho éra krutosti a smrtí konečně skončí a vše bude jako dřív. A pokud mu zbývalo pár dní, či dokonce jen několik hodin, hodlal je trávit s tou, co pro změnu miluje on.

Našel Narcissu v pokoji jejich dítěte, Lea Malfoye, který letos oslavil dva roky na světě, ve stejném měsíci, jako Lanina malá Marlowe oslavila jeden rok. Uzamkl za sebou dveře a přešel k dětské postýlce, u níž Narcissa seděla v měkkém polstrovaném křesle, v němž vždycky četla svému mladšímu synovi pohádky a čekala, než usne. Pousmála se, když ucítila na ramenou Rickonův dotek a ucítila, jak ji políbil do vlasů, jako to měl ve zvyku.

„Proč ještě nespíš?" zašeptala směrem k němu a vzhlédla, aby mu viděla do obličeje.

„Barty si potřeboval s někým promluvit a já byl zrovna po ruce," pokrčil rameny. „A navíc jsem doufal, že tě ještě stihnu, abych si s tebou mohl promluvit."

„O čem?" povytáhla tázavě obočí.

„O Leovi. A vlastně i o tobě," povzdechl si Rickon. „Přemýšlel jsem nad tím. A myslím, že je nám oběma jasné, že každý den se může cokoliv stát a Voldemort bude chtít, abychom pro něj šli bojovat a on vyhrál. A nejlepší bude, když od toho Leo bude co nejdál to půjde."

Překvapeně zamrkala, ale poté přikývla. „No ano, bylo by to nejlepší, ale kam ho chceš poznat? Nemáme nikoho příbuzného, komu bychom ho mohli svěřit."

„Ty bys šla s ním. Mohla by ses s ním schovat v mém starém bytě a byli byste v bezpečí oba."

S tím už tak snadno nesouhlasila a namísto předchozího přikývnutí teď rázně zakroutila hlavou. „Ne. Já se nikam schovávat nebudu, Rickone. Mám totiž ještě druhého syna, který jistě toho celého bude součástí. A já se nemíním někde schovávat a čekat na to, až mi přijde oznámení o tom, že je mrtvý."

„Ciss bylo by to pro tebe-"

„Už jsem řekla," znovu zavrtěla hlavou a potom ji něco napadlo. Vážně se mu podívala do očí. „A co tvoje máma?"

Tentokrát to byl Rickon, kdo překvapeně zamrkal. „Moje máma?"

„Ano, tvoje máma Pennelope. Říkal jsi, že jsi o ní mluvil s Lanou a ta ti potvrdila, že mrtvá není. A navíc ti řekla, kde ji hledat. Ona by byla spolehlivý člověk, u kterého bychom Lea mohli nechat. Navíc se vsadím, že bys jí klidně mohl říct pravdu." Políbila ho na tvář a přešla ke dveřím. „Popřemýšlej o tom. Alespoň ty bys ve válce mohl stát na správné straně."

Nechala ho tam samotného, jen obklopeného jeho myšlenkami a jediným živým společníkem mu byl jeho oddechující dvouletý syn, který klidně snil s palcem v puse. Vyhledat jeho mámu nebylo vůbec špatný nápad. Ona by jistě jeho rozhodnutí pochopila, nevyčítala by mu to. A když nad tím tak přemýšlel, v tuhle chvíli asi netoužil víc po ničem jiném než potom, aby ho znovu sevřela v tom svém láskyplném mateřském objetí, v jakém ho naposledy tiskla před tolika lety. Ale co Narcissa myslela tou správnou stranou? Měl by tam odnést Lea a rovnou tam sám zůstat? Bojovat ve válce na straně Řádu?

Dřív, než to stihl pořádně promyslet, opatrně vzal malého chlapečka zabaleného do deky, do náruče. „Půjdeme poznat tvou babičku, Leo," zašeptal a sevřel v prstech hůlku. Vybavil si adresu, kterou mu tehdy v létě Delaney nadiktovala a přemístil se. S jeho synem to ani nehnulo a dál si spokojeně cumlal palec.

Naskytl se mu pohled na malebný rodinný domek, stojící trochu odstrčený od ostatních obydlí v okolí, po čemž usoudil, že zrovna to bude dům, který hledá, vzhledem k tomu, že babička Pennelope nikdy neměla ráda až moc velkou společnost. Stejnou vlastnost po ní podědila i Aalyiah. Rickon by možná ani nedokázal spočítat, kolikrát se nějaké velké společnosti vyhnula, protože tam nechtěla trávit svůj drahocenný čas.

Ale kvůli analyzování její povahy tu dnes nejsem, připomněl si v duchu. Zhluboka se nadechl a zazvonil na zvonek. Bylo něco málo před půlnocí, tudíž se nedivil tomu, že v domě bylo do té doby zhasnuto. Až po druhém zazvonění přes sklo ve dveřích zahlédl světlo a pohyb.

„Kdo je tam?"

„Ahoj mami," zavolal Rickon a musel se pousmát, když se dveře otevřely a objevil se v nich Pennelopin pobledlý obličej. Oči se jí zalily slzami, když svého syna zase po tolika letech spatřila a dlouhé vteřiny se nezmohla ani na slovo.

„Rickone," vydechla nakonec a pohladila ho po tváři, jako kdyby se chtěla ujistit, že tam skutečně stojí a nemá halucinace. Usmál se na ni. „C-co ty tady... Jak ses o tomhle místě dozvěděl? Jak ses dozvěděl o tom, že nejsem-"

„Všechno ti vysvětlím," slíbil Rickon a poté kývl hlavou k chlapečkovi spícímu v jeho náruči. „Ale nejdřív bych ho měl dát někam spát."

Ta noc byla pro všechny kouzelníky osudovým zlomem. Většina z nich spala. Někteří, jako například sourozenci Malfoyovi se svými přáteli, střídavě odpočívali a vzájemně se budili, aby byli připravení rychle zareagovat, kdyby se cokoliv stalo. Rickon Malfoy vyprávěl své matce co se stalo za těch devatenáct, skoro dvacet, let, od chvíle, kdy jeho starší sestra zemřela a oni dva se od té doby neviděli. Každý byl ale ihned bdělý a připravený jít bojovat za dobro, když kolem půlnoci prolétla napříč celou Anglií ona zpráva, která dala všechno do pohybu:

Harry Potter byl spatřen v Prasinkách.