2. května 1998

„Vím, že se připravujete k boji. Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, abych proléval kouzelnickou krev. Vydejte mi Harryho Pottera a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci."

Všichni přítomní sebou při zvuku Voldemortova hlasu trhli. Někteří si zacpávali uši ve snaze tomu odpornému děsivému hlasu, přednášející jim tu rádoby velkorysou nabídku, odolat a neposlouchat ho, jiní se choulili k sobě ze strachu, že se Voldemort osobně za chvíli objeví ve Velké síni, aby si Harryho vzal osobně. Strach byl všudy přítomný a nešlo se za něj na nikoho zlobit. Vždyť je právě čekala bitva, která naháněla strach i těm nejzkušenějším kouzelníkům. Všichni měli právo se bát.

Delaney věnovala myšlenku své malé dceři a zadoufala, že se pro ní ještě dnes bude moci vrátit a sevřít jí v náručí. V žádném případě nechtěla Marlowe vystavit stejnému životu bez rodičů, jaký si prožila ona sama. Já se za tebou vrátím, Marlee, slíbila děvčátku v duchu, než se rychlým krokem vydala ven z velké síně, aby pomohla s přípravami na boj. V prstech si nervózně pohrávala s hůlkou, s níž dnes mínila svést vítězný boj proti smrtijedům a Voldemortovi samotnému. Protože nehodlá sledovat, jak bude její dcera vyrůstat ve světě, jaký Voldemort stvořil během posledního roku. Chtěla Marlee odvést na nástupiště 9 a 3/4 s tím, že si léta strávená v Bradavicích užije, stejně jako si je užívala ona, že se nebude být ji pustit za přáteli ven, protože bude mít strach, že na ně odněkud vyskočí banda smrtijedů. Chtěla, aby její dítě i všechny ostatní, vyrůstaly v bezpečném světě, bez Voldemorta.

„Lany?" ozval se za ní mírně překvapený hlas.

Prudce se otočila a ačkoliv se nenacházeli zrovna v lichotivé situaci, na tváři se jí rozlil úsměv a skočila osobě za sebou do náruče. Tak dlouho se s ním neviděla, tolik let ani neměla tušení, co s ním je a kde se toulá a teď ho po takové době mohla zase obejmout.

„Rogere!" vydechla nadšeně, když se od něj konečně odtáhla. Nehledě na to, že kolem nich proudily davy vyděšených studentů, buď těch, kteří utíkali, aby se mohli schovat, či evakuovat, tak těch, kteří se rozhodli zůstat a milovanou školu bránit, se prostě musela zastavit, aby se s ním přivítala. Vždyť dříve, dokud nedošlo k tomu nešťastnému incidentu večer před Cedricovou smrtí, tak ho vídala každý den a od té doby se jeho společnosti vyhýbala a vlastně netušila, co s ním celé ty roky bylo.

„Jsem to já," přisvědčil s mírným úsměvem tmavovlasý mladík. „Už je to pár let, že? Popravdě jsem vůbec netušil, co s tebou je, holka."

„No nápodobně. Od toho... večera, nemám ponětí, co jsi vlastně dělal." Trochu posmutněla při vzpomínce na onen večer, kdy se všechno tak pokazilo.

Její bývalý spolužák si povzdechl. „Moc mě mrzí, co jsem tehdy udělal. Vím, jak tě muselo složit a ranit, když už kvůli tomu s tebou Cedric nepromluvil a potom, no..."

„Zemřel," dokončila za něj s povzdechem. „Já se omlouvám, že jsem se ti od té doby tak vyhýbala. Tys nemohl za to, co se stalo potom."

„Až tohle celé skončí, někam zajdeme a ty mi řekneš všechno, co jsi dělala, jo? Můžeme přizvat i Danelle a bude to jako za starých časů," navrhl s úsměvem na tváři.

„To zní skvěle. Když seženu hlídání pro malou," prohodila s pobaveným úsměvem a navzdory tomu, že za necelou hodinu bude nejspíš bojovat o svůj život, se zasmála nad Rogerovým šokovaným výrazem. Políbila ho na tvář. „Dávej na sebe pozor, Rogie, jasný? Ať mi povyprávíš, jestli sis mezitím stihl najít nějakou krasavici."

A poté už se Daviseovi ztratila v davu.

xxx

Philip Malfoy si k sobě naléhavě přitáhl svou snoubenku a políbil ji na rty. Celeste neprotestovala a polibek mu ihned vrátila, načež se ale odtáhla a opřela se svým čelem o jeho.

„Dávej mi na sebe pozor, ano? Už jsi mě požádal o ruku a já tě hodlám zruinovat a zařídit nám nechutně drahou svatbu," zašeptala mu s mírným úsměvem na tváři, ačkoliv uvnitř ji svíral strach a měla pocit, že nezvládne nic jiného, než jen stát a šokovaně koukat před sebe, až si smrtijedi na Voldemortův rozkaz přijdou pro Harryho.

„Nápodobně," zamumlal Philip. „Když už jsem vyhodil tolik peněz za ten prstýnek, nerad bych, aby byl ve finále k ničemu."

Usmála se a vtiskla mu polibek na čelo. „Tak už padej."

Naposledy ji krátce políbil, než vytáhl z kapsy hůlku a vběhl do budovy školy, aby si vyslechl povely od Fénixova Řádu, zatímco jeho milá zamířila svou hůlkou k obloze, jako většina profesorů, či přítomných dospělých kouzelníků. Ze všech hůlek vytryskly provazce světla a za mumlání snad všech ochranných kouzel, která jim v tuhle chvíli mohla pomoci, začalo namodralé světlo kolem celého rozlehlého hradu tvořit ohromnou bariéru a štít, jenž měl hrad i všechny v něm, co nejdéle ochránit před vpádem smrtijedů.

Celeste doufala, že to bude stačit k tomu, aby Harry našel to, co najít potřeboval a podařilo se mu to zničit. Protože z toho, co pochopila, to byla jediná možnost, jak se Voldemorta zbavit nadobro. Snažila se pohledem vyhledat v davu přítomných svou sestru, či mladšího bratra a jen zadoufala, že se jim podařilo nějakým způsobem vyklouznout z hloučku zmijozelských, které bradavický školník na rozkaz profesorky McGonagallové odvedl do sklepení. Několik metrů od sebe zahlédla svou matku, o další kus dál se mihla povědomá tvář její tmavovlasé sestřenice. Kde zůstal její otec jí v tu chvíli bylo záhadou, ale zanedlouho to měla zjistit. Stejně jako zbylé členky její rodiny.

xxx

Hodina, kterou jim poskytl Pán Zla uběhla rychleji, než byl kdokoliv z nich připraven. Nikdo ale neutíkal, nikdo na honem neměnil své rozhodnutí a nesnažil se Harryho k Voldemortovi zavléct. Jen tiše stáli na svých místech a sledovali, jak se od průhledné stěny bariéry odráží paprsky kouzel, jaká vysílali smrtijedi shlížející z na bradavický hrad, který se měl zanedlouho proměnit v bojiště. V bojiště, kde spoustu statečných padne, ale Pán Zla bude díky tomu poražen. Jenže to v tuhle chvíli nikdo netušil. Nezbývalo jim než doufat a upínat se k myšlence, že za pár hodin bude snad po všem.

Aline Chernyshevsky se proplétala davem a ačkoliv by měla zůstat na své pozici, až vypukne boj, snažila se na poslední chvíli vyhledat Remuse. Vyznat se mu ze svých citů, když může prakticky každou minutou přijít o život. Její oči bloudily všude okolo. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že každý, koho právě vidí, může dnes přijít o život, včetně jí samotné. Smrtijedi se neštítí ničeho, to bylo obecně známo a každý to bral na vědomí. Postavíš se stoupencům Pána Zla a buď budeš hrdina, nebo zemřeš. Nic mezi tím neexistuje.

Konečně ho zahlédla a u srdce ji bodlo podruhé. Natahoval paži ke své ženě, jako kdyby se jí naposledy snažil dotknout, než to celé vypukne. Aline zůstala na scénu před sebou hledět. Bylo to jako vystřižené z nějakého filmu, jako z pohádky, kde dobro nakonec stejně zvítězí nad zlem. Odvrátila se a její kroky opět zamířily nazpět na své původní místo, aniž by si všimla, že se za ní Remus ohlédl.

Tohle nebyla pohádka. Dobro nemuselo vyhrát nad zlem. Ale pokud vyhraje, Aline Remusovi jeho štěstí bude přát a řekne mu to do očí, že je za něj šťastná. Ačkoliv po jejich poslední společné chvilce loni v červenci doufala, že se jejich vztah opět vrátí tam, kde v létě roku devadesát čtyři přestal, ale marně. Se vším tím zlem, co panovalo okolo bylo potřeba myslet na to dobré a dát prostor lásce. Ačkoliv jí to bolelo a zraňovalo.

xxx

Netrvalo dlouho a smrtijedé bariéru prolomili. V Bradavicích i na jejich pozemcích se rozpoutala bitevní vřava. Vzduchem létal jeden paprsek za druhým, které často našli cíl, jak nějakého smrtijeda, tak bohužel i nějakého bradavického studenta, či obyčejného kouzelníka, co přišel pomoci osvobodit svou zemi od Voldemorta.

Bradavičtí studenti se ale bránili obstojně. Hodiny strávené tréninkem Brumbálovy armády, jak tehdy ve školním roce, kdy měla školu pod palcem Umbridgeová, tak letos, kdy byl zase hlavním nepřítelem ředitel školy Snape, se vyplatily. Úspěšně vykrývali útoky pocházející z hůlek Voldemortových služebníků, ještě k tomu stíhali vysílat vlastní kouzla. Mezi těmito studenty byla i Faith.

Bojovala s vervou a kuráží. Byla možná nejmladší studentka, která se v pouhých patnácti letech, teprve za týden měla oslavit sladké šestnáctiny, snažila chránit svou školu, své blízké a vlastně celou svoji zemi. Chtěla pomstít smrt svých adoptivních rodičů, stejně jako smrt své biologické matky, která spáchala sebevraždu poté, co ji někdo dva měsíce věznil. Netušila, kdo za tím stál, ale věděla jedno - až se jí ten člověk dostane do rány, nebude ho šetřit.

Využila chvilky, kdy úspěšně odzbrojila a uzamkla jednoho smrtijeda v blízkém kumbálku na košťata, otřela si pot z čela a rozhlédla se okolo sebe. Konečně v davu zahlédla tvář, kterou si přála spatřit už od samého začátku školního roku. Oči se jí rozzářily a nohy se samovolně pohnuly, aby vyběhla vstříc své milované přítelkyni, která zrovna pomáhala vstát nějakému studentovi s ránou na spánku.

„Leslie!" vykřikla nadšeně a s úsměvem na tváři uháněla ke své lásce. Konečně ji zase zaplavil pocit štěstí, který na malou chvíli začal v jejím těle převládat nad strachem a nejistotou z toho, že netuší, co se dnes v noci odehraje. Jenže úsměv jí poté zamrzl na tváři, stejně jako osobě, za níž tak nadšeně uháněla.

Vykřikla, když jí doprostřed zad přímo zasáhl paprsek zeleného světla. Její oči zůstaly zafixované na tmavovlásce, jen pár kroků před ní, ale tělo už nebylo schopné ty poslední kroky udělat. Její srdce přestalo tlouct, když upadla na zem přímo k nohám Leslie, které se z hrdla vydral srdceryvný výkřik a vzduchem prolétl další zelený paprsek, tentokrát mířený na smrtijeda, který její malou hnědovlásku zabil. Který zabil její Myšku.

xxx

Delaney bojovala beze strachu a statečně. Metala jedno kouzlo za druhým a hbitě uhýbala těm kouzlům, vyslaným smrtijedem, či smrtijedkou, jež se jí zrovna snažila zabít, či ji přinejmenším těžce zranit. Zalitovala, že nemá další pár očí vzadu, aby dokázala kontrolovat dění všude kolem sebe a ne jen před sebou, když za sebou zaslechla chladný výkřik.

„AVADA KEDAVRA!"

Jediné co stihla, bylo prudce se otočit a všechno v tu chvíli viděla jako ve zpomaleném filmu. Paprsek mířící přímo na ní. Měla pocit, že byl sotva centimetr, od špičky jejího nosu, když ji kdosi popadl, následně tvrdě dopadla na zem a ochranitelsky ji jemně přilehlo něčí tělo. Zelený paprsek, na který Lana tak zaujatě hleděla dopadl na zeď za ní, která se roztříštila a ona v tu chvíli v duchu poděkovala člověku, jež na ní ležel, protože ji tak zachránil od spršky drobných úlomků a suti, které se rozletěly ihned do stran.

Její zachránce zvedl hůlku, aby útočníka omráčil, než se z ní zvedl a jakmile se jí poté, co se posadil, zadíval do její tváře, v té jeho mu cuklo.

„Barty," vypadlo z Lany překvapeně a pomalu se vytáhla do sedu.

„Nenech se prosím tě zabít," vypadlo naopak z Bartyho a pomohl jí na nohy. „Je toho ještě moc, co s tebou chci zažít, moc toho, co ti chci říct. Třeba to, že tě miluju. A že miluju i tvojí, nebo naší, to je fuk, malou holčičku, i když jsem neměl šanci jí poznat, ale doufám, že tu šanci dostanu, stejně jako doufám, že dostanu šanci od tebe, abys poznala, jak jsi mě dokázala změnit, jak mě láska k tobě dokázala změnit."

Vychrlil to na ni jedním dechem, zatímco ona na něj jen hleděla a snažila se jeho slova zpracovávat tak rychle, jak on je na ní chrlil. Jakmile dořekl posledních pár slov, nedokázala svým činům zabránit. Přišlo jí to tak správné, jak to mělo být, věděla, že tohle má udělat. Vyhoupla se na špičky, ruku na malou chvíli položila na Bartyho zátylek a po tak dlouhé době konečně zase spojila jejich rty. Uprostřed bitvy, kdy kolem nich křičeli lidé bolestí, či strachem, kde je každou chvíli mohlo sejmout jakékoliv kouzlo, ho jemně líbala, dokud jí nedonutil jeden obzvlášť táhlý výkřik se odtáhnout.

„Řekneš něco, nebo-"

„Na řeči potom budeme mít spoustu času," zavrtěla hlavou a odstoupila od něj. „Jestli mi chceš vážně dokázat, že mě miluješ, tak nám pomoz porazit Voldemorta jednou provždy."

„Mám to v plánu, to se neboj," přikývl odhodlaně. „Ale jakmile celý tenhle blázinec skončí, my dva si promluvíme a ty mi řekneš něco k tomu, co jsem ti právě vyklopil já, jasné?"

„Ráda ti to řeknou rovnou," pokrčila rameny a ačkoliv už byla na odchodu, na malou chvíli se na něj ohlédla a na tváři se jí objevil úsměv. „Miluju tě."

Stihla zachytit jen jeho napůl užaslý a napůl šťastný výraz, když ona dvě slůvka vyslovila. Ale teď nebylo na mluvení čas. Byly tu důležitější věci, co se musely dát do pořádku, než jejich vztah.

„Proboha Rogere!" vyhrkla v panice, když zahlédla několik kroků od sebe krvácející tělo svého nejlepšího přítele. To stačilo k tomu, aby se dokonale vzpamatovala a přestala myslet na nepodstatné věci. Padla na kolena vedle svého bývalého spolužáka a jednoho z jejích nejlepších přátel, nehledě na to, že si do krve rozedřela kolena. „Jak se to-"

„Šedohřbet," zachraptěl Roger a odkašlal si. Sprška krve, kterou vykašlal se vsákla do jeho potrhané a už tak dost zakrvácené košile. „Pěkně si na mě smlsnul. Doslova." Ochraptěle se své slovní hříčce zasmál.

„Jak se v téhle situaci dokážeš smát?" vydechla nechápavě a zamrkávala slzy, deroucí se jí do očí. Vybavovala si všechna kouzla na léčení, která se kdy učila. Neznala žádné, které by napomohlo proti vlkodlačímu kousnutí, kvůli čemuž slzy už nezadržela a stekly jí po tvářích.

Roger s námahou natáhl ruku a její slzy otřel. „Nechci tě vidět plakat. Chci tě veselou a usměvavou, takovou, jakou jsem tě znal ve škole." Znovu zakašlal. Krev mu z těla utíkala moc rychle a jak on, tak jeho kamarádka klečící nad jeho tělem, tušili, že nemá už moc času. „Ačkoliv ty jsi to nikdy nedokázala, já tě vždycky budu milovat. Prosím nezapomeň na mě. A pokus se být šťastná, ano? Slib mi to."

„Slibuju," zavzlykala a sklonila se k němu, aby mu vtiskla polibek na čelo. Pokusila se mu splnit jeho přání a usmát se na něj. Úsměv jí oplatil a zůstal mu na tváři i poté, kdy jeho tělo vypovědělo službu. S tichým vzlyknutím opatrně zavřela jeho oči, zatímco jí slzy skapávaly do jeho košile. „Doufám, že už jsi na lepším místě, Rogie."

xxx

Albertine Malfoyová ztratila přehled o všem, co se děje mimo její pozici, s prvním kouzlem, které vykryla. Neustále se otáčela do stran, zda má u sebe oba dva společníky, Freda a jeho staršího bratr Percyho, a když zrovna nemusela pár vteřin bojovat o svůj život, strávila ty chvilky tak, že vysílala Fredovým směrem povzbudivé pohledy. Proto v jednu chvíli, kdy se opět takhle otočila, spatřila něco, co její srdce rozervalo na miliony malých střípků, jako když se roztříští sklo.

„Frede!" vykřikla hlasem prodchnutým strachem a bolestí, když spatřila, jak výbuch, který způsobil smrtijed, v němž rozpoznala Augustuse Rookwooda, odhodil jejího milovaného daleko a jeho tělo zůstalo bezvládně ležel opodál bez sebemenší známky života

„ROOKWOODE!" zaryčel Percy jako tur a vrhl se za smrtijedem, který se chystal vyrazit za dvěma studenty, ale Rookwood ho jednoduchým kouzlem odhodil od sebea.

Do akce se tedy vrhla Albertine a ač přes slzy v očích téměř neviděla, vyslala Rookwoodovým směrem kouzlo, které mu vyčarovalo pouta okolo kotníků a než se jich Rookwood zbavil, oni pronásledovaní studenti utekli. Zatímco Alby došla odhodlaně až ke smrtijedovi. Namířila na něj hůlkou a v duchu si ujasnila, co chce udělat. Vyslovit ta dvě slova přece nemůže být nic tak těžkého, tak proč jí to tak dlouho trvá?

Než stiskl z její hůlky vytrysknout paprsek zeleného světla, Rookwood vyskočil na nohy, popadl ji pod krkem a zády ji silně přirazil k nejbližší zdi, čímž nebohé blondýnce vyrazil dech. Zalapala po přísunu kyslíku, ale Augustus sevřel tak silně její hrdlo, aby se jí onoho životadárného plynu nedostávalo.

„Teď už tak odvážná nejsi, viď?" zachechtal se. „Když koukáš smrti do tváře, tak odvaha vždycky rychle zmizí."

„Nebojím se smrti," prohlásila přiškrceným hlasem Albertine. „Já totiž zemřu šťastná. Protože jsem prožila život, během nějž jsem poznala lásku a přátelství, a to ty ani váš podělanej Voldemort nikdy nedokážete pochopit."

Zamračil se a zesílil sevření okolo jejího krku, dokud Albertinina tvář nezsinala, jak se jí nedostávalo kyslíku. Cítila, jak její tluče stále pomaleji a pomaleji, pálilo ji v plicích, jak se snažily dovolat nějakého přísunu kyslíku, rychleji, než celý její organismus selže. Doufala, že se poté dostane na lepší místo a bude odtamtud moci sledovat, jak se celá Anglie opět vzpamatovává a začíná být taková, jakou ji ona znala, než přišel Voldemort, protože dnes Voldemort prostě musí padnout. Jinak by všechny oběti byli zbytečné.

Oči se jí pomalu zavřely a než z ní skutečně vyprchal život, zmohla se v tu chvíli na jednu poslední myšlenku. Jdu za tebou lásko.