Ve Francii byl prosinec se vším všudy. Paříž, přikrytá pod bělostnou sněhovou pokrývkou působila skoro až pohádkovým dojmem a vánoční výzdoba zkrášlující celé město tento dojem ještě umocňovala. Překrásné Město světel zkrátka vyzařovalo dokonalou vánoční atmosféru, jako každý jiný rok.

Denise Campbellová, teď už tedy Delacroixová, milovala vánoční a zimní Francii už od útlého věku, kdy se jako malé děvčátko proháněla zasněženými ulicemi svého rodého města Troyes, a tato láska k adventu a vánočnímu času v ní přetrvala i do jejích pětadvaceti let, kdy opustila rodinu v Troyes a pobývala spolu se svým manželem, tchyní a dcerou nedaleko Paříže.

Pohled na zasněžené pozemky, když už poněkolikáté onoho odpoledne vyhlédla z okna ven, ji vykouzlil úsměv na tváři. Zašimrala prstem rozpustile žvatlajícího chlapečka v její náruči a následně se její úsměv ještě rozšířil, když ucítila jemný dotek rtů na svém spánku.

„Odešla jsi od toho okna už, nebo tam stojíš celý den?" zažertoval její manžel.

„Těším se, až ji zase uvidím," pokrčila rameny Denise. „Vždyť jsme jí naposledy viděli na její narozeniny a to bylo v červnu! Vsadím se, že i ty se těšíš."

„To víš, že se těším," pousmál se Jacques a rázem sebou trhnul, když jeho manželka nadšeně vyjekla, strčila mu do náruče půlročního chlapečka a vyběhla z domu. Jacques se jen zasmál nad tím, jak si za chůze rychle obléká kabát a následně padne do náruče blondýnce, která nechala dvě děti, ať po sobě házejí sníh, a objetí své hnědovlasé přítelkyni oplatila.

Denise a Aalyiah setrvaly v objetí několik desítek vteřin, než je vyrušilo zakňourání mladší z dvojčat, jež přišly spolu s Aalyiah. Obě mladé ženy se zasmály a v očích se jim zračila radost a láska, jak jedna na druhou po tolika měsících viděly naživo a nemusely komunikovat jenom skrz dopisy.

„Tak ráda tě vidím, Aalyiah," usmála se Denise a ještě na malou chvíli vtáhla blonďatou ženu do objetí.

„Nemohla jsem se vás dočkat. Chyběla jsi mi," odvětila Aalyiah, spokojeně jí oplácejíc objetí. „Jsem strašně ráda, že jste mě na Vánoce vzali sem k vám a já nemusím trčet sama v Anglii. Určitě vám nebudu překážet?"

„Vždyť jsem ti už tolikrát říkala, že u nás jsi kdykoliv vítaná," uklidnila ji hnědovláska. Poté zaměřila svou pozornost na Philipa s Delaney a dřepla si, aby mohla obejmout i obě děti a ne jenom jejich matku. „Vy dva rostete jako z vody!"

„To říkáš vždycky, teto!" poznamenala Delaney a nadšeně Denise objala, stejně jako Philip.

„Protože to je pravda, ty rozumbrado," cvrnkla jí něžně do nosu. „Navíc jsem vás už mooc dlouho neviděla a vy jste zase o kousek vyroste.

Blonďatá maminka se na svoje dva potomky usmála. „To mi povídej. Už jsou to čtyři roky, oni rostou jako z vody a mám pocit, že tomu pořád nemůžu uvěřit. Tomu, že se tohle skutečně děje a já jsem máma, hned dvojnásobná. Jen je škoda, že je nevidí i jejich táta..."

Poslední větu si zašeptala spíš pro sebe, ale Denise to stejně zaslechla a bylo to pro ní jako pokyn k tomu, rychle převést hovor jinam. Slíbila Alie, že si tyhle Vánoce bude moci bez starostí užít, aniž by myslela na všechny problémy, co jí poslední měsíce komplikovaly život, a hodlá svůj slib dodržet.

Položila jí ruku na záda a usmála se na ní. „Pojď, půjdeme dovnitř, ať tu nestojíme takhle na mrazu. Jacques tě moc rád uvidí a vsadím se, že i Celeste ráda znovu potká svou nejmilejší tetu a nejmilejší kamarády."

„Chtěla jsi říct její jedinou tetu?" zažertovala Alia a vydala se s ní domů, zatímco obě děti se rozběhly směrem k domu, odkud se ozvalo zajásání, když se uvnitř setkaly s dvěma dcerami Jacquese a Denise. „No tak jo, tak mi tu mou kmotřenku ukaž."

O několik minut později, kdy se stihla přivítat s Jacquesem a předat mu všechny dárky, co přivezla, aby je schoval, než ozdobí stromeček a bude po sváteční večeři, aby je mohli dětem předat, a přivítat se i se svou kmotřenkou, nejstarším potomkem mladého páru, přecházela po obývacím pokoji s úsměvem na tváři a chovala v náručí naopak nejmladšího potomka, malého Thea Delacroixe.

Jacques se na ni usmál. „Je úžasný, že?"

„Je," přisvědčila jeho bývalá snoubenka. Usmála se a zvedla k Jacquesovi hlavu. „Konečně ses dočkal toho svého vysněného syna. A Denise i holky vypadají spokojeně, tak se zdá, že si nemáte vůbec na co stěžovat. Není to nuda?"

Tentokrát přikývl on a pobaveně se usmál. „Jsme spokojení, děti, já i Denise. Tedy alespoň doufám, že i ona je," ohlédl se ke kuchyni, kde jeho manželka připravovala jídlo a broukala si u toho.

„Myslím, že nespokojeně rozhodně nevypadá," uklidnila ho s úsměvem a položila Thea nazpět do jeho kolíbky. „Vy dva jste ten nejzamilovanější pár, který jsem potkala. I když Talia s Tobiasem by s vámi mohli hravě soutěžit, kdyby... no kdyby to byli s námi."

Denise na Jacquese hodila významným pohledem, když zjistila, že Aalyiah posmutněla. Několikrát mu před Aliiným příjezdem vtloukala do hlavy, že k nim jede i proto, aby v Anglii nemusela být sama a užírat se smutkem z toho, že nemá ani svou nejlepší přítelkyni, ani u ní není otec jejích dětí, který loni na podzim zemřel, takže se má všemi způsoby snažit zajistit to, že nebude smutná a tyhle myšlenky zažene do ústranní. Rozhlédl se po místnosti a zvýšil hlasitost na radiu vyhrávajícím vánoční písničky už několik dní.

„Co blázníš?" pousmála se smutně blondýnka, když ji Jacques chytil do tanečního držení a začal s ní tančit v krocích klasického anglického waltzu.

„Snažím se s tebou tančit, ale ty nespolupracuješ," odvětil Jacques s úsměvem na tváři a přešel z tanečních kroků do obyčejného pohupování, místy až trochu zběsilého, což donutilo blondýnku se rozesmát. „Tak do toho, oba moc dobře víme, že to v sobě máš, Malfoyová!"

Rozesmála se a začala se houpat do rytmu hudby s ním, než je přerušilo zakňourání její dcerky, která jako by se snažila své mamince bránit v tom trapném tancováním. Ona i Jacques se zasmála a Aalyiah se sehnula, aby zjistila, co má děvčátko na srdci, zatímco Philip se o kousek dál přetahoval s Celeste o jednu z ozdob, co měla přijít na stromeček.

„Já jsem jí měl pvní!" bránil se Philip a odmítal hračku pustit.

„Celeste, ma petite fille, buď hodná a dej tu ozdobu Philipovi, ano? Vždyť jich tam je spoustu a není důvod se o ně hádat," povzdechla si hnědovlasá maminka a rychle vzala dětem z rukou dřevěnou ozdůbku ve tvaru koníka a napřáhla ji směrem k Esmeé, bázlivě pozorujíc hádku před sebou. Ta se s radostí ujala toho úkolu a pověsila onoho koníka nejvýše co ve svých dvou letech dokázala.

Celeste začala natahovat moldánky ihned poté, co jí maminka vzala koníka z rukou a přestala ronit slzy až ve chvíli, kdy ji Philip štípl do ruky a obě děti si našly novou zábavu - honit se po celém obývacím pokoji. Delaney se zatvářila dotčeně, že si bráška nehraje i s ní, takže tentokrát to byla ona, kdo se chystal rozplakat, ale ani nezačala a Aalyiah houkla na jejího bratra, aby jí s Celeste vzali mezi sebe a šli dozdobit stromeček, jinak nebudou dárky.

„Doufám, že se takhle rádi budou mít i až vyrostou," zasmála se Aalyiah s pohledem upřeným na své dvě děti, zdobící stromeček spolu s Celeste a Esmeé, „a neodcizí se, jako třeba já a Lucius. To bych jim nepřála."

„Budou mít všichni čtyři sami sebe navzájem," povzbudila ji Denise, sledující jejich tři děti společně s Aalyiah, zatímco Jacques ji vystřídal v kuchyni. „Vlastně jich bude pět, až Theo povyroste. A časem jim třeba přibydou i další sourozenci."

Na to ovšem Aalyiah rázně zakroutila hlavou. „Ne, těm mým dvěma ďáblům rozhodně ne. Minimálně ne v několika následujících letech."

„Kvůli Jamesovi?" zeptala se opatrně Denise, ačkoliv věděla, že to asi není úplně moudré.

„Taky," přiznala s povzdechem a sedla si na zem k dětem. „Vždyť já na něj pořád myslím, Denise. I když on na mě zapomněl a navíc je už přes rok po smrti... Neumím si představit, že by to místo něj měl být někdo jiný."

Hnědovláska ji objala okolo ramen. „Ali, já vím, že je to pro tebe těžké, ale on si tě nezaslouží. Dostal už tolik času na to, aby se zapojil a pokusil se o tebe zabojovat."

„To vysvětli tomu kousku mě, co pořád odmítá uznat, že mě nemiluje, jako já jeho."

„Uvidíš, že jednou se objeví někdo jiný. Někdo, kdo si tě bude vážit a bude tě bezmezně milovat, stejně jako ty jeho a uvidíš, že z Jamese Pottera potom bude jenom nehezká kapitola, co ti v minulosti přinesla jedinou dobrou věc," kývla ke dvěma dětem s tmavými vlasy, „a to jsou tihle dva."

„Jé mami, podívej!" zvolala nadšeně Delaney, kterou spolu s Esmeé přestalo bavit zdobení stromečku a obě děvčátka se nakláněla přes okraj postýlky k Theovi. Malá Lana se nadšeně usmívala, když ji chlapeček uchopil za prst a silně jí ho tiskl.

„Člověku se ani nechce věřit, že ty jsi byla ještě pár let zpátky taky takhle malinká," usmála se Aalyiah poté, co k oběma holčičkám přešla, a líbla Lanu do vlasů. „Někdy bych si přála tu dobu vrátit zase zpátky."

„To mi povídej," usmála se Denise, „nejraději bych je všechny tři měla pořád v tomhle věku, aby nikdy nevyrostli."

„Tak si taky pořídíme miminko, jako teta se strejdou, mami!" zaradovala se Delaney. „Já bych moc chtěla ještě jednoho brášku nebo sestřičku."

„To je nápad, Lany," pochválila ji pobaveně Denise.

Alia ale neměla zdaleka takovou radost, jen se pousmála a pohladila dceru po vlasech. „To není tak jednoduchý, Lanuško. Museli bychom nejdřív najít někoho, kdo by mě a vás měl rád, protože děti potřebují dva rodiče, víš?"

„Tak někoho takové najdeme. Třeba strejda Remus, ten je na nás vždycky hodný a má tě rád," pokračovala nadšená Delaney.

„Jo!" připojil se do debaty Philip, který i s Celeste přiběhl. „Strejda Remus ti dal pusu, když jsme u něj byli naposledy."

„Takže tě musí mít rád, teto," ozvala se i Celeste a natáhla ruce ke své mamince, aby ji vzala do náruče. „Tatínek mamince taky dává pusy, protože jí má rád, víš?"

„Vy jste všichni tři nějak moc chytří."

„Ale mají pravdu," zamrkala na ní spiklenecky Denise. „Takže ty se takhle necháváš líbat a nic mi o tom neřekneš?"

„Bylo to jenom jednou. Nic to neznamenalo," zalhala rychle Aalyiah, ale Denise to na ní moc dobře poznala.

„Běžte zkontrolovat Jacquese do kuchyně, děti," pobídla všechny tři. „Řekněte mu, ať vám dá sušenku."

Její blonďatá kamarádka jen zakroutila hlavou nad tím, jak rychle děti po Denisině výzvě zmizely a zhluboka se nadechla. „Vážně to byla jenom jedna nevinná pusa, Deny."

„Proč ses nezmínila, když to teda byla jen jedna nevinná pusa?"

„Právě proto, že to byla jen jedna nevinná pusa," bránila se Aalyiah.

Hnědovláska se na ni usmála a pohladila ji po paži. Měla tu čest se s Remusem seznámit už na oslavě Aliiných devatenáctých narozenin, takže moc dobře věděla, co je zač a rozhodně by neměla nic proti tomu, kdyby se její kamarádka dala dohromady s někým takovým, nebo přímo s Lupinem. Působil na ni sympatickým dojmem příjemného a upřímného člověka, který se k Ali vždycky choval pozorně a děti ho měly rády. A Aalyiah zase naprosto přehlížela jeho stinnou stránku, kvůli níž se on bál na kohokoliv vázat. Rozhodně by si uměla představit, že by ty dva jednou viděla spolu.

„Hele, to, co se tehdy mezi mnou a Jaquesem stalo na večírku, co pořádala tvoje rodina tehdy o Vánocích, měla být tak jen jedna pusa, naprosto nevinná. Mně se líbil, on se potřeboval nějak odreagovat od faktu, že jeho půvabná snoubenka na něj kašle a raději se vytratila svou nejlepší kamarádkou a lahví vína," neodpustila si malou narážku a pobaveně se usmála. „A teď se koukej, jak to s námi dopadlo."

S úsměvem zabloudila pohledem ke kuchyni, kde stály všechny děti v řade, až na Esmeé, drobící sušenku mezi prsty, zatímco ji Jacques držel v náručí a v druhé ruce, níž nepřidržoval svou mladší dceru, nabízel všem třem sušenku z kulaté plechové krabičky z vánočním motivem. Aalyiah zahřálo srdce už jen při pohledu na to, jaká láska a něha se hnědovlásce zračila v očích, při pohledu na onen výjev a zmohla se v tu chvíli na jedinou myšlenku a představu. Co kdyby tam nestál Jacques, ale třeba James? Dokázal by děti tak zabavit, jako to zvládá Jacques? Nebo co kdyby tam stál Remus? Její děti ho zbožňovaly, ty Denisiny si ho taktéž oblíbily, byl by on dobrým otcem?

„Stala se z tebe hrozná romantička, víš to?" poznamenala raději namísto toho, aby se dál nechala unášet svými nereálnými představami.

„To víš," usmála se Denise, „jsem už přes čtyři roky vdaná za toho nejlepšího člověka pod sluncem. A navíc jsou Vánoce. Měla bys být s těmi, co miluješ, odpouštět těm, co udělali nějaké chyby a radovat se z toho, že můžeme být všichni spolu."

„A já jsem ráda, že jsme tu všichni spolu," usmála se na Denise a objala ji okolo ramen. „Když už o tom ty Vánoce jsou."

„Říkala jsem ti, že naše děti budou vyrůstat spolu," odvětila Denise se stejně širokým úsměvem na tváři, jako měla její společnice. „Protože my tu pro tebe budeme vždycky, jasné? A i když si jednou najdeš nějakého partnera, a bude úplně jedno, jestli bude nový, nebo nějaký starý známý, tak i kdyby si tě nevážil on, což by sakra měl, my tu pro tebe budeme vždycky, ať se děje, co se děje."