Denise Campbellová měla plesy a podobné akce vždycky ráda, obzvláště pokud byly spojené s vánočními svátky, ovšem v případě, že na takových formálních událostech bylo jedinou její povinností obsluhovat hosty a starat se o to, zda mají dostatek pití, či jídla, ji radost z účasti naprosto opouštěla a nebyla schopna myslet na nic jiného než na to, za jak dlouho už bude konec a ona si bude moci jít odpočinout. Očima zrovna sklouzla na velké, královsky zdobené hodiny na zdi, aby zjistila, kolik času ještě zbývá. Hodiny ukazovaly něco okolo půl jedné ráno, což znamenalo ještě minimálně hodinu, než se společnost začne rozcházet. Poté ještě zhruba další dvě, než se dostane do svého pokojíku a dostane pár hodin k odpočinku, než bude muset být ráno zase na nohou, aby byla po ruce Malfoyovic rodině a jejich hostům, kteří se dnes zdrží přes noc. V duchu zadoufala, že by třeba opět mohla být po ruce těm nejváženějším hostům, nacházejících se v sále, jakožto jediná služebná, ovládající francouzštinu.

Odvrátila se od hodin na zdi a její pohled postupně vyhledal všechny příslušníky rodiny Delacroix, jež byli na plese přítomni. Nejprve zahlédla hlavu rodiny, Jeana-Pierra, jak odchází s doutníkem v prstech společně s Abraxasem Malfoyem ven ze sálu, poté našla i tmavovlasou Aurelii, postávajíc se svou blízkou přítelkyní Pennelope u okna, zatímco obě upíjely šampaňské ze svých skleniček a cosi živě rozebíraly. Denise se nejprve domnívala, že se bude jednat o hovor na téma "jak to těm našim dětem spolu sluší", jaký už jednou vyslechla, ovšem když poté její oči vyhledaly posledního člena rodiny, zjistila, že mladý pán Jaques se nevěnuje své snoubence, která, jak po krátké analýze sálu Denise zjistila, se zde už nenacházela, ale klidně hovoří s jinými hosty, mezi nimiž poznala příslušníky rodiny Blackových.

Začervenala se, když mladík pohlédl jejím směrem a věnoval hnědovlasé dívce úsměv, nehledě na to, že byl zrovna uprostřed rozhovoru a ještě k tomu byla Denise pouhou služebnou, která si nic takového nezasluhovala. I přesto už takových úsměvů od něj napočítala za celý dnešní den pět. Netušila, zda to dělá jen ze zdvořilosti, nebo ho jen baví sledovat její rozpaky, ale neměla rozhodně v plánu mu to zakázat. Jen doufala, že z toho nebude mít problémy, jak ona, tak on, avšak prozatím se zdálo, že si tohoto nenápadného projevu náklonosti nikdo nevšiml a Denise upřímně doufala, že to tak zůstane. Nedokázala se ale donutit k tomu, aby ho jen ignorovala a tak i její tvář na chvíli ozdobil úsměv, který vyslala jeho směrem. Poté už raději popadla tác se sklenicemi plnými toho nejlepšího vína a šampaňského a vydala se napříč sálem, proplétajíc se postávajícími hosty, aby jim nabídla něco k pití a odreagovala se. Šlo to ale těžko, když na ní chvíli potom mávl právě mladý Delacroix, aby přišla k nim a jejich pohledy se setkaly, když přistoupila k němu a manželům Blackovým.

„Pane a paní Blackovi, můžu vám nabídnout?" napřáhla tác nejprve směrem k manželům a jakmile Orion Black vyměnil jejich prázdné sklenice za plné, otočila se na Jacquese, u nějž si povolila krátký pohled na jeho tvář a do jeho očí. „I vám, pane Jacquesi?"

„Merci beaucoup, mademoiselle," poděkoval svým rodným jazykem tmavovlasý mladík a vděčně na služebnou kývl. Oba Blackovi se zatvářili trochu podezřívavě, paní Blacková se dokonce mírně zachmuřila nad úctou, jakou Jacques ke služebné chová, ale nic nepoznamenala. Denise se raději obrátila k odchodu.

„Pevně doufám, že až uzavřu svůj sňatek s mou drahou Aalyiah, uspořádáme u nás ve Francii ples, na který budete oba i se svými syny srdečně zváni," prohodil velkoryse Jacques ke svým společníkům. „Troufám si říci, že je to o mnoho větší zábava, než plesy Malfoyových. Naše služebné mají svolení radovat se a tančit stejně jako hosté, pokud je přítomných dam po málu."

„Vám to nepřijde urážlivé, tančit s někým tak podřadným, Jacquesi?" tázavě na mladíka pohlédla madame Blacková.

„Nikoliv, madame," usmál se na ženu Jacques. „Má matka trvá na tom, že i ony si zaslouží se o vánočních svátcích bavit, když musí pracovat. Navíc mají všechny patřičné vzdělání a tanečnice jsou to opravdu výborné."

Zdá se, že ani jeden z manželů s ním nesouhlasil, jak Denise odhadla z jejich mlčení, zatímco trpělivě stála u vedlejší skupiny klábosících hostů a nabízela jim nápoje, takže Walburga Blacková raději změnila téma na jej a jeho snoubenku.

„Kde vůbec je slečna Aalyiah? Domnívám se, že když je to dcera hostitele, je společensky nepřijatelné, aby se vypařila před oficiálním koncem plesu, nemyslíte, Jacquesi?"

„Doslechl jsem se, že se jí udělalo slabo a musela chvíli na vzduch," improvizoval Jacques, protože stejně jako hnědovláska, stále čekající, až se rozesmátí hosté dostanou k tomu, aby si všichni vzali pití, zahlédl mladou Malfoyovic dceru, jak společně se svou nejlepší přítelkyní, Nataliou Lloydovou a lahví vína proklouzla na balkón, odkud stále ještě nevyšla, „nejspíše se každou minutkou vrátí, jakmile se jí udělá lépe."

Denise se skoro uchechtla nad tím, jak je v jeho hlase znát čím dál větší znudění a otrava, čím déle s Blackovými mluvil. Jeho odpovědi, ač stejně zdvořilé jako doposud, byly mnohem kratší a navíc se zdálo, že čím více dotazy Blackových směřují ke svatbě, či k Aalyiah, Jacquesovi se příčí odpovídat ještě více a víceméně už manžele jen tak obíjel strohými odpovědi, že do svatby je stále ještě dost času. Nedivila se, že po jejich odchodu si od ní vyžádal další sklenici červeného vína.

„Panebože, Denise moc se omlouvám, to jsem nechtěla!" vyhrkla vyděšeně jedna z jejích kolegyň, která do nebohé hnědovlásky strčila a obsah sklenice, kterou právě nesla, se částečně vylil na vyleštěnou podlahu, ale co bylo nejhorší, červená tekutina zvládla pokropit i bílou košili, jež měl na sobě Jacques. Denisin pobavený úsměv ve vteřině zmizel.

Hnědovláska pobledla a okamžitě se rozhlédla, jestli je nesleduje někdo z hostů, nebo nedej bože třeba sám Abraxas Malfoy. Hned poté její oči vyhledaly Jacquese, ale ten se jen mile pousmál na mladičkou dívčinu, jež celé to neštěstí zavinila. Denise ji znala krátce, nastoupila teprve před pár týdny a byla trochu víc zbrklá, než bylo zdrávo, což se ukázalo i nyní, když zakopla ve snaze se co nejrychleji dostat ze sálu, aby doplnila svůj tác s vánočním cukrovím, které sama pekla za asistence paní domu, která na vše dohlížela a ve chvílích, kdy se její muž nedíval i přiložila ruku k dílu.

„To je v pořádku," ujistil ji s úsměvem na tváři a zdálo se, že dívce se opravdu ulevilo. Ještě zamumlala několik omluv, než ji Jacques přerušil s tím, ať už se více neomlouvá, že ho její kolegyně, tedy Denise, jistě zavede někam, kde si bude moci košili vyčistit, nebo do jeho ložnice, aby se mohl převléct. Zmíněná se zatvářila vykuleně, ale poslušně přikývla a pokynula mladíkovi, aby ji následoval ven ze sálu. V duchu se stále modlila za to, aby je nikdo neviděl, jak předtím, tak nyní, když s ním kráčí neznámo kam, protože si byla téměř jistá, že by si tak mohla mohla rovnou hledat novou práci.

„J-já se moc omlouvám, ale nemám svou hůlku, abych vám tu košili mohla vyčistit," zakoktala se a omluvně na mladíka pohlédla. Hned na to se zatvářila nechápavě, když se Jacques jen zasmál.

„Nemusíte být tak nervózní, slečno. Bude mi stačit, když mi ukážete, kde je moje ložnice a já se převléknu," ujistil ji zcela klidně.

„Už jsem vám to ukazovala odpoledne, když jste dorazil," poznamenala s mírným úsměvem už o něco klidnější Denise a vzápětí vykročila směrem do patra, kde se nacházela většina ložnic.

„Vsadím se, že při pohledu na vás by každý muž zapomněl i to, kde mu hlava stojí," složil jí lichotku, zatímco kráčel za ní.

„Takové řeči byste si měl spíš nechat pro slečnu Malfoyovou. Kdyby můj pán slyšel, že takhle mluvíte na mě-"

„Tak by stejně nemohl udělat nic s tím, že mi připadáte půvabná," přerušil ji Jacques, stále se pokoušející o to, sladit s ní krok, aby nešla před ním a on mohl hledět leda tak na její záda. „A kdyby se opovážil vás vyhodit, zajistil bych vám práci jinde."

„Jako třeba?"

„Jako třeba v mém domově ve Francii. Troufám si říct, že byste tam byla mnohem spokojenější, než tady. Nemyslím si totiž, že by byl Abraxas Malfoy zrovna dvakrát příjemný nadřízený," odvětil klidně a když konečně zastavilo, podařilo se mu ji dostihnout a donutit ji, aby se obrátila na něj.

Těkal po ní pohledem a natáhl ruku, aby ji pohladil po tváři. Opět ucukla a couvla o krok dozadu. Poté jen ukázala na dveře, bez toho, aniž by cokoliv řekla na to, co on před malou chvílí pronesl. „Váš pokoj je tady."

Jacques ji chytil za paži dřív, než stihla odběhnout pryč. „Nic jste na to neřekla. Copak chcete do konce života být zavřená tady?"

„Kdybych tuhle vaši nevyřčenou nabídku přijala, tak bych si tím akorát ublížila," zakroutila hlavou Denise, „protože bych vaše úsměvy náklonosti, lichotky a všechno ostatní musela snášet každý den." Znovu pokynula rukou k dveřím do ložnice a chystala se odejít podruhé, jenže i teď ji Jacques zastavil.

Otevřel dveře a ustoupil z nich, čímž jí dal jasný pokyn - chci, abys tam šla se mnou. A ona, ačkoliv to bylo hloupé a nezodpovědné rozhodnutí, do ložnice vstoupila a nic neřekla ani ve chvíli, kdy zaslechla cvaknutí zámku. V břiše ji podivně šimralo, když poslouchala jeho kroky, jak se k ní pomalu přibližoval a raději pohlédla ven z okna na zasněženou krajinu a na hvězdy na obloze. Nemůže dovolit svým citům, aby ji ovládly a udělat něco neuváženého, ačkoliv by po tom toužila. Starý Malfoy by ji namístě vyhodil a přesto, že to tu zrovna dvakrát nemilovala, si to nemohla dovolit. Cukla sebou, když ucítila, jak jí jeho dlaně pohladily po pažích a rázně od něj odkráčela ke skříni, kde po chvíli hledání vytáhla čistou bílou košili, která spolehlivě nahradí tu politou.

Prsty měla roztřesené, když rozepínala nejprve knoflík na jeho saku, následně rozvazovala motýlek a nakonec se pustila do drobných knoflíčků na potřísněné košili. Hlavu měla sklopenou, pohled upřený jen na svoje ruce, ale přesto cítila, jak se do ní zarývá jeho pohled a pozorně její počínání sleduje. Svlékání košile šlo mučivě pomalu, navíc měla pocit, že její odhodlání chovat se naprosto profesionálně a nic mezi nimi nedopustit sláblo pokaždé, kdy se dotkla jeho nahé hrudi. Podala mu čistou a odstoupila od něj na nějakou bezpečnou vzdálenost, kde nehrozilo nebezpečí, že by stále pociťovala nutkání se ho dotýkat. Nedokázala se ale přinutit k tomu, aby se k němu otočila zády a dopřála mu nějaké soukromí, jako to dělávala obvykle. Jeho přítomnost na ni měla špatný vliv.

Košili si oblékl, ale jakmile opět došlo na ony proradné knoflíčky, pokynul jí, aby se toho úkolu zhostila ona. Nejraději by ho ramínkem, co držela v ruce, přetáhla po hlavě, ale neprotestovala a poslušně k němu přistoupila. Prsty měla rozklepané snad ještě víc, než předtím a možná kvůli tomu se do třetice, kdy se jí dotkl, už neodporovala. Chytil její rozechvělé ruce do svých a zvedl si je ke rtům, aby na ně mohl vtisknout letmý polibek. S bušícím srdcem ho sledovala a čekala, co bude následovat. Pod jeho velením položila jednu svou dlaň na jeho tvář, zatímco tu druhou svěsila podél těla. Vzájemně si hleděli do očí, než se k ní tmavovlasý mladík pomalu a opatrně sklonil, snad obávající se toho, že by ho hnědovláska mohla zase odstrčit, a krátce ji políbil. Jeho rty se jen letmo dotkly těch jejích, ale i ten něžný malý dotek stačil k tomu, aby veškeré city, které v sobě oba zadržovali, vypluly na povrch a už nebyl čas myslet na to, zda je to správné, nebo ne. Jejich rty se opět spojily a tentokrát ani jeden z nich nechtěl dovolit, aby ten polibek skončil tak rychle, jako ten předchozí. Právě naopak.

Denise měla pocit, že se nikdy necítila šťastněji než teď. Nehledě na to, že jen o patro pod nimi probíhal vánoční ples, na nichž nebyl jediný člověk, co by tuhle vzájemnou náklonost pochopil a prakticky každou vteřinou se mohl za dveřmi objevit někdo, kdo by je vyrušil a oni by museli tuhle situaci - polonahého Jacquese a Denise v tak nepatřičné blízkosti mladého pána - nějak vysvětlovat, si opláceli polibky, jako by to měl být ten poslední, co ve svých životech zažijí. Jacques se řídil slovy jeho matky, která vždycky prohlašovala, že Vánoce jsou čas, kdy by měla dostat prostor láska, mimo jiné, a zdálo se, že se svými polibky snažil tenhle vzkaz předat hnědovlásce v jeho objetí. A Denise ho ochotně poslouchala, jak nyní, tak celou noc, kdy si za zvuků vánočních koled, doléhajících do ložnice, kde se nacházeli, vyjadřovali náklonnost a city, které se v obou bouřily a vypluly na povrch.

Ačkoliv si zakazovala všechno nerozvážné a nezodpovědné, co by mohla v Jacquesově přítomnosti provést a tohle byla nejspíš ta nejméně rozvážná a zodpovědná věc, co mohla udělat, tak tyhle myšlenky zatlačila do pozadí, zabraňujíc jim přerušit kouzelnou chvilku, kterou s Jacquesem prožívala. Byly Vánoce a když už musela trčet tady a nemohla svátky trávit doma ve Francii, tak bylo potřeba, si je nějak zpříjemnit tady. A věnovat se Jacquesovi byla ta nejpříjemnější věc, která ji napadla.