„Odmítám víckrát sníst cokoliv, cos uvařil ty, Ash, nebo nedej bože oba dva dohromady," poznamenala Delaney Malfoyová směrem ke svému bratrovi, který se jen uchechtl nad tím, jak si jeho sestra hladila kulaté břicho nacpané k prasknutí. Nutno podotknout, že její břicho nebylo kulaté pouze z důvodu Philipova překvapivě dobrého kulinářského výkonu, ale proto, že už pátým měsícem bylo její tělo obýváno malým človíčkem, o němž se teprve před pár dny nastávající maminka dozvěděla, že to bude děvčátko a vykoukne na svět v dubnu. „Jak je možný, že umíš tak dobře vařit?"

„Vychovávaly mě dvě ženský, Lany," poznamenal pobaveně, protože na rozdíl od ní se on v kuchyni skutečně pohyboval schopně a dokázal vykouzlit ty nejlahodnější pochoutky, zatímco jeho sestra nebyla ani zdaleka tak dobrou kuchařkou, „je jasný, že jsem něco pochytil."

„Asi půjdu k babičce do učení," zabručela tmavovláska a s námahou se zvedla ze židle, „jinak bude malá strádat hlady."

„Charlie neumí vařit?"

„Charlie možná umí vařit, ale věčně tady není, kdybych spoléhala na něj, tak už jsem dávno vyhladověla k smrti."

„Tak si musíš najít tak skvělýho chlapa, jako jsem třeba já," spiklenecky na ni mrkl.

„Jestli mi tenhle vztah nevyjde, tak s chlapy rovnou končím, to říkám předem," zakroutila hlavou Delaney a pohlédla směrem k pohovce, kde v objetí usnuli jejich dva přátelé, Danelle s Ashem. „Ne každý má takové štěstí, jako tihle dva."

„Vy ženský pořád toužíte po nějakém chlapovi," poznamenal Philip, „ale vlastně ho potřebujete v životě zhruba jako ryba potřebuje kolo."

Vyprskla sladký nealkoholický punč, který zrovna popíjela, jak se rozesmála. „Bože, co jsi do toho jídla dal, že z tebe padají takový moudra?"

„No dovol," ohradil se rádoby uraženě, „já říkám samý moudrý věci pořád."

Sjela pohledem na sklenici s rudou tekutinou, tedy vánočním punčem, která byla už poněkolikáté ten večer prázdná a ihned jí došlo, proč její bratr mluví takhle. Protože takové věci prohlašoval zásadně jen tehdy, když v jeho těle koloval nějaký ten alkohol. Jen nad ním zakroutila hlavou a líbla ho na tvář.

„No nic, já půjdu spát. Děkuju, za večer, bráško. Nebýt tebe, budu slavit Vánoce sama doma se zapálenou prskavkou, hrnkem kakaa a cukrovím od babi," vděčně se na něj usmála a starší z dvojčat sevřel krátce svou o pár minut mladší sestru v náručí.

„To je přece samozřejmost," usmál se na ní a líbl ji do vlasů.

Věnovala mu úsměv a následně vklouzla do své ložnice, kde za sebou zavřela dveře a vklouzla do noční košile. Odmítala si myslet na Charlieho, který raději trávil Vánoce kdesi v Rumunsku, kam ona odmítla jet, se svými přáteli, namísto toho, aby byl tady s ní. Popravdě čím dál víc uvažovala nad tím, že se s ním dala dohromady jen proto, že si připadala osamělá a musela by mnohem složitěji vysvětlovat, kdo je vlastně otcem jejího dítěte. Takhle se mohl za otce jednoduše prohlásit on a Lana se tak všetečným otázkám všech blízkých vyhnula. Jistě, několik lidí pravdu vědělo, ale stále většina žila v domnění, že otcem je skutečně Charlie a netušili, co jí ve skutečnosti provedli v Malfoy manor během léta, kdy tam byla vězněná.

Zachvěla se a pocítila nutkání se více obléct a nebýt tak odhalená. Natáhla si pod košili volné pyžamové kalhoty a košili vyměnila za volné tričko s dlouhými rukávy. Mírně se jí ulevilo, ale stejně to neměnilo nic na tom, že její hlava byla zaplavená myšlenkami na to, co jí tehdy provedli, jak moc jí jeden jediný člověk, kterému se tam pokusila věřit, ublížil. Vklouzla pod chladnou peřinu a zavřela oči. Nemysli na to, na cokoliv jiného, ale na tohle ne. Jsou Vánoce, tahle hrůza už je skoro půl roku za tebou a ty jsi to zvládla překonat, tak si to přestaň připomínat.

Zkusila to. Vybavovala si v hlavě ty hezké okamžiky, jak na letošní Vánoce, tak si vybavovala ty loňské, předloňské a ty ještě dřívější. Na mysli jí vyvstala myšlenka na dočista jiného člověka. Někoho, kdo by jí rozhodně nikdy tak moc neublížil, jako to dokázal Barty Skrk. Cedric Diggory, v jejích vzpomínkách usměvavý a veselý, přesně takový, jakého si ho chtěla pamatovat, jak jí to loni na konci června radil její bratr. Nesmíš si ho představovat jako nehybné tělo, které přinesl Harry. Mysli na něj tak, jak jsi ho znala, plného života a radosti. Tak si ho musíš připomínat.

„Všechno by bylo jinak, kdybys tehdy neodešel tak brzo," zašeptala se zavřenýma očima, v polospánku. Nostalgie ji pohltila a ona si uvědomila, jak rychle těch šest let s ním a sedm let v Bradavicích celkově, uteklo a už jí to nikdo nevrátí.

„Úplně všechno. Mohla bych ti vysvětlit, co se tehdy vlastně stalo na té chodbě, říct ti, co jsem chtěla a nenechat tě odejít. Třeba jsi to celou tu dobu ty, já tě ztratila a už do konce života budu sama, protože na mě někde budeš čekat ty." Měla pocit, že její hlas spíš zní jako ozvěna.

„Čekám na tebe, to je pravda, Lany," ozval se jiný hlas, tmavovlásce moc dobře známý.

Delaney, která už neležela v posteli oblečená v tom nejpohodlnějším pyžamu, co vlastnila, ale stála uprostřed povědomé místnosti zahalené do jakési mlhy, při pohledu dolů zjistila, že je oděná do svých milovaných tmavomodrých šatů, jež měla na vánočním plese a po jejím těhotenském bříšku, s nímž by se do šatů ani náhodou nevešla, a po ohlédnutí za sebe se její oči rozšířily údivem. Člověk, jemuž věnovala svou poslední myšlenku, než usnula tam stál, v celé své kráse, oblečený v slušivém společenském hábitu v jakém navštívil stejný ples.

Velká síň se tehdy pro tuto výjimečnou událost změnila k nepoznání. Dlouhé kolejní stoly nahradily menší kulaté stolky lišící se počtem židlí, ze začarovaného stropu se sypaly sněhové vločky a celá místnost vypadala jako pokrytá čirým ledem. Na stěnách se třpytila jinovatka, strop křižovaly girlandy z břečťanu a jmelí. Vypadala naprosto kouzelně a pohádkově a tejně na tom byli studenti. Všichni se v těch nejkrásnějších a nejlepších šatech, co vlastnili, točili po parketu, ale teď Lana neviděla jediného studenta, kromě hnědovlasého mladíka před sebou. Jedním dalším pohledem se ujistila, že jí opravdu nezavází těhotenské břicho a skočila mu do náruče.

„Vím, že jsem mluvila o tom, že se zase uvidíme až zemřu, ale rozhodně jsem nečekala, že to bude tak brzy," zamumlala, zatímco se k němu tiskla a pevně ho objímala okolo krku.

Cedric Diggory se zasmál a Lana měla pocit, že jí v tu chvíli srdce ze vší té radosti vyskočí z hrudi. „Nejsi mrtvá, Lany, to díky bohu ne."

„Tak jak se... Co se stalo? Je to jenom sen? V tom případě nevím, jestli se z něj chci někdy probudit," poznamenala tiše a pohlédla mu do očí, když ji pustil ze své náruče, ačkoliv ruce měl stále položené na jejím pase.

„Je to jenom sen," ujistil ji a jednu ruku zvedl, aby dívku před sebou následně mohl pohladit po tváři. Opřela se o jeho dlaň a na malou chvíli zavřela oči, což si ale rázem rozmyslela, protože se lekla, že by ji to ze snu mohlo odnést někam jinam. „Ale probudit se musíš. Nevíš, co všechno tě ještě v životě čeká, co všechno ještě musíš zažít."

„Nechci už zažívat nic," vydechla a položila si hlavu na jeho hruď. „Všechno, co se dělo po tvojí smrti bylo jenom špatné. Nevybavuju si jedinou dobrou věc, která se stala. Po Voldemortově návratu to jde všechno z kopce."

„Jsi těhotná, to není dobrá zpráva?"

„Možná by to byla dobrá zpráva, kdyby to dítě bylo někoho jiného."

Pohladil ji po elegantně zapletených vlasech a rty se jí dotkl na spánku, věnujíc jí tak něžný polibek. „Třeba se na to koukáš moc černě. Možná tě ještě dokáže překvapit. Jak život, tak on."

„Vždycky jsi v lidech viděl něco dobrého," poznamenala a znovu zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře. „Neznám snad jediného člověka, na jehož osobu bys nějak nadával, nebo bys o něm prohlašoval cokoliv zlého. To jsem na tobě vždycky zbožňovala, víš to? Dokonce i mě jsi dokázal mít rád, přestože jsem byla věčně protivná a na něco si stěžovala, i když jsem se měla dobře a nemusela řešit to, co řeším dneska."

„Na mě jsi nikdy taková nebyla. Já tě znám jako skvělou, zábavnou a milou holku, která si získala moje srdce, ale já na to přišel až moc pozdě a doplatil na to. Pořád přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se nenechal tehdy uhnat Cho a raději bych se věnoval tobě, protože sis to zasloužila stokrát tolik. Třeba by to celé dopadlo jinak, kdo ví."

„Kdo ví," zopakovala a tentokrát to byla ona, kdo toho druhého pohladila po tváři. Měla pocit, že se jí za pár vteřin vytratí před očima a ona se probudí. Doufala, že díky i sebemenšímu doteku bude mít chvíli pocit, že je tu skutečně s ní a můžou spolu mluvit, a že všechno špatné je díky němu pryč. Nechtěla ztrácet čas. Netušila, kolik tu může strávit času, vlastně ani netušila, jak se sem dostala, jestli to bylo nějaké záhadné kouzlo Vánoc, či si tohle celé pouze vysnila ve svém nevědomí, ale věděla, že toho chce využít co nejvíce.

Netrvalo to ani pět vteřin a ona už stála na špičkách a s malým zaváháním přitiskla svoje rty na jeho. Měla zvláštní pocit, jako kdyby líbala vzduch, ale následně ucítila, jak se jeho rty pohnuly proti těm jejím a ten podivný pocit odešel. Chtěla tak strávit zbytek života, cosi v jejím nitru jí říkalo, že takhle je to správně, tohle je ono, ne polibky, které zažila s Charliem. Že by byl skutečně Cedric ten pravý, její druhá polovička, která ji ale naneštěstí opustila už v pouhých sedmnácti, jejích šestnácti a ona si ho teď dalšími vztahy jen marně snaží nahrazovat? Co když to tak skutečně bylo? Bude muset celý zbytek života trávit marnou snahou o to, najít někoho, kdo by ho dokázal nahradit, kdo zaplní tu prázdnotu v jejím srdci a ona bude zase šťastná, jako během svých školních let, po boku tohohle hnědovlasého mladíka?

„Vím, co se ti honí hlavou," zašeptal, když se od sebe odtáhli, „ale není to tak, Lany. Možná tě ze srdce miluji, ale můžu ti říct, ač mě to mrzí, nejsem to já, nejsem ten, se kterým bys měla strávit zbytek života. Věřím tomu, že kdyby to tak bylo, tak jsem tam pořád s tebou. Na tebe někdo čeká a věř mi, že to nebude tak dlouho trvat a objeví se. Dokáže ti svou lásku, ty si uvědomíš tu svou, co k němu cítíš a budeš zase šťastná."

„Kdy?" domáhala se odpovědi. „Už nechci čekat, už se nechci dál trápit. Proč nemůže přijít hned? Nebo ještě lépe, proč nemůžu zůstat s tebou a už nic jiného neřešit?"

„Vždycky jsi byla hrozně netrpělivá," pousmál se pobaveně Cedric a vtiskl jí polibek na čelo. „Všechno přijde v tu pravou chvíli, uvidíš. Všechno bude zase dobré a slibuju, že budeš šťastná. A až nastane čas, tak se zase setkáme a potom už neodejdeš, ale zůstaneš se mnou."

„Budeš na mě dávat pozor?" zašeptala směrem k němu. Několikrát zamrkala, ale zrak ji skutečně nešálil, Cedricova silueta byla čím dál slaběji vidět a pomalu se jí ztrácela před očima. Chtěla tomu zabránit, chtěla ho popadnout za ruku a žadonit o alespoň dalších pár minut, které by s ním mohla strávit, když ho takovou dobu neviděla. Ovšem jakmile jeho směrem natáhla ruku, ve snaze si s ním proplést prsty a ještě ho na malou chvíli zdržet, její ruka prošla skrz tu jeho, jako kdyby nebyl víc než duch. Skutečně mizel, zase odcházel na odpočinek, zatímco ona se bude muset vrátit.

Sledovala ho zklamaným pohledem, z nějž Cedrica bodlo u srdce. Tak moc by se za ní chtěl vrátit, sevřít jí v náručí doopravdy, i vychutnávat si její polibky doopravdy, ale jak sám řekl, on to být neměl. Na Delaney čekal v budoucnu jiný člověk, který na ni bude dohlížet, starat se o ni a dělat ji šťastnou, což je všechno, co si jeho kamarádka a láska zaslouží.

„Vždycky," usmál se na ni, než zmizel úplně.

Delaney Malfoyová se prudce narovnala na posteli a otevřela doširoka oči. Na malou chvíli uvěřila, že onen sen byl skutečností, ale teď se opět probudila do té nepříjemné reality, kde byl Cedric po smrti a ona se musela potýkat se všemi problémy, které jí život přihrál. Malou chvíli jen bez hnutí seděla na posteli, než se vzpamatovala a vyklouzla z postele. Do pokoje pronikalo sluneční světlo, nastal další den a ona už Cedrica nejspíš nikdy neuvidí. Z vedlejší místnosti - obývacího pokoje - k jejím uším dolehl nadšený zpěv jejího bratra a jeho nejlepšího kamaráda, což ji vykouzlilo úsměv na tváři, ačkoliv měla ještě několik sekund zpátky pocit, že se rozpláče.

„Lany, koukej vstávat, už je ráno! Pojď si rozbalit dárky!"

To není třeba, pomyslela si tmavovláska, já už ten nejhezčí dárek totiž dostala.