„Pochop Lily, je to moje dcera, chci s ní trávit nějaký čas, to snad dává smysl, ne?"

„Ale jsou Vánoce! O Vánocích bys měl být se mnou!" hádala se zrzka. „Už jsem rodičům slíbila, že přijdeme."

„Tak za nimi pojedeme až zítra, z toho se snad svět nezblázní, ne?" rozhodil rukama James. „Byli jsme u nich a není to ani čtrnáct dní, nepotřebují nás vidět nonstop, no ne? Navíc upřímně, nepotřebuju celé dva dny poslouchat Petuniiny řeči. Bohatě mi to bude stačit zítra celé odpoledne a večer."

„Nikdy předtím sis na to nestěžoval, proč najednou ano?" nechápala Lily a nasadila ublížený pohled. James si povzdechl a pohladil ji po tváři. Tohle na něj zabíralo a Lily to sakra dobře věděla. „Rodiče by tě moc rádi zase viděli."

„Uvidí mě, ale zkrátka přijedeme až zítra, to snad není takový problém, ne? Zítra jsou Vánoce a když nemůžu s Lany být zítra, tak s ní chci strávit alespoň dnešek."

„Ale měl bys ho trávit se mnou. Se mnou a s Harrym."

Povzdechl si a pohlédl směrem ke kolébce, kde odpočíval ani ne půlroční chlapeček se zelenýma očima v barvě smaragdů, jakými na Jamese hleděla i zrzavá žena před ním. Nechtěl si vybírat, jestli zvolí je, nebo svou dceru, kterou i přes to všechno zbožňoval a rád by se o ni staral víc, kdyby to Lily tolik nevadilo. Jenže jeho manželka mu v téhle záležitosti nedávala mnohdy moc na výběr a nutila ho, aby si zvolil jednu ze dvou možností. Jenomže pokud by si vybral ji a Harryho, bude špatným otcem Delaney. Na druhou stranu, pokud by si vybral Delaney, bude špatný manžel a zároveň i špatný otec. Proč to muselo být tak těžké?

„S tebou a s Harrym jsem pořád, Lily," pokusil se jí vysvětlit svou teorii. „Delaney vyrůstá u Remuse a i ona potřebuje mojí pozornost."

„Každý den má pozornost Remuse a Callie, ti jí rodiče bohatě nahradí, na rozdíl od ní tě my potřebujeme! Vždyť ti ani neříká tati jako Remusovi."

Dotčeně, možná by se dalo říct, že spíš zklamaně na ni pohlédl a vyšel z dětského pokoje. Před tím, než seběhl schody dolů, aby si vzal zimní kabát a vydal se do domu svého nejlepšího kamaráda, u nějž jeho dcera vyrůstala, se na Lily otočil. „Tohle jsi nemusela."

„Jamesi, já to tak-"

Nestihla svá slova nijak vzít zpátky, či se za ně jen omluvit. Neuběhly ani dvě minuty a zaslechla z předsíně bouchnutí dveří, jak se její manžel vydal ven do předvánočního odpoledne a ji nechal i s jejich synem doma. Zlobila se na něj, to nemohla popřít. Na něj, na malinkou nevinnou Delaney, i na zesnulou Aalyiah Malfoyovou, kvůli které se s tímhle vším musela potýkat. V duchu na její osobu zanadávala, než vzala svého syna do náruče a vydala se s ním dolů do spodního patra domu, aby alespoň ozdobila vánoční stromeček a doufala přitom, že James se u Remuse a své dcery nezdrží moc dlouho.

xxx

Callie Woodworková se na otce malé tmavovlasé holčičky, kterou si s Remusem osvojila jako své vlastní dítě, usmívala už zdálky, kdy ho zahlédla za oknem a přešla k vchodovým dveřím, aby ho přivítala.

„Říkali jsme si, jestli dorazíš," usmála se na něj a přátelsky Jamese líbla na tvář. „Lany bude nadšená. Dlouho tě neviděla."

„Myslím, že jí to nijak trápit nebude. Tátu tady má pořád a mě nepotřebuje," zabručel James s viditelně špatnou náladou. 

Tmavovláska mu empaticky stiskla ruku. „Něco se děje? Normálně tohle vůbec nevytahuješ."

„Nebere mě jako tátu, i když táta jsem," rozhodil rukama zoufale. „Její táta je pro ní Remus. Stejně jako ty jsi pro ní máma. Já jsem jen zábavnej strejda, co se občas staví a vykouzlí svítícího jelena."

„Jamesi," povzdechla si Callie, „není spíš důležitější to, že tě má opravdu ráda a je nadšená jen tě uvidí, než to, jak ti říká? Až bude větší a dokáže tohle pochopit, tak jí vysvětlíme, jak se věci mají, ale vždyť je to pořád jen malé dítě, ona sama sotva chápe, že má jméno. To, že přesně neví, kdo je její táta je zkrátka věc, co pochopí až bude starší a my s tím teď nemůžeme nic udělat." Pohladila ho pro povzbuzení po rameni. „Chápu, že tě to mrzí a věř mi, že si i já občas připadám provinile, když řekne mami, míří tím na mě a já si uvědomím, že její máma zkrátka nejsem a myslím na Aalyiah, která ji mohla spokojeně vychovávat i s jejím bratříčkem..."

Tentokrát to byl on, kdo zasáhl a stiskl jí ruku, aby ji povzbudil. „Aalyiah by byla ráda, že se o ní tak staráte. I já jsem rád. Ačkoliv mě tohle možná mrzí, tak to bylo její rozhodnutí, svěřit Lany vám, což musím respektovat a Remus i ty si za to, že jí vychováváte jako vlastní zasloužíte, aby vás dva jako rodiče brala."

„Ty Vánoce na tebe mají nějaký vliv. Objevil jsi kouzlo empatie?" zažertovala, aby uvolnila náladu a poté už zamířila do obývacího pokoje i spolu s ním.

„Jaja!" zaradovala se tmavovlasá holčička, když brýlatého mladíka zahlédla a trochu nejistým krokem se rozběhla k němu, jako pokaždé. Cestou drkla do malého vánočního smrčku, ale nezdálo se, že by jí sprška jehličí, která dopadla na zem zrovna nějak zvlášť zajímala, když ji James popadl do náruče a radostně se s ní zatočil kolem dokola, po čemž se holčička rozesmála ještě víc a očka jí nadšeně zářila. 

„Ahoj princezno," usmál se James. Veškeré obavy i starosti, jak ty větší, týkající se hrozby v podobě Voldemorta, tak ty menší, které řešil právě před chvílí, se rázem rozplynuly, když ho láskyplně kolem krku objímala jeho dvouletá dcera, nadšeně mu přitom žvatlajíc něco do ucha. Do zad se mu zarývala dřevěná hračka ve tvaru jelena, kterou jí dal o loňských Vánocích, a stále ho mrzela Lilyna předchozí slova, ale nic z toho nebylo důležité, protože měl malou Lany u sebe a měl na ni celý zbytek dne.

Postavil děvčátko na zem a to se ihned chopilo hůlky, čouhající mu z kapsy. Začala s ní nadšeně poskakovat po místnosti a mrskala ručkou, ve snaze dostat z ní stejné svítící zvíře, jako to dělal onen brýlatý strýček. 

„Lanuško, hůlku nikomu brát nesmíš," houkla na ni Callie. Dřepla si a natáhla k děvčátku dřevěnou tyčku, délkou i tvarem podobnou kouzelnické hůlce, ale celá byla ozdobená drobnými rolničkami, vydávajíc kouzelný vánoční zvuk, jak s nimi tmavovlasá žena zatřásla. „Nebude tohle lepší?"

Delaney jí vzala z ruky onu rolničkovou hůlku a zatřásla s ní, stejně jako s tou druhou, jež ukořistila Jamesovi, ve snaze dostat z nich ten lahodný zvuk, jaký tak zbožňovala. James jí svou hůlku z ruky opatrně vzal, ovšem jakmile začalo děvčátko natahovat moldánky a hrozilo, že se za chvíli rozpláče, pohotově zareagoval a po smutku nebylo ani památky, jakmile se pokojem začal prohánět modře zářící jelen. Přistoupil k Laně. Ta po něm nadšeně chňapla rukou, ale nakonec se spokojila jen s tichým pozorováním onoho neobvyklého zvířete a tichým obdivováním toho, jak je to úžasně kouzelné. Skoro se rozplakala, když se jelen rozplynul a před ní už stál zase jenom James. I ten ale po vytažení drobného balíčku neúhledně zabaleného v balícím papíru zaujal její pozornost, nad čímž se jen zasmál a sedl si k holčičce na zem.

„Že jsi byla celý rok tak hodná holka," pohladil ji po tvářičce, „tak se Ježíšek rozhodl, že ti přinese dárek už dneska. Protože ty si ho zasloužíš, viď že jo?"

„Ano," přikyvovala horlivě Delaney, až tím rozesmála oba dva dospělé v místnosti. Callie jen dojatě sledovala, jak drobná tmavovláska nadšeně strhává z balíčku papír kousek po kousku, než jí v rukou zůstal černý, z počátku neidentifikovatelný, předmět.

„Havran," vydechla Callie dojatě a pohladila dívenku po vláscích. Ta ač nemohla tušit, co ono zvíře představuje, se nadšeně usmála a sevřela plyšovou hračku v náručí. „Sehnal jsi jí hračku havrana."

James se na ní ohlédl. „Ty víš-"

„Aliin patron," usmála se posmutněle. „Její patron byl havran, byla jedna z mála zmijozelských, která zvládla patrona vyčarovat. Ale až v posledním ročníku, když jste si vy dva začali a ona zřejmě konečně měla dostatečně silnou šťastnou vzpomínku, aby ho zvládla vyčarovat."

„Vyčarovala ho až potom, co... potom co jsme ona a já-"

„Ano, Jamesi, do té doby to nezvládla. Minimálně ne na hodinách obrany, takže předpokládám, že ani nikdy jindy. Ale potom, co ty sis jí konečně pustil k tělu jako Denise, tak to dokázala. Jednou mi o tom vyprávěla, chvíli potom cos... no potom, co jste se rozhádali a skončili spolu."

„Řekla ti...," James polkl, jako by se rozhodoval, zda se na to chce skutečně zeptat, „řekla ti, na co v tu chvíli myslela? Jakou vzpomínku si vybrala?"

Callie se k odpovědi chvíli neměla, jen sledovala, jak si dvouletá dívenka hraje se svou novou hračkou a snaží se dostat k talíři plnému cukroví na stole. Podala jí jedno linecké kolečko, než se otočila zpátky na Jamese. „Prý fungovaly dvě. Jedna z nich byla z začátku roku, když nám Brumbál vymyslel tu stezku v Zapovězeném lese. Podle jejích slov ses tam k ní poprvé choval jako k člověku. Na malou chvíli jsi pochopil, že to není žádná odporná smrtijedka a čistokrevná nána ze Zmijozelu. Vnímal jsi jí jako člověka, co cítí, stejně jako ty."

Zastyděl se za to, jak kdysi povrchně soudil lidi jen podle toho, do jaké koleje zapadají, či kdo je jejich rodina. Zároveň si před očima vybavil onen okamžik, na něj blondýnka zřejmě kdysi mysela, když se jí podařilo vyvolat plného patrona. Bylo to jako ponořit se do myslánky. Měl pocit, že všechno vidí, jako kdyby tam v lese opět stál a uklidňoval ji.

Černovlasý chlapec k ní pomalu přistoupil a stiskl jí ruku. „Aalyiah. Aalyiah, poslouchej mě," oslovil ji klidně. Vzpomínal si, že takhle ho vždycky uklidňovala jeho matka.

Aalyiah neřekla ani slovo, jen se na něj otočila na znamení, že ho poslouchá. Bolest, která se jí zrcadlila v očích, Jamese vyděsila. O to víc cítil nutnost jí pomoci.

„Hej, poslouchej mě," upozornil ji na sebe, když se opět chtěla obrátit směrem k bubákovi. Položil jí dlaně na tváře, i přes bolest v levé ruce a zakryl jí možnost vidět koutkem oka bubáka, který přecházel sem a tam. „Vezmi hůlku a rozmetej ho za kousky. Je to jen hloupý bubák. Nemusíš z něj mít strach."

„Musíš si o mně myslet, že jsem slaboch..." hlesla neslyšně, „Bojím se vlastního otce."

Zavrtěl hlavou. „Nepamatuješ si, cos mi tehdy řekla? Nemůžu lidi soudit, když neznám jejich život. Ale vím, že ty jsi schopná a silná holka, takže tu hůlku pořádně chytni a zbav se toho parchanta!"

„Jsi jen obyčejný rozmazlený spratek! Vrháš na naší rodinu špatné světlo!"

Aalyiah sebou trhla, když ticho prořízl otcův ostrý chladný hlas, jako nůž. V prstech sevřela hůlku a s pohledem upřeným do Jamesových očí přikývla. „Zničím ho..."

„Tak se mi to líbí," přikývl pyšně James. Stáhla dlaně z jejích tváří a stiskl jí volnou ruku: „Já jsem tady s tebou. Kdyby se cokoliv pokazilo, tak ti nikdo neublíží."

Bylo to jen krátce po začátku školního roku. Tehdy ještě neměl ani ponětí, jak moc ta blondýnka, co vyděšeně tiskla jeho ruku a z jejích očí vyzařovala vděčnost jakmile se jí podařilo bubáka zničit, zamotá jeho život a zároveň i ten svůj. Pomyslel na ní, s něhou a láskou. Po její smrti na ni nedokázal myslet jinak. Neviděl chyby, které jí tolik vyčítal a které podle něj udělala. Viděl jen její úsměv, slyšel její smích a vzpomínal na barvu jejího vlasu. S povzdechem pohladil svou dcerku po vlasech. Kdyby jí od sebe tehdy neodehnal, mohlo být všechno jinak.

„Co byla ta druhá vzpomínka?" zeptal se tichým hlasem a zvedl pohled zpátky ke Callie.

Stačila pouhá dvě slova, aby ho opět zalila ta podivná hřejivá vlna vzpomínek. „Vánoční ples."

Vybavoval si, jak byl tehdy nervózní a střídavě proklínal Brumbála za to, že si na ně tohle vymyslel. Netušil, že Aalyiah si prochází úplně stejnou nervozitou, co ale narozdíl od toho věděl jistě bylo, že měl tu nejkrásnější taneční partnerku v sále. Dech se mu zadrhl v hrdle, když ji poprvé uviděl, jak k němu schází ve svých šatech v rudé nebelvírské barvě, u níž měl podezření, že ji zvolila právě kvůli němu. Jak byl tehdy hloupý, když jí nevyzval k dalšímu tanci a nechal ji zbytek večera sedět. Dal by cokoliv za to, aby to mohl nahradit, aby jí mohl popadnout do náruče a protančit s ní celý večer. Ale minulost už změnit nedokáže.

Callie na něj soucitně pohlédla, ale soucitný výraz nahradil úsměv, když James plný elánu popadl do náruče Delaney a zatočil se s ní jako před několika minutami, kdy se s ní vítal. Přešla k radiu stojícímu na konferenčním stolku a stiskla jeden z knoflíků, čímž docílila toho, že k jejich uším dolehly tóny typických vánočních koled. S úsměvem sledovala, jak se James pokouší o něco, jako tanec, zatímco děvčátko v jeho náručí se poťouchle smálo, do toho rachtajíc rolničkami. Její úsměv se prohloubil, když kolem pasu ucítila čísi paže a na spánku zase dotek rtů. Remus, doposud odpočívající po náročné úplňkové noci, se zřejmě vzbudil a přišel zjistit, co se tady dole děje.

„Mám se ptát, co se tady stalo?" usmál se pobaveně, sledujíc svého nejlepšího přítele.

„Aalyiah Malfoyová, Remusi, ta se stala," odvětila klidně tmavovláska. „Ta přišla, zamotala se nám do životů a zase odešla, nechávajíc nás tady všechny napospas vlastnímu osudu. A já myslím, že James konečně přišel na to, o jak moc přišel, když ji tehdy odehnal."

„Alespoň Alie částečně splnil její přání, aby děti vyrůstaly s tátou," poznamenal tiše, jako kdyby nechtěl vyrušit Jamese s Delaney. „I když asi ne tak, jak si původně představovala, James tady je a snaží se být tátou, jakého si Lany zaslouží, když už nebyl přítelem a partnerem, jakého by si zasloužila Aalyiah. Myslím si, že kdyby tu byla, rozhodně to pro ní bude splněné přání."