Pokud si někdo Vánoce a zimní svátky celkově užíval opravdu plnými doušky, jednoznačně to byly děti. A malá Leslie Blacková nebyla výjimkou. Jakmile venku zahlédla první sněhové vločky, či přišel čas na to, aby vyloupla z adventního kalendáře první čokoládu, její veselá nálada a nadšení z adventu a blížících se Vánoc nepolevovala několik týdnů. A když konečně došlo na onen vysněný čtyřiadvacátý prosinec, Leslie se konečně trochu zklidnila, ale už v tu chvíli byla myšlenkami u dalšího roku, kdy přijdou Vánoce znovu.

Bylo jí sedm let, tedy ona by vás opravila, že jí je sedm a půl, což už je skoro osm, ale i přesto stále byla malé dítko, které zbožňovalo dárky a těšilo se snad ze všeho, co dostala, pokud se tedy zrovna nejednalo o ponožky od babičky Buckleyové, která vždy lamentovala nad tím, že Charlotte dovolí dceři pobíhat po domě na boso, když se na okno v kuchyni usadila velká tmavá sova s balíčkem přivázaným k nožce. Leslie nadšeně vypískla, až oblak mouky vylétl do vzduchu, jak si oprášila ruce a přeběhla k oknu.

„Leslie, jdi od toho okna!" zarazila ji ihned Charlotte, která si povšimla razítka ministerstva kouzel na balíku.

„Musíme tu sovu vzít dovnitř, mami, určitě jí je zima," zahlásila Leslie s obličejem natisknutým na okenní tabulce, pozorujíc sovu na parapetu. Opeřenec se oklepal, čímž si z lesklého peří setřásl sněhové vločky, které se tam zachytily. „Budeme moct babičce Willow posílat dopisy přes tuhle sovu a ona nebude muset posílat naší Lailu."

„Ne, broučku, tuhle sovu si nechat nemůžeme," zavrtěla hlavou Charlotte.

„Slyšel jsem správně sovu?"

Leslie svraštila obočí, když do kuchyně vešel Connor, který si svou nevlastní dceru přitáhl k sobě, zatímco jeho manželka otevřela okno a vpustila sovu dovnitř. Malá tmavovláska pozorně sledovala, jak odvazuje sově balíček i dopis z nožek. Natáhla ruku, aby velkého výra pohladila, ale Connor jí pevně chytil za zápěstí, aby jí v tom zabránil.

„Pusť!" bránila se tmavovláska, ale neúspěšně.

„Může tě klovnout, Lesli," hrozil jí Connor, obezřetně sovu sledující. Měl s tím už své zkušenosti.

„Ty jsi mudla! Sovy klovou jenom mudly!" namítla Leslie. „A neříkej mi Lesli!"

„Leslie, nebuď na Connora-"

Oba přítomní se na Charlotte překvapeně podívali. Lesliina matka se zarazila dřív, než stihla větu dokončit. Byla pobledlá, když už po několikáté přejížděla těch několik řádků očima a čím víckrát je četla, tím víc se zdála být překvapená.

„Jdi do svého pokoje, broučku, já dodělám jídlo a dáme si večeři ano?" oslovila svou dceru a pokusila se na ní usmát. „Co kdyby sis vzala ty šaty, co ti dala babička Amelia v létě k narozeninám?"

„Chci vědět, co ta sova přinesla!" bránila se tmavovláska a bojovala s Connorem, který ji pevně držel v náruči. „A nechci si na sebe vzít ty šaty, jsou růžový a ošklivý."

„Měla by sis svých dárků vážit, Lesli," napomenul ji Connor. „A taky bys měla poslouchat mámu. Utíkej nahoru. Nejspíš to je něco pro maminku a ne pro tebe. Když budeš protivná, tak zítra ráno nenajdeš pod stromečkem žádné dárky."

Toho se Leslie zalekla, ale než se nadála, Connor ji vystrčil z kuchyně a zavřel dveře. Leslie v obývacím pokoji osiřela a snažila se odposlechnout cokoliv, co by jí mohlo napovědět cokoliv o onom tajemném balíčku s razítkem a sově na okně, bohužel ale neúspěšně. Hodila na dveře nepěkný pohled a v hlavě si představila, jak se takhle tváří na Connora s mámou, než se se zabručením vydala do pokoje.

xxx

„Řekneš mi, co ta sova přinesla?" vyzvídala o několik desítek minut později při štědrovečerní večeři. Nikdy nezažila vánoční večeři, při níž by bylo takové ticho, přerušované jen tichým zněním koled v pozadí.

Connor se na ní mračil, což ne že by bylo tak neobvyklé, ale během rodinných večeří a svátků se toho obvykle zdržel a nechal si všechny výtky pro sebe. Netušila, zda se na ni mračí, protože pomluvila ty šaty, které jí k narozeninám dala jeho maminka, nebo proto, že sova přinesla nějaké špatné zprávy, které se týkaly jí.

„Můžeš to přestat řešit, Leslie," usmála se na ni Charlotte, ale její úsměv nevypadal zdaleka tak jistě, jako obvykle, „byl to jenom omyl, ta sova se spletla. Ministerstvo kouzel ji poslalo na špatnou adresu."

„Tak proč ses tak lekla, když sis četla ten dopis?" vyzvídala dál Leslie, po čemž se Connorova zamračená vráska mezi obočím ještě prohloubila. Snažila se jeho zamračený pohled nevnímat a soustředila se na Charlotte, sedící naproti ní. „Co se v něm psalo? Něco se stalo, nebo-"

„Špatně jsem si něco přečetla a lekla jsem se, že se něco stalo," vymyslela si rychle a klidně se na dceru usmála.

„Takže si tu sovu nemůžeme nechat? A nemohli bychom si pořídit jinou?" pokračovala dál dívenka. „Třeba bychom jí vycvičily, aby Connora neklovala."

Obě sebou cukly, když světlovlasý muž uhodil pěstí do stolu. „Po zbytek večera už nechci o sovách, ani dopisech co nosí, slyšet ani slovo, jasné? Jsou Vánoce, tak bychom se měli věnovat raději jiným tématům a ne sovám."

„Hele!" vykřikla náhle Leslie a její výkřik způsobil oběma dospělým stejný šok, jako předtím Connorova rána pěstí. Vyskočila z židle, která s rachotem dopadla na zem, nehledě na to, že zrovna seděla u večeře a vrhla se k oknu. Na parapetu seděla ta samá sova s tím samým balíčkem jako už před malou chvílí, kdy Leslie neměla příležitost se k němu dostat, ale teď už si tuhle šanci vzít nenechá. „Vrátila se! Věděla jsem, že nese něco pro nás a není to omyl."

Proklouzla kolem Connora k oknu. Ten se sotva stihl rozkoukat, když ho ovanul studený vzduch, co profoukl zvenčí do domu poté, co Leslie otevřela okno a napřáhla paži ke stejnému výrovi, jaký přilétl na jejich okno i předtím. V očích se jí rozzářily nadšené jiskřičky po zjištění, že na balíčku je mimo razítka velkého M s rozsvícenou hůlkou nadepsáno rozklepaným písmem i její jméno, Leslie Blacková. Byl určený pro ní. Teď jí ho Connor sebrat nesmí.

„Leslie, já si nepřeju, abys ten dárek otevřela," povzdechla si Charlotte. Přešla k oknu, které zavřela a poté přistoupila k malé tmavovlásce. Bodlo ji u srdce, jak moc v ní tu chvíli viděla Siriuse. Měla jeho oči, barvy bouřkových mraků, tmavé vlasy podědila taktéž po něm, stejně jako rysy v obličeji. Připomínala jí ho až moc už teď a bála se toho, že čím bude Leslie starší, tím víc bude po Siriusovi, nejen po vzhledové stránce, ale hlavně chováním, což se projevovalo už nyní. Pohladila ji po tmavých vlasech. „Necháme tu sovu odletět i s tím dárkem a zapomeneme na to, ano?"

„Chci vědět, co to je. Proč to nemůžu otevřít," domáhala se Leslie odpovědi, kterou pořád nedostala. „Od koho to je dárek?"

„Od nebezpečného člověka," prohlásil Connor, který přešel ke své manželce a pro podporu jí položil ruce na ramena.

Dívenka po obou dospělých před sebou nejistě těkala pohledem. Máma se o mě bojí pořád, uvažovala v duchu Leslie, nejspíš by to mohlo být něco, co mi může ublížit, ale asi to je něco důležitýho, když to ta sova přinesla po druhé. Pohlédla na sovu na svém ruce a poté opět na rodiče před sebou. Poté její pohled sklouzl ke vchodu na chodbu a schodům nahoru. Schody vyběhne dřív, než napočítá do pěti, spočítala to, když po večerech poslouchala rozhovory maminky a jejích kamarádek, protože potřebovala rychle utéct. Než se zavře v pokoji, Connor ji určitě nestihne doběhnout. Jednou ho viděla běhat po zahradě, když se snažil vyhnat pryč cizí kočku a smála se tomu tak dlouho, dokud ji Charlotte neokřikla, že se to nedělá.

„Promiň mami," vypadlo z ní samo od sebe. Oběhla spadlou židli, kterou ještě před chvílí překotila při svém zbrklém vyskočení od stolu a udělala ještě čtyři dlouhé kroky, než i se sovou stále klidně sedící na její ruce, proběhla obývákem a dostala se ke schodům. V duchu se pochválila za to, jak obratně vzala prvních několik schodů po dvou, než doběhla zbytek a zabouchla za sebou dveře vedoucí do jejího pokojíku.

Kupodivu se rozesmála, když se svezla zády po zdi a zaslechla za sebou Connorův rozčilený hlas, dohadující se s její mámou, která nezněla rozčileně, jako spíš vyděšeně a plačtivě. Sova na její paži ji klidně pozorovala velkýma očima a trpělivě počkala, až jí dívenka odváže vezme ze zobáku druhý dopis, z nohou odváže balíček, pohladí jí vděčně po hedvábném hnědém peří, než ji opět vypustila ven. V tu chvíli už hlasy za dveřmi ustali a ona se usadila na postel, kde roztrhla obálku a se soustředěně svraštěným obočím se dala do čtení kostrbatého písma.

Leslie,

doufám, že tenhle dopis i balíček projdou těmi nesmyslnými kontrolami a dostane se to k tobě, nejlépe přesně na Vánoce, ale pokud mi vůbec dovolí to poslat, budu rád, i kdyby to došlo až po novém roce. Tohle píšu já, tvůj táta Sirius, přímo z Azkabanského vězení. Dobře ten dopis schovej, ať můžeš jednou svým dětem vyprávět, jaký byl jejich dědeček mistr, když přežil Azakabn a podařilo se mu z něj utéct, v což já doufám, že se mi jednou podaří a konečně tě zase potkám. Chtěl jsem ti jen trochu zpříjemnit advent a svátky a snad si sám i připomenout, že pořád mám něco, za co stojí bojovat - a to jsi ty. Doufám, že tě tohle alespoň trochu potěší a budeš mít alespoň něco, co ti připomene, že tvůj táta na tebe pořád myslí a je s tebou, i když ne fyzicky. Nezlob mámu a mysli na mě, ano?

Táta

PS: Taky tě zdraví tvoje skoro teta Gia, která se nechce podepsat sama, a která tu musí sedět se mnou, ale i ona moc doufá, že si užíváš Vánoce a máš se dobře. Tak mysli i na ni, ano?

Slzy na sebe nenechaly dlouho čekat, ačkoliv se je snažil přemoci úsměv, který jí vyvstanul na tváři poté, co v malinkém balíčku našla plyšového černého psa. Pevně ho sevřela v náručí, ačkoliv neměla ponětí, jak jí to má tátu připomínat, v hloubi duše cítila cosi, co jí napovídalo, že tenhle černý pes ji bude provádět ještě několik let, jak v této podobě, tak za několik let i v té živé. Její táta by jí to určitě neposílal bez nějakého určitého cíle, tím si byla jistá.

Pohlédla z okna na hvězdy třpytící se na obloze a usmála se. Babička Willow vždycky říkala, že když se jí po někom bude stýskat, má se podívat na hvězdy a ty danému člověku poví, co by mu chtěla říct a jak moc ho postrádá. A protože hvězdy vidíme všichni stejné a Leslie své babičce věřila, mírně se usmála a zašeptala dvě tichá slova, aby jí případně neslyšel nikdo jiný v domě: „Děkuju, tati."

xxx

Sirius Black skutečně hleděl na ty samé hvězdy, jako jeho dcera, dumajíc nad tím, zda jí jeho dárek skutečně přišel a nezadrželi ho na ministerstvu, protože to by se jim podobalo. Doufal, že Charlotte dovolí jejich dceři, aby balíček otevřela, že se nestane nějaká komplikace, která by jeho vánoční překvapení pro malou Leslie Blackovou překazila.

„Myslíš si, že ti hvězdičky řeknou, jestli Leslie ten dopis došel, nebo proč na ně už hodinu tak neúnavně koukáš?" oslovila ho Gianna, pozorně sledujíc každý jeho krok, protože přece jenom v Azkabanu nebylo moc zábavy a tohle byla jedna z mála věcí, co vydržela dělat déle než několik minut, tedy vyjma spánku.

„Nikdy jsi jako dítě neposílala pozdravy po hvězdách?" opáčil Sirius a konečně sklouzl pohledem na ní.

„Kdysi dávno, s mým bratrem. Naučila nás to babička."

„Tak vidíš," odvětil, pohled opět zafixovaný na hvězdu, jež mu dala jméno, „a já věřím tomu, že moje Leslie to umí taky a jestli se jí ten dopis dostal do rukou, tak mi pošle po nějaké hvězdě pozdrav, protože na mě myslí."

Gianna nad ním jen s mírným úsměvem zakroutila hlavou a zavřela oči, zatímco Sirius dál sledoval hvězdy. Ve chvíli, kdy se jedna z nich výrazněji zablýskla se pousmál a vybavil si poslední chvíli, kdy Leslie viděl. Tehdy to bylo dvouleté batole, teď už z ní je sedmiletá, za pár měsíců už osmiletá, malá slečna, která vyrůstá bez něj. Ale on jí to jednou vynahradí. Jednou...

Zahleděl se do hvězd stejně jako jeho dcerka, než zašeptal to, co jí chtěl sdělit ze všeho nejvíc. „Veselé Vánoce, Leslie. Pamatuj, že tvůj táta tě nadevšechno zbožňuje a jednou si tě zase najde."