„Přišli jsme na místo, do malé pizzerie asi padesát metrů odsud.“ Ukázala oknem a pokračovala. „Do té co je v přízemí toho malého panelového domu, do té která je po celé šířce prosklená a s velkým nápisem nahoře Korvet, za který byla zavěšená malá světýlka ve tvaru dýní.

Všude po obvodu byly rozeseté plastové dýně různých velikostí, proložené asi pěti malými kostrami. Všude se povalovaly šedé pavučiny ve kterých byl sem a tam zamotaný malý pavouk. 

Hned poté co mě usadili na místo určené pro soutěžní dýně, jsem dostala číslo jedna jelikož jsem z dýní přišla první.

Postupně se nás na těch dvou schodech ze slepených kamínků potloukalo asi patnáct. Co mě ale překvapilo a dost znechutilo byl fakt, že se vedle mě vyskytoval pomeranč… regulérně to byl pomeranč vyřezaný jako dýně, taková nehoráznost od těch lidí“ odfrkla si, přičemž začala soptit. „Hallouween je svátek s vyřezanými dýněmi které nahání strach a hrůzu, vyřezat mandarinku nebo pomeranč je čisté zneúctění a výsměch

To ale nebylo všechno, ten pomerančák, který se mi později představil jako Krk se se mnou začal pokoušet navázat řeč. Nejdříve si ta prťavá oranžová koule dovoluje sem přijít a poté i zneuctít má slova. 

Samozřejmě jsem mu nejdříve nevěnovala pozornost, ale ten hrbolatej kazisvět s číslem sedm, ne a ne přestat, tak jsem se na něj otočila a obořila. 

Když se tak stalo Krk zničehonic zavřel zobák a mě se naskytl výhled na krásně zakulacený pomeranč ktery jsem do té doby viděla pouze koutkem oka. Měl krásné a trojúhelníkové oči, pod nimi nos připomínající červenou bambulku soba nebo klauna, neboť právě v tom místě čněl onen zázračný plamínek který každou dýni rozsvítí. Jeho ústa s ostrými rysy byla v menším simpatiském úšklebku. Opravdu hodně jeho tvář představovala dýni za kterou se člověk stydět nemusí.

Než jsem si ho stihla lépe prohlédnout, popadli mě něčí ruce a otočili zpět pohledem, aby si mě mohli nově přicházející lépe prohlédnout.

„Jsi překrásná,“ ozvalo se z prava od dýně číslo sedm, „jsi tou nejkrásnější dýní Hallouweenu.““