Albus, který měl za sebou cestu na loďkách pod hvězdým nebem, a téměř umačkání od milého poloobra Hagrida, teď čekal ve velké síni spolu s celým prvním ročníkem na zařazení do kolejí. Nervózně přešlapoval a ošíval se. Díval se kolem sebe na dlouhé stoly s barevnou výzdobou a zrakem se zastavil u toho Nebelbírského. Vyhledal Jamesův pohled, ale jakmile ho bratr zaregistroval, věnoval mu úšklebek, tak jak to měl často ve zvyku. Opravdu byl tak naivní a myslel si, že by se na něj bratr biť jen vřele usmál a trochu by ho tím uklidnil?

„Neboj se. Moudrý klobouk nás zařadí oba do Nebelvíru a všechno bude v pořádku." chytila ho za ruku Rose.

Albusovi to bylo malinko trapné, ale nechtěl zranit city své sestřenice tím, že by svou ruku odtáhl. Když si však oba všimli blonďatého kluka, s bledou pletí a úzkým nosem jak se jim nahlas pochechtával, sama Rosie sklopila pohled a bratrancovu ruku pomalu pustila. Její pihovatá tvář se zbarvila do nachova.

„Samozřejmě, oba vás zařadí do toho vašeho Nebelvíru, a svět bude opět růžovej." nepěkně se na ně zašklebil.

„Zmlkni Scorpiusi!" sykla na něj Rose.

„A co kdybys raději zmlkla ty, Weasleyová."

„Ztichněte oba!" napomenul je Albus.

Chlapec chtěl jistě pokračovat, ale přerušil ho hlas profesorky, jejíž jméno Albus zatím neznal.

„Scorpius Malfoy." vyzvala h, aby se posadil za stoličku bez opěradla, před celý profesorský sbor.

Potomkovi Draca a Astorie Malfoyových, snad klobouk ani nedosedl pořádně na platinové vlasy a zvolal: „ZMIJOZEL!"

Po Scorpiusovi, byli zařazováni další a další studenti, a tím Albusovo napětí rostlo. Vyústilo, když na židli před všemi profesory dosedla Rose.

„Hm," protáhl moudrý klobouk.

„Chytrá hlava, velice chytrá. Rozhodně jsi dcera své matky, o tom není pochyb. Ukážeš nám ještě velké věci. Ano, ano je téměř jisté, že to bude NEBELVÍR!" zdůraznil klobouk.

Albus se snažil myslet na otcova slova, která ho aspoň malinko nechala v klidu, a dávala mu kapinku naděje. Jestli ti na tom tak záleží, můžeš si vybrat Nebelvír. Moudrý klobouk, k tvému přání přihlédne.

Téměř vždy tušil, že je v něčem jiný. Rozhodně byl jiný, než divoký James. Jiný, než laskavá Lily a Rose a dokonce už teď věděl, že už je jiný než Hugo.

„Albus Severus Potter." ozval se znovu hlas neznámé profesorky.

Všechno se v něm stáhlo hrůzou. V hlavě, si stále opakoval Harryho větu „Moudrý klobouk, k tvému přání přihlédne."

Zhluboka se tedy nadechl a co nejodhodlaněji zvedl hlavu a vykročil vpřed.

„Potter! Na tebe jsem čekal. Ach, ty máš v hlavě odlišné věci než tvůj bratr. Zajímavé, v skutku zajímavé. Máš těžkou hlavu, v níž se skrývají ambice ale také spoustu odvahy. Ale co je to zásadní? Co je to, na čem zaleží víc?"

„Prosím, ne Zmijozel." přemítal si chlapec v hlavě.

„A víš to určitě?" zeptal se ho klobouk s pobavením v hlase, nad nostalgií, kterou pociťoval.

Albus chvíli přemýšlel, jestli své myšlenky vypustil z pusy. Přísahal by snad ale, že tomu tak nebylo.

„Nech mě hádat. Myslíš si, že všichni ze Zmijozelu jsou stejně slizcí a bezpáteřní hadi že? Kluzcí a podlí, ale věř, není tomu tak. Ve Zmojizelu jde mnohem o víc. Vzpomeň si na bývalého ředitele Bradavic Severuse Snapa., po němž jsi pojmenován.

Pojmenovali jsme tě po dvou ředitelích Bradavic. Jeden z nich byl ze Zmijozelu.

„Myslíš, že by chtěl, aby jsi si vybral Zmijozel? Že by byl pyšný? Netoužil si někdy po něčem víc?" pokračoval moudrý klobouk.

Albus usilovně přemýšlel, o slovech té staré zaprášené a záplatované pokrývky hlavy.

„Slyší tohle celá síň?" zeptal se klobouku ve své mysli.

„Ne chlapče, tento rozhovor je zcela jen mezi námi." odpověděl mu.

„Ale jak- ?"

„Kouzlo přeci chlapče. Kouzlo."

Klobouk se odmlčel, a nechal Albuse, aby o jeho slovech přemýšlel, po pár minutách se ho ale už zeptal.

„Tak co hochu? Už jsi se, rozhodl?"

„Ano." odpověděl mu Albus s jistotou.

Byl rozhodnutý a již nebylo cesty zpět. Jak už zmínil moudrý klobouk, vždycky chtěl něco víc. Vždy po tom toužil. Nechtěl být skvělým kouzelníkem, chtěl být excelentní. Chtěl vybočovat a být být někým mimořádným. Byl to zkrátka jeho osud. Chtěl moc, ale přesto jí nechtěl docílit podlostí. Co ale vážně nechtěl je, řídit se hloupým rčením kdo chce víc, nemá nic. Moc dobře si ale také uvědomoval, že s mocí přichází i zodpovědnost.

„ZMIJOZEL!" vykřikl moudrý klobouk hlubokým a znělým hlasem.

Jeho slova se šířila po celé síni v ozvěně. Všichni jakoby přestali snad i dýchat. Potter a ve Zmijozelu? To je snad nějaký zvláštní žert? Všechny oči v místnosti, upřely zrak na Albuse. V sále bylo takové ticho, že by bylo slyšet špendlík na zem spadnout. Viděl zaražený výraz svého bratra i zděšení v Rosiných očích a dlaň, kterou si zakrývala otevřená ústa plná překvapení. Dokonce i ředitelka McGonagallová si nasadila brýle a zkoumavě hleděla na Albuse. Hagrid se mračil a profesor Neville Longbottom měl neurčitý výraz, ve kterém ale nebylo nic pozitivního.

„Tak pojď Pottere. Jsme na tebe zvědaví, co v sobě máš." až Scoprpiosův hlas přerušil, to nepříjemné ticho a všichni se pomalu vraceli do hovorů. Albus vstal z dřevěné židličky a vyrazil ke stolu Zmijozelu, kde si potřásl rukou s blonďatým chlapcem aniž by tušil, že se z něho stane jeho nejlepší přítel.