Víte, co mě na téhle akademii stále překvapuje? Její velikost. Jak se má v ní kdokoli z prváků vyznat, aniž by se ztratil a nakonec ho nesnědl třeba zatoulaný troll? Možná jsem se mohla podívat po pokoji, jestli náhodou tam někde nenajdu mapku nebo tak něco. Budu si muset poradit úplně sama. Tak těžké to snad nebude, ne? Už přece znám cestu do pokoje a zpátky ven před akademii. A tam jsem se taky po chvíli ocitla. Kolem mě se najednou rozlehly pozemky. Tam jsem zahlédla les, koutkem oka zahlédnu i skleník a na druhé straně i legendární jezero. Rozejdu se tedy jeho směrem, přece jen, kdo by nechtěl vidět aspoň chapadlo obrovského krakena? A možná si s ním dát i placáka? Ušklíbnu se nad tou myšlenkou. Ani si nevšimnu, že proti mě někdo jde, dokud neucítím náraz a mírnou bolest v místech, na kterých většinu času sedím. „To si nedokážeš dávat pozor na cestu??!" Uslyším naštvaný chlapský hlas než se dokážu úplně vzpamatovat z pádu. Opráším si dlaně a odhodlám se podívat na sraženou osobu. Naskytne se mi výhled na hnědovlasého kluka, který se na mě mračí, jak kdybych právě někoho zavraždila.. „Jsem snad jediná, kdo by si měl hledět pod nohy a dívat se po okolí!?" Ohradím se proti jeho slovům a zvednu se zpátky na nohy ve stejné chvíli, jako on. Velice neohrabaně, protože mi do obličeje spadne snad půlka vlasů. Vypustím z plic všechen vzduch, který jsem v nich držela a prostě si mé kudrliny hodím zpátky dozadu. Můj vražedný pohled, který se mi usadí na obličeji, se samozřejmě zasekne na úšklebku a cukajících se koutkách rtů.. Ten nagelovaný frajírek se mi směje! „Přijde ti snad něco k smíchu?" Vyprsknu na něj otráveně, což ho očividně donutí se rozesmát naplno. „Já jen, že bys to své háro mohla nosit v gumičce, abys na tu cestu doopravdy viděla." Při té větě se drží jen tak tak, aby se zase nerozesmál, pohodí mi pramínkem vlasů, co mi zrovna spočívá na rameni, nahoru a bez jakékoliv jiné poznámky mě obejde a namíří si to do akademie. Po chvíli už o něm není ani vidu ani slechu. Neurvalec. Polknu všechny vulgární nadávky, které mě zrovna napadají a raději si ten zadek pořádně opráším, než se rozejdu znova. Pár metrů stačilo, abych uslyšela první šumění vln jezera a za malou chvíli se objevilo přede mnou v celé své kráse. Brada mi překvapením spadla dolů. Je rozhodně větší, než jsem si ho představovala z popisu Hledače. Když je tak obrovské, jakou asi velikost má ten ten živočich, co v něm žije? Párkrát zamrkám a zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. Musel být na mě dost komický pohled. Pro jistotu se rozhlédnu, ale nikde v okolí nevidím ani jednu živou duši. Pokud tady nějaká je, musí být buď schovaná, nebo neviditelná. Nějaký ten čas se jen procházím kolem jezera, než začne zapadat slunce a obloha se zaplní krásnými červánky. Hrkne ve mně, protože jsem si uvědomila, že do určité hodiny musím být zpátky na akademii a tady prostě jaksi normální lidské hodinky nefungují. Zrychlím do kroku, skoro bych i mohla tvrdit, že jsem se v jednu chvíli i rozeběhla, abych hned první den mého příjezdu na živelnickou školu neměla nějaký problém. Vážně by se mi nechtělo zpovídat se rektorovi, co jsem dělala v tak pozdní hodinu mimo budovu. Do toho mi i dochází, že jsem si ani nevybalila zavazadla, protože jsem plánovala procházku jen na hodinku, maximálně dvě. Teď už jsou určitě v pokoji zalezlé alespoň nějaké z jeho obyvatelek, mimo mě. Když vklouznu do prvních dveří dělících mě od mé postele, zpomalím a snažím se zase zpátky nabrat nějaký vzduch do svých prázdných plic. Prozkoumávání pozemků a zbytku akademie bude muset počkat na zítřek. Však nic z toho nemá nožičky, aby mi to mohlo utéct. Hluk, který na mě najednou dolehne, mě upozorní, že se to zde hemží studenty. Přijde mi, jako bych se ocitla v nějakém mraveništi. Na jednu stranu úplně zamrznu na místě, když to uvidím, na stranu druhou si úlevně oddechnu. Nebyla jsem venku přesčas a, jak jsem byla upozorněna od svého Ochránce, velký počet mladých živelníků je zde úplně normální. Dokonce se mi i zdá, že jsem někde v hromadě hlav mířících pravděpodobně do knihovny snad i viděla toho kluka, do kterého jsem odpoledne vrazila po cestě k jezeru. Nebo taky ne? Vždyť neznám ani jeho jméno a po tom, jak si mě při našem setkání sjel pohledem od shora až dolu, bych řekla,, že nebude mít sebemenší zájem se se mnou bavit. Neměla bych nad tím raději přemýšlet a spíše své nohy popohnat dopředu z místa u vchodu k dalším dveřím, které musím překonat. Netrvalo dlouho, aspoň mně to tak nepřišlo, a už překonávám poslední schod a zastavím se před mým pokojem. Tedy spíše naším pokojem. Mimo nějakého toho štěbetání ze společenské místnosti uslyším i dost hlasitý rozhovor, který se odehrává uvnitř místnosti, od které mě dělí mohutný, dřevěný obdélník s klikou. Můj tip byl tedy správný a spolubydlící jsou doopravdy již na pokoji. Jen je škoda, že jsem se o to s nikým nevsadila. Ale.. neměla jsem vlastně s kým. Nervózně polknu. Jak se s nimi mám seznámit? Co když se jim nebudu líbit a budou mě celé tři roky ignorovat, jako kdybych v pokoji neexistovala? Teď už ale není cesty zpět. Je to přece jen i můj pokoj. Opatrně vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Najednou ruch utichne a všechny páry očí se otočí na mě. „Eh, Ahoj." Pozdravím je trochu nejistě. Pár sekund ještě vládne trapné ticho, než se ozve rudovlasá holčina. „Ty budeš ono poslední děvče, co nám tady chybí!" Usměje se na mě, zvedne se ze své rozestlané postele a přejde ke mně. „Jsem Wendy." Nabídne mi ruku a já ji ostýchavě přijmu. Přece ji tam nenechám stát jak tvrdé i. "Já jsem Olivie, ale můžeš mi říkat pouze Liv." Řeknu a Wendy se rozzáří oči jako pětiletému dítěti, co právě dostalo novou hračku. „Těší mě." Mrkne na mě a přesune se tak, aby stála po mém boku. Asi, abych měla výhled na ostatní spolubydlící. „Tákže Liv, asi je na mě, abych ti představila naši pokojovou partu. Támhleto je Lea." Ukáže na dívku, která si hoví na posteli vedle té mé. Postupně mi tímto způsobem představí celý náš pokoj. Po pár minutách pokračují v hovoru, který jsem jim vyrušila svým příchodem. Rozhodně se do něj zapojovat nechci, ještě mám nějakou práci. Přesunu se k posteli a k nedotčeným kufrům. Na mém obličeji se objeví úlevná grimasa. Otevřu je a začnu všechny věci vybalovat a skládat do prostoru skříně. Poté schovám prázdná zavazadla pod postel, vezmu si pyžamo a hygienu do koupelny a když se z ní vynořím jak nějaký duch, zalehnu do postele. „Dobrou noc." Pronesu do mrtvolného ticha, které nastalo. Pokojem se rozezní ozvěna hlasů, když mi ji spolubydlící přejí taky. Ani to netrvá dlouho, má oční víčka ztěžknou a mou maličkost přivítá tichý vypravěč půlnočních příběhů.