Stojí tam, ta stará hrušeň s dávno opadanými květy.
Vítr do ticha šeptá ty kruté věty.
Bledé tváře matek skrápějí slzy
a k zemi se smutně sklánějí hrušně haluzy.
Srdce plní se strachem.

Úsvit přišel, s ním je tu i nový den.
Avšak v ten okamžik si všichni přejí, aby to byl pouhý krutý sen.
Z onoho snu by se znovu probudit směli
a na tohle všechno by jednou zapomněli.
Svět kolem utichá.

Plíží se k nim, ten černý stín.
Zatím jej nespatřili, přestože sedá si k nim.
Je tu chlapec, pouhé ptáče, jež se sotva naučilo létat.
Jeho život mohl by rok od roku vzkvétat.
Nebylo jim přáno.

Nehybná těla dopadají za zvuku výstřelů do náruče anděla.
Tohle byla věc, která se nikdy stát neměla.
Před dveřmi veselí panuje, posměch a urážky se šíří.
Na nedalekém hřbitově havrani jako hladoví supi usedají na kříži.
Čeká je hostina.

Za zvuků výstřelů se k otci tiskne to malé bezbranné ptáče.
Drží ho a nepouští, zatímco tiše pláče.
Dveře se otevírají - křik rozléhá se chladným sklepem.
Chlapci ve spáncích úzkost a strach tepe.
Popadá ho za límec.

K šibeničnímu vrchu jej nemilosrdně táhne, zakopává, klopýtá, modlí se a prosí,
ale ten muž jen zášť a krutost ve svém srdci nosí.
Pár kroků před matrací toho chlapce zastaví.
V duchu přemýšlí, kolik takových ještě popraví.
Cožpak nemáš v sobě ani špetku svědomí?

Je bez otce, je zde sám, bojí se.
Bude to jen pár chvil, než k ostatním připojí se.
Slyší hlasy, vidí barvy, chce žít! Celý svět se mu před očima točí.
Cítí, jak jej maminka svírá ve své náruči.
Odvahu, srdce moje.

Tak blízko, a přitom tak daleko.
Matce je u srdce najednou nelehko.
Má nějakou předtuchu? Vzpomíná na jejich loučení?
Tuší už, že zde pro ně bylo to poslední?
Svět je tak krutý, můj maličký.

Na rtech polibek, v srdci lásku,
je to jako kdyby někdo přestřihl u filmu pásku.
Otec se bolestí zalyká.
Výstřel - a pak temnota.
Trávu barví odstín krve.

Stojí tam, ta stará hrušeň s rozkvetlými květy.
Vítr mi do ticha šeptá ty kruté věty.
Vypráví o příběhu, který se stal.

Bledou tvář moji skrápějí slzy
a k zemi se smutně sklánějí hrušně haluzy.
Srdce plní se smutkem a vděčností.
Odpusťte nám, vy naši stateční.

Nezapomeneme.
10.červen 1942