Aprilis MMXIX.

Znáte takový ten pocit, když se na něco šíleně těšíte a ten čas se vleče slimáčím tempem? Jo tak tohle přesně já zažívám teď. Díky Bohu, že jsem se konečně tohohle pátku dočkala. Stane se totiž několik úžasných věcí. Mamka s Fergiem totiž pojedou k tetě Mau, která je údajně hrozně osamělá, když sestřenka Stázi se svou rodinou odjela na Nový Zéland.

No ne, opravdu jsem nepátrala, jestli je to skutečně tak, bohatě mi stačilo, že jsem věděla, že mamka na víkend vypadne z baráku. Chápete, být tu celý víkend sama se mi nepoštěstilo už dobrých pár let. Bo mě tu mamka nikdy nechtěla nechávat samotnou. No proč asi.

Další úžasnou a bezesporu tou nejlepší věcí je, že se uvidím s Willem. Už jen z pomyšlení na něj se mi honí motýlky v břiše a ten vzrušený pocit, který mi u toho proudí celým tělem.

Moje nenucené uculování a uchichtávání, kdykoli si vzpomenu na jeho obličej, na jeho hlas, a především na jeho ruce, jak mě hladí a na jeho objetí. Ach. Myslím, že jsem se zamilovala. Anebo se mi roztekl mozek (a to máme duben, co budu dělat v červenci?). Určitě jsem však ještě na něco důležitého zapomněla.

***

Když jsem toho dne dorazila domů ze školy, stihla jsem se tak akorát rozloučit s mamkou a Fergiem. Ten se ke mně přitulil a vypadalo to, že se mě nebude chtít ani pustit.

,,Tak se měj hezky Fergie, a pozdravuj ode mě tetičku Mau," lípla jsem mu pusu do vlásků, a ještě jednou ho obejmula.

,,Hlavně buď na sebe opatrná, a kdyby se cokoliv stalo, hned mi zavolej," udílela mi poslední rady mamka.

,,Neboj, nic tu neprovedu. Můžeš mi věřit," ušklíbla jsem se a doufala, že to neznělo moc ironicky. Ale nemělo to tak být, opravdu. Byla jsem jen mega happy.

,,Tak ahoj," nasedli do auta. Mávala jsem jim, dokud mamka nevycouvala z příjezdové cesty a nezmizeli v zatáčce.

***

Sedla jsem si na zahradní houpačku a nabořila si sklo. Jen tak, ze samé radosti. Chvilku jsem seděla a vychutnávala si pocit samoty. Zrovna jsem si znovu potáhla, když se za mnou ozvalo jakési zašustění.

,,Baf!" následkem toho jsem se rozkašlala.

,,Lek, máš na zadku flek. Proboha, Same!" vyjekla jsem celá rudá, jakmile jsem byla zase schopná ze sebe něco dostat. Tohle byla zřejmě ta věc, na kterou jsem zapomněla. Totiž, že přijede Sam.

Když jsem si odplivla mezi azalky a znovu nabrala dech, bylo mi do kašle. Ono to kope, když se toho člověk nadechuje. Znovu jsem použila hlas, který teď zněl trochu chraplavěji:

,,Fuj tys mě ale vyděsil, brácho! Copa tohle se dělá?"

Zatímco on tam stál, usmíval se a tvářil se jako největší svatoušek.

,,Taky tě rád vidím, sestřičko," přisedl si ke mně, až se lavička zhoupla a mně se totéž událo s žaludkem. Zrovna dvakrát příjemné to nebylo, a tak jsem sebou šila jak kapr v síti.

,,Ale, ale snad nemá Tess špatné svědomí z toho, že hulí na zahrádce," rýpnul si do mě a já do něj žduchla.

,,Pššt ticho, uslyší tě sousedi," zasyčela jsem na něj výhružně. Pak jsem se ale podívala na zem. Sklo mi předtím vypadlo z prstů, aniž bych si toho povšimla. Zvedla jsem ho, profoukla, až z něj vyletěla ta spálená kulička, a pak ho schovala. Sam nakrčil nos.

,,No spíš tě dřív ucítí, a já rád děsím svou malou sestřičku." Zdvihla jsem oči vsloup a namísto toho vytáhla pufíka. Jenže těžko říct, jestli mě do nosu udeřila ta nasládlá vůně broskví nebo jen to, že můj žaludek zásadně protestoval vůči houpání, zkrátka mě začalo škrábat v krku víc než normálně a já vyletěla z houpačky, jak kdybych se pokoušela sedět na ježkovi.

,,Že to máš furt zapotřebí, ty blázne," rozesměje se Sam a podá mi ruku, s díky ji přijmu a zvednu se.

,,No co, ta broskvová je zkrátka silně neodolatelná," zablekotám cosi.

,,Spíš neodolatelně hnusná," uslyším jeho mumlání a mou tvář ozdobí potměšilý úšklebek.

,,I tak jsem ale rád, že tě vidím," řekne nahlas a obejme mě.

*­**

,,Zůstaneš tady celý víkend? Mamka s Fergiem odjeli k tetě. A vrátí se až v neděli," řeknu a vyčkávavě mu hledím do očí. Uhne mi pohledem.

,,Hmmm mohl bych, že? Když už jsem se ti sem nasáčkoval," vstane a protáhne se. Pak jdeme dovnitř. U schodů se válí pohozená krosna. Áha, tak proto se mu podařilo mě překvapit. Šel předními dveřmi dovnitř a pak to obešel. Pak si na něco vzpomenu.

,,Jupí, takže ti konečně můžu popřát k narozeninám. Počkej tu," a vyběhla jsem po schodech nahoru. V pokoji se mi na okamžik zamotala hlava a já sebou praštila o postel. Pak jsem ze skrýše vytáhla zabalený dárek a pádila zase dolů.

Sam stál v obýváku u krbu a prohlížel si Fergieho obrázky a těch pár fotek co tam bylo.

,,Je to nadanej malíř," prohlásí a kývne směrem k obrázkům.

,,Jo, jsou moc hezký," souhlasím.

,,Takže, brašule, přeju ti všechno nej nej nej k těm tvým úžasným dvacátým osmým narozeninám a promiň, že ti přeju až teď, vím, že už dávno není začátek dubna, ale to se vsákne. Jojo už seš holt starej, ke třicátinám ti asi pořídím chodítko," potřesu mu rukou, vyprsknu smíchy a předám mu dárek.

,,Děkuju, Tess, jsi zlatíčko, ale chodítko naštěstí ještě nepotřebuju," vzápětí mě sevře v medvědím objetí.

,,Jojo končetiny mám naštěstí ještě všechny. To bude tím, že jsem v poslední době nasazený do málo konfliktů," začne brebentit, zatímco se dává do trhání balícího papíru.

,,Pokládala bych to spíš za štěstí, že tě málo nasazují. Dle mého skromného názoru máš sakra štěstí, že se ti za těch devět let nic nestalo. Měl by sis svého života vážit," řeknu dost důrazně. Pak jdu do kuchyně pro pití. Nějaký ten alkohol na oslavu neuškodí.

Když přijdu zpátky do obýváku se dvěma panáky, flaškou Jacka Danielse a karafou vody, najdu bratra, jak si rozpačitě prohlíží košili, co rozbalil. Rámeček s naší společnou fotkou leží položený vedle.

,,Samii? V pohodě?" zeptám se, protože tenhle zaražený stav mívám pokaždé, když si na něco vzpomenu, nebo když mě poctí déja vu.

,,Jojo, jen...mi to něco připomnělo," zamrkal a vzápětí si projel rukou vlasy, snad aby se vzpamatoval a zakryl rozpaky. Úsměvné, že jsme dělali naprosto totožné gesto.

,,Tak dobře, na," podala jsem mu jednoho panáka. Opět tak legračně nakrčil nos.

,,Ale já nepiju," ohradil se. Povzdechla jsem si.

,,Já taky ne, ale pro jednou nám to snad neublíží, ne?" a vnutila jsem mu tu skelničku.

,,Tak na zdraví," dodal rezignovaně a kopli jsme to do sebe. Cítila jsem, jak mi ta medová whisky klouže do krku a nepříjemně pálí. A to nepijeme slivovici. Druhý panák už šel rychleji, ale i tak jsem to zapila vodou. Pak jsem si dodala odvahy.

,,Co ti ta košile připomněla?" zeptala jsem se.

,,Tátu," vyjelo z něj okamžitě, jako by se mu rozvázal jazyk. Takovou odpověď jsem nečekala.

,,Měl podobnou, ale o dost starší a vydřenější, dost jsem ji nosil...no ale tahle je hezčí, taková zkrátka novější," blekotal a já asi začínala chápat, co chce říct.

,,Ale neber to zle, já netuším, proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď," dodal s úsměvem.

,,Jasně, jasně, jasně." Mělo mi to být jasný, že dřív nebo později se k tomu tématu dostaneme.

***

No, a tak se to vlastně přihodilo. Načali jsme naše společně nejbolestivější téma. Vlastně jsme to neprobírali tak od mých deseti let. Je to jiné.

Je to hodně jiné, když se o tom teď bavíte jako dva dospělí lidi a zjistíte při tom sakra divný věci. Tohle téma opravdu nebylo v plánu. Doteď to bylo bolestivé. Doteď jsem si tenhle problém v sobě nevyčistila. Nemyslete si, moji drazí čtenáři, že jsme byli opilí. To ne, dva panáky s námi rozhodně nemohly nic udělat. Teda skoro nic. Jen jsme se asi dostali do nálady.

Měli jsme čas. Konečně jsme měli trochu času na téma, na které dřív čas prostě nebyl, anebo jsme se mu vyhýbali. A z velmi dobrého důvodu. To naše mamka z toho udělala tak trochu tabu a já to tak nějak držela v sobě. Teď jsem však cítila pevnou půdu pod nohama.

,,Je zvláštní zjistit, kolik věcí jsi nevěděla, nebo ti unikalo. Vlastně jsi jediná, s kým si o tom můžu promluvit. Proč mě to nenapadlo?" povzdychne si Sam nahlas, a působí to spíš jako by mi četl myšlenky.

,,Škoda, že tak pozdě," dodám jakoby mimochodem. On posléze odejde na záchod a s ním vzala za své i má dobrá nálada, ale to se dalo tak nějak předpokládat.

***

,,Tys jako nikdy, nikdy nepřemýšlela o tom, proč to udělal?" zeptal se Sam, když se znovu uvelebil na gauči.

,,Eee, ne? Prostě jsem to brala jako fakt. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom proč. Jen, že se mi po něm stýská," mykla jsem rameny. Začínala jsem se cítit hrozně. Hrozně provinile, a taky jsem asi měla proč.

,,A proč to teď vlastně řešíš? Po deseti letech?" položím mu, dle mého, naprosto logickou otázku. Upře na mě tvrdý pohled.

,,Stalo se to před jedenácti lety, Tereso, před jedenácti," řekne přísným hlasem.

,,Ne, teď je duben a bylo to v září, takže jedenáct to ještě není," namítnu.

,,Do piči, ale víš, jak jsem to myslel! To je toho, pár měsíců. Taky říkáš, že jsme o devět let ale neřešíš, že je to osm let, jedenáct měsíců a dvacet šest dní."

,,Páni, tak ale věkový rozdíly a výročí jsou něco jinýho."

,,Pro mě je to letos jedenáct let."

,,Pro mě to bude jedenáct let od září tohoto roku do toho dalšího," stojím si na svém.

,,Hmm to je úplně jedno. Být uražená umíš pořád stejně."

,,Já nejsem uražená, jen si stojím za svým názorem. Neříkal jsi mi vždycky tohle? Stát si za svým názorem ať se děje co se děje?"

,,Ne, když se jedná o takovou kravinu."

,,Haha, ale dyť je jedno, jestli je to deset let nebo jedenáct. Jeden rok v tom nedělá rozdíl."

,,To teda dělá!" vyhrkne.

,,Ty se zas umíš zničehonic naštvat," vytknu mu.

,,Dobře tak tohle téma radši opustíme ok? Než se tu nafoukneš jako balónek."

,,Nojo dobře, tak před jedenácti, ale až v září. Co na tom, " zamumlám, zatímco on se tváří jako bůh pomsty.

,,Dřív jsi to takhle neřešila. Dělala jsi, co ti, kdo řekl a brala jsi jeho názory za svý," zamumlá ještě.

,,Byla jsem malá, krom toho si to stejně moc nepamatuju. Takže je jedno, jestli deset nebo jedenáct. Zamlžený to mám furt stejně."

,,Nojo pravda, byla jsi malá, teda spíš jsme tě jako malou brali. Ale osm let už je přece nějakej věk. Neřeknu, kdyby ti byly třeba tři nebo pět. Ale v osmi už si to člověk přece musí pamatovat. Ale asi i tak jsem na to měl brát ohled. To se tak dělalo. Vždycky se na tebe bral ohled. Co si myslím já nikoho nezajímalo," mluvil a mně to přišlo trochu, jako kdyby z něj mluvilo pošramocené ego. Snažila jsem se to pochopit, tu naši nesmyslnou diskusi.

,,No tím chci říct, že i když už nejsi malá, pořád o tebe mám strach, Tess," dodal a já vykulila oči překvapením. Tohle všechno získalo nový rozměr, to že tak nečekaně změnil téma. 

,,Počkej, proč máš o mě strach? Nemá to co dělat s Willem, že ne?" vyhrknu, a když uvidím jak skoro i přikývne, dojde mi to. Automatický bránicí mechanismus.

,,Vůbec nemusíš mít obavy, Will je úžasnej kluk. Není to žádný hajzl. Mám ho ráda, opravdu a on mě taky. Až ho poznáš, určitě..." najednou jako by se mi slova vypařila z úst. Trochu mě to zabolí. Můj bratr mi nevěří. Ten, který při mně je už zas nějakej ten rok a půl se rozhodl, že mi nebude věřit. Tak ale tohle hodně bolí.

,,Jo? Dobře. Já jen vím, jaký můžou být kluci prasata, když jdou na rande. Nepřenesl bych přes srdce, když by se ti něco stalo." Začínalo to ve mně doutnat vzteky.

,,Vážně? Nevšimla jsem si, že by ses nějak zajímal v době od mých desíti do asi mých sedmnácti."

,,Vím, že už se ti stalo moc věcí, a vyčítám si, že jsem tu nebyl, abych tomu zabránil. Ale už nechci, aby se opakovala ta věc, co se ti stala s tím Hallem." To už byla poslední kapka a já explodovala vzteky.

,,S Halterem jsme byli oba na sračky. Vůbec jsme nevěděli, co děláme, byla to jen blbá reakce našeho těla!" vykřikla jsem.

,,Řekl bych, že on moc dobře věděl, co dělá. To přece nejde nevědět, co děláš, když někomu strkáš péro do..."

,,Dobře, dobře. Hlavně už přestaň!" přerušila jsem ho, protože začal zabíhat do nechutných detailů.

,,Fajn, takže ty si to nepamatuješ? Nebo nechceš pamatovat? To je asi v téhle situaci to samý. Jde o to, že ty nedomýšlíš, jaké ty věci maj důsledky." Začal řečnit jako snad ještě nikdy.

,,Ne! Nepamatuju si vůbec nic, a už s tím dej kurva pokoj!" vyjeknu.

,,Klídek, Tess, nestartuj hned po mně. Vždyt jsem zas tak moc neřekl," zvedne Sam ruce v obranném gestu. Znovu si sednu a přemýšlím, jak mu to vrátit. Chvilku jsme strávili v nábožném tichu.

,,A ty? Kdy jsi naposledy s někým něco měl? S tou blbou Američankou?" vytane mi na mysli, ta předvánoční scénka v kavárně. Sam se zatváří maličko šokovaně.

,,S tou? Ne! S tou jsem nic neměl," vyjekne. Ale je na něm znát stopa pochybností.

,,Anebo měl? Ne určitě ne, po Vánocích jsme se rozešli," ujišťoval se nahlas.

Nestihla jsem dost rychle, skrýt svůj vítězoslavný úšklebek. Vtom mi cinkl mobil položený na stolku. Natáhla jsem se pro něj.

,,Za třicet minut jsem u tebe, lásko," vydechla jsem, když jsem si tu zprávu přečetla znovu a nahlas.

,,Do prdele! A já nejsem vůbec nachystaná," vyletěla jsem z gauče, jako by mě píchla vosa.

,,Na co nejseš nachystaná?" nechápal Sam.

,,Jdu s Willem přece na tu večeři. To jsem ti neříkala? Panebože!" Zmocňovala se mě panika a utíkala jsem nahoru do svého pokoje se převléct.

,,To jsi mi jako nemohla říct dřív! Co tady budu dělat sám?" zakřičel na mě Sam a vyběhl schody za mnou.

,,Promiň, já myslela, že jsem ti to říkala. Ty si určitě zábavu najdeš. A padej!" Zavřela jsem mu dveře před nosem.

Vyházím ze skříně minimálně polovinu jejího obsahu, než najdu něco použitelného. Za celkem krátkou (teda podle mě krátkou) dobu, se mi podaří zkulturnit. Sama už okounění před dveřmi zřejmě přestalo bavit, protože když vyjdu ze dveří, už před nimi nestojí.

***

Najdu ho dole, jak tam cosi datluje na mobilu. Když vzhlédne, vytřeští oči.

,,Kdo jsi a co jsi udělala s Tess?" vypadne z něho. Rozesmála jsem se jeho zkoprnělému výrazu.

,,Jsem to pořád já, klídek," rýpla jsem si do něj.

,,Sakra, to je ale změna. Ségra, děsně ti to sluší," vyhrkne a já zrudnu až za ušima.

,,Děkuju, to tvoje divení je roztomilý. Ale i tak to přece není tak velká změna ne?"

,,Neee vůbec, a odkdy se jako maluješ?"

,,Jsou to jen linky a řasenka, Same, proboha! Co to furt řešíš? No tak se chci Willovi líbit. Co je na tom špatného?" zeptám se, zatímco rvu do tý podělaný taštičky peněženku a klíče. Nervozita mě obepíná všemi svými chapadly. Rázuju sem a tam po chodbě s mobilem v ruce.

,,Nechápu. Tohle, kdyby mi někdo řekl, před tím rokem a půl, tak se mu asi vysměju do ksichtu. Pche," zabrblá cosi Sam a já se na něj obrátím s rukama v bok.

,,Tak hele, ty posměváčku, řeknu ti to takhle. Lidi se mění, kvůli těm, které mají rádi."

,,Jestli si kvůli němu hraješ na něco, co nejseš, tak je to pěkná ubohost, Tereso!"

,,Jsi ješitnej pitomec! Nemůžeš vědět, jaká já jsem!" odseknu.

,,No tak mi pomoz!" prskne zase Sam Vtom se ozve zvonek. Zhluboka se nadechnu. To bude dobrý, to zvládneš. Ujišťuju se v duchu.

,,Chovej se slušně prosím," odvětím relativně v klidu, než dojdu ke dveřím.

,,Budu, když on bude taky," odvětí, ale já to úspěšně ignoruju.

***

,,Ahoj lásko, páni, sekne ti to," obejme mě Will, sotva vejde dovnitř.

,,Ahojky. Ráda tě vidím, Wille. Půjdeš na chvilku dál?" usmívám se, možná poněkud křečovitě, ale těžko se lze uvolnit po té výměně názorů s bratrem.

,,Nazdar," ozve se Sam a rádoby ležérním způsobem se opírá o zeď s rukama v kapsách riflí. Will se nechápavě podívá z jednoho na druhého.

,,Wille, to je můj starší brácha Sam. Same, tohle je Will. Doufám, že spolu budete vycházet," představím je. Willovi už asi svitlo.

,,Áha, no nazdar. Rád tě poznávám, netušil jsem, že tu budeš," napřáhl ruku k pozdravu. Sam udělal pár kroků k němu a stiskl ji. Jestli se navzájem snažili, rozdrtit si klouby, to nevím, ale nezaujali moc přátelský postoj.

,,Tak se konečně poznáváme, třebaže už jsme se viděli na Tessině maturáku, ale tam bylo moc lidí, že?"

,,Jo to bylo. Ale říkal jsem si, že seš mi nějaký povědomý. Tess mi o tobě hodně vyprávěla," usmál se Will.

,,Doufám, že v dobrým," ušklíbl se Sam a ironie z něj přímo sršela.

,,No jasný, ono to ani jinak nejde," odvětil Will docela mile. Zatahala jsem ho nervózně za rukáv.

,,Wille, měli bychom jít. Vždyt víš, máme tu rezervaci," připomněla jsem taktně, ale zřejmě mě nebrali hned tak na vědomí. Chovali se jako dva kohouti na jednom smetišti, a to jsem si myslela, že by si mohli rozumět.

,,Doufám, že s mou malou ségrou máš jen dobrý úmysly, nebo se neznám," prohodil Sam jakoby mimochodem a pak zřejmě potlačil tik automaticky sáhnout po zbrani.

,,Nejsem malá," prohlásila jsem dosti zřetelně nahlas.

,,Správně, Tess už není malá. Chápu, že máš ochranitelský komplexy, kámo, ale zcela zbytečně. Já nekoušu. A jen tak pro info, tvou ségru miluju a za nic na světě bych jí neublížil," řekl Will. Sam už už startoval, že něco udělá, ale to už jsem zasáhla já, když jsem si stoupla před Willa.

,,Brácho! Klídek, dýchej. Nic se neděje. Uklidněte se oba, jasné? Nejsem ničí majetek ani kořist ani nic podobného," říkala jsem klidným hlasem, ale opak byl pravdou. V klidu jsem nebyla ani omylem. Sam si odfrknul, ale ze svého postoje neustoupil ani o píď.

,,Jen dělám, co považuju za nutný. Ale fajn už toho nechám. Dobře se bavte."

,,Tak čau," křikla jsem ještě za ním.

Konečně jsme se rozloučili a vymotali se z domu. Ale stejně jsem z toho byla celá nesvá, u Willa těžko říct. Málem by se kvůli mně porvali. Zatraceně co to s těmi kluky je? Už to nejsou žádní teenageři, mohli by mít trochu rozumu.

***

Vládlo mezi námi mlčení ještě i po cestě autem. Měla jsem tendenci prostě to zrušit a jít pryč. Ale říkala jsem si, že se to třeba nakonec zlepší. Až když jsme už byli skoro na místě, Will konečně promluvil. A jeho tón vůbec nezněl přátelsky, spíš vůbec ne. Tak chladný a nepřístupný, asi jako robot.

,,To ti sem matka poslala bratra, aby na tebe dohlédl, nebo co?" vyhrkl.

,,Nee mamka ani neví, že tady je. Oni...nemají mezi sebou dobré vztahy. Je to komplikované a ...,"

,,No nepovídej, co u vás není komplikované?" skočil mi do toho dost neurvalým způsobem, tedy neurvalým pro něj.

,,No aspoň jedno mají společné, oba mě nenávidí až do morku kostí."

Mávnu rukou, že to není pravda.

,,Ne, že by tě nenáviděli, jen jsme jim nedali možnost se s tebou líp poznat," namítnu chabě ale co to komu bylo platný.

,,Aha, takže si o mně udělali obrázek ještě před tím, než mě poznali. No to je doopravdy skvělý zjištění," zvýšil hlas a trhl přitom volantem ke krajnici, jak byl rozčilený. Jenže ani já neměla daleko od toho čílení, abychom byli přesní.

,,Nee, špatně jsi to pochopil," namítla jsem, ale nenechal mě domluvit, ani když zaparkoval u zajímavě vypadající restaurace. Přece to nevzdám, ještě se to může zlepšit.

,,Takhle to dělají se všemi tvými kluky? Už dopředu je odsoudí? To ti můžu říct, že u nás se tohle neděje," pokračoval, zatímco prásknul dveřmi od auta. Jeho slova se mi zabodávaly do hlavy jako ostré dýky.

,,No nevím, jsem v té situaci poprvé," kníknu a rozhodnu se přiznat barvu. Vyjeveně na mě pár vteřin hledí. Pak jako by se oklepal.

,,Aha zapomněl jsem, s kým mluvím," a vyrazí dopředu ke dveřím. Jdu pár kroků za ním a šeptem drmolím nadávky.

,,Mohla jsi mi říct, že tam bude! Mohli jsme to přeložit na jindy!"

,,Promiň, prostě jsem zapomněla," vymáčknu ze sebe, ale on pokračuje.

,,Jak jsi mohla na něco takovýho zapomenout? Řekni mi jak? Tak snad mi dáš vědět, když se ti kříží plány! To se přece dá řešit!"

,,Prosím tě, už to neřeš. Omlouvám se," zvednu trochu hlas.

Při večeři mezi námi panuje dusno, takové, jaké náš vztah ještě nepoznal. Kromě toho tam budíme nebývalý rozruch.

Byla to jen jedna hloupá chyba, říkám si v duchu. Nechápu proč ho to tak naštvalo. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Choval se naprosto příšerně. Tak majetnicky. A celou dobu pomlouval mou rodinu. Hrozně mě ranil. Tohle rozhodně nebylo podle mých představ. Tohle byla noční můra.

______________________________________
Začíná nám drámo 🤭😁
Aneb následuje horská dráha emocí.
1.díl 25.kapitolou končil ale 2.díl ani omylem ještě nekončí. Ještě se dočkáte spoustu zábavy.
Andy❤