Z pohledu Sama

Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem se sem vrátil. V neděli jsem odjel a cítil se pod psa. Hryzalo mě svědomí skrz Tess a vzniklou situaci. Věřil jsem však tomu, že se to zlepší. To jsem nemohl vědět, jak se to vyvine. Vlastně jsem doufal, že to dopadne dobře. Když jsem však nemyslel na Tess, myslel jsem na Miu. Kupodivu.

Už jsem ji zas nějakou dobu nemohl dostat z hlavy. Kdybych se u Tess tak moc neopil, když tam byla Mia, možná bych se jí i byl přiznal. Zanedlouho jsme měli jet na jednu z extra důležitých misí a já cítil, že to už prostě nevydržím a musím jí to přiznat. Musím jí kurva říct, že mi na ní záleží. Víc než kdy dřív. A že je mi jedno... zadrhl jsem se v přemýšlení.

Co se týče nějakých takových věcí, byl jsem totální zbabělec a srab. Co když někoho má a jen o tom nemluví?

Nakonec se mi ve čtvrtek podařilo vyžebrat nějaký volno, abych se mohl vrátit sem a konečně se dokopat k tomu, co jsem měl v hlavě usazený už hodně dlouho. Teď jsem seděl na jednom místě v lese. Vlastně na našem známém místě. Nevěděl jsem jaké místo zvolit. Upřímně jsem ani nevěděl, jestli přijde. Byl jsem takovej srab, že jsem jí jen poslal smsku, místo toho, abych jí zavolal.

,,Jestli máš dnes večer čas, uvítal bych tvou společnost. Ty víš kde. V sedm."

Víš kde, znamenalo nad kamenným divadlem v lesíku. Přesně jako tenkrát. Na zprávu ani neodpověděla a já nechtěl riskovat to, že bych jí volal. Asi by se mi roztřásl hlas a stejně bych to nedal. Tak moc velkej sráč jsem byl. Ale zkusit jsem to musel. Jelikož vědomí, že by se ta mise nemusela podařit a já bych si dosral život úplně no, to by nebylo dobrý.

,,Ahoj!" vyruší mě hlas z mých myšlenek, až se leknu a z toho pařezu spadnu. Civím na ni jako zázrak. Ona fakt přišla. Bože můj! Srdce mi začalo tlouct najednou rychleji.

,,Jejda, n-n-nazdar," vykoktám zmateně, a pak se postavím.

,,Ty jsi tady," řekne a usměje se. Otevřu pusu, abych něco řekl, ale zjišťuju, že nemůžu. Že to nejde. Znovu se nadechnu.

,,Jo, já-já-já, ti musím něco říct," dostanu ze sebe nakonec. Prohlédne si mě od hlavy až k patě.

,,Myslela jsem, že jsi pryč. Že jsi v pondělí odjel. A pak mi přijde zvláštní smska. Myslela jsem, že si ze mě snad někdo dělá prdel," řekne s nádechem sarkasmu.

,,Jo taky, že jo. Ale dnes jsem přijel. Za tebou," vyhrknu už bez zakoktání.

,,Páni, to je zajímavý, a co je tak důležitého?" zajímá se a mě zas zrazují hlasivky. Párkrát přešlápnu z nohy na nohu.

Z pohledu Mii

,,Nejdřív se chci zeptat, proč jsi přišla?" dostane ze sebe se zjevnými rozpaky. Celkově působí tak nervózně, až je mi to trochu podezřelý, ale taky vtipný. Myslela jsem, že je fuč, a on se tu zjeví jako by nic. A vůbec má divný otázky.

,,Bo seš kámoš, a tak mě to prostě zajímalo," řeknu bez okolků, i když to není tak docela pravda. Byla jsem úplně bez sebe, když mi napsal a z místa srazu jsem pochopila, že je zase tady. Minulý víkend byl příšerně intenzivní. No, ne to vidět jej na mol, ale to, že ... blbost! Napomenula jsem svoje myšlenky a soustředila se na to, co se mi snaží sdělit.

,,V poslední době si něco uvědomuju, víš? Je to těžký ale já ti to musím říct. Jelikož už bych k tomu třeba nemusel mít šanci. Ale třeba jo a Murphyho zákony budou milostivy k naší celý jednotce," začal a já jen těžko skrývala úšklebek.

,,Ajjaj, filozofie z prostředí kasáren. To jsi dneska utekl nebo si vyprosil opušťák?" rýpnu si, abych skryla svoje vlastní rozpaky. Nelíbilo se mi, kam ten rozhovor směřuje. Pochopila jsem, že mi musí říct něco důležitého a že asi pojede na nějakou misi, kde jim hrozí fakt velký ohrožení na životě.

,,Tak nějak obojí, no vyprosil jsem si opušťák na dnešní večer. To, že se vrátím až zítra ráno, nikoho zajímat nemusí," mávne rukou a snaží se zbavit nervozity. Maličko se pousměje.

,,Vím, že ty to tak asi necítíš, ale já ti to říct musím. V plánu je fakt nebezpečná zóna v Palestině a já trošku pochybuju, že ...ale to je jedno," začne se do toho zamotávat a mně dojde trpělivost.

,,Tak už to vyklop! Se dřív setmí, než se ty vymáčkneš!" vyjeknu maličko podrážděně. Trochu se zarazí a pak to z něj vypadne.

,,Ještě pořád, tě miluju!"

Zůstanu na něj zírat v němém úžasu, zatímco on zrudne jako pivoňka. Vtom kýchne, a ne jednou ale hned dvakrát. Dvojnásobná pravda.

,,Počkej, jak ještě pořád?" vyhrknu dřív, než se stačím zarazit.

,,No měl jsem tě rád už dřív, a myslel jsem, že mě to přejde," vymáčkne ze sebe Sam.

Stále na něj zírám jak na malomocného. Čekala jsem něco úplně jiného. Jako když měl ty kecy o misi, myslela jsem, že řekne...že zase zmizí do světa na kdoví jak dlouho. Že už ho to tady žere zaživa a že se sem už nikdy nevrátí nebo něco v tom smyslu. A ono tohle.

,,Áha, aaa.." vydere se mi z hrdla překvapeně. Jak mu po tomhle mám říct, co mně se poslední dobou honilo hlavou, když se to zatraceně týkalo podobného tématu?

,,Já vím, že je to asi blbost ale...já musel. Už jsem to nedokázal vydržet. Promiň. Vím, co jsme si tady tehdy řekli," pokračuje on, ale já ho vnímám hrozně tlumeně. Vůbec si nevzpomínám, že jsme si tady někdy něco slíbili. Ostatně musí to být dlouho a já mám paměť akvarijní rybky.

,,Počkej! Ale nebyl jsi to ty? Jo! Ty jsi mi tehdy říkal, že zůstaneme jenom kamarádi," řeknu, když se začínám rozpomínat.

,,Bohužel jo, byl jsem vůl a vlastně furt jsem. Nečekám, že bys...no asi někoho stejně máš. Koneckonců už je to dlouho a tak."

,,Chtěla jsem ti tady odvykládat můj dojemný životní příběh a říct, že- že-že v poslední době jsem vlastně myslela jen na tebe a .... A ty- ty na mě vyvalíš tady tohle?" hlas se mi na konci zlomí a já mám co dělat, abych se nerozbrečela. Začnu se třást. A jsem to taky já, kdo je najednou tak nervózní.

,,Počkej, tys na mě myslela? Ty nikoho nemáš?" vyhrkne a já raději přiznám barvu než nás oba dál trápit.

,,Nemám, teda nemám nikoho na vážno. A myslela jsem na tebe, ano. Kurva mě na tobě záleželo vždycky! Ale v poslední době mnohem víc a úplně jinak. Zvlášť od loňského května. Proboha." Zakryju si obličej dlaněmi. Samozřejmě, že to se mnou otřáslo, když jsem ho loni uviděla, a to celé s Tess. A pak, začali jsme se znovu kamarádit. Měla jsem mezitím pár známostí to ano, ale nic ohromujícího. A Kryštof se nedal počítat jako vážná známost.

,,Nedávno jsem potkala Richarda, jo tamtoho, s kterým jsem chodila na střední. Má rodinu. Manželku a dvě děti. A já se cítila v tu chvíli tak hrozně sama," povzdechla jsem si, když jsem si přejela dlaněmi obličej. Koneckonců třicítka se blížila až nebezpečně rychle. A já se bála.

,,Je rozdíl mezi tím být sám a být osamělý, že? Ten pocit znám," doplní mě. Usměje se na mě.

,,Pocem," řekne a sevře mě v náruči. Tolik mě to překvapí, že vypísknu. Nikdy. Nikdy dřív jsme se moc neobjímali. Měli jsme pevně vytyčené hranice přátelství a najednou jako by se to rozpustilo. Nebreč! Nebreč! Přikázala jsem si v duchu. Věděla jsem, že už to nevydržím. Jedním objetím se to celé dosere.

,,Byl jsem slepý, hloupý a zbabělý. Měl jsem mít víc odvahy," zamumlá, zatímco mě objímá.

,,My oba," odvětím. Pak ho pustím.

,,Stejně by nám to tehdy neklapalo," řeknu upřímně to, co si myslím. Tím tehdy jsem myslela dobu, když jsme byli ještě puberťáci školou povinní.

,,To už se nikdo nedoví. Ale teď. Teď nám nic nebrání, nebo ano?" zeptá se naivně s takovým tím rošťáckým úsměvem, co jsem měla vždycky ráda.

,,Asi ne," rozesměju se vlastně ani nevím proč. A v tom se to stane!

Přitáhne si mě blíž. Rukama mě obejme. Jeho obličej se ke mně nakloní ve zpomaleném pohybu, a já zavřu oči, když jeho horké rty ucítím na těch svých.

Je to tak intenzivní, že to sotva stačím vnímat. Jeho polibek rozdráždí mé nitro a já se musím držet, abych nevyjekla. Celé to působí jako dlouhá nekonečná věčnost. Ve skutečnosti snad jen minuta. Otevřu oči a překvapeně zírám do těch jeho. Zelená přepustila místo kalnější modré a v té se teď doslova utopil můj pohled. Všimnu si, že zrychleně dýchá. Ohryzek mu poskakuje a já se zajíknu.

,,O tomhle jsem snil takovou dobu, ale že to dopadne tak trapně jsem nečekal," vysloví zahanbeně a já nadzdvihnu obočí.

,,Vůbec to nebylo trapný, bylo to krásný," zašeptám a přejedu si jazykem po rtech. Zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Zasune mi pramen vlasů za ucho a skloní se ke mně znovu. Opět ucítím ten horký dech na svých rtech a tentokrát jej nenechám na pochybách, že je to ten nejkouzelnější okamžik, jaký jen může být. Naše rty spolupracují v dravém opojení jako by dílky zapadly přesně tam. kam patří. 

______________________________________
Zdravíčko, máme tu opět krásnou romanťárnu. Aneb když se konečně přiznají se svými city. No kdo to tušil už od té doby co se nám tyhle dvě postavy objevily v prvním díle, že budou spolu?
Moje beta určitě ano😂, že Nath_Lupin

Tahle kapitola tu ani být neměla, ale trochu jsem to ke konci překopala, takže nám pár kapitol ještě zbývá.

Andy❤