PŘELOM DUBNA A KVĚTNA

,,V pohodě?" zeptal se Dave určitě už podvacátý, když se na mě kouknul.

,,Jo jejda, proč se furt ptáš?" vyjela jsem na něj už značně podrážděně.

,,Bo se klepeš, a seš taká nervózní," odvětil s klidem. Odfrkla jsem si.

,,Protože chytám nerva z těch přijímaček, kurde! A taky jsem se vůbec nevyspala," řeknu možná trochu víc nahlas, než je zdrávo. Sedíme ve vlaku, ve kterým bohužel nejsou kupéčka, a tak se po naší hlasité skupince občas ohlížejí lidi. Aneb když se lidi z malého městečka, vydají do města aka vesnice na jih, na přijímačky jedné z mnoha velevážených univerzit. Tahle to totiž měla dřív jak ta druhá. A jelikož sem na Filozofickou se nás hlásilo víc, jeli jsme společně. Max a Emma pak měli jet ještě do Prahy.

,,Hmm hlavně ať tam dojedeme včas, a zrovna u tohohle vlaku bych si tím nebyla moc jistá," zapochybovala Emma, zatímco něco datlovala na mobilu. Jo, a když jsme u těch moderních vymožeností, už ji zase mám. Mamce totiž došla trpělivost, jak jsem bez toho, že se mi nedá dovolat a přispěla mi na nový mobil. Takže jsem byla zase dostižitelná.

,,Jejda nestraš, stačí, jak budeme hledat tu školu," zatvářím se zřejmě naprosto šokovaně, protože Jared vyprskne smíchy. Smůla byla, že se zrovna v tu chvíli napil. Asi na nás musel být veselý pohled.

,,Nechápu jednu věc, my, nebo minimálně já, jsme totálně v nervech a vy se tady upe na pohodu smějete," vyhrknu, protože mi opravdu nebylo dobře. David se vyloženě tlemí jak paprika.

,,Když si je člověk jistý vítězstvím, nemá proč se stresovat." Už zase mě začínal vytáčet do nepříčetnosti. Když Max odešel na záchod a Emma šla hledat silnější signál na wifi, nahnula jsem se k těm dvěma a tlumeně prohodila

,,Nejste něčím sjetí? Protože to není normální." To se Jared plácl do čela.

,,To mluví ta pravá," řekl a Dave měl co dělat, aby udržel vážnou tvář.

,,Ne vážně, za to by vás mohli i vyrazit. Na těch školách to berou hrozně vážně," pokračovala jsem, jenže oni asi nechápou důležitost téhle otázky.

,,No ne skutečně jsme nic neměli, ranní káva se nepočítá. Káva není droga, tu pijou všichni. No a na všech školách se to přece bere vážně, ne?" mrknul na mě Dave. Maličko jsem zrudla.

,,Nemyslím si, že u nás na škole by se to řešilo. Anebo jsem se jednoduše nenechala chytit."

Pak už jsme náš rádoby soukromý hovor museli utnout, jelikož se vrátila Emma s Maxem a před těmi jsme to opravdu rozebírat nechtěli.

***

Na hlavní nádraží jsme dojeli asi s pětiminutovým zpožděním a pak se hnali na šalinu. Nervozita se mně držela jako přilepená. Immer vere. Nejhorší bylo asi najít ten shluk budov z kterých se Filozofická fakulta skládala, když i to se nám podařilo rozešli jsme se každý tam, kam jsme měli podle zvacího dopisu jít. Já zamířila do budovy J. Rozčilením se mi klepaly snad i kolena.

Než jsem došla do správné třídy, připadalo mi to jako celá věčnost, už tam byli snad všichni, nebo mi to aspoň tak přišlo. A sotva jsem si sedla na určené místo, přišlo několik lidí, zřejmě dohlížitelé. Jeden z nich nám vysvětlil pravidla, kterými se při psaní Testu všeobecných předpokladů budeme řídit, a druhá nám rozdávala zadání a záznamové archy. Kdosi cvakal propiskou a já měla chuť na něj křiknout, ať toho nechá. Nechtěla jsem, ale být označena za tu popudlivou. A vůbec mi nedocházelo, že jsem to občas dělala taky.

,,Test obsahuje 70 otázek rozdělených do 7 okruhů - verbální myšlení, numerické myšlení, symbolické myšlení, prostorová představivost, analytické myšlení, kulturní přehled, kritické myšlení - po deseti otázkách. Na řešení úloh máte 90 minut."

Dali jsme se do práce a já se snažila rovnoměrným dýcháním zklidnit a koncentrovat na úlohy, které jsem měla před sebou. Přijímačky byly totiž momentálně středobod mého vesmíru a já se sem na tu školu hrozně chtěla dostat.

***

Když jsme se pak s ostatními sešli, jediné pozitivum bylo to, že těm dvěma retardům spadl úšklebek z tváře. Nadávali a lamentovali, jak hrozně to bylo těžký a že je napálili a kdesi cosi.

,,Co ty se pořád klepeš jak osika? vždyť už to máme za sebou." Zeptal se Max, když jsme odcházeli z mekáče, kde jsme byli na obědě.

,,Hmm já nevím, mám z toho pořád ten blbý pocit. A kromě toho mě ještě čekají oborovky a pak i druhý přijímačky jinde."

,,To nebude nervozitou, i když to bude asi přitažený za vlasy, to, na co jsem si teď vzpomněl," prohodil Dave jako by mimochodem, zatímco ostatní zkoumali, jakou šalinou se dostaneme zpátky na nádro.

Když už jsme dojeli na nádraží, napsala jsem mamce, že přijímačky ok a že už jedeme domů. Pak jsem si všimla jedné zprávy z Messengeru. A když jsem rozklikla ten odkaz na jakousi stránku, co byl ve zprávě, vytřeštila jsem oči. Závislosti na konopných drogách, léčba a svépomoc.

,,Hezké počteníčko, že?" ozval se medovým hláskem ten idiot, co stál vedle mě. Kdyby tu nebylo tolik lidí, asi bych mu jednu vrazila.

,,Já nejsem závislá," sykla jsem.

,,Áh jasně, takže v poslední době tě nebolívá hlava a nemáš absťáky, když seš bez toho? A proč seš vůbec bez toho?" zajímal se, ale já odbyla.

,,Dej mi pokoj, máš nějak moc řečí." Po zbytek cesty domů už na tohle téma nepadlo jediné slovo. Opravdu si myslím, že nejsem na zelenině závislá, to vůbec ne. V podstatě jsem se snažila sama sobě namluvit, že ji k životu nepotřebuju. Navíc mi bylo často vyčítáno, že jsem až moc osamělý botanik a že takhle kytička má ráda společnost. Co jsem s tím zmohla? No nic. Krom toho, jsem to původně i s kouřením omezila kvůli Willovi. Snažila jsem se v omezení pokračovat i poté kdy už nebylo kvůli tomu. Kdybych tohle řekla Samovi, možná by mi řekl, že bych se měla snažit hlavně kvůli sobě, a ne kvůli nějakému debilovi. Jenže bratrův názor jsem v tomhle ohledu nebrala příliš vážně.

Možná si myslíte, že ten debil jsem já, ale co bych to byla za vraha, kdybych zabila sama sebe? 

______________________________________
Na téhle kapitole je geniální možná tak ta hláška na konci. Btw. pochází od mého brášky. Vymyslel to asi v pěti letech a ani teď po dvou letech nechápu kde na to přišel.
Nicméně jsem ráda, že už se blížíme ke konci příběhu.
Andy❤