O čtyři roky později

Z pohledu Tess

,,To nejde! To nezvládnu! Já na tohle nemám!" vyrážela jsem ze sebe v pravidelném intervalu skřeky podobné spíše bytostem z řad primátů, zatímco jsem chodila po pokoji a nervozitou div nepraskla.

,,Tess, uklidni se!" vzala mě za šermující ruce mamka a přiměla mě se posadit.

,,Určitě to dobře dopadne. Možná prostě..." jenže to už nestihla doříct, jelikož jí začal zvonit mobil.

,,Halooo? Ano? To je báječné. Neboj, řeknu jí to," s pobaveným úsměvem mi podá telefon. Beru si ho s trochu nevěřícným výrazem. Uleví se mi, když uslyším hlas Thomase.

,,Našli jsme je kupodivu v celkem dobrém stavu, jen měli rozbité auto a vybité mobily, idioti. Kdoví, co tu dělali. Každopádně už jsme na cestě zpátky."

,,Díky Bohu, a doufám, že jsou v pořádku, abych je mohla rozcupovat na kousky já," odvětím. Vřelo to ve mně jak v tlakovém hrnci a jen to čekalo na upuštění páry a vybouchnutí.

,,Neboooj, všichni jsou ok, akorát trochu na šrot," zaslechla jsem bratrův hlas v pozadí se smíchem odpovědět.

,,Moc děkuju, takže vše podle plánu?"

,,Mělo by být." S těmi slovy zavěsil. Dlouze jsem vydechla. Vrátila jsem mobil mamce.

,,Dělám správnou věc myslíš?" obrátila jsem se na ni s obavami v hlase. Pohladila mě po tváři.

,,Jsem si jistá, že ano. Ale to musíš vědět především ty, jestli to chceš. Ještě se to dá zrušit, jestli myslíš, že to nezvládneš." Klesnu na postel, protože mi začíná být trochu mdlo a snažím se to před mamkou utajit. I to, že jsem od včerejška skoro nic nejedla, protože můj žaludek toho prostě není schopen. Snídaně se mi vracela nahoru, a tak jsem rezignovala.

,,Já to zvládnu, určitě jo. Chceme to přece oba," odvětím a snažím se, aby se mi netřásl hlas.

,,Půjdu říct děvčatům dolů, o situaci ano? Klidně si ještě odpočiň." Mamka se z nějakého divného důvodu nestresuje, nebo mi to aspoň tak přijde. Ráda bych věděla, jak to dělá, protože to, že já jsem tak velký stresař, ovlivnila především ona.

,,A řekneš Mie, aby přišla za mnou, prosím?" zavolám za ní ještě. Dnešek byl učiněná katastrofa. Nic není dokonalý a má hlava je v pejru. Sedím na posteli, vedle sebe šaty, ale nějak se nepřinutím si je dát. Zírám do podlahy a přemýšlím. Už jsme spolu s Willem čtyři roky. Dost na to, abychom se vzájemně poznali a věděli, že chceme strávit zbytek života spolu. Každý jsme měli své mouchy, zároveň jsem cítila, že je v mém životě nepostradatelný. Byla to láska a vášeň, co nás spoutalo dohromady. To však nic neměnilo na tom, že jsme jeden druhého občas uměli pěkně rozčílit. Jako třeba on mě dnešní dopoledne.

Will, Simon a jejich pár kámošů, jeli na nějakou chatu oslavit rozlučku se svobodou. Předevčírem! Říkali, ne, slibovali, že dnes tu budou včas. Což nejsou. Jako bych ty dva dny netrnula hrůzou, co se tam děje. Kór když Will pozval i Sama. Jejich vztahy se sice za ty čtyři roky nepatrně zlepšily, ale i tak bych to nenazvala přátelstvím. Možná jen oboustranným respektováním.

Měli jsme tolik chystání a tolik příprav. Musím říct, že jak moje mamka, tak Joan, se hodně snažily. Chlapi remcali, že je nechám do toho kecat, ale bylo to podstatně méně práce a aspoň se u toho spřátelily nebo aspoň trošičku na nějakou únosnou míru.

Před týdnem přiletěli Hughesovi a teta Mau byla radostí bez sebe, že své vnoučky vidí, protože tady během těch pěti let pomalu nebyli. Holt se jim Nový Zéland nějak vryl pod kůži. Takže dole to teď vypadalo pomalu jako školka, a to tam byli jen tři kluci. Oliver s Eliem se Stázi a pak taky můj malinký synovec Alex s Miou, zatímco Thomas jel hledat ty idioty, aby se nějaká svatba dnes vůbec konala.

A propo odpoledne. Popadá mě úzkost, když mi přijde na mysl, že obřad je v jednu hodinu. To je relativně za dlouho ale zároveň hrozně blízko. Nemůžu se hroutit a propadat panice, prostě nemůžu. Dnešek dopadne dobře. Musí.

***

,,Děláš si legraci! Budeš smrdět kouřem! A všechno okolo tebe taky!" vyjela na mě Mia sotva se objevila ve dveřích. Rychle jsem uhasila cigaretu a nedopalek hodila za květináč. Bohužel jsem však byla přistižena při činu.

,,Vždyť to nejde skoro cítit," řeknu na svou obranu. Ale vejdu z balkonu zpátky do pokoje a posadím se na postel.

,,Copak ? Myslela jsem, že budeš radostí bez sebe a ty seš tady spíš úplně na odpis," přijde a obejme mě.

,,Mám strach," zamumlám. Chce se mi začít brečet, ale rozmazalo by se mi nejspíš to umění na obličeji. Je to dokonalá životní ironie.

,,Všechno tohle je frasně divný."

,,Nemusíš mít strach, všechno funguje tak, jak má. A i kdyby ne, tak mi věř, že budeš s láskou vzpomínat na nějaké ty přešlapy," řekne Mia a snaží se znít konejšivě, ale moc mě neuklidňuje.

,,Tys nebyla nervózní?" Jejich svatba byla loni takže to není tak dávno, mám ji v živé paměti. Bylo to všechno jen ne precizní a dokonalé. Spíš nahodilé. A taky to neměli tak nechutně tradiční. Naopak, bylo to v přírodě a takové docela hezké, že si to člověk doopravdy užil.

,,To víš, že jo. Ale věděla jsem, že je to náš den a že si ho chci užít. Jediné na čem záleželo, bylo, že jsem se ho konečně dočkala," odvětí se smíchem.

,,Jo, to bylo jasné, každému."

,,Tak co, mám ti pomoct s oblékáním?" tleskne Mia a probere mě tím z jakéhosi otupení. Dobře, užiju si ten den, ať už dopadne jak chce.

***

Znělo to jednoduše, jenže realita byla jiná. Uvidíme se defacto až v kostele, protože nějaké debilní pořekadlo přikazuje, že se nevěsta s ženichem nesmí vidět dřív jak před oltářem. Svatba v kostele byla pochopitelně samozřejmostí pro obě strany. Především pro obě matky.

Vnímala jsem všechno hrozně útržkovitě, sotva jsem se soustředila, co se děje. Jediný, kdo svou roli plnil na stopadesát procent, byl kupodivu můj mladší bratr Fergus. Měl dávat pozor na děti, minimálně na ty tři rošťáky. Oliverovi už bylo pět a byl to lišák všemi mastmi mazaný. Dvouletý Elio však vše zdatně napodoboval. Ještě, že aspoň Alex je ještě mimino moc malé na zlobení. Ale o to roztomilejší. Právě on a Fergus spolu měli nést prstýnky. Dmul se pýchou, že mu byla svěřena taková povinnost.

Z pohledu Willa

Stál jsem a jednoduše zíral. Svět už se mi nemotal jako ještě dopoledne, ani se mi bolestně nesvíralo srdce, jen jsem nemohl uvěřit, že už je ten moment. Když jsem šel zavěšený do mamky k oltáři, kde už čekal kněz, upřímně jsem se bál, že zakopnu. Všichni se usmívali a všechno se blýskalo až z toho oči bolely, a mně hořely tváře ještě od té facky, co jsme já a bratr od mamky dostali, když jsme se ráno dohrabali domů. To nebylo tak, že bychom to chtěli pokazit, jen jsme to trochu nevychytali.

Vždy když se má člověk tvářit reprezentativně, tak se mu hlavou honí samé kraviny. Po očku jsem koukl na Dennyho, byl na tom prokazatelně hůř, co si budem. Když si vzpomenu, co vyváděl v brzkých ranních hodinách. Helene mu zatím nestihla dát čočku, ale jsem si jistý, že si to vyžere taky. Zato já nechápal, proč okolo toho ženské nadělaly takový humbuk. Rozlučka to byla skvělá.

Když jsem tam stál a rozhlížel se po všech ostatních, došlo mi, jak moc tradiční a klasický tenhle obřad je. I když ne zcela. Absentovali tu otcové. Ne, že by mi ten můj chyběl. Ten ať si shnije někde v Americe.

Pak nastal ten ze všech nejlepší okamžik, začala hrát hudba. Otočil jsem se a jen se koukal na tu úžasnou podívanou. První šly dvě družičky, dva malé přeludy v růžovém. Poté následovali kluci, tedy Fergus s malým Alexem v náruči, který nesl prstýnky. Na tomhle bylo něco roztomilého to jsem musel uznat. A pak už byl čas, aby přišla nevěsta. Byl jsem napjatý očekáváním. Sotva se objevili, zatajil se mi dech.

Tess v těch bílých šatech vypadala dočista jako anděl. Na vlasech měla posazenou drobnou tiáru a od ní se táhl dozadu závoj. Kdybych mohl otevřel bych ústa údivem. Někoho to stálo evidentně hodně přemlouvání, aby z Tess vyčarovali doslova princeznu. Nemohl jsem věřit tomu, že opravdu vypadá tak nádherně.

Zato její doprovod vypadal jako bůh pomsty. Měl jsem co dělat abych nevyprsknul smíchy. Jen jednou, poprvé a naposled jsem slyšel Alana před pár měsíci, jak se Tess ptá, kdo ji povede k oltáři, a vypadal, že by byl hrozně rád, kdyby to mohl být on. Jenže se do toho vmísil Sam, že to samozřejmě bude on. Že je to jeho povinnost. Tess samozřejmě souhlasila, protože na bratra nedá dopustit. Vlastně na tom nesešlo. Chtěl jsem argumentovat tím, že už je svědek, tak by nemusel dělat všechno. Ale škoda slov.

Za pomalé melodie došla ta dvojice až k nám a já se jen usmíval, když se Tess připojila ke mně. Když kněz začal mluvit, sotva jsem vnímal, co říká. Šlo mi to, jak se říká, jedním uchem dovnitř a druhým ven. Popravdě koho zajímá Písmo svaté, nikdy jsem nebyl nějak úplně věřící a Tess vlastně taky ne. Jenže takhle to dopadlo, když se do toho vložila moje mamka a Zoe.

Z pohledu Sama

Kdyby se dostávaly ceny za to ksichtění, co tady teď předváděl ten šašek vedle mě, tak by dozajista vyhrál první místo. Ne, že bych se taky neuculoval, jelikož bylo nesmírně vtipné tohle pozorovat. Kněz měl proslov ke snoubencům a poté přišla řada na udělení Svátosti manželské. Ale ženich byl buď ještě tak mimo, že nevnímal, anebo byl tak zahleděný do mé sestřičky, že tu první otázku přeslechl. Nechápal jsem proč si vymysleli takovou šarádu, ještě že tohle nepostihlo i mě.

„Williame a Tereso, rozhodli jste se uzavřít manželství před Bohem. Ptám se vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?"

,,Ano," odpověděla Tess s úsměvem. Will zamrkal, jako by se vracel někde z toulek myšlenkami a teď si uvědomil, že se kolem něj něco děje.

,,Pardon...ano," vykoktal a mně se z úst vydral akorát tak dlouhý povzdech. Ať si zkusí tady něco pokazit a tentokrát mu ten ksicht zmaluju tak, že si to za rámeček nedá.

„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před tímto shromážděním a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?"

,,Ano," odvětili snoubenci jako jeden. Doufal jsem, že jim to aspoň vydrží, protože jsem měl takové, no říkejme tomu obavy, že spousta manželství, co si tohle slíbí, to prostě nedodrží navěky.

„Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: Přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?"

,,Ano." Odvětili oba, akorát Tess u tohoto maličko zaváhala. Tušil jsem důvod. Nebyla moc nakloněná tomu mít děti, vlastně je neměla moc v lásce snad kromě našeho Alexíka. Ten byl dokonalou výjimkou, protože si získal její náklonnost velice rychle. Vlastně před pár lety nechtěla ani svatbu, ale tak lidi se mění. A v jejím případě to asi platí dvojnásob. Každopádně to je změna k dobrému a já jsem za to rád. Hlavně, když je šťastná.

Z pohledu Tess

Byla jsem celou dobu neuvěřitelně nervózní, zvlášť teď, když jsem věděla, že přijde řada na manželský slib. Will vzal mé ruce do svých, a zřejmě i poznal, že se mi třesou, když se na mě měkce usmál. Jako by mě tím uklidňoval. A to jsem předtím měla pocit, že je totálně bez sebe a duchem nepřítomný.

„Já, Teresa, odevzdávám se Tobě, Williame, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh," odříkala jsem a musela se přemáhat, aby mi nezačaly slzet oči dojetím.

„Já, William, odevzdávám se Tobě, Tereso, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh." Viděla jsem, jak si po odříkání slibu oddechl, kněz se mu nenápadně snažil napovídat. Šlo to vidět, vždyť to nebylo těžké, to si mohl zapamatovat.

,,A nyní prosím prstýnky," řekl kněz a obrátil se k dětem, které už zmohlo tam stát a tvářit se slavnostně. Hlavně Alex se začal natahovat po mně a Fergie ho nemohl udržet. Denny jim vzal krabičku a sykl na něj ať si jdou sednout. Evidentně se mu hodně ulevilo.

Ušklíbla jsem se na brášku, zvládl jsi to dobře, říkala jsem mu na půl úst. Rozzářil se jako sluníčko a utíkal za Miou aby se už zbavil toho mimina, a pak si mohl sednout vedle mamky.

Vzala jsem větší ze dvou kroužků a vyňala ho z krabičky. Dílem mé nešikovnosti a dílem toho, jak se mi klepaly ruce, mi vyklouzl a se zvonivou ozvěnou dopadl na zem.

,,Ups, já se omlouvám," zamumlala jsem a zrudla jsem tak, že by se za to ani ta nejčervenější růže nemusela stydět. Denny se shýbl a podal mi ho.

,,V pořádku, nic se neděje," mrknul na mě spiklenecky. Mlčky jsem si prsten vzala a nasadila Willovi, který měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Pak on vzal druhý kroužek, uchopil mou ruku a nasadil mi jej taktéž.

,,Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj," požehnal nám kněz. Will pustil mé ruce, přitáhl si mě k sobě a já mu dala své ruce kolem pasu. Přitiskl mé rty na své a já nevím proč zavřela oči. Chtěla jsem si tenhle okamžik vychutnat ze všeho nejvíc. Ani tak moc jsem nevnímala jásot lidí okolo, ale jen jeho. Jeho rty a jeho ruce, které mě hladily po krku a poté přecházely k pasu až jsem se musela zaklonit.

,,Bacha, ať se mi nezalknete, paní Hollisterová," zašeptal mi, když jsme se od sebe odtrhli.

,,S tebou mým plicím nikdy nedojde dech," odvětila jsem mu také a otevřela jsem oči, abych se doslova utopila v těch jeho. V těch jeho hnědých očích barvy tmavého karamelu. Chtěla jsem se do nich dívat už navždy. Nic v mém předchozím životě se nemohlo rovnat téhle chvíli. Nejšťastnější v mém životě. Najednou se mi z očí začaly řinout slzy dojetí a nemohla jsem je zadržet.

,,Neplač," šeptal a utíral mi je. Vzala jsem jeho ruku do své.

,,To jsou slzy štěstí," uklidňovala jsem ho.

A ostatně jsem nebyla jediná, kdo slzel štěstím. Když jsme ruku v ruce vycházeli špalírem svatebčanů z kostela, všimla jsem si, že mamka brečela jako želva, Mia též uronila slzičku a sestřenka Anastazia si skrývala obličej v dlaních.

***

Z pohledu Sama

Když skončil obřad a přetrpěli jsme i svatební focení, všichni jsme se přesunuli do příjemné restaurace s hotýlkem, kde měly oslavy tohoto krásného dne pokračovat.

Když nastala ta slavnostní chvíle na proslov, měl jsem sucho v ústech. Nervózně jsem pohlédl na Miu, co seděla kousek ode mě, jelikož ten blbý tradiční zasedací pořádek. Takže se sedělo tak nějak zvláštně. Bylo to takto:

Will a Tess uprostřed. Vedle Willa naše matka a vedle ní se nasáčkoval Alan a vedle něj Denny, Willův svědek. Vedle Tess byl Eric, přítel od Joan, která seděla vedle mě. No a my všichni seděli čelem ke všem ostatním co seděli po obvodu místnosti.

Vstal jsem a poklepal lžičkou na skleničku abych si aspoň zjednal trochu klidu.

,,Drazí hosté. Tahle svatba, je opravdu unikátem," začal jsem trochu chraptivěji, než jsem měl v úmyslu. Odkašlal jsem si a nechápal, proč jsem v takové schíze. Koukal jsem někam do háje za lidi a pokračoval, i když to i tak vypadalo trapně.

,,Nečekal jsem, že bych se někdy oženil, nebo, že by se snad má sestřička vdala. Ovšem zázraky se dějí, a nejen o Vánocích." Po tomhle prohlášení jsem si všiml, že tak polovině svatebčanů začaly cukat koutky a druhá polovina vypadala zaraženě.

,,Když mě Tess požádala, abych jí šel za svědka, šel jsem do kolen. Potěšila mě. Velmi. Když mě však požádala abych ji dovedl k oltáři, přiznám se, že jsem byl úplně naměkko," pronesl jsem to tak procítěně až jsem tomu sám nevěřil. Jenže to bych nesměl zaslechnout tenoučký šepot: ,,Co mu jebe, když to bylo přesně naopak?" Byla to Tess nebo jen hlas v mé hlavě?

Pokračoval jsem: ,,Tohle gesto pro mě znamenalo tu největší poctu, která mi kdy byla udělena. A to počítám i všechny ty z mojí drahé armády spásy." Opět se několik zasvěcených jedinců zasmálo.

,,Ty si ale blbec, co by na to řekl Fred?" skočila mi do toho neomaleně Tess nahlas.

,,No zkrátka..." zadrhl jsem se a znovu si odkašlal.

,,Tímto se omlouvám případným jedincům, kteří o tuto roli stáli. Promiň Alane," podíval jsem se doprava a očima vyhledal přítele od Zoe. Ten vstal a otočil se ke mně.

,,To je v pořádku, vím, že jsi to vnímal jako povinnost. Vám to slušelo více," řekl férově a mně pomalu poklesla brada. Tak evidentně nejsem jediný, kdo tu hraje divadlo na lidi.

,,Děkuji," řekl jsem mu na oko dojatě, když se zas posadil.

,,Víte," zahleděl jsem se přímo mezi hosty.

,,Aby byla hezká svatba, potřebujete jen pár věcí. Nádherné místo a pochopitelně nádherný pár. Místo bych řekl, že je dobré, ale musím pochválit především toho, kdo provedl tak nádhernou proměnu s nevěstou." Otočil jsem se přímo na Tess.

,,Jestli jsem ti to ještě neřekl, tak ti to říkám teď, vypadáš překrásně sestřičko. Jako nějaká princezna, na které sis pořád tak hrála, když jsi byla malá. Jsem moc rád, že sis našla svého prince, třebaže si pamatuju dost dlouhé období, kdy o tomhle nemohla být ani řeč," zakřenil jsem se a Tess mi úsměv oplatila. V té chvíli tomu rozumělo jen pár zainteresovaných osob a přesně ti se taky zasmáli, byla to Tess, Mia, Simon, David a k mému naprostému úžasu i Zoe. Naši matku, už jsem dlouho neslyšel smát se něčemu co jsem řekl. Moje sestřička vstala a šla za mnou.

,,Děkuju," šeptala dojatě, zatímco mě objala.

,,Není zač, špunte," popíchl jsem ji. Když se s očima uslzenýma vracela na své místo, opět jsem pokračoval. Tentokrát jsem svá slova adresoval ženichovi, a to na tom bylo asi nejtěžší.

,,Wille, vzhledem k tomu, že vím, co jsme vyváděli v brzkých ranních hodinách, jelikož se mi dostalo té cti být na tvé rozlučce se svobodou, musím uznat, že vypadáš dobře. Velmi dobře."

Kývl na mě na znamení díku, ale já pokračoval, bo teď mělo přijít to nejlepší.

,,To byste nevěřili, dámy a pánové, jak ženich umí dobře napodobit druh domácí drůbeže mužského pohlaví," přidal jsem perličku pro pobavení. Ti, kterým to došlo, lehli smíchem. Will zrudnul jako rajče, které tak nesnáší a já potlačil vítězoslavný úšklebek.

,,Jak asi někteří víte, tak jsme se já a ženich ze začátku moc nemuseli. Dokonce jsme se při našem prvním setkání málem porvali. Nutno podotknout, že aspoň jednu věc máme společnou, a to je smysl pro čest. Pro naši hvězdu jasnou, bychom se dokázali porvat s kýmkoli, třeba i se zbytkem světa. Co bych to byl za staršího bratra, kdybych neochraňoval svou sestřičku." Teď jsem udělal dramatickou, možná pro někoho nudnou pauzu, abych se podíval do papíru, kterého jsem se stejně nedržel.

,,Možná jsem tě někdy zklamal, možná to bylo i víckrát, možná víc než jsme schopni to spočítat, Tess. Vím, že jsem našemu tátovi slíbil, že se o tebe postarám a zklamal jsem. Ale teď, teď vám oběma slibuji, že při vás budu stát, ať se děje, co se děje. Přeji vám štěstí, lásku a spokojenost v posvátném svazku manželském. A taky nějakého malého prcka, ať nám pořád nekradeš našeho," mrknul jsem na ni. Dokončil jsem proslov a pozvedl sklenku k přípitku.

,,Na Williama a Teresu Hollisterovy," řekl jsem zvučnějším hlasem, než jsem doposud mluvil, abych tím případně vzbudil ty, co při mém jistě nezáživném proslovu usnuli.

Všichni to po mně zopakovali a pozvedli sklenky směrem k novomanželům.

Tess to asi zmohlo víc, než jsem čekal, jelikož se hystericky rozbrečela a opět mi padla okolo krku.

,,To bylo tak krásný," štkala a já šokovaně pohlédl na mou ženu, jenže ta zrovna měla co dělat, aby zpacifikovala Alexe, který se asi nudil.

,,Děkuju, vím, že to mělo své mouchy, ale i tak si myslím, že jsem to zvládl na výbornou."

,,No jasně, že ano."

Svatba se protáhla až do večerních hodin a rozhodně se vydařila.

Katastrofou to začalo a něčím krásným to končí. A i když se s námi život zrovna dvakrát nemazlil, našli jsme svoje štěstí. To jsou ty nevysvětlitelné záhady lásky, touhy a vášně. Protože jedna bez druhé by nemohly existovat.

To je to poselství příběhu. Nikdy se nevzdávat.

______________________________________
Tak uplynuly tři měsíce od poslední kapitoly a dočkali jsme se epilogu. Byl holt problém s betací a tím jakou finální verzi tedy publikuju bo těch verzí bylo moc. V původní verzi měl Will, Tess jen požádat o ruku ale nakonec zvítězila wedding kapitola. Je to magic a miluju to! Miluju šťastné konce! Omg jsem tak ráda když mají příběhy happyend. A tenhle si to rozhodně zasloužil.
Těšila jsem se na to celé jaro a teď v létě jsem se konečně dočkala.

Andy❤

,,Nikdy není doopravdy konec, jen to pokračuje jinak než jsme zvyklí."