Vánoce.

Svátky klidu a míru, rodinné pohody, setkání blízkých osob a nekonečného stresu z toho, aby bylo všechno dokonalé.

I tak by se dalo popsat předvánoční období v rodině Lewisových.

Vánoce byly každoročně brány jako nejdůležitější svátky, převážně tedy z důvodu úklidu a všech nezbytných příprav, které si paní Lewisová nemohla odpustit.

Někdo by to snad nazval doslova chorobnou posedlostí, ale tato mile vypadající žena menšího vzrůstu zkrátka měla všechno ráda tak, jak si to vysnila. A k těmto atributům patřil i dokonale uklizený dům, napečené hory cukroví a hlavně zasněžená předzahrádka, která navozovala onu pravou vánoční atmosféru.

Poslední bod byl však velmi nevyzpytatelný a čím dál častěji se tak stávalo, že Lewisovi zažívali Vánoce spíše na blátě než na sněhu. Ani to však ženu v domácnosti neodrazovalo od každoroční předvánoční mánie.

"Patricie, laskavě si ukliď ten svinčík v pokoji!"

"Harolde, ve tvé pracovně snad vybouchla atomovka nebo co!?"

"Davide, zlatíčko, co kdybyste přestali skákat po posteli v těch zablácených botách, hm?"

"Valerie, říkám to naposledy, černá a tmavě černá prostě nejsou vánoční barvy! Převlíkni se, oblíkáš se jak na pohřeb!"

"Masone, broučku, copak jsem vám s bráškou neříkala, že nemáte skákat po posteli v botách? Tak šup šup, vyzout a povlečení do pračky."

Zkusíte si tipnout, kdo z rodiny byl takzvaně nedotknutelný a komu prošly všechny lumpárny? Správně, byla to dvojčata, David a Mason. Oběma bylo krásných pět let a pro paní Lewisovou to byli zkrátka naprosto nevinní andílci, kteří ačkoliv tropili jednu neplechu za druhou, byli stále nejoblíbenějšími dětmi usměvavé ženy.

Její dvě dcery v ní naopak vzbuzovaly téměř neustálý vztek a podivně vtíravý pocit, že se jejich nafrněným nosánkům pořád něco nepozdává a že právě ony stojí za všemi šprýmy, které tajně páchala dvojčata.

Opak byl však pravdou, ale vysvětlete to Angelice Lewisové, tvrdohlavé ženě, která si stála za svým a odmítala si připustit fakt, že to její milovaní chlapečci jsou původci všech patálií v domě.

"Patricie, až si uklidíš, pojď mi sem pomoct s tou vánočkou!" volala opět na svou nejstarší dceru, jíž bylo čerstvých osmnáct let. Valerie, její mladší sestra, oslavila na jaře své patnácté narozeniny a její jednobarevný šatník se stal její součástí. Černá byla zkrátka barva, kterou nosila neustále a to i přes to, že měla od matky nakoupeny hory barevného oblečení. To však zůstávalo v taškách a Valerie ony kusy šatstva nikdy nevytahovala. Jedině na Vánoce. To sáhla po nejvíce ošuntělé tašce a vytáhla červený svetr se sobem, který doplnila černými tepláky a červenými ponožkami. Věděla, že Vánoce pro její matku hodně znamenají a proto nechtěla tvořit zbytečné dusno, tudíž se na těch několik dní prostě přemohla.

"Patricie, tak kde to vázne?" rozčilovala se žena v kuchyni, hulákajíc přes celý dům. Ale zmíněná dívka nevypadala, že by se v nejbližší době chystala sejít dolů a něco dělat. Ležela na posteli, na hrudi jí podřimoval kocour a ona neměla to srdce ho budit. Koneckonců ji vlastně překvapovalo, že ho matčino vyřvávání ještě nevzbudilo. Stěny pokoje v barvách nachových tulipánů jí poskytovaly útočiště před běsnící matkou a jejím uklízecím a chystacím maratonem.

"Já ti pomůžu, mami," objevila se v kuchyni Valerie, oděna do krásně rudého vánočního svetru a stejnobarevných ponožek, majíc na nohou ony klasické černé tepláky. I tak to však pro maminku Lewisovou byla vítaná změna a věnovala dceři široký úsměv.

"Beruško, moc ti to sluší," přivítala Valerii potěšeně a pohladila ji po rameni, "doufám, že si i na sváteční večeři vezmeš něco podobně...barevnějšího. Třeba ty krásné šaty, které jsem ti koupila minulý týden, co ty na to?"

Valerie se přemáhala seč mohla, aby neprotočila očima. Avšak obléct se alespoň na svátky tak, jak matka chtěla, pro ni znamenalo posun v žebříčku oblíbenosti, tudíž pouze nasadila úsměv a přikývla. "Určitě, mami, jsou moc hezký."

"No výborně!" zatleskala paní Lewisová spokojeně a vrátila se zpět k lince, na níž se válelo těsto na vánočku.

"I když vánočku pečeme každej rok, tak jsem si nikdy nezapamatovala, jak se motá," povzdechla si žena a otřela si z čela pomyslné kapky potu, "z šesti je to složitější."

"Upletu ji, jestli chceš," nabídla se Valerie a když její matka s úsměvem přikývla a odstoupila, chopila se těsta a začala překládat jeden kousek přes druhý, čímž tvořila krásnou pletenici.

"A je to," pousmála se, když na konci všechny části spojila a pečlivě upevnila, "teď už to stačí jen dát do trouby a je to." Angelica Lewisová k dívce přicupitala a postavila se na špičky, načež jí dala velkou pusu na čelo.

"Jsi moje spása, sluníčko!" libovala si. "Ne jak ta tvoje líná sestra, která se ani neobtěžuje vystrčit čumák z pokoje!" Druhou větu pronesla nepřirozeně hlasitě, chtěla, aby ji Patricie slyšela.

"Má u sebe Jerryho, možná spí," snažila se svou sestru bránit Valerie. Přeci jen kdysi uzavřely neformální společenství ve snaze dokázat matce, že ony nejsou ty zlé.

"A co je mi po ní nebo nějakým kocourovi?" odfrkla si paní Lewisová, ale dál raději nic neříkala. "Ale co, nebudu si kazit den. Snad se uráčí přijít aspoň zítra na večeři."

***

Den D. Štědrý den.

V nejlepším případě den, když už je všechno nachystané a kdy už si jen rodina užívá klidu a míru, kdy v televizi běží jedna vánoční pohádka za druhou, kdy se děti bez přestání cpou cukrovím a ty nejmenší netrpělivě očekávají příchod Ježíška.

S nimi i David s Masonem. Již od chvíle, co vystrčili ospalé hlavy z postele, ječeli a pobíhali po domě, volajíce, že přijde Ježíšek. Ačkoliv je jejich matka několikrát mile upozornila, ať se ztiší, nebrali na ni ohledy.

A každý z rodiny se s tímto neustálým přísunem hluku vyrovnával jinak.

Pan Lewis odjel kamsi do města se slovy, že se vrátí kolem třetí hodiny odpolední. Patricie se zamkla v pokoji s kocourem Jerrym a se sluchátky na uších usnula. Valerie taktéž pobývala v pokoji a se sluchátky, ona však na rozdíl od své sestry nespala. Místo toho se opírala o čelo postele a cosi kreslila do svého malého notesu. Byla to výtvarně velmi nadaná dívka, i když svůj talent většinou skrývala. Nyní jí však ve sluchátkách hrála pomalá inspirativní hudba, jež jejímu umu popouštěla uzdu.

Paní Lewisová, která měla nervy pravděpodobně z oceli, jen s křečovitým úsměvem seděla na gauči u televize a přes jekot svých synů se snažila z obrazovky odezírat, o čem si asi postavy v pohádce povídají.

Najednou však hluk ustal. Překvapená žena se zvedla z gauče a vydala se na túru po domě, aby zjistila, kam se její dva paviáni poděli. Nakonec je našla v jejich pokoji, kde oba stáli jako sochy u okna a zírali ven.

"Sníh...sněží!" šeptali si s neskrývaným obdivem a překvapivě velmi tiše.

"Co to tady vyvádíte, zlatíčka?" optala se jich žena udiveně a přešla k nim, taktéž se dívajíc z okna.

"Maminko, ono sněží!" otočil se na Angelicu Mason, maje na tváři úsměv od ucha k uchu. "Letos nebudou Vánoce na blátě!"

Paní Lewisová s dojatým úsměvem pozorovala štěstí v očích svých synů a ihned jí problesklo hlavou, že Patricie by ze sněhu určitě takovou radost neměla.

Avšak - mýlila se.

Zmíněná nejstarší dcera taktéž stála u okna, pravděpodobně vyspaná dorůžova, hleděla na vločky dopadající na trávník a u toho třímala kocoura Jerryho, kterého letmo hladila po hlavě.

I Valerie již odložila svůj kreslící notes a taktéž s tichým obdivem pozorovala sněžné mraky a pokrývku, jež se tvořila na jejich zahradě.

Jakoby sníh paradoxně rozpustil všechny ledy a bariéry, které mezi sebou členové rodiny měli. Všichni se jako na povel sešli v kuchyni, chopili se různých pomocných prací nebo jen dělali společnost ostatním přítomným. Byla to kouzelná chvíle. Když už bylo vše na štědrovečerní večeři připraveno, jako velká voda vpadl do dveří pan Lewis.

Mezitím se na zahradě utvořily mohutné závěje (sněžilo opravdu silně), proto se celá rodinka zahalila do teplých bund a šál a vyběhla ven. Koulovačka, tvoření sněhových andělíčků nebo stavění sněhuláků - to všechno byly aktivity, které si Lewisovi při příležitosti bílých Vánoc prostě a jednoduše neodpustili. Byl to takový rituál, jenž bylo zkrátka potřeba vykonat ještě než se celá rodina usadila ke stolu.

Obloha postupem času potemněla a nastal večer.

Když už na zahradě stálo bezmála deset sněhuláků, Lewisovi zamířili zpět do domu. Vysvlékli se z mokrého oblečení, svátečně se ustrojili a usedli k večeři.

Pomodlili se, popřáli si dobrou chuť a s chutí se pustili do jídla. Paní Lewisová od toho okamžiku dostávala jednu pochvalu za druhou, jak byla její polévka výborná. Žena se beze slov červenala a za celou dobu nepromluvila, jen s úsměvem přikyvovala. Následoval druhý chod v podobě kapra s bramborových salátem, který si taktéž všichni vychutnali a to už přišel čas na vánoční dárky.

Rodina zamířila do obývacího pokoje, kde pan Lewis pustil televizi, aby děti nějak zabavil při čekání na Ježíška. A hle! O pár chvil později zazvonil vánoční zvoneček a dvojčata doslova vylétla ze svých míst, jen aby byla u stromečku co nejdříve. Jen co paní Lewisová otevřela dveře vedoucí do jídelny, všichni obdivně vzdechli.

Pod stromečkem se krčilo snad třicet dárků různých barev a velikostí. Byly to opravdu štědré Vánoce, každý podle všeho dostal to, po čem toužil (jen Mason s Davidem byli chvíli zklamaní, že se pod stromečkem nenachází dinosaurus v životní velikosti) a hlavně strávila celá rodina krásné chvíle spolu.

Bylo zvláštní, že spolu rodina vycházela jen tehdy, bylo-li okolí skryto pod bělostnou peřinkou sněhu. Ať už za tím stálo cokoliv, tyhle chvíle harmonie si všichni navýsost užívali. Jakoby se ve všech rozzářilo jakési podivné světlo, jakoby pochopili, že ona harmonie je to nejdůležitější, co mají.

Až tehdy poznávali, že Vánoce nejsou jen o dárcích, přehnaných přípravách nebo úklidu. Tehdy si uvědomovali, že to rodina je hlavním štěstím a že dokonalé Vánoce může zažít každý, aniž by pod stromečkem našel ty nejdražší dárky na světě. Dokonalé Vánoce jsou totiž tvořené něčím větším a důležitějším, než je nadílka pod stromečkem. Tvoří je naši blízcí, lidé a prostředí, ve kterém Vánoce trávíme. A to nám nikdo nemůže vzít.