16./17. srpna 2004

Několik hodin poté, co Abraxas dům, nyní už pouze doutnající hromadu stavebního materiálu, opustil, se ulicí rozezněl výkřik a následně už o něco tišší pláč a vzlykot. Sousedé, vykukující na ulici z oken se zatvářili soucitně, mnozí z nich odvrátili zrak, nebo vyšli ven z domů, aby vzlykající ženě venku poskytli oporu a vyjádřili jí soustrast. Nezdálo se ale, že by cokoliv z toho Delaney Malfoyová vzala na vědomí.

Vzpírala se v náruči svého přítele, který jí bránil v tom, aby do stále doutnajícího domu vběhla, snažil se jí zklidnit a docílit toho, aby přestala ronit slzy. Ovšem moc dobře věděl, že tentokrát Lanu slzy tak rychle nepřejdou, jako obvykle, ostatně stejné tušení měl i o sobě a ostatních členech rodiny. Oči měl zalité slzami, které mu zamlžovaly zrak, ale ani ty nedokázaly zabránit tomu, aby tu katastrofu před sebou viděl.

Hromady ohořelého dřeva a kamení, místy byly vidět zbytky zdí v místech, kde stávaly a oddělovaly místnosti, než je požár sežehl na uhel. Z pohovky, křesel, či knihovny, která dříve vévodila celému obýváku, byly hromady ohořelého dřeva a jiných materiálů, ostatně jako z celého domu. Včetně dvou osob, které se v něm nacházely.

„Marlee," zavzlykala srdceryvně Delaney a konečně se na chvíli přestala cukat. „B-barty ona-"

Rozvzlykala se nanovo a smáčela Bartyho košili, když si jí přivinul do náruče pevněji, aby na onu spoušť nemusela koukat, zatímco jeho slzy skapávaly do jejích tmavých vlasů. Ani jeden z nich si nedokázal připustit, že jejich dcera, která pár měsíců zpátky v dubnu oslavila teprve sedmé narozeniny, je mrtvá a zemřela zrovna takhle. Nedokázal snést pomyšlení na to, že křičí a vzlyká, zatímco jí po těle lezou plameny.

„Třeba se jí podařilo utéct. Vyběhla z domu a utekla. Musíme jí začít hledat!" prohlásila se slzami v očích Delaney a vzhlédla k němu, aby se jí dostalo podpory.

Barty netušil, jestli jí chce zklidnit a lhát jí, nebo jí vmést do tváře krutou realitu, že není moc šancí, aby Marlowe takovýhle požár přežila, stejně jako to nezvládla Pennelope, jejíž ohořelé tělo spočívalo na nosítkách opodál, přikryté černou plachtou. S povzdechem jí pohladil po tvářích a vtiskl jí polibek na čelo, aniž by cokoliv řekl, což si Lana vyložila po svém.

„Nenašli její tělo, nemusí být mrtvá!" namítala mezi vzlyky tmavovlasá žena, když se jí nedostalo žádné odpovědi. „Musíme po ní pátrat, najít jí! Třeba někde je, je zraněná a sama se nezvládne vrátit domů, Barty. My jí musíme najít!"

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché, slečno Malfoyová," přerušil Delaneyin monolog jeden z hasičů, který přijel požár zpacifikovat. „Sice jsme nezašly žádné důkazy, že by vaše dcera měla být mrtvá, ale požár to byl neskutečně silný, tudíž je možné, že vaše dcera neměla štěstí stejně jako vaše babička. Pokud byla skutečně tak drobná, je to jedna z možností, ale slibuji vám, že uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom vám dceru zase přivedli zpátky."

Tentokrát už nikdo nedokázal zabránit tomu, aby se Delaney rozběhla a vběhla do remízku za domem a následně se dostala až do malého lesa rozkládajícího se za ním. Stále dokola volala Marleeino jméno, že se všechna zvířata v její blízkosti odbíhala schovat hlouběji do lesa, svítila hůlkou i do těch nejmenších škvír a vykotlaných kmenů, aby našla byť jen malou stopu, malé vodítko, které by jim pomohlo odhalit, kde Marlowe je a co se s ní stalo. Ale marně.

Další lidé, které miluješ, budou mít jako datum svého úmrtí napsáno datum tvých narozenin, připomněl jí hlásek v hlavě, než se zhroutila na kolena a nechala svoje slzy, ať jí dál kloužou po tvářích a vpíjí se do země pokryté jehličím.

xxx

Marlowe přitom neměla tušení, jaký dopad bude mít její odchod na zbytek její rodiny. Ten pán, který jí zachránil z hořícího domu a teď jí vedl k majestátnímu sídlu, přece říkal, že až to bude bezpečné, tak se vrátí. Navíc to byl její pradědeček, ten by jí přece nechtěl ublížit.

„S-slíbil jsi, že už mě to nebude bolet," ozvala se tichým hláskem, mezi vzlyky, které stále nedokázala utišit.

Spáleniny jí nepěkně krvácely, ale už ani pořádně necítila, že ji něco bolí, jak moc jí oheň zasáhl kůži a nervy pod ní. Pamatovala si, jak si jednou hrála s Nicol v kuchyni a ruku si polila horkou vodou. Maminka jí tehdy mávnutím hůlky zranění uzdravila, dala jí pusu na čelo a po pláči a bolesti nebylo ani památky. Pohlédla na svůj palec a vydral se z ní další vzlyk. Všechny prsty pravé ruky měla zarudlé, kůži poškozenou. Bude navždycky vypadat takhle? Vždyť se jí kamarádi budou bát!

„Za chvíli bude všechno dobré a ty budeš zase v pořádku," broukl na ní překvapivě konejšivým tónem Abraxas, vedoucí jí za druhou ruku, která nebyla zasažená, jako ta, na níž Marlowe upírala pohled.

Teď ale vzhlédla k němu s pohledem plným pochybností. „S-slibuješ? Nebude se mě nikdo bát?"

Ach moje malá Marlowe, ty ještě nevíš, jak moc se tě lidé jednou budou bát.

„Slibuju," přisvědčil namísto toho a pokračoval v chůzi, že ho dívenka po jeho boku téměř nestíhala.

Uvnitř jí usadil na židli a dal se do kouzlení. Bylo mu jasné, že rány nedokáže zacelit řádně a téměř určitě Marlowe zůstanou jizvy, ale lepší než nic. Odvést ji do nemocnice nepřipadalo v úvahu, tím by veškerá jeho snaha přišla nazmar. Jakmile si jí poupraví k obrazu svému, bude jí jedno, jestli má sem tam nějakou jizvu. Hlavní je, že ho bude poslouchat.

„Maminka se o mě bude bát," poznamenala Marlowe, jakmile ji uklidnil pohled na zacelující se rány a překvapeně vzlykla, když se chtěla poškrábat a Abraxas ji klepl přes prsty. „T-to bolelo!"

„Jestli chceš, aby se ti to zahojilo, nesmíš na to sahat," napomenul ji co nejvlídněji to zvládl, ale zdálo se, že i tak se Marlowe jeho přísného tónu zalekla

Raději se zvědavě rozhlédla po vysoké staře vypadající místnosti, kterou někdo už zřejmě pěknou řádku let neobýval. „Přijde sem za námi? A co babička Penny? Bude teď bydlet tady, když její dům hoří?"

Abraxas sevřel druhou ruku v pěst a pomyslel si, jak je dobře, že se kdysi, při výchově svých dětí věnoval zejména Luciusovi, který rozhodně nebyl tak moc zvědavý a tak otravně, jako tady Marlowe, se nevyptával.

„Ne, nebude bydlet tady. Ta má teď bydlení někde jinde."

„A kde to je? Chtěla bych jí vidět, aby tam nebyla zase sama. Od té doby, co umřela babička Olivia, tak je druhá babi pořád smutná, vím to, protože mi to říkala mamka," prohlásila Marlowe.

Znovu vzlykla, když Abraxasův stisk zesílil, jak ho rozčílilo nejen časté zmiňování jeho bývalé, nyní už mrtvé, ženy a jeho nezvedené vnučky. Blonďatá dívenka na něj vzhlédla, v jejích modrosivých očích byl jasně znatelný strach, zatímco se snažila ruku dostat z jeho sevření. V tu chvíli jako kdyby byl postarší muž o více jak třicet let v minulosti a hleděl na svou jedinou dceru, když na ní jako na malé dítě zvýšil hlas.

Nesmíš udělat stejné chyby jako kdysi, pamatuj na to.

Nehodlal dopustit, aby z ní vyrostla další vzdorovitá mrcha, podobně jako jeho dcera Aalyiah, která už byla tolik let po smrti, nebo jako jeho vnučka, Marleeina matka. S ní se bude vyvarovat všech chyb, jakých se dopustil před šestadvaceti lety a konečně dosáhne svého cíle. Voldemort už tu možná není, ale on má něco ještě mocnějšího, než byl on se svými viteály. Má Marlowe, zatím sice malou a bezmocnou Marlowe, ze které bude ale za pár let smrtící zbraň, podvolující se všemu, co jí on přikáže.

Donutil se zatvářit přívětivě a pohladil svou pravnučku po blonďatých vlasech. „Nesmíš se hýbat, jinak to bude bolet, Marlowe."

Zůstala klidně sedět na židli, kam ji usadil, aby dokončil ošetření její ruky, stejně jako poté, kdy na něj zůstala jen vyděšeně hledět poté, co jí zamířil hrot jeho hůlky na čelo a jediný náznak vzdoru bylo ucuknutí. Neměla tušení, co se děje, byla vyděšená, zmatená a unavená. Chtěla se přitulit do něčí náruče, ovšem nedokázala si v hlavě vybavit nikoho, kdo by jí nějaký konejšivý dotyk mohl věnovat, kdo by ji mohl uklidnit. Z vyděšené Marlowe Malfoyové, se v tu chvíli stal úplně nový člověk. Nevzpomínala si na své jméno, netušila, kdo je její rodina, jediné pouto jakožto Imogen Averyová cítila k tomu muži naproti, jenž pro ni ještě před několika minutami byl dočista cizím člověkem. Teď představoval záchranné lano. Někoho, kdo se o ní jistě postará.

Nikdy se neprosila o smrtící moc, která jí kolovala v žilách, a která jí tak zkomplikuje následující roky života, která mohla za to, že byla násilně odtržena od své rodiny a byly jí ukradeny vzpomínky na kohokoliv ze svého předešlého života. Toužila po tom, prožít si pohádkový život, během nějž by se naučila kouzlit, našla by si spoustu skvělých přátel, zamilovala se do svého prince na bílém koni... Jenže tahle vysněná pohádka byla ještě hodně daleko a cesta k ní nemálo komplikovaná a trnitá.