16. srpna 1989

„Lano, pojď dovnitř, ať nezmokneš ještě víc! Už je hotové jídlo!"

Tmavovlasá dívka, která ten den slavila jedenácté narozeniny, otevřela oči a ohlédla se k oknu, z nějž na ní volal její náhradní otec, jehož ovšem brala za svého, stejně jako on za svou dceru. Neměla svoje narozeniny ráda, hned z několika důvodů, ale její babička Irene vypadala vždycky tak vesele, když mohla komukoliv z rodiny upéct bohatě ozdobený dort a připravit vynikající oběd, že nemělo cenu a smysl se tomu bránit.

Stejně jako Remus nebyl jejím pravým tátou, nebyla ani Irene její pravá babička, ale rozhodně se tak chovala. Nevěděla sice, co se úplně stalo se starší sestrou Harper, která byla Remusovou velkou láskou, ale zdálo se jí, že Irene si Laninou přítomností snaží kompenzovat vnoučata, která od Callie a zatím ani od sedmnáctileté Harper nikdy neměla. A tak si užívala chvíle, kdy se jí snažila naučit péct, chodila s ní do práce, když ji hlídala, nebo jí pomáhala plít plevel ze zahrádky. Dalo by se říct, že ona v ní viděla svůj mateřský vzor, jaký nikdy neměla, tedy alespoň co si pamatovala. Vždycky prohlašovala, že chce být statečná jako babička Irene.

„Už běžím!" zavolala odpověď a zvedla se ze země. Uměla si živě představit, jak se babička zhrozí, když zjistí, že si zase roztrhla už několikrát zašívané kalhoty a navíc je celá špinavá, jak seděla na zahradě, schovaná pod rozložitou korunou stromu a četla si. Měla alespoň tolik slušnosti, aby zablácené ponožky sundala a nechala je ležet na schodech k hlavnímu vchodu do domku, aby nedělala ťápoty po podlaze.

Chtěla proniknout do kuchyně, odkud cítila omamnou vůni oběda, ale hned za dveřmi ji zastavil Remus, který její oblečení přejel pohledem, a pobaveně mu zacukaly koutky. Nebylo pochyb o tom, že Delaney byla skutečně dcera svých rodičů. Vlasy měla rozpuštěné a dosahovaly jí lehce pod ramena v drobných vlnkách, které vznikly rozpušetěním dvou cůpků, jež jí Irene předchozí večer zdlouhavě zaplétala, protože se za každé příležitosti snažila vypadat hezky, ale v modrých očí viděl přesně ty pobavené jiskřičky, jaké míval i James, když jim profesoři vyčinili za další problém, který v Bradavicích provedli.

„Hodláš takhle babičce nakráčet do kuchyně?" zeptal se pobaveně.

Nevinně se na něj zadívala. „Omyla bych si ruce."

Podívala se na své oblečení, kam směřoval i Remusův a uchechtla se: „Ačkoliv to asi nebude ten největší problém."

„Koukej se převléct a přijď na jídlo."

xxx

Delaney Malfoyová, nebo jak se rozhodla si říkat, Lupinová, nebyla jediná, kdo toho dne slavil narozeniny. Samozřejmě, že spoustu dalších lidí po celém světě se mohlo narodit právě šestnáctého srpna, ale ti nás příliš nezajímali. Objektem našeho zájmu byl v tuhle chvíli jedenáctiletý chlapec, pobývající se svou babičkou a její přítelkyní v Irsku.

Philip Malfoy neměl narozdíl od Delaney ponětí o tom, co se stalo s jeho rodiči. Vždy, když tohle téma nadhodil před babičkou Pennelope, zahleděla se někam za něj, zaleskly se jí oči a jeho otázku nějak zamluvila, nebo se jednoduše sebrala a zavřela se v ložnici, odkud vylezla někdy až po kolika hodinách. A pokud zkusil štěstí s druhou babičkou Oliviou, nebyl o moc úspěšnější. Ta sice odpovídala, ale zatím se nikdy nedočkal odpovědí, která by ho od pátrání po jeho rodičích odrazovala a nabádala ho, aby s tímhle Pennelope netrápil a nezmiňoval to.

Říkal si, že jednoho dne třeba pravdu zjistí, ale prozatím to moc nadějně nevypadalo, tak se s tím musel ještě na nějakou dobu spokojit. Ačkoliv si myslel, že už na to je starý dost. Vždyť dnes slavil jedenácté narozeniny a očekával, že dostane dopis z Bradavic! Copak mu Pennelope nemohla jednoduše říct, kde je zbytek jejich rodiny, nebo co byla jejich rodina zač?

„Phily, pojď dolů! Olivia má hotový dort," zavolala na něj jeho babička, zatímco seděl v okně svého pokoje a nedočkavě vyhlížel sovu, která by s jeho vysněným dopisem přiletěla.

Neprotestoval ale a poslušně dolů seběhl. Třeba dopis už dorazil a babička mu ho dá teď.

„Všechno nejlepší!"

Jakmile vešel do obýváku, ze všech stran vylétly konfety a uprostřed místnosti stál jídelní stůl, u nějž stála jeho babička, po boku se svou přítelkyní, Olivia držela v rukou dort, zatímco Pennelope, jeho babička, měla ruce za zády a usmívala se.

Po jedenácti letech už se víceméně smířila s tím, jak to dopadlo s její dcerou, či celkově v její rodině, ačkoliv čas od času ji stále přepadal smutek. Nenáviděla se za to, co všechno Philipovi tajila, ale uznala, že když chtěla začít nový život, bude to tak nejlepší.

Philip s rozzářeným úsměvem sfoukl svíčky a potom se vyčkávavě podíval na Pennelope. Přesně věděla, co po ní chce. S úsměvem mu podala obálku, kterou celou dobu schovávala za zády.

„Vypadá to, že do Bradavic přibude prvního září nový nadějný student."

Jedenáctiletý tmavovlasý chlapec nadšeně povyskočil, usmál se na obě ženy a vyběhl z domu. Potřeboval se o své nadšení podělit se svým nejlepším kamarádem, který byl nucený už od mala přebývat v dětském domově, nedaleko Philipova domu. Protože si byl jistý, že Ashton bude mít z jeho dopisu radost skoro tak velkou, jako samotný Philip.

xxx

Denise Delacroix s povzdechem odložila zarámovanou pohyblivou fotografii, jež stála na krbové římse v obýváku, čehož si ale všimla její nejstarší dcera Celeste, jmenovkyně své tety, sestry jejího otce, která už před lety zemřela.

„Co se děje, mami? Obvykle se na tuhle fotku směješ, vždyť je z vaší svatby," nadhodila Celeste, které bylo tou dobou už pár měsíců jedenáct, narozdíl od Malfoyovic dvojčat. Odložila čerstvý croissant, na kterém si pochutnávala a přešla ke své hnědovlasé matce, která si tak teskně povzdechla.

„Vždyť ty víš, kdo je ta žena vedle mě," odvětila Denise. Na fotce byla ona, spolu se svou dávnou kamarádkou Aalyiah Malfoyovou, která přesně v tenhle den před jedenácti lety zemřela při porodu, i se svými dvěma dětmi. Denise byla oblečená ve svatebních šatech, objímala Aalyiah kolem ramen a obě s úsměvy ukazovaly na kytici, kterou Aalyiah, tehdy už s velkým těhotenským břichem, chytila.

Kéž by to byla pravda a ona stihla potkat toho pravého a vdát se.

„Aalyiah Malfoyová. Tátova původní snoubenka," přikývla její dcera, „ale to pořád nevysvětluje, proč sis tak tragicky povzdechla. Vždyť jsi z Anglie odešla dobrovolně, i tvoje babi z Anglie to tvrdí, ale ta to říká víc dramaticky. Odešla, aby mohla být se svou pravou a jedinou láskou."

„Tahle Aalyiah Malfoyová totiž před jedenácti lety šestnáctého srpna zemřela, víš? Měla se jí narodit dvojčata, ale nezvládla porod..."

„A co se stalo s těmi dětmi? Žijí?" zeptala se opatrně Celeste, aby svou matku ještě víc nerozesmutnila.

Hnědovlasá žena zavrtěla hlavou. „Ne, bohužel ne. Zemřeli stejně jako Aalyiah. V ten den krátce po narození."

„Mami!" přerušil její nostalgické vzpomínání výkřik její mladší dcery a prostředního dítěte, Esmeé Delacroix, „Theo mi zase ukradl z klína Stuarta a tahá ho za uši!"

xxx

„Už zase máš smutnící chvilku?"

Tmavovlasá žena se na rozklepaných slabých rukou zvedla z podlahy nepohodlné azkabanské cely a podívala se na muže, který obýval celu hned vedle. Nebýt něj, nejspíš by se tady už zbláznila, i když na první pohled se mohlo zdát, že to tak opravdu je, ačkoliv na úroveň Bellatrix Lestrangeové se stále ještě nedostala. Nekřičela, ani nijak neprotestovala, když jí cokoliv prováděli. Měla pocit, že je v Azkabanu právem a ani jejímu společníkovi, díky kterému se stále udržoval víceméně při životě, se nepodařilo těmhle jejím myšlenkám a sebeobviňování zabránit. Stejně jako nedokázal zabránit tomu, aby si kouskem skla ze sklenice, v níž jednoho dne, dostala vodu, nesnažila odstranit kůži levého předloktí, poznamenaného znamením zla, díky němuž tady byla. Když se podíval na její levou ruku teď, znamení tam sice nebylo, ale její předloktí bylo nenávratně poznamenané narůžovělou jizvou, širokou a dlouhou téměř přes celou část ruky, kde se předtím nacházelo ono znamení.

„Neříkej, že ty je někdy nemáš," odvětila slabým hlasem a opřela se o zeď, co nejblíže mříži, která ji a muže vedle oddělovala od sebe, „vsadím se, že taky sem tam myslíš na to, co by se stalo, kdybychom tu netrčeli. Ale tebe alespoň nenechali porodit a potom ti tvou dceru, malé novorozeně, vytrhli z rukou, dali jí neznámým lidem, aby ji vychovali jako vlastní, zatímco tebe vhodili zpátky sem do tohohle smradu a zimy."

Na několik minut se mezi oběma vězni rozhostilo ticho, narušované jen občasným křikem jiných vězňů, či hovorem mezi dvěma muži, jež kontrolovali činnost mozkomorů. Tmavovlasá žena se zamyslela nad tím, co člověka vede k tomu, aby pracoval na místě, jako byl Azkaban.

„Sedm," přerušila nakonec ticho, „na začátku května bylo Faith sedm. Už sedm let u ní nejsem a ona vyrůstá ve lži, že její matka je někdo úplně jiný."

„A otec taky," poznamenal suše muž a sevřel ruce v pěst, když si na otce malé Faith vzpomněl.

Bolestně zavřela oči, jako kdyby ji samotná myšlenka na jejího přítele a manžela bolela. Už dávno ho nemilovala. Nejspíš ho přestala milovat v tom okamžiku, kdy jí oznámil, že jejich nejlepší přátele prodal Voldemortovi. Jediná věc, která jí po něm zbyla, než ho muž, obývající celu vedle ní, spolu s dvanácti mudly zabil, tu samou noc, kdy zemřel jeho nejlepší přítel se svou ženou, byla její dcera Faith, kterou ji hned po porodu vytrhli z náruče a poslali ji k nějaké jiné rodině, aby vyrůstala ve lžích, a její pravá matka hnila v Azkabanu.

Málem začala plakat. Málem. Zabránil ji v tom ten nepatný dotek, když její společník stiskl její ruku.

„My se odsud dostaneme. Pojmenovala jsi svou dceru Faith, protože jsi musela věřit v to, že jednou bude zase všechno normální a ty se dostaneš ven. A já nás odsud dostanu, Gianno Lloydová, to ti slibuju."

Neusmála se. Za posledních osm let na to neměla sílu. Ani mu neopětovala stisk ruky, nepoděkovala za to, že nepoužil jméno Pettigrewová, jak se jmenuje správně, nebo neudělala jakékoliv jiné gesto. Zůstala jen zlomeně a beznadějně koukat na mříže před sebou, za nimiž proplouval jeden z mozkomorů.

„Je fajn, že alespoň ty máš nějakou naději a víru, Siriusi. Protože já ji ztratila ve chvíli, kdy mi Faith vzali. Od té doby už všechna moje víra v cokoliv, v útěk, v záchranu, ve šťastný život, odešla."

xxx

Philip seděl spolu se svým kamarádem na jedné z laviček venku před dětským domovem a nadšeně Ashovi Lloydovi předčítal svůj dopis, který obdržel Ashton už loni na konci prosince. Akorát byl rozdíl v tom, že za ním přišla samotná profesorka McGonagallová, podepsaná i v onom dopisu, aby mu všechno vysvětlila, vzhledem k tomu, že nežil v kouzelnické společnosti.

První zářijový den, kdy oba nastoupí do toho pověstného Bradavického expresu, na hlavu jim posoudí Moudrý klobouk, aby jim řekl, do jaké koleje patří, či kdy poprvé na vlastní oči majestátní bradavický hrad spatří, byl jen dva týdny vzdálený. A v mezičase je čekaly i nákupy na kouzenické Příčné ulici. Oba chlapci se nemohli dočkat.

„Doufám, že budeme chodit do stejné koleje," řekl s nadějí Ash, když mu Philip celý dopis přečetl.

„Řekla ti ta profesorka, do jaké chodili tvoji rodiče? Myslíš, že je znala?"podíval se na svého kamaráda Philip, zatímco dopis vložil zpět do obálky a tu bezpečně schoval do kapsy.

Ashton přikývl. „Moje mamka prý chodila do Zmijozelu a táta do Mrzimoru."

„Jako babička, ta taky byla ve Zmijozelu," přikývl Philip, „ale říkala, že v té době se objevil jen málokdo, kdo by ve Zmijozelu nepodporoval Ty-víš-koho."

„Doufám, že o nich v Bradavicích zjistím víc. Tehdy mě prý přinesla nějaká mámina kamarádka, ale nevím, jak se jmenovala. Jediné, co vím, je, že mě přinesla, protože utekla ze svatby mých rodičů, aby mě zachránila před nějakým útokem."

„Nebudeš jediný, kdo bude pátrat po rodině. Babička mi ještě nikdy nechtěla říct, kdo byli moji rodiče, nebo jestli třeba nemám nějaké sourozence, nebo jinou rodinu, než ji."

xxx

Kamarádka Nathalii Yaxleyové, která před tolika lety donesla Ashe do onoho sirotčince, na něj myslela snad každý den. Cítila se provinile, že si ho nenechala u sebe, ale v tu dobu ji čekal ještě závěrečný ročník v Bradavicích a navíc po jeho ukončení měla dost problémů se svou rodinou i bez toho, aniž by vychovávala dítě její vyděděné kamarádky, která zemřela spolu se svým manželem na své svatbě, jen měsíc potom, co je opustila i jejich třetí kamarádka, Aalyiah.

Blonďatá Violette, dříve Fawleyová, nyní už Malfoyová, nikdy nechtěla být vyděděná a snažila se své rodině ve všem vyhovět, ale jakmile na ni, i na jejího manžela Rickona Malfoye, začaly jejich rodiny naléhat, aby si nechali vypálit znamení zla a stali se stejně jako většina jejich příbuzných, stoupenci Pána Zla, mladý pár se jednoduše sebral a odstěhovali se daleko od svých rodin. Rickona už tam stejně po smrti jeho sestry s jejími dětmi, i jeho matky, nic nedrželo a Violette by s ním šla až na kraj světa. S ním, i s dítětem, které tou dobou nosila v břiše.

„Jsem doma."

Pomalu vstala ze židle, která stála vedle postele její desetileté dcery, a došla do předsíně, kde se pousmála na svého manžela a vtiskla mu krátký polibek na přivítanou.

„Jaký jsi měl den?" zeptala se takovou typickou otázkou. Věděla, že datum šestnáctého srpna nebere úplně dobře, protože v ten den ho jeho sestra i matka opustily a on u nich nemohl být.

„Pořád to samé dokola," povzdechl si Rickon, když si sundaval sako, „řešíme pořád jen samé hlouposti, nic se neděje."

„Možná je to lepší, než kdyby byly ve světě nějaké problémy, ne? Vzpomeň si, jak to vypadalo ještě před deseti lety," poznamenala Violette.

Zatřásl hlavou a s dalším povzdechem se vydal do kuchyně.

„Jak ses měla ty?" zeptal se, aby změnil téma.

„Alby už konečně trochu polevila ta teplota, takže to vypadá, že za chvíli bude zase v pořádku. Prospělo by jí, kdybys s ní byl chvíli přes den i ty."

„Pokud sis nevšimla, tak musím přes den chodit do práce, Violette."

„Já vím, ale... je to tvoje dcera, takže bys jí taky mohl občas hlídat ty," odvětila Via.

Zamračil se, jednoduše ji obešel a zavřel se v mísnosti, která sloužila jako jeho pracovna. Sám si poslední dobou přiznával, že jeho vztah s Violette není, co to bývalo, jako to s většinou domluvených sňatků bývá, ale ona se ještě snažila, to nějak napravit, ačkoliv nutno podotknout, že Rickon jí v tom moc nepomáhal. Jediná věc, která byla jeho motivace, aby se jejich manželství nerozpadlo, byla jejich dcera, Albertine. Miloval ji nade všechno, ale nebyl si jistý, zda to samé dokáže říct i o Violette. V hlavě čím dál častěji myslel na svou bývalou lásku Narcissu, manželku jeho staršího bratra.

Nechal se alespoň unášet myšlenkami, jak spokojený život vedl, než se odešel z Bradavic a oženil se. V Bradavicích byli s Violette dva zamilovaní mladí lidé naplněni chtíčem po tom druhém, ale po odchodu z Bradavic byli nuceni, stejně jako všichni studenti, dospět a nechat bezstarostný studentský život za sebou.

xxx

Delaney Malfoyová si vychutnávala ten skvostný dort své náhradní babičky, když otevřeným oknem vlétla dovnitř majestátní velký výr a usadil se důležitě na stole, kde upustil dopis a načechral si peří.

„Řekla bych, že bude pro tebe, Lany," usmála se na blondýnku Irene Woodworková.

„Dopis z Bradavic?" ujišťovala se Lana a vzala obálku do ruky. Skutečně. Smaragdově zeleným inkoustem bylo na obálce vyvedené její jméno i adresa, ačkoliv tu teď byla jen na návštěvě. Byla zapečetěná červenou pečetí, kterou zdobil znak celé školy. Obálka byla ze zažloutlého voňavého pergamenu a byla silná, tudíž se dalo očekávat, že v ní není rozhodně jen jeden list.

S očekáváním obálku roztrhla a pustila se do čtení:

Vážená slečno Lupinová,

s potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro vás.

V příloze Vám zasíláme seznam všech potřebných knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. září 1989, očekáváme vaši sovu nejpozději do 31. srpna.

Se srdečným pozdravem,

Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele

„Pořád stejné," poznamenal Remus s mírným úsměvem. Byl si jistý prakticky na sto procent, že Delaney dopis přijde. Vždyť oba její rodiče byli čistokrevní kouzelníci a on sám na ní pozoroval jisté náznaky kouzel, takže to, že ji přišel dopis z Bradavic pro něj nebylo žádným překvapením a těšil se, až tam Lana pojede, ačkoliv věděl, že nákupy na Příčné budou dost nákladné.

„Gratuluju, Lany!"

Na Lanině tváři se rozlil nadšený úsměv. Pojede do Bradavic. Seznámí se s novými lidmi, bude se procházet po tom kouzelném hradě a to celých sedm let. A je to už za dva týdny.

„To je skvělý!" zaradovala se a s úsměvem dopis pročítala pořád dokola, úplně zapomněla na dort, či ostatní dobroty na stole. Nic jiného než ten vysněný bradavický dopis ji v tuhle chvíli nezajímalo. Bradavice byly přece snem každého britského dítěte se špetkou kouzelnické krve v žilách. „Kdy půjdeme na nákupy na Příčnou?"

„Máme na to ještě dva týdny, takže-"

„Jenom dva týdny, tati!" opravila ho pobaveně Lana, „Takže tam musíme co nejdříve!"

„Neměj strach, určitě stihnete koupit všechno," usmála se na svou nadšenou vnučku Irene.

Delaney se nadšeně usmívala s očima přilepenýma na stránky dopisu, které pročítala pořád dokola. Do jaké koleje se v Bradavicích asi dostane? Najde si nějaké nové kamarády, nebo se tam třeba zamiluje? Už se toho neznámého a nového dobrodružství nemohla dočkat.