konec září 1993

Albertine Malfoyová se po několika minutách z bezvědomí probrala, ale jakmile zjistila, že okolo její postele je prázdno, si jen povzdechla a zase oči zavřela. Když se letos konečně dostala do kolejního famfrpálového týmu, tak doufala, že její plán na sblížení rodičů konečně vyjde, ale teď to vypadalo, že je to nemožné. Matně si vybavovala těch několik vteřin, než se jí před očima zatmělo. Natahovala se, aby chytila camrál od zmijozelského kapitána, když se jeden ze zrzavých odrážečů, u nichž neměla ponětí, který z nich je který, rozmáchl a poslal potlouk jejím směrem.

„Ne, v žádném případě, slečna Malfoyová potřebuje klid!" ozval se přísný hlas madame Pomfreyové, která se dle všeho snažila někomu zabránit, aby pronikl na ošetřovnu.

„Chci jen vidět, jestli je v pořádku. Nezdržím se déle, než pár minut!" prosil onen vetřelec. Byl to chlapecký hlas, Albertine nebyl ani moc povědomý, tudíž její táta to být nemůže. Navíc, proč by ošetřovatelka bránila vstoupit jejím rodičům?

„Madame Pomfreyová?" zachraptěla a odkašlala si, aby mohla normálně mluvit.

Žena, kralující bradavické ošetřovně, se na sovu pacientku, která se mezitím vytáhla do sedu, ohlédla a přitom stále odmítala otevřít dveře víc, než na škvíru, skr níž se snažil kdosi stále dobývat dovnitř.

„Jste vzhůru, slečno, jak je vám?"

„Přijdu si trochu otupěle, ale jinak myslím, že jsem v pořádku," odvětila Albertine a kývla hlavou ke dveřím, „kdo je tam?"

„Jeden z pánů Weasleyových, dvojčat, popravdě vám neřeknu, který z nich přesně. Ale měla byste ještě pár hodin odpočívat," namítla ošetřovatelka.

Zraněná překvapeně zamrkala. Neměla tušení, proč by se kvůli ní na ošetřovnu dobýval jeden z Weasleyových, kterýkoliv. Moment... dvojčata přece hrají jako odrážeči, je možné, že je to ten z nich, který ji shodil?

„Jen na pár minutek, madame Pomfreyová," prosebně se na ni zadívala, „slibuji, že potom budu odpočívat a nikoho sem nebudu chtít pouštět."

Ošetřovatelka si něco zamrmlala pod nos, ale nakonec povolila a otevřela dveře, kudy na oštřovnu téměř doslova vypadl Fred Weasley, který se sem tak úpěnlivě snažil dostat. Zazubil se na ošetřovatelku a potom trochu rozpačitě přišel k posteli, na níž seděla Albertine.

„Ehm... ahoj," pozdravila ho váhavě Alby, když to vypadalo, že on se k ničemu nemá.

„Ahoj," pozdravil stejně rozpačitě i Fred, „já jen... chtěl jsem vědět, jestli ti není nic vážného. Když tě nesli z hřiště, tak to vypadalo docela vážně."

„V tom případě jsem ráda, že jsem to neviděla," poznamenala a nepatrně se usmála. Potěšilo ji, že přišel, ačkoliv se prakticky neznali.

„Chtěl jsem ti to nějak vynahradit, nechtěl jsem, abys kvůli mně skončila na ošetřovně, ale nedostal jsem se do medového ráje, tak jsem ti alespoň tohle ukořistil v kuchyni," napřáhl k ní ruku, v níž svíral sklenici burákového másla, „ale madame Pomfreyové ani slovo."

Omluvně se na něj pousmála. „Jsem na ořechy alergická, ale vážím si už jen toho, že jsi přišel."

„No... tak bych ti to mohl hromadně nějak vynahradit o víkendu v Prasinkách a koupit ti něco, co budeš moct v Medovém ráji," navrhl a sám netušil, kde se to v něm bere. Ale ve finále, proč ji vlastně někam nepozvat, že? Nevypadala stejně nafrněná, jako byl o rok mladší Draco Malfoy, ačkoliv příjmení nosila stejné.

„V Prasinkách?" vykulila překvapeně oči, „no... moc ráda půjdu, když mě odsud do té doby madame Pomfreyová pustí. Ale není to třeba. Vždyť při famfrpálu se tohle děje v jednom kuse, není třeba, abys mi to nějak vynahrazoval."

„Já půjdu rád, oproti Georgovi, nebo Philipovi s Ashem to bude určitě příjemná změna," zazubil se na ní, „tak v sobotu s tebou můžu počítat?"

Mohl, to mu Albertine slíbila hned na ošetřovně s nadšením v očích, takže onoho sobotního dopoledne se společně opravdu vypravili do Prasinek, za neustálého pošťuchování Fredova dvojčete. Ten ho, spolu s Philipem, Ashem a Harrym, který do Prasinek neměl povolení, a Ronem, vyprovázel od nádvoří pobaveným pohledem, když se k nim přiblížila Philipova sestra.

„Ahoj," věnovala všem malý úsměv, jen Harryho rychle přelétla pohledem. Chtěla něco pronést k Philipovi, ale zarazila se nad tím, jak všichni zírají na cestu vedoucí do oné kouzelnické vesničky blízko Bradavic. „Kam všichni tak pobaveně zíráte? Zase jste někomu strčili do zadní kapsy prdící polštářek od Taškáře? To už není vtipný."

„Tobě to nepřijde vtipný už od chvíle, kdy jsme to vyzkoušeli na tobě, sestřičko," ušklíbl se Philip.

„Stejně nevěřím tomu, že brácha by randil se zmijozelkou," zakroutil hlavou s pobaveným úsměvem na tváři George a stále se svými přáteli sledoval cestu.

„Naše máma byla taky ze Zmijozelu a náš táta z Nebelvíru," odvětila Delaney, „není na tom nic divného. Tahle nesmyslná rivalita by měla skončit."

„Vaše máma byla ale taky Malfoyová. Nedivil bych se, kdyby na tátu vrhla nějaké kouzlo jen proto, aby s ní byl."

Blondýnčino obočí se zvedlo v údivu a podívala se na Harryho, opírajícího se o sloup, který najednou dělal jakoby nic. I ostatní přítomní vypadali dost překvapeně, až na Rona, který se nad tím jen uchechtl a držel v ruce vzpírající se Prašivku.

„To, že si nejdřív vybral mojí mámu, narozdíl od té tvojí, Pottere, by mohlo leccos vykazovat o tom, že na koleji nezáleží," odsekla Harrymu Lana.

„Ale stejně nakonec skončil s mojí mámou," odvětil Harry, „zřejmě kouzlo té tvojí přestalo účinkovat."

Lana setřásla z ramene Philipovu ruku, kterou se jí zřejmě snažil uklidnit. „Tak kouzlo jo? Já ti taky ukážu nějaký kouzlo, to budeš teprve zírat," procedila skrz zatnuté zuby a už sahala do kapsy pro hůlku.

„Lano," oslovilo ji varovně její dvojče. Nevnímala ho, už mezi prsty pevně tiskla hůlku a v hlavě jí létal celý seznam kouzel, která by na svého polovičního bratra mohla použít.

„Slečno Lupinová, doufám, že nemáte v plánu kouzlit," vyrušil ji v jejím počínání pisklavým hlasem maličký profesor Kratiknot, ředitel její koleje.

Delaney probodla Harryho pohledem a hůlku zase schovala. „Omlouvám se, pane profesore, chtěla jsem tady Harrymu ukázat, jaká kouzla jsme se už učili my a je to teprve čeká. Už se to nestane." Nevěnovala jediný pohled Philipovi, tvářící se tím pohledem alá 'já to čekal' a otočila se na profesora, kterému věnovala úsměv.

„To doufám, protože bych vám velice nerad odebral nějaké body jen proto, že se chcete před svým mladším spolužákem chlubit," poznamenal vážně profesor a vydal se pryč.

Havraspárská studentka se zachmuřila ještě víc a bez jediného slova odkráčela také, jen ona zamířila do hradu, zatímco učitel kouzelných formulí vyrazil do Prasinek. Rychlými kroky se od nebelvírské skupinky vzdálila, až za ní tmavé vlasy zavlály. Ačkoliv nerada věci hned řešila takhle, teď v ní bublal vztek a měla pocit, že jediná možnost, jak se toho pocitu zbavit, bylo zamířit na něco (nebo někoho) hůlkou a vztek si vybít na tom.

„Z očí ti skoro doslova šlehají blesky, co ti kdo provedl?" vyrušil ji z jejího zběsilého, možná až příliš akčního a naštvaného, procházení po chodbě Roger, který byl zřejmě jejím chováním pobaven, jak to tak vypadalo.

Dlouze vydechla a uvolnila ruce, které do teď svírala v pěst, až jí v dlaních zůstaly otisky nehtů. „Mám vztek, Rogie, představ si to."

„To mi došlo," uchechtl se její spolužák, „ale zajímá mě spíš na co, nebo dokonce na koho. Nějaký problémy s Philipem? Že byste se konečně začali chovat jako sourozenci a nemít se rádi?"

„S Philipem ne, ale s druhým bratříkem ano," odfrkla si, „Harry Potter. Všichni kolem něj chodí na špičkách a dělají z něj Merlin ví jakou celebritku a on je to přitom jen zmetek s nosem nahoru."

„Co ti provedl?" povytáhl obočí Roger. Za ty roky si nešlo nepovšimnout, že Delaney trpí vůči Harrymu jakousi averzí, narozdíl od Philipa, který s ním vycházel dobře. Nesnášela, jak je prakticky každý rok středem pozornosti a jak se k němu snad všichni chovají, jako kdyby byl něco víc. A fakt, že měli společného tátu, který si tehdy vybral Harryho mámu, zatímco tu Laninu poslal na potrat, to moc nezlepšoval, ba na opak.

„Bere si do huby mojí mámu, přitom o ní ale vůbec nic neví!" zachmuřila se Delaney, ale náhle jí hlavou bleskla myšlenka, jak by mohla Harryho přesvědčit o opaku.

„Nesmíš si to tak brát, je to blb." uklidňoval ji hnědovlasý mladík. „Pojď, Cedric vzkazuje, že prý v kuchyni mají skřítci úplně skvělý čokoládový sušenky."

„To zní skvěle," usmála se na něj a po cestě ledabyle nadhodila, „tvůj táta pracuje na ministerstvu na oboru, který se zabývá kouzelnými předměty, viď?"

Povytáhl obočí. „Kam tím míříš, Lupinová?"

„Ále, nedávno jsem četla v učebnici o obracečích času, tak mě jen zajímá, jestli s nimi tvůj táta pracuje taky," usmála se nevinně.

Obraceč času. Ten by jí přece pomohl vrátit se do minulosti a zjistit, jak to ve skutečnosti bylo se vztahem jejích rodičů, když nikdo jiný nebyl schopen to říct. Tak by zjistila, co se tehdy stalo a potom mohla Pottera konečně usadit, protože James Potter její mámu jistě miloval, jen se potom zachoval jako idiot a nechal ji odejít. Třeba Harryho mámu nikdy nemiloval, byl s ní jen proto, aby nemusel být sám. Hlavou se jí honila jedna teorie za druhou a z celého srdce doufala, že to, co tvrdí Harry, není ta správná možnost. Její máma byla jistě skvělá, proč by měla zapotřebí někoho očarovat, aby s ní chodil?

„No jo, pracuje i s těmi. Jestli tě to zajímá, tak mu napiš, alespoň se o tom nebude chtít bavit se mnou," uchechtl se Roger, „ale zase na druhou stranu by bylo možná divný, kdybys psala mýmu tátovi."

„Máme teď přece napsat tu esej, pojednávající o nějakém kouzelném předmětu," nadhodila.

„Ta má být přece až na konec října, chceš mi říct, že na to myslíš už teď? Vypni občas to havraspárské přemýšlení, Lany," pobaveně nad ní zakroutil hlavou, zatímco rukou přejel po hrušce, která se zachichotala a rázem byla na jejím místě klika, vedoucí do provoněné kuchyně.

„No konečně!" zahuhlal s plnou pusou Cedric, když jeho zbylí dva přátelé vešli do prostorů kuchyně, „Už jsem myslel, že nedorazíte."

„Měli byste ty sušenky rychle sníst, protože jinak se pod Cedem na dalším tréninku zlomí koště," poznamenala Danelle, která se na rozdíl od svých přátel čokoládě vyhýbala obloukem. Nesnášela ji.

„Ty už víš, o čem budeš psát tu esej, co máme mít na konec října, Danelle?" zajímal se Roger, „Lany tvrdí, že už s tím chce začít."

„Ty ses zbláznila, holka, to těch úkolů nemáš dost teď?" vykulila oči Danelle. „Bohatě mi stačí všechny ty praktický věci a testy, co děláme s Chernyshevsky na obraně a ty myslíš i na úkoly, na které máš ještě měsíc!"

Delaney se jen nevinně pousmála a mykla rameny. „Jen přemýšlím trochu dopředu, to je vše."

Nemohla svým přátelům prozradit, co za plán se jí zrodilo v hlavě, Danelle by jí to rozmlouvala, Cedric zrovna tak a Roger by z toho byl vyděšený a rozhodně by jí sehnat obraceč nepomohl. Musela to zvládnout s jejich pomocí, ale tajně, aby si ničeho zvláštního nepovšimli. Jako třeba dostat se přes Rogera k jeho táotvi a z něj dostala podrobnosti o obracečích času.

„Ani nevíte, jak moc vám ty zkoušky nezávidím. Připravte se na duben a květen plný učení, kofeinu a minima spánku," uchechtl se Cedric, „zatímco já si budu užívat sluníčka u jezera."

Zkoušky, ano jistě. Když řekne, že chce dobře prolézt a připravit se ke zkouškám, tak bude pan Davies jistě ochotný se o své zkušenosti podělit. A možná i ten samotný obraceč by mohla dostat, když bude šikovná.

Pousmála se. Já ti ještě ukážu kouzla, Pottere. Až se vrátím z minulosti, nebudeš proti vztahu mojí mámy a táty říct ani slovo. Tedy alespoň v to doufám.