listopad 1993

Gianna Lloydová se třásla. Sice byla teprve první polovina října, ale chlad a upršený podzim o sobě dával vědět. Co si budeme, pruhovaná, místy potrhaná košile, v níž existovala už dvanáct let, nebyla zrovna ideální oblečení, do takového počasí. Nohy měla bosé, prsty na nohou jí mrzly, podobně jako ty na rukou. Ačkoliv byla na chlad zvyklá z azkabanské cely, stejně jako mnohokrát předtím ji dnes úplně zaskočila, stejně jako Siriuse. Oba doufali, že jim, počasí bude přát a oni ujdou další kus směrem k Bradavicím, kam mířili, ale počasí se rozhodlo, že jim pomáhat nebude a už od rána hustě pršelo. Zplihlé vlasy se oběma lepily k mokrým tvářím, zatímco se snažili před dotěrnými a chladnými kapkami deště schovat v neudržovaném krmelci, s několika dírami ve střeše, v lese, kam zabloudili.

„Co bych teď dal za teplou deku, nebo oblečení do deště," zamrmlalSirius a pohlédl na Giu po svém boku. Chvěla se, mnohem více, než on. „Gio. Vnímáš mě?"

Pohnula hlavou na znamení souhlasu, zatímco si stále sem a tam opakovaně přejížděla po pažích, ve snaze se alespoň trochu zahřát, a v duchu toužila po tom samém, jako její společník. Plus kdyby se k tomu přidal hrnek horkého čaje, či polévky, rozhodně by to nebylo na škodu.

„Pojď sem," rozevřel svou náruč, když ji viděl. Posunula se po dřevěné podlaze krmelce a přitiskla se do jeho náruče. Paže mu pevně omotala kolem krku, zatímco on si ji k sobě silně přivinul, aby se přestala klepat. „Je to takhle lepší?"

„Mnohem," zamumlala a otevřela oči. Tiskla se k jeho tělu, čímž si mohli zbytky tělesného tepla, jež jim zbývaly, vzájemně předat mezi sebou, a prsty jemně přejížděla po jeho zátylku, kde cítila, jak se mu vyrojila husí kůže. Těžko říct, jestli z toho, jak studené její ruce byly, nebo to měl na svědomí ten nepatrný dotyk. „Nemám tušení, co bych bez tebe dělala, Siriusi Blacku. Jsi moje spása."

Na tvářimu to vykouzlilo úsměv, což ji zahřálo možná ještě víc, než jeho tělo, tisknoucí se k tomu jejímu. „Já ti přesně řeknu,co bys dělala, kdybys mě neměla. Byla bys úplně zoufalá a pravděpodobně teď někde venku mrzla na dešti." Podíval se jí do tváře. Neuvědomil si, jak blízko je, dokud se jí nezadíval do očí a následně sjel pohledem na rty.

„Nemůžu nic než souhlasit," odvětila a sledovala jeho počínání. Studeným palcem přejel po jejím spodním rtu, přičemž přivřela oči a ten něžný dotyk si vychutnávala. Nestačilo jí to.

Narovnala se, aby měli obličeje přibližně ve stejné výšce, položila mu jednu ruku na tvář a jejich rty spojila. Nedokázala v sobě tu touhu překonat. Její tělo se napjalo a následně opět uvolnilo, když jí polibek vrátil a jeho ruce jemně přejížděly po hrubé látce, kryjící jí záda. V jednom se drby z Bradavic, označující Siriuse Blacka za největšího děvkaře a sukničkáře, nemýlily. Sirius Black uměl sakra dobře líbat.

Jeho polibky byly jako pohlazení po duši. Tak dlouho takový dotyk necítila. Měla pocit, že se už nikdy nedokáže odtrhnout jak příjemné tobylo. Nejspíš nikdy nečekala, že po něčem takovém bude toužit, ale bylo to tak. Seděla v opuštěné boudě, kam se chodila krmit zvěř, spočívala v náručí Siriuse Blacka, nejlepšího přítele jejího manžela, a líbali se spolu jako dva puberťáci, když se rodiče náhodou nedívají. Ale i přes to, jaká slast to pro oba byla, se po chvíli Gia odtáhla a vážně se mu podívala do očí.

„Nic neříkej," zarazil ji Sirius dřív, než se k tomu dostala, „neměli bychom to dělat. Ty jsi pořád vdaná ženská a na mě někde snad čeká Charlotte..."

Přikývla a místo toho, aby znovu spojila jejich rty, ho jen objala okolo krku a zabořila svou tvář do jeho hrudi. Zvláštní byl, že po onom polibku už ani zdaleka necítila takovou zimu, jako před několika vteřinami.

xxx

Zatímco Gianna se někde daleko od Bradavic v zimě a dešti tiskla k tělu muže, se kterým uprchla z Azkabanu, v oné kouzelné škole měla její jedenáctiletá dcera v hlavě zmatek. Od zařazovacího ceremoniálu prvního září už uběhlo několik týdnů a Faith Moriartryová se stále ještě nedočkala odpovědi od svých rodičů. Stále nerozuměla řečem, které Moudrý klobouk vedl, což ji vytáčelo. Měla pocit, že někdo jí něco tají a ona nemá ponětí, co by to mohlo být.

S povzdechem zrovna procházela po chodbě vedoucí k její koleji, kam se chystala, aby nezůstávala na chodbách venku po večerce, když za ní zašelestila křídla a na dívenčino rameno usedla drobná sovička, neustále poskakující z jedné nožky na druhou s nadšeným houkáním. Vypadalo to, že má radost z toho, že donesla dopis jeho adresátovi. Faith se usmála a pohladila sovičku po lesklém peří, chladném z toho, jak po něm klouzal vítr, když sova létala setmělým okolím.

„Doufám, že mi neseš odpověď od rodičů, Cracker," poznamenala směrem ke zvířeti a se sovou na rameni obešla obraz buclaté dámy, ačkoliv měla původně namířeno do svého pokoje. Chtěla mít na dopis klid, kterého by se jí na pokoji dostalo pomálu. Její spolubydlící byli totiž čtyři uštěbetané dívčiny, ačkoliv si jí příliš nevšímaly, ale to Faith ani moc netrápilo. Vystačila si sama, občas s Hermionou Grangerovou, která sdílela její vášeň pro knihy.

Zastavila se až po pár minutách chůze, kde před několika dny objevila okenní výklenek s širokým parapetem, ideální na vysedávání a čtení čehokoliv, ačkoliv viděla a doslechla se, že starší studenti ono místo využívají úplně jinak. Roztrhla obálku a rozložila list uvnitř. Nebyl dlouhý, ale hned spolehlivě rozeznala písmo své mámy. Textu bylo pomálu, zřejmě ji nečekalo žádné sálodlouhé vysvětlení toho, co Moudrý klobouk myslel svými slovy. Což bylo podle Faith jen dobře.

Drahá Faith,

chápu, že jsi ze slov Moudrého klobouku jistě zmatená, já ani tvůj táta se ti nedivíme. Ale vešekeré obavy jsou zbytečné, beruško moje. Vše je tak, jak jsme ti vyprávěli už od mala. Já i tvůj otec jsme studovali v Mrzimoru, nikoliv v Havraspáru a Nebelvíru. A tvůj otec nemá důvod se za sebe rozhodně stydět. Možná nebyl v koleji pro ty nejstatečnější a nejchrabřejší, ale je to dobrý a statečný muž, vždyť ho sama dobře znáš. Nikdy by nás nenapadlo ti lhát. Jinak ti oba gratulujeme, že ses dostala do Nebelvíru, jistě to je skvělé. Našla sis už nějaké přátele? Nikdy nebyli tvou silnou stránkou, to přece víš, tak se snaž zapojovat do kolektivu. Jak ti to jde ve škole? Doufáme, že neděláš problémy a ve škole se ti líbí.

S láskou,

Máma a táta

Hnědovláska si odhrnula rozcuchanou ofinu z očí a ze srdce ji spadl obrovský kámen. Všechno bylo zdá se tak, jak má být. Neměla sebemenší tušení, že celé tyhle rádoby nevinné a uklidňující řečičky byly jen jedna velká sladká lež, udržující ji v nevědomosti. Faith se o svém původu podle Moriartryových neměla nejlépe nikdy dozvědět. Za pár týdnů jistě tu zběhlou a podlou Giannu Pettigrewovou chytí a jejich holčička bude zase v bezpečí, uchráněná před pravdou.

Seskočila z okenního výklenku zpátky na nohy, aby se vrátila do koleje a nevykoledovala si problémy, když se po večerce toulala pochodbách, ale vypadalo to, že se jí to bez povšimnutí nepodaří. Jakmile totiž zvedla levou nohu, aby vykročila nazpět k obrazu Buclaté dámy, strážkyně nebelvírské koleje, uprostřed jejího pohybu ji zarazil autoritativní přísný hlas.

„Už bysdávno měla být na koleji, co tady děláš?"

Schovala dopis do vnitřní kapsy a ohlédla se za sebe. Jejím směrem kráčel zrzavý student sedmého ročníku, vzpomínala si, jak ho Hermiona oslovovala jako Percyho, Ronova staršího bratra, který se mohl ve svém posledním ročníku chlubit funkcí primuse. Všichni tvrdili, že opravdu dbal na dodržování pravidel, možná až moc.

„Na něco jsem se tě ptal." Percy Weasley si důležitě založil ruce na hrudi, kterou vypjal, aby jeho primusský odznak vynikl. Byl to vysoký mladík se zrzavými, lehce kučeravými, vlasy, jaké měli snad všichni členové Weasleyovic rodiny, které zatím Faith v Bradavicích zahlédla. Přelétl ji rychlým pohledem, abyzjistil, z jaké koleje je, ovšem pouhá bílá košile s černou sukní, jež byla součást dívčí povinné uniformy mu toho moc neřekla. „Jak se jmenuješ a z jaké koleje jsi?"

„Faith, Moriartryová Faith," odvětila poslušně dívenka, „a jsem z Nebelvíru. Už jsem na cestě tam, jen mě něco zdrželo."

„Koukej tam rychle dojít, nebo kvůli tobě naše kolej přijde o body. A nepřej si mě, pokud tě někdy znovu najdu po večerce na chodbě, jasné?" zahrozil jí jako malému dítěti, jako které ji bral. Poté už jen sledoval, jak hnědovláska přikývla, ačkoliv přitom protočila očima, a vydala se rychlým krokem ke koleji chabrých a statečných.

„Nemuselj si být tak nepříjemnej. Je to teprve prvačka," ozval se za ním jemu již dobře známý hlas. Leslie Blacková, další potomek Pobertů, který zrovna navštěvoval Bradavice, ho pobaveně sledovala z výklenku, kde před pár minutami seděla i Faith a zakousla se do sirupového košíčku, který držela v ruce.

„Nejsem nepříjemný, jen se snažím, aby dodržovala pravidla," odvětil Percy a přešel blíže k ní, „mimochodem večerka platí i protebe, Les. Sice jsi moje kamarádka, ale-"

„Ale to mě z dodržování pravidel neomlouvá," dokončila za něj s otráveným pohledem Leslie.

„Až budeš jednou prefektka, nebo dokonce primuska, tak to pochopíš."

Nepokoušela se ho vyvést z naivní přestavy, že se někdy stane prefektkou či primuskou. Jen on po tom toužil, pokud bychom nepočítali Lesliinu mámu Charlotte. Ta také neustále mluvila o tom, jak by to bylo skvělé.

„Na primusku mám pořád ještě tři roky," prohlásila nakonec mladá Blacková.

„Ale prefektkou se můžeš stát už příští ročník. A když sebudeš chovat zodpovědně, budeš dodržovat pravidla, tak profesorku McGonagallovou jistě přesvědčíš o tom, že si místo prefektky zasloužíš. A o tři roky později budeš mít o tojednodušší dostat se i na místo primusky, to je úspěch, Les," odvětil nadšeně. Leslie jeho nadšení nesdílela, ani se munesnažila vysvětlit, že o něco takového vůbec nestojí.

„Ne každý sní o tom, že celý svůj pátý a sedmý ročník zasvětí jen dodržování pravidel, Percy. Přišla jsem o tři roky, které jsem v Bradavicích mohla prožít, a ty zbývající si chci užít všemi smysly. A ne dávat jen pořád pozor na to, kdo kde a kdy dělá něco podezřelého, nevyhovujícího pravidlům."

Zamyšleněna ni pohlédl. „O čem tedy sníš, Leslie Eastmondová? Vím, že by ses jednou ráda věnovala psaní sloupků a novinových článků, ale to je vrtkavá kariéra a za chvíli skončíš jako Rita Holoubková z Denního věštce."

V tuhle chvíli sním o tom, abys na chvíli přestal ignorovat pravidla a tu svou zodpovědnost vyhodil do povětří, pomyslela si Lelsie, ale tuhle odpověď si nechala pro sebe.

„Jen počkej, jednou o tobě do svých vlastních novin napíšu článek, kterému se bude smát všichni v našem kouzelnickém světě, ty jeden budoucí ministře. To se vsaď."

„Doufám, že v té době si budeš ještě pamatovat moje jméno, slečno redaktorko."

Zasmála se a nabídla mu druhý sirupový košíčrk, který ukořistila od večeře. Percyho zlost, že je na chodbě po večerce, na chvíli odezněla, jak se zdálo, když košíček převzal a pustil se do něj. Leslie se zatím zadívala na noviny ležící opomenuté a zapomenuté zřejmě někým ze studentům na lavičce na chodbě. Přímo z titulní strany se na Leslie šklebil obličej SiriuseBlacka. Zadívala se mu do očí a přemýšlela, jestli po něm másvoje bouřkové oči.

Ano, tohle je můj sen, Percy, Setkat se se svým tátou a zjistit, že je nevinný a za nic nemůže.