16. srpna 1994

„Musíte být zticha, pokud budete takhle nahlas, tak oba dva vzbudíte!" napomenul ženský hlas dvě šestnáctileté osoby, tlačící se jeden po druhém do pokoje, odkud se ozývalo poklidné oddechování a tiché chrupkání.

Žena, která napomenula Ashtona s Danelle, kteří se chystali překvapit své dva kamarády, aneb Pennelope, držela v rukou dort, zatímco na něm Danelle Grammerová, Lanina spolužačka, zapalovala jednu svíčku za druhou, dokud jich mihotavým plamínkem nehořelo všech šestnáct.

„Dobrá, takže všichni jsou připraveni?" ujišťovala se Pennelope a přejela své spolupachatele pohledem.

Danelle udělala to samé, jakožto hlavní organizátorka celé akce, a pro sebe si přikývla. Pennelope měla dort s hořícími svíčkami, ostatní na hlavách měli posazené ty klasické narozeninové čepičky, ačkoliv ne každému se to líbilo (Ash se tvářil přímo nadšeně).

„Myslím, že můžeme," oznámila Pennelope a uchopila kliku, kterou následně stiskla a otevřela dveře, ideálně tak, aby nevrzly. Podařilo se, avšak za dveřmi je čekalo překvapení.

„O co se tady vy všichni snažíte?" povytáhla obočí Delaney, zatímco si ručníkem snažila vysušit mokré vlasy, protože zřejmě před chvíli vylezla z koupelny. Mluvila tlumeně, protože v pozadí za ní na posteli stále pochrupával Philip.

„No my..."

Delaney si povzdechla a mokré vlasy si prohrábla, aby jí nepadaly do obličeje. „Říkala jsem, že o narozeninovou oslavu nestojím, babi. A ty, Dany, to víš taky moc dobře."

„Ale no tak, Lany, narozeniny přece jsou důvod k oslavě!" snažila se ji přesvědčit její babička, ač sama neměla na tenhle den jen dobré vzpomínky.

„Nejsou, když to znamená, že v ten samý den zemřela moje máma," odvětila ostře tmavovláska, „ty bys to měla chápat dvakrát tolik, babi."

S povzdechem se protáhla mezi zbytkem svých přátel a vydala se z domu ven. Vážila si toho, že s ní její blízcí chtěli oslavovat její narození, ale nějak se nedokázala smířit s tím, že by se měla radovat, když před šestnácti lety v tenhle den zemřela její maminka, a ona tak nikdy neměla šanci ji poznat. Copak to nikdo nechápal? Proběhla kuchyní, kde se vyhnula zmatené Olivie a následně prošla brankou, vedoucí ze zahrady, a rázem zalitovala, že si nevzala hůlku, aby mohla využít své schopnosti zvěromága a na nějakou dobu zmizet. Potřebovala být sama, ale nepodařilo se.

Philipovo lehké spaní bylo hovorem rychle narušeno, takže jakmile jeho sestra vyšla z pokoje, on se posadil na posteli a vypadal nanejvýš zmateně. I tak na sebe ale hodil mikinu a spěchal za ní. Její rozhozené myšlenky zaslechl ihned, jakmile se kousek přiblížil, díky své nitrozpytecké schopnosti, kterou na konci jejich pátého ročníku objevil. Netušil, čím to je, že ji vždy zaslechl tak jasně, jako by na něj mluvila, ale vzhledem k tomu, jak často něco dusila v sobě, se to docela hodilo.

„Zase to děláš," poznamenala Delaney, usazená na zemi, kolena přitažená k hrudi a pohled fixovaný někam do neznáma.

„Nemáš tak křičet," odvětil klidně Philip a přisedl si k ní. „Co se děje?"

„Ty to moc dobře víš," zavrtěla hlavou s povdzechem, „a kdyby ne, tak si to můžeš přečíst. Vidíš do mě, jako do otevřené knihy."

„Ale já to chci slyšet nahlas. Nechci si to číst."

S povzdechem sklopila pohled na špičky prstů u nohou, jako kdyby jí náhle přišly nesmírně zajímavé. Vypadalo to, že z ní nevypadne ani slovo, ale nakonec promluvila. „Není moc o čem mluvit, ty to všechno víš. Prostě to na mě padá, všechno. A dneska je to ještě horší, když si uvědomíš, že přesně před šestnácti lety naše mamka zemřela. Kdyby se to nestalo, všechno mohlo být jinak..."

„To je pravda. Vyrůstali bychom spolu a pravděpodobně se vytáčeli a lezli si na nervy, jako normální sourozenci."

„Nech toho, moc dobře víš, že takhle to nemyslím," zavrtěla hlavou. „Prostě si nemyslím, že bych měla dneska slavit a radovat se, když technicky vzato kvůli nám naše mamka zemřela."

„Takhle to ale nesmíš brát, Lany," zavrtěl hlavou tentokrát on a objal ji okolo ramen. „Vsadím se, že naše mamka by pro nás zemřela klidně i teď, kdyby byla naživu, a znamenalo to, že nás ochrání a budeme v pořádku my dva. Babička říkala, že to byla silná ženská, stejně jako jsi ty, ale myslím, že kdybychom zemřeli my dva, nebo minimálně jeden z nás, a ona přežila, zlomilo by ji to a začala si vyčítat, že není dost dobrá. Stejně jako to děláš ty."

Vzhlédla k němu. V jejích očích se zrcadlil smutek, ale bojovala s ním, potlačovala ho. „Věříš v to, že nás sleduje? Odněkud na nás vidí a dává na nás pozor?"

Přikývl a políbil ji na čelo. „A je na tebe pyšná. Na nás oba je pyšná, protože jsme se našli a touhle komedií se protloukáme společně, je ti to jasný? Nemohli jsme jí poznat, ale máme jí oba v sobě a je pořád s náma."

Přitiskla se do jeho náruče, kterou rozevřel, aby se do ní mohla stulit, jako to dělávala snad od té doby, co se poznali. Byl to pro ni konejšivý dotyk, kterým jí dával najevo, že dokud tady jsou spolu, tak na nic nebude sama.

„Můžeš jít v klidu oslavovat a bavit se, když máš narozeniny, i přes to, co se mamce dneska před šestnácti lety stalo. Protože si myslím, že by byla mnohem raději, když se budeš bavit a užívat si života, jaký ona nemohla, než abys tady někde seděla a truchlila. Takže konec smutnění, zvednout a jdeme konečně sníst ten babičky skvělej dort," řekl rozhodně, vstal a následně vytáhl na nohy i svoje mladší dvojče.

Objal ji kolem ramen a vesele se zazubil na jejich přátele, když se usmála i Delaney a vykročila sním zpátky do domu. Rozveselit ji mnohdy stálo zančné úsilí, ale vypadalo to, že dneska to bylo jednodušší, než jindy, což bylo dobré znamení.

„Řekl bych, že s tím, jak dlouho vám to trvalo, tak ten dort bude s příchutí vosku ze svíček," poznamenal Ash, když jeho přátelé vešli do kuchyně. Připojil se ke svému nejlepšímu kamarádovi a objal Lanu kolem ramen. „Hlavu vzhůru, Lany, máte šestnáctiny, tak se koukej radovat. Nechtěj po mně, abych začal zpívat, ale jestli se budeš celý den tvářit jako na pohřbu, tak to udělám."

„Nikdo z nás nechce, abys zpíval, Ashi," ušklíbl se Philip a zaměřil se na svou babičku, která před oslavenci podržela dort se svíčkami, které už byly na polovině své původní velikosti. „Všichni jsme rádi za to, že náš sluch je dosud ničím nepoškozený a nevím jak ostatní, ale já bych byl rád, kdyby to tak alespoň pár let zůstalo.

Dvojčata se najednou nadechla a foukla do všech šestnácti svíček, které byly do dortu zapíchané a všichni přítomní zatleskali, když se jim podařilo sfouknout všechny najednou. Delaney měla na tváři úsměv a jakmile ho Philip spatřil, vesele se usmál taky. Byl rád, že jeho sestra na chvíli vytlačila smutné myšlenky z hlavy a vzala si jeho slova k srdci. Myslím, že by byla mnohem raději, když se budeš bavit a užívat si života, jaký ona nemohla, než abys tady někde seděla a truchlila.

xxx

Oslava se protáhla až do samého večera, kdy už všichni hosté, no dobrá, dva hosté, opustili dům a dvojčata tedy zůstala osamotě, jen s jejich baičkou a její přítelkyní. Posedávali společně na balkóně, který byl v druhém patře domu, popíjeli z lahve víno, které se jim podařilo ukořistit ze zásob Olivii a většinu času mlčeli. Stále jim hlavy zdobily ony narozeninové čepičky, které jim vnutila Danelle, a ani jeden z nich zřejmě neměl potřebu mluvit. Proto byl docela šok, když ono mrtvolné ticho přerušil hlas jejich babičky, následovaný tříštěním skla, jak se Lana polekala a lahev, kterou si chystala přiložit k ústům, spadla a roztříštila se na malé i větší střípky na dlažbě balkónu.

„Budu dělat, že jsem to neviděla a neslyšela," poznamenala Pennelope, „ačkoliv si myslím, že v šestnácti letech už byste mohli být zodpovědní a vědět, že na to pořád máte ještě rok."

Philip pomyslel na to, co by si asi myslela o tom, jak na konci školního roku zkoušeli ohnivou wiskey a jiný alkohol, na večíru oslavující konec roku.

„A když už jste někde splašili něco k pití, alespoň se s tím dobře schovejte," pokračovala postarší žena a na oba spiklenecky mrkla. „Něco jsem vám přinesla."

„Lepší víno, než tuhle kyselinu?" zažertovala Delaney, protože víno, které Philip vzal, rozhodně nepatřilo mezi ty nejlepší a nejsladší.

„Ne, Lany, doufám, že se vám to bude líbit víc, než víno."

Napřáhla k vnučce ruku, v níž svírala štos o asi tuctu fotek a Philip obdržel podobný. Delaney zvážněla a pohladila lesklou fotografii, když zjistila, kdo se na ní z pohyblivého obrázku usmívá. Aalyiah Malfoyová vypadala na oné fotce ve stejném věku, jako byla nyní ona a její bratr. Zdálo se, že to měla být nějaká formální fotgrafie, soudě dle elegantního oblečení a upravených vlasů, jaké měla Aalyiah ale i mladík po jejím boku, objímajíc ji kolem pasu.

„Vaše maminka, Aalyiah, a její bratr, váš strýc Rickon," povzdechla si nostalgicky Pennelope. Bůh ví, kde je teď jejímu nejmladšímu dítěti konec. „Je to focené na konci června sedmdesát šest, Allie bylo v té době relativně čerstvě šestnáct a Rickonovi patnáct. Tahle fotka vznikla úplnou náhodou, měla se fotit celá rodina na klasickou vážnou fotku, jiné jsme snad v rodiném albu ani neměli, kromě těch, kde byly mé děti jako batolata, ale tahle je výjimka. Chybí tam ještě váš druhý strýc, Lucius, ten zrovna odběhl někam za otcem, a Alia s Rickonem toho využili. Oslovili fotografa, jestli jim udělá jednu fotku jen společnou a chtěli to mít rychle z krku. Než se to stihlo, už se vracel Lucius, ale přerazil se o koberec, a když se ti dva rozesmáli, fotograf je vyfotil." Nad tou vzpomínkou se usmála.

„A děda Abraxas za to nepřerazil je?" uchechtl se Philip.

„Kupodivu ne. Myslím, že ani neví, že tahle fotka je, protože jinak by ji nechal smazat. Nesnesl nic, co by mohlo dávat najevo, že naše rodina není bez jediné chybičky, dokonalá."

„Ale taky přehnaně fanatická a ujetá," doplnila ji Delaney, opatrně, jako kdyby se snad fotky mohly roztříštit na střípky podobně, jako před malou chvíli lahev s alkoholem, procházející zbylé fotky. Další střípky minulosti se jí podařilo poskládat k sobě a byla zase o něco šťastnější.