prosinec 1994

Esmeé Delacroix si svůj pobyt v Bradavicích patřičně užívala. Slova a také varovaní, které jí kladla na srdce madame Maxime během cesty do Bradavic, nebrala příliš na vědomí a snažila se si letošní neobyčejný rok užít. Pravda, možná částečně toužila potom, aby mohla z Krásnohůlek vypadnout, ale její rodiče byli silně proti jejímu chování, jak si vyslechla z několika huláků, které od konce října, kdy její škola zavítala sem do upršené Anglie.

Ovšem dnes už to vypadalo, že je to přes čáru, když shledala, že v učebně, vyhrazené pro krásnohůlské studenty u krbu postávali dva dospělí lidé. Hnědovlasá žena drobnějšího vzrůstu, zavěšená do muže s tmavými vlasy, jakými se mohla pyšnit i Esmeé. Denise a Jacques Delacroix, ten perfektní a na první pohled ukázkový pár, jindy překypující optimismem a úsměvy, dnes se ve tvářích obou z nich usadil zamračnený výraz, když netrpělivě čekali, až je svou přítomností poctí jejich mladší dcera. Jakmile je dívka, na níž tam oni dva spolu s madame Maxime čekali, věděla, že bude zle.

„Esmeé Jean Delacroix!" zvolala Denise Delacroix a už jen z jejího obvykle klidného a vyrovnaného hlasu bylo znát, že se zlobí. A i to to, že oslovila svou dceru oběma jmény. To nikdy nevěstí nic dobrého, pomyslela si Esmeé. Mluvila francouzky, jako vždy v manželově přítomnosti. Obvykle jen se svým otcem, britem, nebo na své děti sem tam mluvila anglicky. Než stihla byť jen otevřít pusu, aby se začala bránit nějakými pádnými argumenty, vmísil se do hovoru i její otec.

„Musím přiznat, že nás oba velice zklamalo, když nás madame Maxime kontaktovala s tím, co jsi začala vyvádět, Esmeé," začal zachmuřeně Jacques. „Propašovala jsi se bez svolení, či jakéhokoliv slůvka do Bradavic, ale to ti nestačilo. Doufali jsme, že když se ti dostane varování a bude ti hrozit vyloučení ze školy, tak se vzpamatuješ, ale ty jsi dělala problémy dál.

„No tak jsem párkrát nepřišla na vyučování, vždyť doma to dělám běžně a nikdy z toho takové haló neděláte!" bránila se tmavovláska, ale nebyl to dobrý argument. Rozzmrzelá vráska na Jacquesově čele se ještě více prohloubila.

„To je právě ten problém! Děláš problémy ne jen tady, ale i doma ve Francii. Kvůli tvé sestře nám nikdy nepřišla jediná sova s tím, že udělala nějaký průšvih. Během loňska nám jich kvůli tobě přišlo pět během prvních pár týdnů!"

„A proto," navázala na něj Denise, „nás madame Maxime kontaktovala ohledně tvého definitivního vyloučení."

Naprázdno polkla a přemýšlela, co na tohle řekne. Od té doby, co jí madame Maxime řekla, že jí přece jenom dá ještě jednu šanci, počítala s tím, že si to do konce roku rozmyslí a nevyloučí jí, ale zřejmě se mýlila. Ač se úplně nesnažila, aby v Krásnohůlkách zůstala a nepřišla k žádnému postihu, stále doufala, že ji profesorka i rodiče pochopí. Není přece dospělá, nechce se ještě tak chovat a být zahořklá, podobně jako o rok starší Celeste.

„Ale vždyť-"

„Slečno Delacroix, obávám se, že jste nesplnila mé předpoklady o svém chování. Už před několika týdny jsem vás informovala, že jsem ochotná podmínečné vyloučení stáhnout a znovu vás přijmout jako studentku. Bohužel jste mě zklamala a já na vašem vyloučení musím trvat," přerušila ji samotná ředitelka, „s profesorem Brumbálem jsem mluvila. Je ochotný nechat tě se připojit ke čtvrtému ročníku v Bradavicích, budeš také zařazena do koleje, jakmile se dostavíš do jeho kabinetu."

„V-vy s tím souhlasíte?" vykoktala ze sebe překvapeně a zadívala se na rodiče.

„Rozhodnutí madame Maxime je nezvratné, Esmeé," odvětila Denise.

„Navíc jsi sama říkala, že nechceš v Krásnohůlkách studovat. Třeba se tady konečně umoudříš," připojil se Jacques, „tudíž ano, my s tím souhlasíme, ačkoliv nás mrzí, že jsi se ukázala v takovémhle světle a udělala jsi Krásnohůlkám ostudu. My oba jsme tam vystudovali, tvá sestra-"

„O Celeste nechci nic slyšet. Ona je ona, já jsem já," utnula ho hned Esmeé a založila si ruce na hrudi.

„Dobrá, pokud je to tedy všechno." Madame Maxime se zadívala na rodiče své, teď už bývalé, studentky, kteří pouze přikývli. Denise, i přes to, jaký rozhovor právě vědli, k Esmeé přistoupila, objala ji a políbila na čelo.

„Ber to jako možnost nového začátku, hm? Bradavice jsou skvělá škola, myslím, že ti to řeknou snad všichni, kteří sem chodili. Mojí dávné kamarádce jsem vždycky záviděla, že sem mohla chodit," pousmála se, ale v tom úsměvu byl znát smutek.

„Aalyiah Malfoyová? Ta, se kterou máš fotku ze svatby?"

Hnědovlasá žena přikývla, opět s tím smutným úsměvem na tváři.

„Mami, měla ona děti?" zeptala se váhavě.

Tentokrát se kladné odpovědi nedočkala. „Zemřela při porodu a její děti zemřely také."

„Denise, musíme jít," pobídl ji Jacques, který poznal, že jeho manželka nemá moc daleko k slzám. Vzpomínání na Aalyiah i po těch letech bolelo.

„Chovej se slušně, ano?" pousmála se na Esmeé, než spolu s manželem vstoupila do krbu a oba zmizeli pohlceni zelenými plameny.

„Dojdu za profesorem Brumbálem hned, madame Maxime," oznámila ředitelce Krásnohůlek, než se otočila na podpatku a rychle vyšla z místnosti.

Cestou do ředitelny se pohroužila do myšlenek. Její nová kamarádka, Delaney Malfoyová přece mohla být dcerou oné zesnulé Denisiny kamarádky, nebo ne? Minimálně její jméno naznačovalo, že by to mohla být ona. Měla se jí na to zeptat, nebo se na tuhle teorii vyptat spíš své mámy? S povzdechem zahnula do chodby, kde stihla jen překvapeně zamrkat a zapřít se o kamenou zeď, zatímco druhá osoba se zakymácela a upadla, a dvěma dalším neznámým studentům pobaveně zacukaly koutky.

„Faites attention!" vypadlo z ní francouzsky, ale rozesmála se, když se postižená osoba vyhrabala zase na nohy a odhrnula si z čela blonďaté vlasy.

„Dávej si pozor sama," zamručel blonďatý chlapec a přejel ji pohrdavým pohledem.

„Vida, já o Malfoyi a Malfoy za rohem," zamumlala si pro sebe pobaveně. 

Povytáhl obočí. „Mluvíš anglicky."

„Představ si, že ano," protočila očima.

„Ale jsi Francouzka," pokračoval.

„Ještěže jsi tak chytrý," odvětila hlasem, jakým rodiče chválí své pětileté děti.

„Ty!" zachmuřil se mladý Malfoy, „Co si zač, že si dovoluješ-"

„Nemám čas na vykecávání, ačkoliv bys mi jistě chtěl říct něco přínosného. Vyřídíme si to, až bude po zařazování a já budu spokojeně trůnit v nějaké společenské místnosti, co nejdále od tebe, Malfoyi."

Ladným krokem ho obešla, sladce se pousmála na oba chlapce stojící za ním a znovu vykročila k ředitelně.

„To se ještě uvidí!" stihl na ní zavolat ještě, než mu zmizela z očí. Poté se Draco otočil na Gregoryho Goyla s Blaisem Zabinim, stojícími za jeho zády. „Zjistíte mi, co je ta holka zač."

Esmeé jen se smíchem vystoupala po schodech, vedoucím k ředitelně a několikrát uhodila klepadlem do dveří, které se hned otevřely a ona vešla dovnitř.

„Dobrý den, slečno Delacroix. Předpokládám, že vás madame Maxime informovala o té nemilé události," přivítal ji ředitel Bradavic s příjemným úsměvem na tváři.

„Ano, pane profesore," přikývla Esmeé, stále oblečená v uniformě Krásnohůlek, „říkala mi, že za vámi mám zajít a zařadíte mě do koleje, abych mohla začít chodit na hodiny s ostatními studenty ve čtvrtém ročníku."

„Ano, to je pravda. Sice neokusíte tu charakteristickou atmosféru zařazování před všemi ostatními studenty, ale jinak to nepůjde."

„To je v pořádku, pane profesore. Jak zařazování probíhá? Obávám se, že o tom moc nevím," pousmála se.

Ředitel vzal do ruky hnědý odraný klobouk, který měl velkou trhlinu. „Toto je Moudrý klobouk, slečno. Studenty zařazuje do kolejí už od samého počátku Bradavické školy a dovolím si tvrdit, že to dělá opravdu dobře."

Esmeé se nejistě zachrula, když klobouk dosedl na její hlavu. Chvíli si myslela, že je to jen hloupost a Brumbál si z ní utahuje, ale náhle zaslechla v hlavě hluboký hlas.

„Ne, skutečně to není hloupost, děvče, a přestaň se tak chrout, jinak spadnu a budeš mít smůlu," napomenul ji, „nejsem rád, když mě někdo ruší během školního roku, když odpočívám, ale alespoň mám na tebe dostatek času. Tvoji rodiče do Bradavic nechodili, tudíž se nelze odvíjet od jejich kolejí. Tvůj dědeček Campbell navštěvoval Havraspár, viď? Hmm... Ne, to není kolej pro tebe. Ani Mrzimor to nebude. Ne, že bys nebyla přátelská ale řekněme, že je to tak nějak hluboko pohřbené pod ostatními vlastnostmi. Nejsi tak ambiciózní, ale raději se nějaké divoké akci vyhneš a zachráníš sebe. Kam bys chtěla zapadnout, Esmeé?"

„Přestaň se na to ptát mě, myslela jsem, že to máš rozhodnout ty podle toho, kam zapadám," odvětila a zachmuřila se. Ta nevědomost ji ubíjela. Chtěla vědět, jak to s ní bude.

„Tak tímhle jsi mi docela pomohla. Tvá kolej, Esmeé Delacroix, bude Zmijozel!"