Rika LightDark:

Nic jsem si nepamatovala, ale jednu věc jsem věděla pomalu jistě. A to že je můj otec mrtví.

Byla jsem v lese, který je za naším domem a já byla mimo své vlastní tělo, které leželo na hrudi Jeffa a má duše byla ještě nějak svázaná s mým tělem, kterému se zvedal hrudník do pravidelných, ale slabých a pomalých intervalů.

,,Dceruško, má malá." Ozval se za mnou mě velice známí hlas. Otočila jsem se a po tvářích jak mé duše, tak i mého těla se začali kutálet slzy. Rozběhla jsem se ke svému tatínkovi, kterého jsem objala a už nikdy nechtěla pustit.

,,Neplakej, dceruško. Já tu s tebou budu pořád." Řekl tatínek se smutkem v hlase a objal mě. ,,Ale teď musíš dávat pozor na maminku. Něco jí hrozí, ale nevím co." podíval se mi do očí a já se zmohla jenom na přikývnutí. ,,Pořád budeš moje malá holčička." usmál se na mě, dal mi pusu na čelo a zmizel. Začali se mi kutálet po tvářích slzy, které za sebou nechávali cestičku.

Když jsem otevřela oči díval se na mě Jeff se starostí a smutkem v očích. Přitáhl si mě víc k sobě a hladil mě po vlasech, zatím co jsem já plakala.

,,Neplakej. Už je dobře." chlácholil mě Jeff, ale moc to nepomáhalo. Utřela jsem si slzy a i přes můj stav se pokusila postavit, což šlo dost špatně.

,,Neměla by ses takhle namáhat." pokáral mě Slendy.

,,Ale já musím jít za mámou." ani jsem nečekala na odpověď a rozešla se směrem k domu rodičů. Přidržovala jsem se stromů, díky kterým jsem nespadla.

,,Pojď pomůžu ti." objevil se vedle mě Laughhing Jack a přehodil si moji ruku přes ramena a druhou mi obmotal kolem pasu.

,,Děkuju." poděkovala jsem mu a snažila se udržet na nohách.

Když jsme došli k našemu domu viděla jsem maminku jak je na zemi a pláče. Ze všech sil jsem se k ní rozběhla a těsně před ní spadla jako malé dítě, které se teprve učí chodit. Jenom co si mě všimla mě málem odusila v medvědím objetí. Cítila jsem jak mi na rameno dopadají maminčiny slzy. Přitáhla jsem ji do obětí a snažila se ji utěšit.

,,Mami můžeš přespat u mě v pokoji. Jestli budeš chtít." maminka se na mě podívala s tázavým pohledem, ale na konec přikývla.

Došli jsme všichni domů a já pomohla mamince do postele, kde hned usla. Lehla jsem si vedle ní a taky usla.

O týden později:

Rika LightDark:

Případ tatínkovi smrti se ukončil. Nikoho jako vraha neobvinili a když prohledali tu fabriku nikoho a nic nenašli. S maminkou jsme teda začali řešit pohřeb, který jsme chtěli, aby byl co nejdřív. A povedlo se pohřeb jsme zařídili během asi 5 dnů.

Byli jsme v kostele kam došlo celkem dost lidí a ve předu byla rakev, kde ležel otec a kolem něj byla spousta bílých růží, ale dvě byli rudé ty měl totiž táta rád.

Když kněz skončil se svou řečí, všichni jsme se přemístili na hřbitov. Tam jsme se naposledy rozloučili s tátou. Když jsem byl na řadě já měla jsem slzy na krajíčku. Přišla jsem k němu a pohladila jsem rakev.

,,Neboj se tati. Ochráním mámu a budu jí pomáhat." Po tvářích se i zase začali kutálet slzy, až jsem je měla určitě rudé. Odešla jsem k mámě, která měla také oči opuchlé od pláče.

Všichni nám říkali, jak moc je mrzí naše ztráta a takové ty žvásty. Jako poslední přišel i jeden můj spolužák se svojí přítelkyní. Jsou to William Machara a Aneta Šomanová (jména jsou skutečné můžete si je najít fb kdo bude chtít).

,,Upřímnou soustrast." řekl William a Aneta se k němu přidala. Ve mně se vařila krev. ‚Jak si sem může jenom tak nakráčet i po tom jak se ke mně choval! A bude se přetvařovat, jak moc ho to mrzí! Ale musím se ovládat. Přeci nikdo nechce vraždu na pohřbu.' říkala jsem si v hlavě.

,,Kdyby jste něco potřebovali stačí říct." dodal se smutkem v hlase. To už byla moje sebe kontrola ta tam.

DEATH Lady:

‚Konečně volná.' zajásala jsem.

,,Co si o sobě myslíš!" zařvala jsem. Kolem mě se začala objevovat temná aura, která byla temnější než noc. ,,Po tom všem co jsi udělal, jak ses choval, jak si mě urážel, dělal si ze mě srandu se tu ještě ukážeš s falešným smutkem!" jenom co jsem zakřičela se mi v ruce začaly tvořit dýky. Pomalu ustupovali dozadu, ale moc jim to nepomohlo. Objevila jsem se za nimi a omráčila je. Kolem byla temná mlha, kde jsem viděla jenom já a nikdo jiný. Na ramena jsem jim vyřezala symbol nebo spíš hodiny, které ukazovali čas, kdy vydechnou naposled. Samozřejmě, že je uvidím jenom já.

Najednou jsem uslyšela jak někdo někoho volá.

,,Riko! Riko! Riko!" začala se mi vytrácet kontrola nad tělem, ale ještě jsem stihla zabodnout každému jednu dýku do ramene, kterou vytáhnu jen a jen já.

Tak snad se vám kapitola líbila. Každá hvězdička i komentář potěší :) Jinak chci oznámit že od příštího týdne budou kapitoly zase vycházet tak jak mají. A kdyby měl někdo nějaký dotaz tak klidně piště ;)

Zatím se s vámi loučím zlatíčka

-Manakria