Slenderman:

Celé ty dva týdny byly nabité zábavou, i když se místy našel někdo, kdo se to snažil zkazit, tak se mu to nepovedlo a byla ještě větší zábava. V polovině dovolené měla Rika narozeniny tak jsme se dohodli, že je oslavíme jako jedna velká rodina a povedlo se nám to. Když jsme měli jít domů bylo nám to i dost líto, ale dohodli jsme se, že se takhle budeme scházet každý týden tak doufám, že to dodržíme.

Dorazili jsme domů a všichni hodili dr*ku hned mezi dveřmi a já kupodivu nebyl výjimkou. Rika byla asi jediná, kdo se dobelhal až do pokoje.

„Tak a dost!" uslyšeli jsme křik z jejího pokoje tak jsme tam vystřelili jako vystřelené šípy.

„Co se děje?" zeptal jsem se. Rika nic neřekla jen mi podala vzkaz.

‚Za to jak jsi mě zřídila zaplatíš. A to tak, že tvá matka zemře. Máš necelý den na to aby jsi mi donesla hlavu Slendermana. -Ticci Toby'

Všichni se na mě podívali a s lítostí v očích se podívali na Riku, která pomalu, ale jistě ztrácela kontrolu. Kolem se tvořila mlha, která nebezpečně houstla a na zádech Riky se vytvořilo něco jako křídla, kterými vyletěla ven oknem.

„Podívejte se na počasí!" upozornil nás L. Jack a nikdo z nás nevěřil vlastním očím. Bylo pod mrakem a schylovalo se k vichřici a všemožným jiným katastrofám.

„Pořád sílí! To se nesmělo stát. Musíme jí hned najít!" křikl jsem a všichni se vydali ji hledat.

DEATH Lady:

Něco mě dost překvapilo a to bylo to, že mě nechala jen tak převzít kontrolu nad jejím tělem, ale cítila jsem v ní i vztek, smutek a pomstu, ale hlavně tam byl ten vztek. Nevěděla ani co dělá. Chtěla jen najít matku. Naše moc se vyvinula do až moc velké úrovně. Hrozí, že její tělo převezmu navždy. Na zádech se vytvořili křídla a my vyletěli ven oknem. Počasí se začalo měnit a já nevěděla kam letět, ale něco mi říkalo, ať letím za malým světýlkem, které se přede mnou vytvořilo.

Doletěli jsme do nějaké jako by staré cvokárny, kde nikdo nebyl už pekelně dlouhou dobu. Zchátralé zdi, nábytek všude rozházený, krev na stěnách, rýhy od nehtů, pavučiny no prostě to tu vypadalo strašně. Ale museli jsme najít její matku, která byla ve společenské místnosti, ale pomalu z ní vyprchal život. Křídla se mi změnili na chapadla, která jsem mohla jakkoli prodloužit.

„Takže princezna se nám vrátila." Řekl Toby a smál se jako šílenec (jak nečekané :D) „Donesla jsi mi tu hlavu?!" zařval s otázkou v hlase a já viděla jak NAŠI matku E. Jack porcuje skalpelem a ona pomalu umírá.

„Sem tu já! Ostatní nech být!" řvala jsem na něj a vztek dál sílil.

‚Ještě chvíli a už ti nevrátím tělo!' křikla jsem na Riku.

‚Život matky za to riziko stojí!' křikla mi nazpět a já pocítila další vlnu vzteku, ale i palčivé polesti.

Podívala jsem se co se stalo a on po mě hodil sekeru! Mlha kolem mě houstla, ale Toby se nechtě vzdát a snažil se mě zabít. Objevili se tu i ostatní a já shodila E. Jacka z matky.

„Vemte ji pryč!" křičela jsem na ně a snažila se nějak zbavit Tobyho ale nešlo to, jako by ho něco nutilo nebo ovládalo. Někdo mi chtěl pomoct, ale já udělala z mlhy jedno obrovské hřiště. „Utečtě!" křičela jsem znovu, ale nikdo se neměl na odchodu „Hned!" křikla jsem znovu.

Konečně všichni vypadli a já se mohla pustit do pořádného boje. ‚Jedeme!' řekla jsem v hlavě Rice. Snažila jsem se Tobyho nějak zasáhnou nebo omráčit, ale vždy se mu rána zacelila a ani jedna z nás nevěděla co se děje. Nic co mě učili nepomáhalo, jako by znal styly všech okolo, které znám a oni mě učii. Pořád mi sekal chpadla, mě dorůstala, ale už jsem byla celkem dost slabá zatím co on se choval jako by ji ze mě vysával. Přicházela jsem hodně rychle o energii.

Jeff the KILLER:

„Dělejte! Je na konci města ve staré psychiatrické léčebně!" křičel jsem na ostatní a přidal ještě víc do kroku. Došli jsme tam a málem se složili hned na zem. Všude kolem byla cítit negativní energie a jako by nám něco vysávalo sílu.

Ale to nás nezastavilo. Běželi jsme dovnitř a snažili se najít Riku. Což nebylo až tak těžké, když nás vedla její mlha.

Doběhli jsme a viděli ji jak se pere s Tobym a E.Jacka jak páře její matku.

„Vemte ji pryč!" křičela na nás Rika a jediný Slendy se probral a vzal ji pryč. „Utečte!" nikdo z nás se neměl k odchodu, ale když zakřičela po druhé jako by nás nějak ovládla a my se dali proti své vůli do pochodu.

„Musíme jí pomoct!" křičel jsem a nažil se dostat dovnitř, ale nic nepomáhalo jako by nějak uzamkla celou budovu.

‚Nechci aby se vám něco stalo. Proto utíkejte!' ozval se nám v hlavě její hlas, ale dveře byly zabarikádované a my se nemohli dostat dovnitř dokonce ani Slendy.

„Ona to zvládne." Ozval se slabý hlas její matky. „Je silná po otci." Ozvala se znovu, ale sotva popadala dech. Museli jsme ji vzít rychle do nemocnice. Tohle by jsme totiž nezvládli ani mi. Měla hodně hluboká zranění a téměř rozpáraný celý hrudní koš. Jen tak tak se drží při vědomí.

DEATH Lady:

Čím více jsem přicházela o sílu, ale nic mi nezabrání v tom je vyhladit. Jediné co mě uklidňovalo, bylo to, že matka je v bezpečí. Ale stále jsem bojovala, i když jsem na pokraji sil, musím bojovat.

‚Láska k rodině mě nutí bojovat do posledních sil. Už nikomu neublíží!' takhle znělo mé rozhodnutí. Ať mě kolikrát poslali na kolena, já se postavila a bojovala dál. Bylo to nevyrovnané, jelikož se k němu přidal E. Jack takže mi pomalu docházeli nápady a rychleji ubývala i síla. Jeden útok jsem vychytala a další hned schytala.

‚Omlouvám se všem. Měla jsem vás ráda a pořád vás mít ráda budu. Riko je na čase použít náš poslední útok.' řekla jsem.

‚Jdeme na to! Hlavně aby už nikomu neublížili!' takhle znělo rozhodnutí nás obou.

Dveře zůstanou zapečetěné tak dlouho, dokud tady někdo bude žít, takže je dost pravděpodobné, že nás najdou už mrtvé, ale ostatní budou v bezpečí.

„Et potestas tenebrarum!" zakřičela jsem magickou formuli, vše potemnělo a začali se dusit, kdež to já přicházela o poslední zbytky své energie. „MORTIS!" zněla poslední část kouzla a my upadli do temnoty hned co jsme kouzlo dokončili.

Dea LightDark (matka):

Jen co jsme došli domů z výletu jsem šla nahoru do pokoje, ale jen co jsem došla mě někdo uspal.

Probudila jsem se asi v nějakém starém domě.

„Královnička se probrala." Řekl někdo zamnou a začal se nějak divně smát. Najednou jsem cítila jako by mi někdo porcoval hrudník, operace za živa. Křičela jsem, ale to je ještě více povzbudilo tomu aby "doktor" pokračoval dál.

Když už jsem myslela, že zemřu, rozrazili se dveře a v nich byla Rika? Hned co začala mluvit jsem poznala, že je to má jediná dcera. Kdysi si slíbila, že zemře pro rodinu, že nás bude chránit. Nikdo se jí to nepokusil vymluvit, protože ona byla už od mala zvláštní, ale v tom dobrém smyslu. Sice ji nikdo neměl moc v lásce, ale když si našla přátele tak jsme byli rádi.

Po nějaké době jsem slyšela křik a jak mě někdo vzal do náruče a odnesl ven. Rika tam zůstala.

„Musíme jí pomoct!" křičel Jeff. ‚Má ji asi hodně rád.' řekla jsem si v hlavě.

‚Nechci aby se vám něco stalo. Proto utíkejte!' ozval se nám v hlavě hlas a já se nepatrně pousmála. ‚Hodně štěstí holčičko. Vím, že to dokážeš. Mám tě ráda.' doufala jsem, že mě uslyší a slyšela.

‚Taky tě mám ráda.' řekla mi v hlavě a já slyšela rozhovor ostatních.

„Ona to zvládne." Ozvala jsem se, ale velmi potichu, jelikož mi docházeli síly. „Je silná po otci." Ozvala jsem se znovu, ale tentokrát tam byla zřetelná mezera mezi slovy. Sotva jsem popadala dech. Pak si jen pamatuju jak mě někdo vzal do náruče a odnesl do nemocnice, kde pobíhali doktoři, kteří si mě hned vzali na sál.

Probrala jsem se až na pokoji pozdě v noci.

Trochu kratší, ale aspoň něco :) Doufám, že se vám kapitola líbila. Budu ráda za každou hvězdičku nebo komentář ;)

Jak si myslíte, že to všechno dopadne? :D I když to píšu tak sama píšu tak nevím co mám od své fantazie čekat :D

Chtěla bych vám moc moc moc moc moc poděkovat za víc jak 1k reads a víc jak 100 hvězdiček. Mám vás moc ráda :*

Zatím se s vámi loučím zlatíčka moje

-Manakria