„Tati, napsala jsem o tobě knížku,“ informovala mě jednoho dne Žaneta hrdě.

Nebyl jsem z toho přímo nadšený, sám jsem vlastníkem několika knih, ve kterých autoři popisovali jiné a rozhodně si tam nebrali servítky. Byl jsem si celkem jistý, že ani v té knize o mně nebude nic moc pozitivního.

Utěšoval mě pouze fakt, že nejsem Putin ani Babiš, a tak na mě snad Žaneta nevyhrabala tolik špíny, jako vyhrabali autoři knih o nich na ně.

Začal jsem číst.

Jednoho dne se narodil jeden kluk a byl to můj táta. Teda nebyl tím tátou hned, ale až později. A je mým tátou doteď  a bude jím až do své smrti.

Nuceně jsem se usmál a snažil se tvářit, že mi to ani trochu nezní jako náznak čehokoliv spojeného s vraždou.

Mám svého tátu ráda a on má rád mě, bráchu, mamku a víno. Je to jeho nejoblíbenější nápoj a zlepšuje mu náladu.

Teď už bylo zatraceně těžké na tváři udržet úsměv. Vduchu jsem si jen představoval výraz učitelky, kdyby jim má dcera odevzdala takovýto sloh o mně.

Vážně bych s tím pitím měl něco udělat.

Začnu tím, že budu pít jen tehdy, když budou dvojčata ve škole anebo spát.