Když jsem stál v porodnici a se zděšením v očích sledoval, jak čtou malý Radim a Žaneta sestřičkám a doktorům přes rameno spisy, bál jsem se toho okamžiku, který se tehdy zdál tak neskutečně daleko.

Dokonce tak daleko, že jsem si ten čas ještě mohl nalhávat, že nakonec vůbec nenastane. Že to všechno prostě nějak vyšumí a dvojčata se stanou hudebním country duem, hokejisty anebo porotci v soutěži o vaření. Nic z toho se ale nestalo.

Místo toho šustila listy papírů, vystřihovala uprostřed nich malé dírky a těmi prostrkovala různé provázky, aby to celé drželo dohromady a tvořilo společně jakýsi sešit.

Marně jsem doufal, že jejich následující plán bude tento sešit roztrhat, vhodit do žhnoucích plamenů anebo do nejbližšího vodního pramene.

Býval bych jim dokonce byl ochoten prominout i to, kdyby sešit vhodila do záchoda a spláchla. Celkem ochotně a dobrovolně bych se jej snažil vylovit ze spárů mísy a vrátit záchodu funkčnost, dokonce bych se oprostil i od jakýchkoli fyzických trestů.

Kostky ale již byly vrženy dávno v porodnici a mně bylo jasné, že nic z toho nenastane. Přesně jak jsem očekával, tak to i bylo.

Dvojčata do sešitů začala psát příběhy. Zprvu se jednalo o nevinné pohádky o lesních tvorech (díky bohu na vodního medvěda a bláťáka už nejspíš bylo zapomenuto), skřítcích, vílách, princeznách a Lego postavičkách (Radimovo oblíbené téma).

Helena byla spokojená, že děti nevyrušují a mají "smysluplnou a produktivní zábavu".

Opět jsem to byl zase jen já, kdo nesl všechnu tíhu rodičovských povinností a jako jediný se strachoval.

Nechápal jsem, kde Helena bere ten klid. Ale asi jí to ani nemůžu mít za zlé. Kauza bláťák ji zcela minula a dětská šikana a vydírání rodiče pomocí obrázků je pro ni situace tak nepředstavitelná, že by mi sotva uvěřila.

Začal jsem doufat, že pokud už z dvojčat budou spisovatelé, tak budou alespoň zatraceně slavní a bohatí, jelikož ze strachu z vodního medvěda jsem za štosy papírů už musel utratit nejméně deset tisíc, takže bych se nezlobil, kdyby z toho káplo i něco pro mě.