Pan Andrej v klidu vrátil svoji zbraň do pochvy. Pohlédl na vesničany a zjišťoval, zda se objeví nějaký ten opovážlivec, který by chtěl zpochybnit jeho slova.

Nikdo však neměl co říct...
Nikdo se nerozhodl protestovat...
Nikdo se nerozhodl zabránit téhle špíně...
Samotný Dan nebyl zcela rozhodnutý, co dělat.
Bylo to zvláštní... Jako kdyby nějaká neviditelná síla všem nařídila poslouchat...
Dana napadlo něco bláznivého! I když, bláznivější než výrok tohohle muže to být nemohlo.
Velice doufal že to vyjde, protože pokud ne...
,,Ty hajzle jeden! Jak se vůbec opovažuješ něco takového udělat?!" křičel na pana Andreje.

Ostatní se na něho podívali s neskrývaným obdivem. Nikdo neměl odvahu se vzepřít tomu parchantovi, co se rozhodl odvést všechny děti.
Jeden jediný hlas, jedna jediná vzpurná duše však dokázala pohnout davem a rozžehnout oheň odvahy.
Zatímco ženy a děti pomalu odcházely k hradbám a Dan byl mezi nimi, muži vytáhli nože a sekyry. Rozestoupili se okolo toho hajzla, připraveni zaútočit.
Jeden z nich, byl to takový mohutný chlap s kožešinou na zádech a strništěm na bradě, je však zarazil.

,,Ani hnout!"
Jeho hromový hlas se rozlehl mezi skupinou mužů. Ti se opravdu zastavili. Nejspíš měl mezi lidmi z vesnice velkou autoritu.
Skrz ně prošel až k panu Andrejovi, který se pořád kupodivu usmíval.

,,Mám pro tebe nabídku," postavil se před Andrejem a působil hrozivým dojmem. Byl minimálně o hlavu vyšší než normální člověk.
,,Můžeme to udělat po dobrém a nebo po zlém. Buď se rozhodneš neklást odpor a vzdáte se koupě dětí..." v tu chvíli se zašklebil.
,,...nebo tě také můžeme velice pomalu zabít," na důkaz svých slov zavrčel.

Pan Andrej se však nadále posměšně usmíval a ani smrtelně vážně míněná výhružka ho nijak nevyvedla z míry. Místo toho řekl: ,,Jsi si tím zcela jistý?"

Něco, ať už to byly jeho oči nebo postoj těla, donutilo chlápka i přes svoji velikost couvnout.
To byla však chyba...

Nadlidskou rychlostí dokázal Andrej vytáhnout z hole meč a ve stejné rychlosti provést výpad dopředu.
Velký chlap měl to štěstí, že ucouvl, protože právě to mu dalo dostatečnou vzdálenost, aby vytáhl svoji sekyru a stihl odvrátit výpad. Sekyra mu však při nárazu zkloubila ruku a upustil ji na zem.
Překvapený tou náhlou změnou ani nevnímal, že se na něho vrhá znovu.
Další záchranou byl muž, který se rozhodl seknout nožem Andreje zezadu. Ten byl ale rychlejší a uhnul.
Toho naštěstí využil další člověk ze skupiny.
Zpozoroval nechráněný pravý bok a připraven probodnout ho vyrazil k němu. Andrej se nestihl otočit a muž sekl do boku.
Chyběl malý kousek ale nenadálá tlaková vlna odmrštila všechny pryč.

Taková bolest, kterou jim to způsobilo, byla nepopsatelná. V té vlně, jako kdyby se schovávalo tísíce rozžhavených nožů.
Řezné rány na tělech mužů byly hluboké a bylo jich tolik!
Přesto že to byli tvrdí chlapi a za svůj život už zažili řadu bolesti, tahle zkušenost jim otřásla tělem i duší.
Nevěděli, co se děje ani co to bylo za vlnu, jediná věc, na kterou mysleli, byla jejich spálená těla.

A pana Andreje jakoby to nezajímalo. Sice se už neusmíval a v jeho očích bylo snad možné vidět i lítost, ale jeho zajímalo něco jiného.
Tedy spíše někdo.
A ten někdo přicházel skr bránu a pomalým až nepřítomným krokem šel k panu Andreji.
,,Je mi potěšením se s tebou znovu setkat," usmál se.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Jen tak si v klidu seděl před kmenem dubu, aby měl výhled na bránu. Nemusel se zabývat, že by ho nějaká z vychovatelek poznala, temná magie zařídila, aby lidem, co se na něj podívají nebo ho uslyší nebo možná i ucítí, zastřela smysly. Dá se říci, že byl pro ně neviditelný.
Takkar sice nechápal, jak ta magie tohle všechno dokáže, ale v tuhle chvíli mu hlavně stačilo, že to funguje.
A ani se nemusel nijak příliš soustředit, stačilo prostě chtít být neviděn.

Uviděl Dana, jak vychází z brány a nikoho nevede. S hrůzou ho napadlo že se něco stalo. Zvedl se a rozběhl se k němu.

,,Co se stalo?!" štěkl na něj nervózně. Jediná věc, která ho vždy dokázala naštvat, bylo, že jde něco špatně.

Dana překvapilo, když se Takkar najednou objevil vedle něho a zjevně naštvaný. To na něm viděl a tak si nebyl úplně jistý, co mu říci. Nakonec se rozhodl, že mu to nebude dlouho vysvětlovat, ale že mu rovnou ukáže hlavní problém jejich plánu.
Řekl mu, aby ho následoval.

Takkar byl velmi zvědavý a byl u vytržení z toho, že se něco mohlo stát.
Prošel s ním tedy bránu. U brány stály ženy a děti, jakoby se chtěly od něčeho odvrátit.
Takkar byl nervózní a jak už víme, z nervozity se člověk lehce dostane ke zlosti. Nemohl to už vydržet a tak na Dana zakřičel: ,,Už mi sakra řekneš, co se tu děje?!"

Dav lidí okolo nich se na něj zahleděl pohledem plný opovržení. Jako kdyby řekli: ,,Co tu ten spratek pohledává?!"

Takkar se od nich odvrátil, když uslyšel, jak na něj promluvil známý hlas.
Ohlédl se za sebe a spatřil jednu z vychovatelek v Útulku.
Bylo mu jasné, že ho poznala. Tedy skoro...

,,Neznám tě odněkud?!" zeptala se vychovatelka.
Takkar byl k ní naštěstí otočený zády a pokusil se od ní dostat pryč. Vychovatelka však přišla až k němu a dost naštvaně ho chytila za rameno.
,,Hej, mladej! Odpovíš mi nebo ne?!"

Takkar netušíc co dělá se jí podíval zpříma do očí. Jistá jeho část zevnitř už pochopila, že není obyčejný kluk, kterým můžou mávat, jak kusem hadru.
Pocítil jistou chuť jí ublížit, jedno jak... hlavně bolestivě.
Místo toho však jen odsekl: ,,Sklapni a vypadni!"

Vychovatelka zbledla. Pomalu spouštěla ruku z jeho ramene a odcházela.
Překvapilo ho co řekl, i to, jak se zachovala. Měl pocit že v jejích očích zahlédl i strach.

Podíval se Dana, který to celé sledoval.
Dan viděl, co se stalo a nelíbilo se mu to. Měl pocit, že v Takkarově tváři zahlédl zlost a chlad.
Teď, když se mu ale podíval do tváře, viděl jen zmatení.
To samé, co teď pociťoval on sám.

Takkar už pochopil, že není dobrý nápad křičet a tak jen zašepal: ,,Prosím, řekni mi, co se děje!"

Dan mlčel. Jen ukázal někam dopředu.
Takkar se podíval tím směrem a uviděl nějakého pána s vlasy barvy zapadajícího slunce.

Pán měl velké problémy. Spousta chlapů z vesnice byla rozestavěná okolo něho. Viděl i dýky, co drželi v ruce.
Po chvíli i zpozoroval, že k nim jde nějaký velký chlap.
Takkar se i přes svoji nervozitu usmál, poznal že jde o Josefa.
Josef byl hlavní vůdce ve vesnici a lidé si ho vážili. Především kvůli jeho síle, ale také proto, že když to jde, tak zvolí i diplomatické řešení.
Takkar ho poprvé viděl, když mu bylo pět zim. Byl ještě malý a hloupý (tím neříkám, že je teď nějaký chytrolín), což vedlo k jistému nedorozumění...

Vote a komentář mne potěší