Takkar se nechtíc zatoulal ve vzpomínkách. Nejspíš by tu ještě chvíli takhle postával, kdyby ho Dan nevytrhl z myšlenek výkřikem.

,,Pozor!"

Zmatený Takkar se podíval na Dana, který koukal někam jinam. Takkar se podíval směrem jeho pohledu.
Uviděl něco nevídaného. Ten pán málem probodl Josefovi břicho!

Jen tak, bez varování či výkřiků se vrhl po Josefovi, který naštěstí stihl sekerou odvrátit útok.
Vše potom se seběhlo moc rychle a Takkar netušil, co se děje.
Jeden z mužů zaútočil na toho pána a stačil by kousek, aby ho zasáhl.

Jenže se stalo něco jiného...
Odněkud se vynořila temná vlna a všechny odhodila pryč. Všechny to poslalo prudce nejméně deset stop daleko.
Temná vlna si to ale razila dál a nešťastnou náhodou přímo na Takkara. Ten, vyděšený a zmatený, zvedl ruce před hlavu ve snaze o chabou ochranu.
A temná vlna udeřila.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Ticho...
A další ticho...
Nekonečné ticho, ve kterém slyšel jen tlukot vlastního srdce.

Měl ale pocit, že tlukot byl jiný. Nepocházel z jeho hrudi.
Pocházel odněkud zepředu, jako kdyby srdce stálo před ním.

,,Ale před kým?" ozvalo se nenadále. Takkar si po chvíli uvědomil, že to byl jeho hlas.
Nepochopil proč to řekl. Vždyť on ví, že ten tlukot slyší před sebou!
I když si nebyl jistý, kde přesně.

,,Kde to jsem?" zeptal se nahlas.
,,V duši," odpověděl jeho hlas znovu.

Ale odkud to ví? A copak je to možné? A proč nic nevidí?
Necítil svoje tělo a ani nemohl otevřít oči. Jako kdyby žádné tělo neměl.
,,To proto že nemáš," Takkar si dosud myslel že to říká on, ale uvědomil si že to tak není. Ten hlas zněl jako jeho ale nepasoval k němu.

,,Kdo jsi?" zeptal se Takkar do ticha.
,,Jsem ty. Ale můžeš mi říkat i jinak. Co třeba pane?" ten hlas se zasmál, ale narozdíl od Takkarův byl děsivý.

To ale není možné!
,,Co tím myslíš? A kde jsi?" Takkar dostával strach, neboť nic neviděl a kromě hlasu neznámého také nic neslyšel.

,,Nejspíš nedáváš pozor, když ti to musím opakovat. Jsem tam, kde ty. Jsme v naší duši."

{~-~-~-~-~-~-~-~}

,,Je mi potěšením se s tebou znovu setkat," usmál se pan Andrej.

Neznámý kluk, ničím zvláštní, se pomalým krokem šoural k panu Andrejovi. Hlavu měl svěšenou a vypadalo to, že ani nevnímá své okolí.
To se ale změnilo. Tento chlapec se najednou zastavil... A začal se smát! Šílený smích je asi nejlepší způsob, jak onu událost popsat.

,,Potěšením? Pouhým potěšením? Měl bys být moji návštěvou poctěn ty sráči!" zařval na Andreje, zatímco se smál.

Andrej byl velmi překvapen. Přišlo mu divné jeho chování a způsob, kterým na něho mluvil naznačoval, že ho zná. To by ale nebylo možné... Pokud se něco nestalo.
Přesto zachovával kamenou tvář a klidně odvětil: ,,Myslím, že se dá považovat za slušné vychování podívat se někomu do očí, když s ním mluvíš."

Andrejův arogantní tón kluka rozzuřil ještě víc, ale držel se, aby nevybuchl. Místo toho se tedy jen usmál a klidně vyhověl jeho přání.
A zlaté oči byly jediná věc, na kterou se všichni dotyční dívali. I Dante, který stál o hodný kus dál, viděl jeho oči. Byly úplně stejné, jako ty, které viděl nedávno. Zlaté ale temné.
Jakmile Andrej uviděl jeho oči, věděl že není pochyb o tom, co se stalo. Jeho síla se probudila. A s tím přišly i problémy.

,,Vidím, že jsi si, ty sráči jeden, všiml mých očí," kluk se uchechtl. Jako kdyby to šlo přehlédnout.
,,Ale to asi není jediná věc, kvůli které jsi sem přišel. Viď?"

Andrej jeho otázku ignoroval a místo odpovědi se zeptal on.
,,Kde je, Takkare, ten druhý?"

{~-~-~-~-~-~-~-~}

,,V... naší duši? Co tím myslíš? A řekni mi, proč nic nevidím!" Takkar se toho hlasu nejdřív bál, ale strach mu dodal odvahy.

Hlas už byl nejspíš znuděný touto konverzací. ,,Fajn... Hlavně se nelekni."
Takkar uslyšel kroky. Přibližovaly se. Víc a víc... Až nakonec utichly jen kus před ním. ,,Připraven?" zeptal se onen hlas.

Takkar si nejdřív nebyl jistý, ale nakonec přikývl. Když si uvědomil, že ho nejspíš ten, kdo mluvil, nevidí, chtěl odpovědět, ale zarazila ho silná rána.
,,Aaahh! Co...!"
Takkar nevěděl, co, ani kam ho to udeřilo, ale rána pálila. Pálilo to jako led. Jako když jste moc dlouho na mrazu a začnou vás pálit ruce. Bylo to strašné.

Nějakou dobu řval do ticha ale bolest nakonec ustala. Místo toho přicházel pocit letu. Dalekého letu, jak si Takkar myslel, ale poté si uvědomil že padá.
Poté přišel dopad. A Takkar uviděl světlo.

Zlatavé světlo kus od něho. Po chvíli přemýšlení si uvědomil, že to je opravdu ,,před" ním. Cítil své tělo! Cítil a slyšel srdce, které tepe v něm.
Ale také slyšel tlukot odněkud jinud. Slyšel ho od toho světla.

Takkar se chtěl zvednout a jít k záři, ale zarazil se, když uslyšel smích za ním.
,,Á, už jsi konečně celý. Chvíli trvalo, než ses poskládal."

Takkar se otočil a uviděl něco, co ho vystrašilo víc, než kdyby byl za úplňku sám v lese.
Uviděl totiž sám sebe.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

,,Ten druhý? Pche. Ani mi o něm nemluv," Takkar, jak ho Andrej nazval, byl silně znechucen jeho otázkou. Ale taky ho to ujistilo v přesvědčení, proč tu Andrej vlastně je.

,,Ty opravdu chceš toho slabocha? Je úplně k ničemu! Nebýt mě, už by dávno bylo po něm. Ty si to možná neuvědomuješ, ale nebýt mě tak by ho to tvoje kouzlo zabilo." Takkar věděl o čem mluví. Celou situaci bedlivě sledoval, i když ho dění ve světě příliš nezajímalo. Ale vůně magie a zvláště tak temné magie, ho přesvědčila že brzy najde to, po čem touží.
Důvod k žití.

Andrej rychle poznal že něco není v pořádku. Takhle se Takkar nechoval. Potřeboval něčím odvést jeho pozornost, aby se mohl připravit, ale nic ho nenapadlo.
Až koutkem oka zahlédl jednoho muže, jak se snaží nepozorovaně dostat k Takkarovi.
Musí se mu uznat rychlost, se kterou míří až k němu, aniž by vydal jediný zvuk. Ale není dobrý nápad přiblížit se k někomu potichu se zlatě zdobeným hávem, který nosí jen mágové.

Ženy a děti si ho všimly a začaly si něco rozrušeně šeptat.
Andrej se divil, že si toho Takkar ještě nevšiml, ale kdo ví, jestli není chytřejší, než si on myslí.
Mohl by toho využít.

,,Takkare, myslím že bych ti měl říci pár věcí.
Zaprvé jsem si vědom toho všeho, co jsi řekl, ale mám své rozkazy.
Zadruhé: můj pán si přál s ním mluvit o samotě, ale to se teď stát nemůže.
Zatřetí: v tomhle případě tě však budu muset odvléct. To se ale nestane, když do té doby budete mrtvý."

Řekl to zrovna, když se Dante dostal až k Takkarovi a vyčaroval ohnivou pěst, která by Takkara měla položit na zem. Dante byl velmi zmatený tím, co se děje, ale věděl, že tenhle ,,Takkar" je někdo jiný, než ten, se kterým si v klidu povídal. Ať už byl kdokoliv, něvěstil nic dobrého.

Prosím všechny co to ještě neudělali aby se koukli na knihu Takkar: přátelé informace a obrázky. Jsou tam hlavně informace pro vás.

Za vote s komentářem budu rád:3