Všichni tři, jakožto jediní, kteří ještě na nádvoří zůstali, čekali další ohromný výbuch nebo něco jiného a stejně strašného.

Z krabičky naštěstí vycházelo pouze tlumené světlo a jen Takkar viděl co v ní je. Podezřívavě hleděl dovnitř a nebyl si jistý zda má obsah vytáhnout.
Poznal, co to je krabička zač a také věděl o jejím tajemství.
Takkar získal neuvěřitelně velké vědění o magii a o všem z magie stvořeném.
To veškeré vědění se uchovávalo v jeho duši stejně jako vzpomínky a život.

Nemohl je však získat, dokud nebyl klíč spojený. Dokud se oba Takkarové nestali znovu jedním.
Ale když se Takkar dotkl duše, střípky vědění se dostaly až k němu a pomohly mu zjistit, jak se spojit. Také si vzpomněl na tu noc, kdy došlo k rozdělení jeho mysli.

Nebyla to ničí vina, při narození se staly obě jeho části obětí nějaké silné magie. Rozdělila je a jednoho z nich potlačila.
Zatímco jeden mohl chodit, mluvit a ovládat své tělo, ten druhý byl odsouzen k doživotnímu vězení uvnitř duše.

Když se to Takkar dozvěděl, bylo mu to líto a asi by se rozplakal, že kvůli němu někdo tak trpěl. Naštěstí si uvědomil, že to může napravit a že za to ani nemohl. Kdyby mohl, zabránil by tomu.

A když se ti dva spojili, otevřeli brány všem vědomostem. V podstatě se z Takkara stal bůh.
Ale i veškeré vědění světa je vám k ničemu, když nemáte zkušenosti a je vám teprve dvanáct zim.

Když se snažil rozhodnout, zda má vytáhnout předmět z krabičky, přišlo mu, že je Andrej velmi nervózní. Napadlo ho, zjistit prvně proč.
,,Je zvláštní, že mi to dáváš zrovna ty. Nikdy bych nečekal, že mi dáš artefakt, o kterém nevíš vůbec nic," jen tak mluvil a zkoumal jeho reakci.

Ta byla pořád stejná. Neměnná. Takkar však zpozoroval, že Andrejovi po tvářích zkapává pot. Byl nervózní.

,,To je od mého pána, Takkare. Myslím, že víš, kdo to je. Stále si tě pamatuje. I po té době."
Něco se na Andrejovi změnilo. Nechoval se už povýšeně a ani nemluvil nijak zvláštně. Mluvil upřímně, ač ten dojem kazila jeho kamená tvář. Byla stále nepříjemná.

Takkar se po jeho slovech zamračil. Jaký pán? Po té době? Sice netušil, o kom mluví, ale něco mu říkalo, že by to opravdu měl vědět.
,,Co tím myslíš? Nikdy jsem ho neviděl. Ani tebe."

,,Asi ti neslouží paměť tak dobře, jako jemu, ale musím uznat, že ve dvou zimách jsi byl ještě dítě."

Teď byl pro změnu nervózní Takkar. Nepamatoval si na čas když byl malý, aby také ano! Vždyť každý den v Útulku byl úplně stejný!
Klidně by se vsadil, že kdyby porovnal každodenní činnost v Útulku nyní a před několika zimami, vypadala by stále úplně stejně.
,,Cože? Chceš říct, že když jsem byl dítě, tak mě znal? Ale jak je to možné, vždyť od mala jsem tady v Útulku..." Takkar se zarazil.

,,Copak? Napadlo tě něco?" Andrej postřehl zásek v jeho hlase.

Takkara něco doopravdy napadlo. Jedna dávná vzpomínka se mu přehrála před očima, jako kdyby ji zrovna zažil.

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Seděl někomu na klíně a houpal se na houpacím křesle. Byl děsně malý, opravdu. Ruka, která ho držela na klíně, byla stejně velká, jako jeho hlava.
Houpali se spolu, on a ta velká ruka, a Takkar hleděl do ohně v krbu, který krásně hřál.

Všiml si, že v ohni tančí nějací panáčci a zasmál se tomu.
,,Líbí se ti to, co?" ozval se hlas nad ním.
Člověk, který ho doteď držel bezpečně na klíně, si ho nadzvedl a otočil k sobě. Díval se na usmívajícího Andreje, který ho pohladil po hlavě a začal mu vyprávět příběh o lidech, kteří žijí daleko odsud za Mořem bez konce a tančí tam krásné ohnivé tance.

,,Jmenují se Tanečníci světla a každé léto tančí na oslavě, kde děkují za další léto, kdy světlo zvítězilo nad tmou. Zapalují tam pochodně a hází s nimi do veliké výšky!" Andrej vyhodil rukama nad hlavu, aby předvedl pohyb.
Takkar natáhl ruce k muži, aby ho také vyhodil nad hlavu.

Andrej se jen zasmál a zvedl se i s chlapcem z křesla. Začal s ním pomalu házet do vzduchu.
Nejdřív méně, aby si Takkar zvykl a nakonec ho házel tak vysoko, že se málem praštil hlavou o strop.
Ale jemu to nevadilo.
Výskal radostí a smál se a když už měl Andrej pocit že by si Takkar mohl ublížit, přestal a sedl si i s ním zpátky do křesla.
Chlapec na něj chvíli zamračeně hleděl a vyčítal mu, že s ním ještě chvíli neházel.

Andrej se na něj díval také. Dlouho si takhle vzájemně hleděli do očí a ani jeden z nich nechtěl přestat.
Až Andrej povolil a Takkar ho objal okolo krku s radostí, že vyhrál.
,,Ty uličníku, jen počkej, jednou tě porazím, jen počkej..."

{~-~-~-~-~-~-~-~}

Takkar se vrátil zpátky do reality a když uviděl Andreje, klečícího před ním, vyděšeně se k němu otočil zády.
,,Jak... Jak je to... Ty..." vůbec netušil, co říct, byl úplně zaskočený.
To co viděl...
To musela být vzpomínka z doby, o které mluvil. Když mu byly dvě zimy.

Ale v té vzpomínce se o něj Andrej staral. A byl šťastný. Co se stalo, že teď někomu slouží? A proč se objevil nyní v Útulku?

Andrej sice nevěděl, že Takkar viděl vzpomínku z doby, kdy se o něj staral, ovšem vytušil, že teď je jeho příležitost.
Zvedl se a místo toho, co původně zamýšlel, že udělá, k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.
,,Víš... Kdysi jsem se o tebe staral jak o vlastního. Byl jsi v podstatě mým nevlastním synem. Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale vyslechni mě."

Otočil si Takkara tak, aby mu koukal přímo do jeho zlatých očí.
,,Musel jsem tě vzít do Útulku, aby se ti nic nestalo. Věř mi, že kdybych to neudělal, byl bys mrtvý.
Můj pán (a neptej se, kdo to je), tě kdysi taky znal. Chtěl tě vidět, a tak jsem tě měl jít odkoupit. Ale tys tu nebyl, řekli mi, že jsi zemřel. Nevěřil jsem tomu a doufal jsem, že když koupím všechny děti, třeba tě to naláká.
Bohužel jsem nečekal, že to bude mít takový účinek.
Tohle všechno s tou temnou magií, tvým dvojníkem a s támhle tím chlápkem, jsem neplánoval," Andrej se mu stále díval do očí a Takkar dělal to samé. Nešlo mu do hlavy, že by lhal, ale nějaký neodvratný pocit mu to stále opakoval.

Takkar si uvědomil, že pořád drží v ruce tu krabičku a něco ho napadlo.
,,A co ten artefakt? Vždyť víš, co dělá! A nehraj hlupáka! Vím, žes mi toho ještě spoustu neřekl a polovina tvých slov jsou lži!"

,,To je od mého pána. Řeknu ti jen jedno a to, že tě zná. On si tě pamatuje a tohle ti chce dát." Poklepal prstem na krabičku.

Takkar se nedůvěřivě podíval na artefakt. Věděl, co dělá a proto nechtěl nic vytahovat. Mohlo to klidně zničit celý Útulek. Ale taky to mohlo oživit mrtvé. Byl to risk, ale málokdy zisk.

Andrej viděl jeho pochyby.
,,Jestli ti to pomůže, věř, že ti to nic neudělá."

,,Jak to můžeš vědět? Vždyť víš, co to dělá!" zopakoval jako by to vše vysvětlovalo.

Andrejovi už docházela trpělivost.
,,Prostě to vím! A už to k sakru udělej!"

,,A proč bych měl? Jen protože ses o mě kdysi staral? Přijdeš si, zmrzačíš několik lidí včetně mého přítele a myslíš si, že ti budu věřit?" Takkar už měl těch tajemství dost. Doslova vedl ve své hlavě válku ve snaze si vzpomenout. Věděl, že ho znal ale nemohl si ho vybavit.

,,Jestli to neuděláš, tak zemřeš!"
Andrej zněl velmi zoufale a Takkar na vteřinu zahlédl v jeho tváři cosi jako starost.

Najednou Andrejovi začaly tmavnout oči a blednout tvář.
,,Ano, přesně tak. Zemřeš!"
vykřikl z jeho úst jiný hlas a chytil ho pod krkem.