„Tak já se zeptám znovu, ano?" zavrněl Dawlish, zatímco Pansy sebou trhla a přitiskla se víc ke zdi. Dawlish se ušklíbl. Nechtěla veritasérum, kdo by ho také chtěl, proto jí dával na výběr. Možná i protože doufal, že odmítne vypovídat. Štvala ho, už před bitvou o Bradavice ho štvala.

„Jsi dost chytrá na to, abys pochopila, že se nebojím použít veritasérum. Kdo by ti uvěřil, že? Jsem přece bystrozor, zatímco ty jsi bývalá smrtijedka," ušklíbal se.

„Jako ty," sykla hořce Pansy. V hlavě jí zatím zněla slova, co kdysi dávno řekl Potter. Pokud vím, nikdy jsi smrtijedka nebyla. A tak to bylo. Jenže co tvrdit světu? Že člověk s příjmením Parkinson stál na dobré straně? To těžko.

Dawlishe od prudké odpovědi odradilo jemné zaklepání na dveře. Pansy nadšeně vyskočila, doběhla k nim a rozevřela je dříve, než se mohl Dawlish vzpamatovat. Raději bude doufat, že za nimi není vrah, jen aby je neotevíral John.

„Ahoj, Pansy," usmála se na ni Cho Changová, její poměrně nová sousedka. Pansy úlevně kývla na pozdrav. V očích se jí zračil děs a hrůza z navrácení do pokoje, takže si Cho musela dvakrát rozmyslet, na co se vůbec chce zeptat.

„Já si jen říkala, jestli nemáš olej, zrovna dneska mi došel," pousmála se Cho mile a Pansy jí skoro děkovala za vysvobození.

„Jasně, nepůjdeš dovnitř a nezůstaneš chvíli?" pozvala ji zoufale zmijozelka. „Mám tu ministerskou ochranu jako za starých dobrých časů," usmála se znovu Pansy a doufala, že Cho pochopí, které časy to Pansy myslí. Nejspíše ale pochopila, protože využila pozvání a vetřela se tak k Pansy do bytu.

„Jako v roce skládání tvých NKÚ?" zasmála se lehce Cho a kývnutím pozdravila Dawlishe. Všechno mile, jako kamarádka na návštěvě.

„V mnoha ohledech mnohem zajímavější," usmála se Pansy a nezapomněla si při tom promnout zápěstí. Cho pochopila a přikývla.

„Mám chvíli času, ráda si popovídám," nabídla jí a Pansy jí byla ochotna za toto i líbat nohy. Vždyť ji právě zachránila od další strašné chvíle s Dawlishem. Možná ne na dlouho, ale aspoň na chvíli. A každým okamžikem se mohlo něco stát, takže i ta chvíle bude vyvážená zlatem.

***

Blaise se už jen tak zbůhdarma přemístil na jednu louku, kterou si pamatoval ještě z dětství. Nemělo to cenu, Ginny byla pryč a vrátí se, až se jí bude chtít. To byla celá ona. Blaise se ušklíbl, možná trochu bolestně. Za poslední dny si ji i maličko oblíbil, proto mu její přítomnost chyběl asi o kapičku víc, než by si myslel kdy dřív.

Ginny ho možná dováděla k šílenství, možná se jí chtěl zbavit od prvního okamžiku, a hlavně od chvíle, co zjistila, že nemá rád kočky, ale vždycky si její společnost jakýmsi zvráceným způsobem užíval. Ve chvíli, kdy Hermioně demolovali byt, se cítil nějak úplně. Poslední dny mu toho hodně daly. Prvně našel Rona jakožto parťáka, což mu k jeho podivu vyhovovalo, pak potkal Ginny. Klan Weasleyových na něj nejspíše měl neblahý vliv, protože už začínal mít halucinace.

Na louce viděl sedět postavu, co posledních pár dní hledal jako smyslů zbavený. Normálně si tam seděla a dívala se před sebe. Její zrzavé vlasy byly volně rozprostřené po zádech, seděla v tureckém sedu na louce zády k němu. Blaise si neuměl představit, co se jí asi tak honí myslí, jestli vůbec něco nebo opět cosi o rovnováhách.

I tak k ní ale vyrazil potichu, aby ji nevyplašil. Opatrně k ní došel, aniž by si ho zrzka všimla, a posadil se vedle ní. Opět neslyšně. Ginny měla zavřené oči, proto si ho jistě nemohla všimnout. Blaise se ušklíbl a zadíval se na ni pořádně. Ranní slunce si hrálo v jejích vlasech na schovávanou a hledalo blond odlesky, které nemohlo najít. I kůže se jí třpytila, aspoň tak mu to připadalo.

„Jestli si myslíš, že o tobě nevím, tak jsi idiot," oznámila mu uštěpačně Ginny, až Blaise nadskočil.

„Vidím, že máš dobrou náladu i přes to, že ses neráčila ukázat skoro týden," přeháněl, hodně přeháněl, ale to by bylo, aby Ginny nenahnal výčitky svědomí.

„A ty nedělej, že sis toho všiml," odsekla mu naštvaně.

Blaise se ale zarazil a zamračil. „Uvědomuješ si vůbec, kde všude jsem tě hledal? Postavil jsem se kvůli tobě i tomu vašemu klanu zrzků! Tvoje matka mi nevybíravě oznámila, že od tebe mám dát ruce pryč a já už vím, po kom jsi taková," ušklíbal se, ve výčtu ale pokračoval. „Prohledal jsem každý místečko, kam bys mohla jít, úplně každý, a ty si tu nakonec sedíš uprostřed louky, Merlin ví, jak dlouho, a ještě tvrdíš, že je to všem jedno, že jsi pryč," zhluboka vydechl, jak ze sebe dostal veškeré myšlenky posledních dní i minut.

Ginny na něj zůstala jen překvapeně zírat. „Tys... Tys mě vážně hledal?" nedokázala to pochopit. Stále jen zírala na chlapce, co seděl vedle ní, a nemohla pobrat myšlenky.

„Ne, celé jsem si to vymyslel," protočil oči Blaise, ale po chvíli přikývl.

Ginny si nejistě skousla ret. Tohle gesto u ní Blaise viděl poprvé. Už jenom to slovo nejistě u ní viděl prvně. Vždyť Ginny byla všechno možné, jen ne nejistá!

„Tak to jsi byl asi jediný," povzdychla si a zadívala se zase do dálky.

Blaise se zhluboka nadechl, jako by snad chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a zase pusu zavřel. Raději se zadíval na Ginny, jak se dívá pryč. Musel si to přiznat, byla krásná. Mnohem hezčí než Astorie, než Daphné, dokonce než Pansy. Měla více energie, temperamentu, ale pod vším tím byla i obyčejná lidská bytost. Nebyla strojem, aby byla neustále šťastná.

„Do toho, jen se ptej," pobídla ho s úšklebkem.

„Proč tohle místo? Kde to vůbec jsme?" nechápal. Přemístil se sem z jediného prostého důvodu. Bylo to tu fajn. Místo odtržené od reality, takový kousek ničeho uprostřed jeho světa.

„Copak ty si to nepamatuješ? Tady se konalo mistrovství světa ve famfrpálu. Tady jsem si poprvé uvědomila, že s ním chci mít něco společného i v budoucnu," rozhovořila se a ukazovala na jednotlivá místa, kde co tehdy stálo. Pamatovala si to přesně i přes to, že tam pak vtrhli smrtijedi.

„Tehdy poprvé jsem viděla to, že už nejsem dítě. Svět kolem byl krutý a zlý, ale já mu čelila," svěřovala se skoro bezhlesně s pohledem stále přikovaným k obzoru. „Jenže i ty roky potom jsem byla dítě. Chodila jsem do školy, která mě chránila, jistě, jednou nebo dvakrát jsem bojovala, ale ve své podstatě jsem toho moc neudělala. Nelovila jsem viteály s Harrym, nepomáhala jim při ničem z toho. Jsem prostě obyčejná, vždycky jsem byla, jenže si všichni mysleli opak. Copak jsem jim to mohla rozmlouvat? Nechala jsem si namluvit dokonalost," ušklíbla se nad tím slovem, „a zapomněla na to, že jsem do skutečného světa ještě ani nevylezla."

Blaise ani nedutal, aby nepřerušil její vlákno myšlenek. Potřeboval znát víc. Zajímalo ho to, co Ginny skrývá pod svým temperamentem. Že je snad taky jen obětí světa. Že snad poprvé v životě klesla na úroveň pouhého smrtelníka. Nebyla nesmrtelná, nebyla Potterem.

„Myslela jsem si, jak nejsem skvělá, jenže být skvělá ve skutečném světě bolí. Nastěhovala jsem se k Harrymu, měla jsem práci, žila jsem si, jak jsem vždycky chtěla, byla jsem pořád dítě pod ochranou. Nikdy jsem se neosamostatnila," mluvila a nervózně si při tom zamnula prsty.

„Ale?" napověděl jí Blaise, když na chvíli zmlkla.

„Ale najednou se to nějak stalo všechno naráz. Uviděla jsem, že si s Harrym nerozumím, uviděla jsem, že jsem stejně jen pořád na někom závislá. Nakonec mě vykopli z práce, ano, Zabini, Weasleyovou vyhodili z postu střelkyně," zasmála se nevesele a trochu hořce.

„Během těch dní jsem byla nucena dospět. Ne do odvážného bojovníka ve válce, ale do obyčejné holky, co ztrácí rovnováhu," zasmála se už o trochu veseleji, ale stále docela zoufale. „Je to zoufalé," potvrdila si svoje myšlenky.

„Ne, to není. Na to je třeba jiný druh dospění. Ve válce můžou bojovat i děti, aniž by dospěli a pochopili všechno kolem. Svět je někdy mnohem krutější než jakákoliv válka. A to, že ztrácíš rovnováhu? Co na tom? K čemu by byla rovnováha, kdybys ji neuměla plně docenit?" mluvil.

Ginny k němu otočila hlavu a zadívala se na něj s překvapením a novým pochopením. Strašně ji bolel fakt, že jí Harry ani neodpověděl. Bolelo ji, že ztratila práci. Bolela ji i skutečnost, že je všechno, co znala a v čem žila, pryč. V Doupěti už to nikdy nebylo stejné, všechno se od té doby řítilo ještě hlouběji do temnoty. A ona si nepřišla dost odvážná na to, aby se z té temnoty dostala.

„Vítej ve skutečném světě," mávl rukou kolem Blaise a ušklíbl se. Ginny také.

„Pokud se mám takhle cítit ve skutečném světě, chci zase zpátky do Bradavic," povzdechla si.

Blaise chápavě přikývl a přisunul se blíž. Ginny neprotestovala. Blaise proto natáhl ruku a vedl zrzčin pohled od slunce až k obzoru, kam večer zapadne. Ginny to fascinovaně sledovala, aniž by chápala, co to má znamenat.

„Co to mělo být?" zeptala se zvědavě po chvíli, když Blaise nic neříkal a jen zíral dopředu. V Ginny se napínala zvědavost jako struna, tenhle pocit přehlušoval ty ostatní, a ona opět nabírala rovnováhu. Blaise se ale jen vědoucně ušklíbl, čímž ji dohnal snad k ještě větší zvědavosti. „No tak? Co to mělo být?" naléhala.

Blaise se znovu ušklíbl. „Nemám tušení," zasmál se. „Teď je to ale mnohem lepší, nebo ne?" pozvedl obočí opět s tím vědoucným výrazem.

Ginny se zamračila. „Jsi příšerný, takhle mě mást," založila si ruce na hrudníku, ve kterém měla ještě před malými okamžiky prázdnou díru. S podivným pocitem si uvědomila, že už tam není. Že už se necítí tak na dně, jak se cítila před chvilkou.

„Můj ty Merline, ty jsi geniální!" vyjekla najednou zrzka a vyskočila na nohy.

„No konečně si někdo všiml," zabručel nespokojeně Blaise, ale Ginny jeho protesty jen odmávla rukou.

„Jde se domů. Zvedej se, jdeme," zavelela vesele.

„Jako kam domů?" nechápal Blaise, protože Ginny střídala nálady hůř než ponožky.

„Kam asi? No k tobě. Oficiálně jsi mě ještě nevyhodil, takže tam stále bydlím. Snad jsi za mojí nepřítomnosti nakoupil zásoby zmrzliny a vyhnal z vany toho pavouka," povídala vesele.

Blaise zmateně mrkal a nedokázal pobrat situaci. Ginny, když si toho všimla, se zastavila a otočila se k němu.

„Vážně jsi mi tu hodně pomohl, stejně jako minule. A předtím taky," dodala překvapeně. Vlastně od doby, co jí ukradl taxík, začínala mnohem lépe snášet tyhle výkyvy nálad. Dokázala si v sobě lépe srovnat veškeré myšlenky i pocity a uměla se soustředit na udržení rovnováhy. Přesto ji to ale nepředělávalo jako předtím s Harrym. Neměla pocit, že se proti své vůli mění.

„Nevím, proč to děláš," začala znovu, „ale jsem moc ráda, že to stále zkoušíš. Asi," opravila se. „Jsi jediný člověk, co mě hledal, a když jsi mě našel, nenechal ses odradit špatnou náladou. Ještě nevím, co to všechno znamená nebo co si o tom myslím, ale jedno vím jistě. Je to fajn mít parťáka do života," usmála se na ohromeného Blaise.

„Takže než to zkazíš nějakou větou, pojďme se přenést domů, ať to tu zůstane bez hádky. Jako jediné místo, kde jsme se nepohádali," ušklíbla se a natáhla ruku.

„Hodláš mě přenést do mého vlastního bytu?" odsekl jí chlapec, ale stejně se pousmál. Ginny pokrčila rameny a švihla obočím.

„Když mě necháš."

Nenechal ji. Zachytil ji dřív, než se mohla stihnout přenést a přenesl je on. Nezapomněl po tom dopadu říct to, že byl první a vyhrál. A Ginny mu to dneska nebrala. O chvíli později si zase ona začala stěžovat na to, že v lednici není zmrzlina. Na to jí Blaise řekl, že zmrzlina tam není, protože ji Ginny všechnu snědla. Ginny na něj vyplázla jazyk. Skutečně hodnotná konverzace.

„Aspoň víno tu je," zhodnotila to.

„Jsi alkoholik," odsekl jí Blaise.

„Já? A kdo má takovou zásobu doma? Copak tohle je můj domov?" smála se.

„A není?" nechápal Blaise, ale stejně to myslel spíše jako legraci. Ginny se nad tím ale hluboce zamyslela. Když ji přenášel sem, říkala si, že je doma. Žila tu jen pár dní a stejně byla ochotná tomuhle bytu říkat domov? Nebo to bylo něčím jiným a byt v tom vůbec nehrál roli?

„Myslím," začala nejistě, až se na ni Blaise pochybovačně podíval, „že je," pověděla mu a nezapomněla připojit odzbrojující úsměv. „No tak, co večerní hra na politý gauč?" vytáhla jednu blbou náhodu z minulých dní, z níž si okamžitě udělali legraci, přitom mu luskla prsty před obličejem a rozešla se do druhé místnosti.

Blaise mohl jen zírat na to, jak se její zadek hýbe ze strany na stranu. Možná o kousíček víc, než bylo běžné. Hra na kočku a myš se začínala zvrhávat, najednou nabírala docela jiných rozměrů a bylo jen otázkou času, kdy se zase něco pokazí. A nebo také ne...

***

Kingsley netrpělivě přecházel po kanceláři a znepokojeně si mnul bradu. Čas od času zaklel. „Tak kde je?" zavolal na svoji asistentku lomeno sekretářku v jedné osobě. Naštvaně se zamračil, až mladičká dívka o krok ustoupila. Na tohle nebyla zvyklá, obvykle vídávala milého a klidného pana Pastorka, ministra hodného obdivu a respektu. Během posledních dní se z něj ale stal věčně nevrlý a chvílemi nebezpečný člověk.

„Nevím, pane ministře. Ještě nepřišel do práce," zamumlala dívka a vyběhla z kanceláře dřív, než se papíry rozlétly na všechny strany.

„Je to bystrozor, ne inspektor, aby si chodil, kdy se mu zachce!" rozkřikl se Kingsley po prázdné kanceláři. Pak otevřel dveře a tázavě se zadíval na sekretářku, co nestihla utéct.

„Vždyť je to Harry Potter," zašeptala bojácně a pokrčila rameny. Přece Vyvolený, ten si směl přijít o tři minuty později.

„No a co? Jednou je bystrozor, musí se naučit chodit včas. Strhněte mu prémie!" vyštěkl na dívku, co si okamžitě začala škrtat v papírech, co nesla v deskách.

„Ale pane ministře, vždyť je to Harry Potter," zašeptala znovu.

Kingsley po ní hodil takovým pohledem, že se skrčila a doslova v úkloně couvala pryč chodbou. „Je mi jedno, jak se jmenuje! Už tu měl deset minut být! Přiveďte mi Pottera!" křičel na celé atrium, kde se jeho křik rozléhal jako nikdy předtím.

Pár mužů zvedlo poplašeně hlavy od svých rozhovorů, tohle nečekali. Nějaká žena překvapením upustila tác s hrníčky, až se tříštění zařezávalo do uší jednotlivých pracovníků ministerstva. Jiné dvě dívky se zase přestaly bavit a zhrozeně zíraly na Kingsleyho, jak zcela rozběsněn odchází zpět do kanceláře. A kdesi v atriu se jakýsi starý muž zeptal svého syna, co to ten podivný pošuk chtěl. Několik lidí mělo odvahu se zasmát, dál ale nikdo nic nekomentoval.

Harry Potter se do kanceláře dostavil po úporném naléhání sekretářky pana Pastorka. Ne, že by tam jít nechtěl, spíše byl zvyklý přijít do své kanceláře, odložit si věci, podívat se, co se během jeho nepřítomnosti urodilo a až pak vyřizovat rozmary jiných lidí.

Když ale vešel do kanceláře Kingsleyho, prvně zblednul, když viděl nepořádek všude poházený po stole, pak zrudnul, když ho Kingsley přetáhl novinami po hlavě, a nakonec opět zblednul, když pochopil, co to Denní věštec otiskl.

„To jsou včerejší noviny!" zahřměl Kingsley, ale Harry neustoupil jako jiní lidé z ministerstva. Kingsley proto zavrčel, zvednul židli, co předtím převrátil a postavil ji zpět ke stolu na třech nohách, kdy není nutné rozebírat, kam ta jedna zmizela. Kingsleyho vztek pomalu opouštěl, a to bylo jedině dobře.

„A co já s tím? Nestihl jsem je přečíst," odsekl mu Harry a vyškubl mu noviny z ruky. Už od rána byl podrážděný a nesvůj. Nějak ho všechno štvalo a on netušil proč. Takhle špatnou náladu už dlouho neměl.

„Já taky ne, když jsem pořád běhal kolem toho vašeho případu s Parkinsonovou!" vyštěkl Kingsley neuvěřitelně naštvaně.

Harry přečetl titulek a pohlédl na fotku. Pak vykulil oči a zděsil se. „Jak to, že ti to nikdo neřekl? Proč se o tom nemluví?" křičel najednou i Vyvolený.

„Po válce přece odebírá Denního věštce jen minimum lidí a zbytek mu stejně nevěří," podotkl chytře Kingsley, co se začínal pomalu uklidňovat. „A neřekli mi to, protože byli mrtví. A Denní věštec to jako vždy zamlčel," rozvztekal se znovu.

Harry opět pohlédl na titulek Masakr v Azkabanu a pochopil, že tohle se jen tak nevyřeší. „A co se tedy stalo?" chtěl vědět, zatímco v rychlosti pročítal onen článek. Nečekal ale na Kingsleyho vysvětlení a začal si potichu přeříkávat slova článku.

„Dne patnáctého sedmý... To je včera!" vykřikl, ale pak hned četl dál, „se ve známé věznici Azkabanu našla těla dvou strážců. Jednomu z nich chyběla hůlka, kterou si nejspíše odnesl uprchlý Corban Yaxley!" vykřikl Harry opět tu část, co ho nejvíce zaujala.

„Nejspíše se mu v noci povedlo uprchnout ze své cely, a jelikož už před nimi nehlídají mozkomoři, kteří byli na příkaz ministra Kingsleyho Pastorka odvoláni... Oni to na tebe chtějí celé hodit?" nechápal chlapec, který přežil a obrátil na další stránku, neb na té první už byly jen dva obrázky těl strážců.

„...odvoláni, dostal se nepozorovaně k prvnímu z nich. Tomu ukradl hůlku a poté ho zabil. Druhý strážný nejspíše zaslechl hluk a přišel se podívat, načež ho čekal stejný osud jako jeho kolegu. Ze zbytků těl jsme nebyli schopni identifikovat jejich totožnost..." četl Harry a bezmyšlenkovitě obrátil zase na první stránku, kde byly fotografie těl. „Mají pravdu, z toho se to poznat nedá," zašklebil se Vyvolený zhnuseně.

„Jen čti dál," promluvil hrobovým hlasem Kingsley, který už seděl za stolem s hlavou v dlaních. Harry jeho postoj chápal jen z části, pak ale jeho oči doputovaly na další část článku.

„Mezi slušnými lidmi tedy chodí nejen uprchlí smrtijed a ti, co ještě nebyli dopadeni, ale i mozkomoři, kteří se rozptýlili po Británii. Z důvěryhodného zdroje máme, že jejich chytáním momentálně není nikdo pověřen. Znamená to snad konec kariéry prozatímního ministra Kingsleyho Pastorka?" dočetl a práskl novinami stejně jako Kingsley předtím.

„Zatracené mladé Holoubkové," pochopil, když se podíval na podpis dívky, která musela být učena přímo velkou hvězdou Denního věštce.

„A to není všechno, tohle jsou dnešní noviny," podal mu Kingsley další plátek, co by se dal již dávno označit za bulvární. Harry ho trochu nejistě přijal. Na titulní stránce nebyl žádný obrázek, z čehož jeho žaludek jásal radostí. Titulek už tak pozitivní nebyl.

„Chybějící článek? Vážně? Co jen to může být?" mumlal si pro sebe Harry jméno onoho článku, ale raději se rovnou přesunul ke čtení bez zbytečného filozofování.

„V neděli šestnáctého sedmý," pohledem zkontroloval kalendář, jestli jde skutečně o tento den, „došlo k přepočítávání vězňů po předešlém útoku. Všichni byli na svých místech, až na číslo devadesát sedm, které patřilo Antoninu Dolohovovi..." v tuto chvíli Harrymu pomalu odumíral hlas a četl už jen v tichosti.

...který mohl chybět již nějakou dobu. Jeho nepřítomnost nebyla hlášena, ale v záznamech posledních dní není zapsána ani jeho přítomnost. Lze se tedy domnívat, že v Azkabanu není již několik dní či týdnů. Spolu s jeho osobou zmizely i záznamy, které ho uvádějí jako doživotního vězně, možná proto na něj při kontrolách nikdo nepřišel. Důvěryhodný zdroj nám prozradil, že nezmizela pouze složka bezpečně ukryta v trezoru hlavního strážného, ke které má přístup pouze on. Jak se mohlo po tolika letech hned dvěma lidem povést útěk z Azkabanu není zatím zřejmé. Jistou spojitost ale vidíme v absenci mozkomorů, které dal ministr Kingsley Pastorek odvolat dne...

Dál už Harry nečetl. Tato část se shodovala s tou první o Pastorkovi. „Někdo tě tam parádně nesnáší," podotkl trefně Harry, až si Kingsley povzdechl. Už nějak neměl sílu se vztekat, což Harry bral jako znamení porážky.

„Ministr, kterému vyčítají jeho jediné rozhodnutí, a během jehož kariéry uprchnou dva nejnebezpečnější vězni, prostě nemůžu čekat dlouhé trvání funkce," povzdechl si poraženě a skoro zoufale. Harry v jeho hlase postřehl náznak bolesti. Kingsley práci skutečně miloval, jako zodpovědný člověk vše dělal s přehledem, a Harry mu za to byl neskutečně vděčný. Také se mohlo stát, že by ta práce připadla jemu.

„Jak se ale mohli dostat ven?" nechápal Vyvolený.

Kingsley praštil rukou do stolu. „Ale proč? Podle Denního věštce je teď Azkaban skoro pokojíčkem pro hosty, jak mi neustále předhazují mozkomory. No dobrá, tak je teď nikdo nehledá, to měl na starosti John," vykřikoval Kingsley naštvaně, Harry se ale zarazil.

Jistě, John teď nemohl hledat mozkomory, protože hlídal Pansy. Promerlina, Pansy! Harrymu v tu chvíli došlo něco, co by snad nikdy nečekal. Proč se jen chtěl Dolohov dostat nepozorovaně ven a neudělat u toho takový nepořádek jako Yaxley? Jak mu to tehdy Pansy říkala? Postarala jsem se to. To říkala u Andromedy. U Nevilla ve skleníku se to dozvěděl prvně. Jak jen to bylo? Já bych zas neměl dost odvahy trefit Dolohova kletbou do zad, to říkal Neville. Pansy se tehdy lehce zasmála, aspoň ten zvuk si pamatoval. Ani na tu smrtící kletbu jsem se nevzmohla.

„Parkinsonová," vydechl Harry vyděšeně.

Kingsley nechápavě zvedl hlavu, ale Harry se nezdržoval přílišným vysvětlováním. V rychlosti ze sebe vychrlil cosi, co mohlo a nemuselo nic znamenat. „V bitvě o Bradavice Pansy trefila Dolohova, který se kvůli tomu dostal do Azkabanu. Nestihl utéct bystrozorům, protože ho ona trefila, chápeš? A ve chvíli, kdy je nejspíše venku z Azkabanu, přijde Pansy záhadný balíček," už si ani neuvědomoval, že jí říká křestním jménem, jak mu to začínalo všechno docházet.

„Stejně jako tehdy Bodemu k Mungovi. Stejný styl, balíček, květina, smrt! Kdyby ten balíček tehdy posílal Dolohov, sedělo by to i do techniky vraždy. A Dolohov měl skutečný motiv, dva roky v Azkabanu a předešlou nenávist za zradu. Merline, Dolohov musel poslat ten balíček!" vykřikl, jako by si to prvně uvědomil až teď.

Kingsley ale vyskočil na nohy a chtěl něco říct, Harry na to ale nečekal. Vytáhl hůlku a okamžitě se přemístil před byt Pansy Parkinsonové. Našel to, čeho se obával. Dveře byly dokořán, to už mu nahánělo hrůzu předem.

Vběhl dovnitř a okamžitě použil štít. Stihl to jen tak tak, než mu do něj dopadla jakási kletba, jejíž účinek neznal. A to nikdy neznamenalo nic dobrého. Neměl čas rozhlédnout se kolem, ale poslední, co viděl, byl muž, jak mizí pryč. Harry si všiml, že měl na hlavě cosi, pod čím nebyly vidět vlasy ani obličej, možná smrtijedská maska, napadlo ho.

„Parkinsonová!" zaměřil se na to nejdůležitější. Nikde ji neviděl. Ani Johna. Dovolil si otočku, aby se rozhlédl. To konečně našel Johna, tedy spíše jeho bezvládné tělo. Nebyl mrtvý, protože dýchal, ale nejspíše omráčený. Na půl cesty do kuchyně ležel, před stolkem, za kterým by se jistě dalo schovat. Někdo vychytralý by si z něj tak mohl udělat štít. A Harry už tušil, kdo by se to tam mohl schovávat.

„Pansy!" vykřikl znovu a doběhl za stolek. Rychle se sklonil, aby ho kletba, co Pansy vyslala, minula. Bylo to o vlásek.

„Ještě krok a umřeš!" postavila se proti němu Pansy s napřaženou hůlkou. Harry pochopil, opět myslela lépe a pochopila, že mohlo jít o mnoholičný lektvar.

„Ve skleníku Nevilla jsi říkala, že bys neměla odvahu useknout Naginimu hlavu, ale odvahu na kletbu do zad Dolohova jsi měla," vyhrkl první věc, co ho napadla. Pansy úlevně vydechla a sklopila hůlku. Harry si ji až teď pořádně prohlédl. Na čele měla šrám, co se přímo shodoval s rohem stolu, kde dokonce ještě byla krev, mnula si zápěstí a ramena měla svěšená únavou.

„A pak jsme využili pohostinství McGonagallový," potvrdila svoji totožnost dívka tiše a skoro slabě, pokud tak vůbec mohla znít.

Harry sklopil hůlku a na nic nečekal. Okamžitě zkrátil tu vzdálenost mezi nimi a objal dívku, jak jen mohl. Pansy se nebránila a objala ho zpět.

„V pořádku?" šeptal chlapec, zatímco Pansy přikyvovala.

„Jsem jen vyděšená. To jsi měl vidět," odtáhla se Pansy zděšeně. „Na návštěvu přišla Changová a já ji tu chtěla zdržet kvůli Dawlishovi," prudce se nadechla a s tím jménem si přitáhla zápěstí k hrudníku. Harry jí ho vzal něžně do dlaní a podíval se, jestli tam má něco zlomené.

„Tohle ti udělal Dawlish?" nechápal a trochu pochybovačně přivíral oči nad modřinou, co se táhla přes celou jeho délku.

„Nevěříš mi to, že jo?" vzdychla si poraženě. Přesně to, čeho se obávala. Dawlish byl po tom všem stále bystrozor, zatímco ona bývalá smrtijedka.

„Ale ano, věřím ti to, samozřejmě, že ano," ujišťoval ji Harry spěšně. „Dawlishovo chování je sice příkladné, ale jeho minulost říká něco jiného," ujistil ji, zatímco dívka se skoro rozbrečela úlevou.

„Když Changová odešla, chtěl mě zase vyslýchat. Už mi chystal veritesérum," vzdychla si, když Harry vykulil oči, pustil její ruku a přešel k Dawlishovi. „Co to děláš?" nechápala, když mu Harry prohlédl kapsy u saka.

„Hledám důkazy," ušklíbl se a vytáhl lahvičku s bezbarvou tekutinou.

Pansy bolestně zavřela oči. „Může ho nosit, to není zakázané, vždyť je bystrozor, tohle nic nedokáže. Lidé jako on se ze všeho vylžou," povzdechla si.

Harry si prudce stoupl a opět přešel k dívce. „Ten už se k tobě ani nepřiblíží, o to už se postarám," slíbil jí tvrdě a neoblomně. Už žádné kompromisy s Kingsleym, Dawlish se už k Pansy nepřiblíží ani na krůček.

„Byl to Dolohov, celou tu dobu to byl on. Poslal balíček jako tehdy k Mungovi a měl i motiv. Uprchl z Azkabanu," ukázal na Denního věštce, co od včerejšího dne ležel neotevřený na stole. Pansy ho tehdy kvůli Dawlishovi otevřít nestihla.

„Cože?" nechápala dívka, neb jí to stále nedávalo smysl.

„Utekl a při tom si řekl, že se pomstí. Jenže to nevyšlo, teď by na něj mohli přijít, proto se tě chtěl aspoň zbavit," domýšlel si Harry zbytky skutečností, k čemuž neměl ani jeden podložený důkaz.

Pansy roztřeseně polkla a posadila se beze slova na židli. Chvíli konsternovaně zírala před sebe, než znovu vstala a začala přecházet kolem. Trochu připomínala naštvaného Kingsleyho. „Takže mě přišel zabít ten, koho jsem dostala do Azkabanu?" ujišťovala se.

„Pravděpodobně ano. Dávalo by to smysl," přistoupil k ní a Pansy jako tehdy v domě také udělala krůček k němu. Hleděli si teď přímo do očí, jejich těla byla sotva pár centimetrů od sebe. Pansy to nevydržela jako první a s jediným slovem díků, o kterém si Harry nemyslel, že by ho kdy z úst této zmijozelky slyšel, ho znovu objala. „Dává to smysl," zopakoval Harry tišeji, zatímco ji objímal.

„Právě že až moc," vydechla přebytečný vzduch dívka. „Ten, kdo omráčil Dawlishe, nebyl Dolohov," zašeptala něco, čemu sama nemohla uvěřit. „Myslím, že měl jinou postavu," namítala.

„Je to přes dva roky. Jak moc jsi ho znala?" vyptával se trochu skepticky Harry.

„Já nevím. Já prostě nevím," roztřeseně se nadechla.

Harry na ni nenaléhal. V dalších hodinách se toho zase odehraje až příliš, teď si mohl dovolit dát jí chvíli prostor. Potřebovala ho. Proto ji jen objímal a čekal, dokud se neuklidní. Něco mu ale říkalo, že tak jednoduché to nebude. Pansy totiž mívala obvykle pravdu.

Ahojky,

tak toto jsem chtěla vydat ještě dneska, právě jsem to dopsala a říkám si... Je to pochopitelné?

Mně osobně se ten zvrat moc líbí, hlavně s tím koncem... :D Tak co myslíte? Stojí za tím celou dobu Dolohov nebo ne? :D A jak to bude dál? A co Yaxley? A Kingsley?

Opět tu mám víc otázek než odpovědí, proto nebudu napínat a hned zítra napíšu další část.

Vaše,

Queen of story