„Proč se přemisťuje o půlnoci? Vždyť je to hovadina největších rozměrů," vztekala se Pansy, zatímco se prodírala houštím za slabého svitu své hůlky. Konečně směla kouzlit. Harry totiž zastával názor, se kterým se také netajil, že teď už je stejně jedno, kdo se dozví, kde Pansy je. A Pansy s ním tak nějak souhlasila.

„Prostě se to tak dělá, je to úřední postup," zavrtěl hlavou Harry a odhrnul Pansy z cesty větev.

„Cestu si snad umím najít sama," odsekla mu, ale volným prostorem prošla. Nezapomněla však větvičkou trhnout, aby Harryho švihla přes nohy.

„Milá jako vždy," odsekl jí Vyvolený, zatímco vztekle procházel temným hvozdem. „Proč já se vůbec snažím? Vždyť i Goldstein říkal, že by se měla vymyslet nějaká cena pro lidi, co dělají dobré skutky. A ta první by byla pro tvého vraha," ušklíbal se a už cestu pro Pansy neodhrnoval. Dívka se tak musela spolehnout na sebe. Jako vždycky.

„Jistě, když to říkal i Goldstein, prostě to musí být pravda," odsekávala mu, aniž by tušila, proč je tak strašně nevrlá.

„Co to vůbec mělo v posledních dnech být? Goldstein, Larsonová, Daren a Eliza," vypočítával všechny, co to s Pansy zkusili, ale nepochodili.

„Prostě to nezvládli," odsekla mu dívka nakvašeně. „To vaše ministerstvo je neschopné celé, Pastorek je všech idiotů král, Goldstein i Larsonová snad nemůžou mít složené ani NKÚ, neb jsou příliš hloupí, aby na to trefili do učebny, a o té vaší neschopnosti taktiky snad ani nemluvím," vrtěla hlavou a neustále pokračovala ve výčtu dalších faktů, co by Harryho měly trápit.

„Zatímco ty jsi nejchytřejší člověk na světě," odsekl jí Harry naštvaně a pocítil prudkou potřebu oplatit jí švihnutí větví.

„Aspoň to uznáš," pronesla zcela vážně Pansy.

„Parkinsonová, říká ti něco ironie?"

„Parkinsonová?" zeptal se znovu, když dívka neodpovídala. Opět mu neodpověděl jediný hlas. Harry se zděšeně otočil, ale Pansy tam nestála. „Pansy!" začal se otáčet na všechny strany.

„Uklidni se, sakra," odsekla mu dívka, když vycházela zpoza keře. „Tamto mě skoro pohltilo, kdybych otevřela pusu, asi by mě to sežralo zaživa. Horší než Ďáblovo osidlo," vrtěla hlavou a setřásala ze sebe jakési kousky listí, jehličí, bahna a jiného humusu.

„Tohle už mi nedělej," nařizoval jí Vyvolený, načež se Pansy musela ušklíbnout jeho paranoie.

„Neměla bych se strachovat já? Jsem uprostřed lesa na jakési bystrozorské akci, kde jsem snad nikdy v životě být nechtěla, a pokud se něco pokazí, dostanu se do první linie. Do háje, copak jsem nebelvír, abych riskovala život v první řadě?" mumlala si pro sebe, zatímco poslušně ťapala v Harryho stopách.

„Jistě, vaše místo je pěkně neutrálně v pohodlí, pro nikoho byste nejradši nehnuli ani prstem," přidal se k ní chlapec, který sice přežil Avadu, ale Pansy už určitě nedá.

„Během bitvy o Bradavice jsem prstem hnula a podívej, kam mě to dostalo. Kdybych seděla jako slušná zmijozelka ve sklepení, nikdy bych tu teď nemusela být," povzdechla si dívka a zarytě hleděla vpřed. Štvalo ji to. Všechno.

„Ale ty jsi prostě musela zase všechno zkazit," souhlasil s ní Harry, najednou se ale zarazil, zastavil se na místě a ve tmě nahmátl Pansynu ruku, aby jí zabránil pokračovat v cestě. Nechtěně jí tak zmáčkl modřinu po nedávném útoku Dawlishe.

„Čistý," zamumlal si pro sebe po chvíli, když pochopil, že to bylo jen zašustění listů. Možná byl skutečně paranoidní. Byl kdesi uprostřed Británie, nejspíše ve Skotsku, a hledal dva lidi, co mohli být kdekoliv. Kingsley sice říkal, že někde poblíž jsou, ale Harry nevěřil tomu, že je dnes najdou.

„V pohodě?" zeptal se Pansy, když si uvědomil, že dívka celé tři minuty na nic a na nikoho nenadávala. Okamžitě pustil její ruku a omluvně se směrem k ní pousmál. „No jo, zapomněl jsem," pokrčil rameny.

„Omlouvat se nemusíš," odsekla mu Pansy. „Už jsem zvyklá na horší bolest," dodala trochu tišeji. Nervózně zatěkala pohledem po lese, aby se na Harryho nemusela dívat. Tedy na Pottera, aby byla přesnější. Byl to přece Potter, žádný Harry. Možná ji zachránil, ale to bylo tak všechno. Měl v popisu existence zachraňovat svět a tudíž i ji.

„Dawlish by si měl dávat pozor," zamumlal naštvaně Harry.

„Ten? Vždyť ten se ze všeho vylže. Nebyl smrtijedem, prý byl pod kletbami, nakonec mu uvěřili. Do háje, vždyť šéfuje bystrozorům. Copak to nic neznamená?" vzdychla si dívka.

„Co to jako znamená?" nechápal chlapec, zatímco vyrazil na další postup terénem k okraji lesa, co v dálce zahlédl. Nebyla tam taková tma, proto se snad někde tam bude nacházet ona louka, kam měli zabodnout jejich vlaječku pro označení stanoviště.

„Znamená to jen to, že společnost doteď neumí naložit s faktem, že někdo je prostě prohnilý a nepotřebuje na to znamení. Nikdo z nás ho neměl, a přesto jsme nedělali pěkné věci," pokrčila rameny.

„Mluvíš o něčem konkrétním?"

Pansy se temně zasmála. Její alt nyní nezněl vesele a pobaveně ani trpce a hořce, teď zněl děsivě a trochu bolestně. „Mám být konkrétní? Říct, že jsem tě chtěla vydat Jemu, snad nestačí?"

Harry chvíli zpracovával ona slova. Potřeboval je pobrat do hlavy, aby pochopil, jak to doopravdy myslela. Jistě ne tak snadně, jak to znělo. Vždyť to byla Parkinsonová a ta svých činů nelituje, nebo snad ano?

„Je to fakt, co nic nezmění. Prostě jsem ta slova jednou řekla," krčila rameny a kousala se do rtu. „Říkala jsem ti, že strach je jako kletba, možná i horší. Děsilo mě to, do teď mě to děsí. Děsí mě možnost, že by ses nevrátil z... Tamtoho místa. Kde to vůbec je?" vyptávala se. Noc jako by jí rozvázala jazyk a ona mluvila a mluvila, aniž by se mohla zastavit.

„King's Cross. To nádraží. Nic víc, nic míň. King's Cross a Brumbál," pousmál se Harry té vzpomínce. Pansy se ale nedokázala usmívat. Ne v debatě o tom, co bude po životě.

„Brumbál soudí naše činy?" zavřela oči samým děsem. Honem rychle je však otevřela, aby nenarazila do stromu. To už ale nehrozilo, došli na samý okraj lesa. Před jejím pohledem se teď rozprostírala pláň, po které by nešla ani za světla. Všudypřítomní komáři prozrazovali hladinu vody, vlastně Pansy napadl jediný pojem pro toto místo. Mokřady. Možná blata nebo bažiny.

„Nemyslím si, že je soudí," zamumlal Harry s pohledem upřeným na blata před ním. „Tady je to místo," ukázal k jednomu stromu, kde se mohli pohodlně schovat, aby nebyli vidět. Vlastně to bylo místo s perfektním přehledem. Dolohov nebo Yaxley si jistě řeknou, že do mokřadů nikdo nepůjde, a oni na ně výborně uvidí, zatímco nebudou spatřeni.

„Co si ještě pamatuješ?" vyzvídala dívka ztěžka.

Harry se zamyslel. Co si ze svého výletu na druhou stranu ještě pamatoval? Kousal se zevnitř do tváře, věděl, co ještě viděl, ale nějak nemohl přijít na to, jestli to chce Pansy říkat. Nevypadala vyrovnaně, ne s touhle skutečností, nemohl jí přiložil ještě kousíček. Nemohl jí říct o duši Voldemorta.

„Nic, prostě jsem se vrátil," krčil rameny, ale Pansy zavrtěla hlavou, zatímco si sedala ke kmeni. Opřela se o něj zády a kolena si objala rukama. Harrymu v tu chvíli přišla skoro bezbranná. Až na to, že to byla Parkinsonová.

„Nenapadlo tě někdy, že když ses jednou odtamtud vrátil, že už tě Brumbál možná nepustí dál? Že máme jen jednu možnost volby? Jako duchové," dodala a vzhlédla k němu, zatímco si sedal vedle ní. „Žil bys tu navěky a navěky, zatímco bychom my umírali," rozváděla svoji teorii.

„Pokud jde o to, abych se cítil příšerně, daří se ti to skvěle," odsekl jí vztekle. „Myslíš, že mě to nikdy nenapadlo? Že jsem si nikdy neřekl, že už jsem bojoval se smrtí tak dlouho, že mě možná nevezme k sobě?" odsekával jednotlivá slova vztekleji a vztekleji.

„Není to přece to, po čem On tolik toužil? Copak by se nestačilo jenom vrátit a pak nikdy neodejít?" zasmála se své hlouposti.

„Možná po tom toužil, ale podle mě nevěděl, co to skutečně znamená. Co znamená smrt."

„A ty to snad víš?" vyptávala se dívka už trochu méně vážně. Nějak měla pocit, že se nesmí zabořit do takové konverzace moc hluboko. Nikdy by se totiž nevyhrabala zpět. Noc jí možná rozvazovala jazyk, ale nezatemňovala mozek. Tohle nemohla. Bála se a to, čeho se bojíme, nechceme příliš rozebírat.

„Setkal jsem se s ní vícekrát než kdokoliv jiný, myslím, že už bych měl něco vědět," ušklíbl se. „Předpověděla mi to přece věštba, že přežiju Avadu už jako mimino," smál se celé události skoro zoufale.

„Já vím, chlapec narozen koncem července, má matka se z toho mohla zbláznit," prohodila Pansy lehce, ale pak se zarazila nad tím, co to pronesla. I Harry se podivil.

„Tvá matka? Proč zrovna ona?" nechápal. Pansy si zhluboka vydechla a zadívala se opět do mokřadů. Pak se natiskla víc ke stromu a přitáhla si nohy těsněji k sobě. Byla jí příšerná zima. Nejen z chladného počasí, ale i ze samotné konverzace.

„Narodila jsem se šestého srpna. S šestidenním zpožděním, na kterém má matka usilovně pracovala několika lektvary denně," povídala. „Není to příliš pěkná historie, stále můžeš couvnout," nabízela mu snad jako záchranu pro sebe.

„Parkinsonová, nevím, o co se snažíš, ale vytahovat z tebe tajemství je moje práce. A svým způsobem..." odmlčel se a také se zadíval do dálky, „mě to fascinuje. Od první chvíle mě to zajímalo, jsi prostě zatraceně tajemná a já mám v povaze hledat klíč k tajemstvím," ušklíbal se.

Pansy neměla slov. Tváře jí nabraly růžovější odstín a ona se musela víc zachumlat do pláště, neb jí tělem projelo mrazení. „Není to pěkné," zkusila to znovu, snad jako by se snažila před tím zjištěním ochránit spíše jeho než sebe.

Harry toho ale nedbal. „Když tady umřeš, nikdy se to nedozvím, tak to koukej vyklopit," použil její metodu nulového soucitu. Pansy bolestně zaklonila hlavu a zasmála se.

„Učíš se rychle," poznamenala veseleji. Pak ale zvážněla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Otočila se tak, aby se dívala Harrymu přímo do očí. „Mojí matce naplánovali porod na stejný den jako té tvojí," vyzradila, a pak pevně zavřela oči a opět se schoulila více do sebe.

„Tehdy už byla známá věštba a když se přiblížil ten den, má matka si sehnala velice ošklivé lektvary pro prodloužení těhotenství. Bylo to absurdní, neb předtím se snažila všechno urychlit, abych to stihla aspoň do třicátého," mumlala bolestně.

„Počkej, ale v té věštbě byl zmíněn chlapec," vrtěl hlavou Harry, už tak si ale uvědomoval, že sedí k Pansy možná příliš blízko. Skoro se dotýkali boky i rameny, ale on neměl chuť se odsunout. Neměl se k tomu udělat ten pohyb.

„U Munga to nebyli schopni poznat. A v ten den, co byl posledním červencovým, jsem se začala drát na svět," promluvila opět dívka. „Tehdy mé matce pomohl Zabini starší, myslím, že dva dny na to zemřel," zasmála se té ironii, „a temným kouzlem všechno pozastavil. Není to kouzlo, co je v osnovách na léčitele, to mi věř," mumlala bolestně.

„Mé matce se to nakonec podařilo udržet až do šestého, kdy bylo jisté, že bude v bezpečí. Musím říct, že tehdy to bylo poprvé, co byla nějaká čistokrevná rodina šťastná, že se narodila holka místo kluka," zakončila s úšklebkem, ale stejně jí srdce svírala ledová ruka strachu i vzpomínek na matku, co jí to vše vypověděla během války.

„Takže ty..."

„Ne, stejně jsem do té věštby nikdy nespadala, byla to jen přehnaná paranoia. Kdyby to ale matka nezastavila a já byla skutečně chlapcem, kdo ví, jak by dnes svět vypadal. Myslím, že by se tu stále proháněl beznosý šílenec s nutkáním vraždit lidi na potkání. A já bych asi stála po jeho boku," vložila si hlavu do dlaní, aby neviděl její výraz. Nebrečela, jen nechtěla nic vidět.

„To ještě není tak strašný," prohlásil Vyvolený a Pansy nechápavě vzhlédla k culícímu se chlapci. „Stát po jeho boku vědomě je ještě poměrně dobrý, já měl jeho duši v sobě," pokračoval, až se Pansy musela zašklebit.

„Je mi to jasný, v životních příbězích tě nikdo nepředežene, Harry," zasmála se už trochu uvolněněji. Harry překvapeně zamrkal. I Pansy pochopila, co to právě řekla. „Teda Pottere, jo, Pottere," opravila se spěšně, ale Harry nad tím mávl rukou.

„Jsme přece parťáci, aspoň teď. Harry," nabídl jí ruku jako při seznamování. Pansy chvíli váhala, pak ale svolila a ruku přijala.

„Pansy," zasekla jméno do toho, co mezi sebou měli. Tím přeházela snad veškeré dění, co se mezi nimi zatím stalo. Jedno jméno změnilo vše.

***

Jak se postupně rozednívalo, Pansy s Harrym mluvili o nepodstatných věcech. Řešili třeba roky v Bradavicích, jejich chvíle z pohledu toho druhého a Pansy se tak dozvídala nejedno dobrodružství, co Harry se svými přáteli zažil a o nichž se mlčelo. Třeba o tom, jak doopravdy přišel o rozum Lockhart.

„Takže našeho šampióna v honu ega nedostala k Mungovi Parkinsonová," bavil se Harry.

„Abych nedostala k Mungovi tebe," odsekla mu dívka.

„Ani bych se nedivil, vždyť už teď se to na mě podepisuje," mračil se.

„To vidím. Tak třeba jsi přišel na pomoc smrtijedskému parchantovi nebo to, že jsi podezíral Nevilla," ušklíbala se Pansy, zatímco jí ale postupně docházelo, že na tom všem možná něco bude. Že se možná doopravdy tak snažil, že kvůli ní obvinil svého přítele, dostal se do přestřelky, tedy spíše jejího konce, a teď seděl v lese na lovu smrtijedů, co je dokonce mohou dostat. Dělal toho pro ni fakt hodně, a to už ani nebyla jeho případem.

„Je to práce," stál si za svým Harry.

„Proč ti ji ale chtěl Pastorek vzít?" založila si ruce na hrudi dívka a přemýšlela.

„Ve zprávě to uvedl jako osobní angažování. Že bych byl snad zaujatý či co," vrtěl hlavou. A přitom šlo jenom o práci. Pansy možná teď byla takovou důležitější prací, ale stále šlo především o práci.

„Jistě, to přece není osobní angažování, že jsi vběhl do bytu jako smyslů zbavený," bavila se na jeho účet.

„No, nevím, kdo si četl kroniku, kterou nemůže vystát, před Darenem a dohnal ho až k slzám," ušklíbal se Harry, zatímco Pansy krabatila obočí a lehounce růžověla. Samozřejmě, že o nic nešlo, to přece ne. Vždyť to, že chtěla Vyvoleného bylo přece přirozené, když chtěla přežít. S nikým jiným by to nezvládla.

„Počkej," zarazila se najednou, „on fakt brečel?" zeptala se potěšeně.

„Kingsley říkal..." spustil Harry vesele a převyprávěl jí v rychlosti to, co se dozvěděl z postupných informací.

„Tak to vidíš, jak jsou ty vaše testy psychické zdatnosti k ničemu, když stačilo pár hodin s mou drahou tetičkou, a on byl na pokraji zhroucení."

„Kéž by na pokraji," zamumlal Harry, načež se Pansy zvonivě rozesmála, až se její hlas nesl lesem i mokřady. Harry ji okřikl, aby byla zticha, sám se ale královsky bavil. Její smích byl jako tisíce tónů poskládaných do melodie altem zpívané od nejlepšího zpěváka Británie. Snad ještě lépe.

„O čem vůbec ty testy na bystrozora jsou?" vyptávala se Pansy zvědavě.

„Ale copak, přemýšlíš, že by sis taky udělala kurz?" vysmíval se jí.

„Tak zaprvé, já bych ho prošla mnohem lépe než někteří z vás. A za druhé, už jsi viděl někoho s příjmením Parkinson dělat bystrozora? To by bylo tedy dokonalé, kdybych přišla chránit a jako první bych řekla, že se jmenuji Parkinsonová a ve válce moje rodina nejspíše mučila jejich rodiče či děti. Ano, úplně vidím, jak se ke mně hrnou."

„Jsi očištěná, nikdy jsi smrtijedka nebyla, proč potom nehodit minulost za hlavu?" nechápal Harry, který za poslední dny pochopil mnohem více než za předchozí roky.

„Protože tak to nefunguje, chápeš? Pastorek mi dával všechno sežrat poměrně dost, vždyť jsi to viděl, a to je jedním z těch lepších. Co potom ten zbytek? Dawlish?" krčila rameny.

„Všichni udělali chyby, kdo ne?" ptal se jí zcela vážně Harry. Pansy ale naklonila hlavu na stranu a zamyslela se.

„Myslím, že ty jich na svém kontě mít mnoho nebudeš. A Pastorek také ne," vzpomněla si na jeho slavné roky, kdy neudělal jedinou chybu. „Kdyby mu poslední dobou nedocházela trpělivost, jistě by neměl chybu. Všemi milován pro svoji dokonalost," ušklíbala se dívka.

„Upřímně, jsem rád, že jsi mu maličko pocuchala nervy. Začínal nám na tom ministerském postu pohodlnět," smál se Vyvolený, zatímco Pansy se divila tomu, jak je tu uvolněný. Jako by byl na hony vzdálený tomu slavnému Harrymu Potterovi, co vždy zvítězí a jeho jméno má ve světě skutečnou váhu.

„Není to jen mnou. Poslední dobou ztrácí trochu půdu pod nohama," narážela na onen incident s mozkomory. Harry ale pokrčil rameny s tím, že mozkomoři tu prostě jsou a pár jich kdesi v Anglii je.

„Všichni se je snaží dostihnout a jejich počty se zmenšují, ale stejně nějací zbydou. Teď se do toho ale pustí Denní věštec se vší parádou, už kvůli tomu útěku," kýval hlavou. Pansy nemohla než souhlasit.

„Je to divné," začala po chvíli ticha dívka.

„Co je divné?" nechápal Harry.

Pansy se zamyslela. „Ta postava u mě doma, to nebyl Dolohov. Teď jsem si jistá mnohem víc než předtím. Nemyslím si, že by mu to stálo za to. Jistě, možná měl podle vás ten váš slavný motiv, ale já ho znám. Pokusil by se utéct, aby se vyhnul spravedlnosti, což se příliš neslučuje s přilákáním pozornosti na mě, tebe, ministra a tak. Proč by to dělal?" nechápala.

„Motiv měl," začínal se hádat Harry, ale Pansy ho přerušila okamžitě.

„A pak tu jsou ti mozkomoři. Denní věštec je možná plátek, ale vždycky za ním někdo stál. Ať už Holoubková, Malfoy nebo Umbridgeová, vždycky jim někdo říkal, co mají psát. Kdo to potom dělá teď?" rozváděla svoji teorii.

„Nevím, Denního věštce má pod palcem ministerstvo," nechápal, kam tím míří.

„Jde o to, že Pastorek by si mohl snadno zařídit lepší články, jen by to chtělo trochu lstivosti a vychytralosti, což nebelvír jako on nejspíše nezná. No, netvař se tak, ty jsi stejný," obvinila ho hned, „já ale myslím to, že to očividně neudělal. Někdo proti němu ale jde, když se všude neustále vytahují ti mozkomoři," přemýšlela.

„Jenže kdo by to byl?" vrtěl hlavou Harry. Pansy pokrčila rameny.

„Jak to můžu vědět? Copak jsem na ministerstvu za ty dva roky byla nějak často? Na rozdíl od někoho?" rýpla si do něj, čímž započala další válku.

Jenže jistá myšlenka nedala Harrymu pokoj ani ve chvíli, co se vydávali na průzkum kolem mokřadů. Kingsley mu dal pomocí tajného bystrozorského signálu, co pracoval jen o trochu hůře než Hermioniny mince v pátém ročníku, že tamto místo je vysoce pravděpodobné kvůli nedostupnosti terénu, což Dolohov nebo Yaxley jistě ví. I tak ale Vyvoleného cosi sžíralo.

Nebyl to pocit, že ho někdo sleduje ani to, že se podezřele často přistihl při zamyšleném zírání přímo na zmijozelku, co mu dělala doprovod, ale byly to myšlenky na Kingsleyho a mozkomory. Pansy totiž mívala pravdu, mohla ji mít snad i teď, že by se Kingsleyho někdo pokoušel dostat z funkce? Jenže kdo? A proč? To byly otázky, na něž teď neznal odpověď. A mohl jenom doufat, že se ho to netkne. Jak už ale osud znal, jistě mu do cesty přihraje další náhodu, co se zvrhne spíš v tu nehodu.

A Pansyna slova, že postava nebyl Dolohov, mu také nedávala spát. Musíme ho chytit, uvědomil si, a zeptat se ho. Klidně i pod veritasérem, jen když to zajistí správné odpovědi ohledně případu Pansy Parkinsonové. Kam až byl Harry ochoten zajít, to byla jen otázka času...

Ahojky,

tak tady je opět menší poznávání duše Pansy, což miluju :D Přidává se nám tu tedy otázka, zda to byl Dolohov, či ne, a to, co se děje u Kingsleyho, v Denním věštci a s mozkomory. 

Hlavní otázkou však stále zůstává, kdo chtěl zabít Pansy už podruhé? :D Ta holka je vážně nesnesitelná, ale až takhle... :D

No a co příště? Tak příště se můžete těšit na trochu větší sondu do života jiných obyvatel kouzelnického světa, které jsem poslední dobou zanedbávala :D Jistě víte, o které blonďaté a egoistické pako jde stejně jako o jeho milou skoroženu... :D :D

A jako poslední tu mám myšlenku Harryho konce, kterou jsem plně rozvedla v jednodílovce Stejně jako vždycky, takže pokud vám náhodou unikla, rozhodně doporučuju tuto temnou jednohubku zkusit :D Bez reklamy bych to prostě nebyla já :D

Vaše,
Queen of story