Pansy si vesele pobrukovala jakousi melodii, čímž den předtím štvala Goldsteine, Darena, Laru i Elizu. Vlastně by bylo snadnější spočítat ty, koho tím nenaštvala. Vždyť i Vyvolený z ní měl nervy v háji.

„Tak dost, tohle trpět nebudu," ozval se z křesla John. Muž kolem třiceti s krátkými hnědými vlasy a poměrně milýma očima klidně postavil šálek se zbytkem čaje na podšálek a rázně vstal. John býval zlatíčko ministerstva i bystrozorského odboru, ale pro své protivníky byl jako bomba hnojůvka vhozená do lektvaru lásky. A pokud si neumíte představit tuto příslušnou reakci, Johna byste potkat skutečně nechtěli.

„A copak, pane Dawlishi?" zeptala se Pansy až tak přehnaně mile, že by si všichni rozumní lidé ustoupili o dva kroky vzad a začali přemýšlet, kudy utéct nejlépe. Když vám totiž Pansy mile povídá, rozhodně z toho nekouká nic dobrého.

„Na mě tohle neplatí. Nezapomeň, že jsme se již mnohokrát setkali. Ještě za starého režimu," přešel k ní výhružně a v ruce jemně pohupoval hůlku. Jeho postoj by se dal popsat jako drsný a jeho výraz jako čistě lhostejný.

„Jistě, oba na stejné straně, vzpomínám si," usmála se Pansy mile a zamrkala jako panenka. Vzpomínala si na Johna Dawlishe, takového panáka pod mnoha kletbami. Nikdy nepochopila, jak se mu povedlo zůstat ve funkci bystrozora, i s tím, co všechno kdy udělal. Jistě, byl pod kletbou, jenže kam sahá kletba a kde začíná vědomí? Pansy mu už od pohledu nevěřila a nehodlala s tím začínat. Harry s Ronem možná tvrdili, že Dawlish je neškodný, ale Pansy si nebyla jistá.

„Parkinsonová, nebudu se opakovat. Ty mi nebudeš dělat problémy. Harryho sis mohla omotat kolem prstu, jak jsi chtěla, protože je měkký a necvičený proti ženským zbraním, hlavně těm tvým, ale se mnou si zahrávat nebudeš. Rozumíš?" zavrčel na ni a Pansy se zprudka nadechla.

Jaké bylo její překvapení, když se břichem dotkla špičky hůlky, co proti ní Dawlish mířil. Pansy se neubránila lehce vyděšenému skousnutí rtu a těkavému pohledu. Začínala se Dawlishe bát. Byl to sice bystrozor, ale svůj předchozí život nikdy netajil. Ke všem přistupoval otevřeně s tím, že udělal pár chyb, poučil se a stojí pevně na jedné straně. A Kingsley mu to naivně věřil.

„Rozumíš?" zeptal se jí znovu a pomaleji, drsněji a nebezpečněji.

Pansy jedinkrát přikývla. Rozuměla tomu dokonale. Když od ní John odstoupil, Pansy si úlevně vydechla a raději stočila pohled opět k Dennímu věštci, kterého ani nestihla otevřít.

„To jsem rád," zavrčel John a s úsměvem opět přešel ke křeslu, kam se posadil a upil z čaje jako pravý anglický gentleman. Hrneček položil zpět a usmál se na dívku, jako by se předtím nic nestalo.

„Nějak nemám hlad," odsunula Pansy jídlo kousek od sebe, Denního věštce nechala ležet u talíře a rozešla se do svého pokoje. Žaludek měla jako na vodě, obávala se k obýváku otočit zády, proto za sebou místnost zamkla. Johna by sice žádný zámek nezastavil, ale Pansy chtěla mít aspoň malý pocit bezpečí. Zlatý svatý Vyvolený Potter, pomyslela si, zatímco si objala rukama břicho, kam jí ještě před chvílí mířila hůlka.

***

Ron se nespokojeně převalil na posteli. Byla příšerně velká. Přímo obrovská. A ležel na ní sám. Když s ním byla Hermiona, na velikou postel si nestěžoval. Miloval jejich rána, večery i noci. Miloval čas, co s ní mohl trávit, ale dnes tu nebyla.

Hermiona nepřišla večer prvního dne, pak dne druhého. Když za ní byl v práci, záhadně neměla čas a její přítelkyně Joan nebo Jane, to si nedokázal vybavit, mu oznámila, že Hermiona na něj čas nemá a mít nebude.

A tak šel Ron zase zpět domů sám. Večer na ni marně čekal, marně si dělal naděje, že se objeví. Nepřišla ani ve čtvrtek ani v pátek. A sobotní den nejspíše chtěla trávit také jinak. Ron si povzdechl a načechral polštář vedle sebe. Neměl ho čechrat on a neměl ho čechrat v jedenáct. Hermiona měla začít v devět vyšilovat, že už by se mělo vstávat, že tu jinak shnijí zaživa a že by měl Ron jít okamžitě něco dělat.

Ron jí vždy odpovídal, ať se uklidní, pak ji stáhl k sobě a společně do té jedenácté vydrželi. Pokud jim to tedy Ginny s Blaisem nezkazili. Tehdy to bylo také pěkné ráno. Jenže od doby, co se k jejich domácnosti přidal Blaise, to šlo všechno z kopce.

Ron si znovu nešťastně povzdechl. Hermiona mu příšerně chyběla. Jak moc by si teď přál mít ji u sebe. Jenže Hermiona nebyla k zastižení. Ron si až teď uvědomoval, jak moc je na ní vlastně závislý. Co všechno od ní denně požaduje, jak moc mu chybí. Když chlapec vyjížděl na akce, co se protáhly, nikdy to nebylo takové. Hermiona na něj doma čekala a on se mohl spolehnout na to, že až se vrátí, zastihne ji. Teď musel čekat on. A vůbec si nebyl jistý, jestli se Hermiona vrátí.

A to všechno kvůli jednomu pohledu na něj a na Greengrassovou. Vždyť spolu ani nic nedělali! Vážně ne, ptal se ho ten ďáblík v hlavě. No, možná spolupracovali, navštěvovali každý den všechny, co mohli mít něco společného s Pansy, vídali se u Astorie a Blaise. No dobrá, možná s ní v poslední době trávil mnoho a mnoho času, ale to přece nemuselo nic znamenat. Vždyť Hermiona trávila s Harrym taky dost času a pro Rona to nic neznamenalo.

Jenže Harry není atraktivní blondýnka s perfektní postavou a smyslnými pohyby, šeptalo mu podvědomí. Ano, to byla také pravda, Harry nebyl Daphné. Jenže to hned neznamenalo nic špatného.

Jenže kde jim je všem konec? Blaise neviděl už mnoho dní a další nejspíše už hned tak neuvidí, když nemají na čem spolupracovat, Daphné i Astorii odvane vítr zase jiným směrem a Pansy vezme voda stejně jako jiné. Jeho práce tady právě končila a on si uvědomoval, že ztratil mnohem více, než kdy získal.

***

Astorie seděla ve své kuchyni a zírala z okna. Nic tam nehledala, spíše hledala někoho. V rukou držela hrníček s čajem, spíše ho přímo objímala, a foukala nepřítomně do zchladlého čaje. V hrudi cítila jakousi prázdnotu, co nemohla ničím vyplnit. Nepomáhal čaj ani zmrzlina, nemohlo pomoct nic.

Lhal jí. To se nedalo jen tak přejít. Proč jí vůbec lhal? Myslel si snad, že by ho nepochopila? Že by mu něco snad mohla zakázat? Merline, vždyť byli dospělí, neměli si co zakazovat. Jenže dospělí lidé si nelžou bez důvodu. Ale Draco jí lhal.

„Astorie!" ozvalo se od okna. Brunetka prudce trhla hlavou a pohlédla k němu. Následně zklamaně postavila hrnek na stůl. Co očekávala? Proč vůbec něco očekávala? Bolest v hrudníku se jí ještě rozrostla, když pochopila, že ty blond vlasy nepatří jejímu nejspíše už bývalému příteli.

Nechtěla by věřit, že se unáhlila, to ne, ale možná teď maličko litovala. Jenom trochu jí vadila představa, že nepřijde znovu. Jistě, možná mu maličko popálila ruce a jiné části těla a on jí zase vyrazil dveře, které dnes pracně opravovala, ale to neznamenalo, že nedoufala.

„Astorie," začala Daphné, ale Astorie k oknu prudce přešla a rázně ho zavřela. Klepání na okno od své sestry ignorovala a bez ohlédnutí vyběhla nahoru do patra. Jediným skokem skočila do postele a nechala svoje slzy téct. Vzlykala nad nespravedlivým osudem a životem, co jí všechno tohle přichystal.

***

„Weasleyová!" křičel Blaise Zabini na dalších nepravděpodobných místech, co mohla Ginny navštívit. Nikde nebyla a on se nechtěl smířit s myšlenkou toho, že by se po ní jen tak slehla zem. Začínal se bát. Začínal mít pocit, že něco není v pořádku. Ginny musela ztratit rovnováhu, a to on nemohl dovolit.

Znovu zakřičel její jméno do prázdného prostoru, ale nic. Nikdo neodpověděl, nikdo mu ani náznakem nedal najevo, že žije. Po Ginny se skutečně slehla zem. Jenže Blaise to stále nevzdával.

***

U Munga si právě zabalil jeden blonďák věci. Nebyl tu nikdo, kdo by mu s tím pomohl. Hermiona se vypařila příštího rána s tím, že odchází do svého vlastního bytu po rodičích. Nevypravila se za Ronem, jak jí sám Draco radil.

Ušklíbl se nad tím spojením slov. Jak on mohl někomu radit, když sám neuměl poradit ani sám sobě? Neměl Astorii, nejspíše ji dočista ztratil. Věděl o ní, že si vše zdramatizuje, ale takhle dlouho spolu nikdy neválčili. Rozhádali se, vyházeli si věci, Astorie se mu pokusila na hlavu hodit žehličku, on jí vysadil dveře, po pár minutách se uklidnili, políbili se a dál žili jako dřív. Jenže teď ne.

Všechno se to stalo, ale nikdy se neudobřili. Blonďák vztekle praštil rukou do obložení postele. Astorie se ho měla teď zeptat, jestli ho nic nebolí. On jí měl odseknout a ona zase něco jemu. Pak by se tu objevila Pansy s Daphné a poslaly by je společně do háje. A Blaise by tomu něčím dodal korunu. Jenže teď to bylo všechno v hajzlu.

Jestli Draco někdy dostane do rukou toho, kdo poslal ten balíček, co to všechno tak posral, to ať si ho nepřeje. Už se těšil, až by z něj vymlátil duši. Klidně za to pak půjde sedět do Azkabanu, stejně tu už nemá pro co žít, když se všechno změnilo.

No, zdálo se, že pořádně dramatizovat neumí jen Astrorie, možná proto se k sobě ti dva tak dokonale hodili. Jenže jejich návrat k sobě byl v nedohlednu a odloučení vládlo světem dál. Nejen to jejich, ale snad všech kouzelníků.

***

Hermiona vztekle kopala do polštáře, zatímco si tam představovala hlavu s blond vlasy a šíleně dlouhými řasami. Mrkala by jako panenka a olizovala jejího Rona. A Ron byl taky idiot, když si to nechal líbit. Hermiona znovu kopla do polštáře.

„Zasraná Daphné, zatracený Ron, do hajzlu se vším," vychrlila ze sebe takovou spoustu slov, co neřekla snad nikdy v životě, až ji to překvapilo. Možná na ni měl neblahý vliv předchozí večer, co mluvila s Malfoyem. Jistě se nakazila jeho slovníkem.

Jak jí to vlastně včera říkal? Po tomhle by měl přilézt on sám, nebuď jak hadr, se kterým může vždycky jen vytřít podlahu a pak ho odhodit. Staň se chtěnou a nedosažitelnou. Tak jí to radil. A ona se podle téhle jediné rady hodlala řídit. Už nebude Ronova panička v domácnosti, toho si užila dost. Možná byl čas ukázat mu, o co všechno přišel. Možná byl čas stát se na chvíli Ginny.

***

Ona zmiňovaná nebelvírka, co nebyla nikde k nalezení, totiž k nalezení být nechtěla. Vyrovnávala se se svojí rovnováhou, nedokázala vybalancovat mokrý kámen a doufala, že někdo přijde a zachrání ji. Jenže kdo by to měl být? A potřebovala vůbec zachránit? Copak byla princezna nějaké hloupé pohádky, aby si pro ni musel někdo přijet? Ne, to ne, byla to přece Ginny.

Jenže zlomená a mrtvá Ginny. Aspoň duševně mrtvá byla dost. Dívka se chtěla vrátit zpět, jenže to by musela čelit realitě života a na to neměla. Její realita života byla teď a tady, ne tam a jako zodpovědná dívka. Nechtěla se vracet, nechtěla nic řešit. Počká si. Aspoň chvíli. Třeba jí to odloučení od světa pomůže.

***

Daphné si kousala do spodního rtu a přemýšlela o svojí situaci. Neměla se kam obrátit. Blaise byl v čudu, Weasley nepřipadal v úvahu, Astorie se před ní zavírala, Draco bude zase fňukat a Pansy byla pod ochranou. Kam měla teď blondýnka jít?

Odpověď byla snadná. Nikam. Bude jen tak dál v tichosti proklínat balíček, co to všechno začal. Až se najde viník, pěkně ho kopne do rozkroku. V případě ženy vytrhne pár vlasů. To by ostatně mohla jít teď zkusit na Astorii, pokud jí neotevře dveře.

„Zatraceně, to je zase debilní den," praštila rukou do nejbližšího stolu, až talířky i hrníčky na něm poskočily. „Jen si nevyskakujte, i na vás dojde," varovala je Daphné vědoucně. Merline, jak jsem to odpadla, ptala se sama sebe, povídám si tu s nádobím a čekám na smilování světa? Zatraceně, to je všechno tak na nic.

A tato slova mohla rezonovat v hlavách snad všem účastníkům, dobrovolným i nedobrovolným, tohoto příběhu.

***

Harry si docela spokojeně prohlížel stránky popsané písmem Walburgy a Oriona. Písmo se střídalo, proto poznal, kdo píše jaké části. Walburgu neměl rád nikdy, a to se nezměnilo ani po přečtení veškerých textů. Ohledně Oriona si nebyl jistý. Jedno ale věděl jistě, Sirius v rodině trpěl.

Seděl si spokojeně ve svém bytě, s potěšením zjistil, že Ginny si všechny věci kamsi odstěhovala, a popíjel meduňkový čaj. Ani netušil, proč zrovna ten, když ho ani moc neměl rád, prostě na něj myslel, tak si ho uvařil. Prosté.

Po dočtení celého výtržku z kroniky položil stránky na stůl, a povzdechl si. Upil znovu meduňkového čaje, ale už si uvědomil, že tu cosi chybí. Nebylo to správné pít meduňkový čaj takhle sám u sebe v bytě, to nějak nezapadalo do představy bezchybného večera.

Kousek od něj ležely ranní noviny, proto neváhal a popadl je. Nestihl si ale z Denního věštce přečíst ani jediný nadpis, když zazvonil zvonek u dveří. Harry prudce otočil hlavu, skoro nadšeně se ke dveřím rozešel a prudce je otevřel. Netušil, koho očekával, ale byl zklamán.

„Kingsley, co ty tu děláš?" zeptal se nejistě a vpustil ho dovnitř. Ministr spokojeně vešel v doprovodu lehkého úsměvu, ale Harry v jeho očích postřehl cosi víc. Obavy z čehosi neznámého, možná se bál o něj nebo za něj.

„Mám jenom jednu otázku," začal ministr skoro mile. Harry ho vyzval, aby pokračoval, proto to Kingsley neprotahoval a pustil se do řeči rovnou. „Jak jsi ji zkrotil?"

„Prosím?" nechápal Harry a překvapeně zamrkal. Zkrotil koho? Nějaké zvíře? Nebo smrtijeda na ulici? O čem to ksakru Kingsley mluvil?

„Parkinsonovou. Nezdálo se mi, že bys ji musel umlčovat kouzly, pak nechápu, jak se ti to povedlo," převyprávěl mu příběh toho, jak Pansy zatočila s Goldsteinem, pak s Larou, Darenem i Elizou. Nikdo jiný k ní pak už nechtěl.

Harrymu překvapením došla slova. Zíral s pusou dokořán a čekal, že Kingsley vyhrkne cosi jako: „Červencový apríl, to jsem tě ale dostal!" Jenže ono nic. Nic takového se nestalo a Harry po chvíli zaklapl dolní čelist k té horní a znovu se velmi inteligentně zeptal, cože to Kingsley chtěl říct.

„Do háje, Harry, nehraj si na nechápavého. Byl jsi s ní zavřený víc jak dva týdny a nevymáháš po mně dovolenou, psychiatra ani veřejné poděkování tomu skoro vrahovi," vztekal se už zcela nepokrytě Pastorek, až se Harry musel ušklíbnout.

„Parkinsonová občas asi každému pije krev," pokrčil rameny s nezájmem a Kingsley skoro zabrečel.

„Tak co to s ní sakra je?" vyjel na Vyvoleného přepracovaný ministr.

Harry ustoupil kousek dozadu a opět se podivil. „Nemám ponětí, Parkinsonová bývala docela normální, když by sis odmyslel pár detailů," pověděl mu a Kingsley vztekle kopl do rámu ode dveří. Harry znovu pozvedl obočí.

„Ta mrcha," pochopil ministr. Jistě to všechno dělala, aby je naštvala a získala si zpět pozornost Vyvoleného. Proč by ale něco takového dělala? Chtěla snad lepší ochranu, než jakou jí byl Kingsley ochoten poskytnout?

„Prosím?" zeptal se znovu Harry, ale nezněl nechápavě nebo překvapeně, spíš maličko pobouřeně nebo rozzlobeně. Kingsley se zamračil, pak se ušklíbl, mávl rukou a opustil byt Vyvoleného bez jediného slova.

Harry za ním zavřel dveře s pocitem, že se ministr zbláznil. Celý ten rozhovor mu ale připomněl Pansy. Ne, že by si na ni přes den nevzpomněl vůbec, ale to bylo nejspíše pochopitelné, když četl něco, co mu ona sama dala. Teď se ale musel zamyslet nad tím, kdo tedy Pansy hlídá a vyšetřuje. Tedy Parkinsonovou.

Denní věštec zůstal neotevřen na stole, neb Harry zamířil raději do křesla, kam se posadil, aby mohl lépe přemýšlet. Na Pansy jistě poslali Johna Dawlishe. I s Johnem se ale dalo vyjít, takže je jistě v pořádku. Do háje, samozřejmě, že je v pořádku, proč by také nebyla, vždyť to byla Parkinsonová.

Harry se vlastním myšlenkám ušklíbl. No co, řekl si, jistě se má ještě lépe než já.

***

Pansy bolestně sykla, když ji Dawlish chytil za zápěstí, které jí ona rostlina před tolika dny poškodila. Obrátil jí zápěstí ve své dlani a nepříliš jemně jí prohmátl klouby, když hledal vpich po ostnu. Když její ruku pustil, Pansy ji prudce stáhla k sobě a ještě si ji mnula.

„A teď mi pověz," začal Dawlish přímo a bez jediného milého kousíčku věty, bez milého tónu, prostě jen začal mluvit. Zněl jako Potter tehdy poprvé u Munga. Ne, zněl hůř než Potter, protože ten tehdy mluvil profesionálně, ne krutě.

„Co přesně máš s Malfoyem?" položil onen dotaz.

Pansy se napřímila a skousla si ret. „To je osobní," odsekla.

John se ušklíbl a sáhl do kapsy hábitu. Vytáhl lahvičku s čirou tekutinou, kterou Pansy okamžitě poznala. Zalapala po dechu, vyskočila ze židle a ustoupila o dva kroky vzad. Ministerstvo se nezměnilo, stále používalo veritasérum, jak tehdy nařkla Kingsleyho. Nesliboval jí ale, že to už se nedělá? Tak proč měl Dawlish čistě náhodou jednu lahvičku hned u sebe?

„Vidím, že poznáváš, proto si pěkně sedni a zpívej, jinak tohle vypiješ," vrátil si lahvičku opět do kapsy hábitu a bez dalších slov ukázal na místo před sebou. Pansy se neochotně vrátila zpět a posadila se.

„Co máš s Malfoyem?" zeptal se znovu a osekal celou otázku na nejdůležitější slova.

Pansy stále mlčela, ale upírala rozhořčeně vyděšený pohled na svého věznitele. Marně vzpomínala na to, jak svým věznitelem nazývala Harryho. To nebyl ani zdaleka. Dawlish s ní dělal, co si zamanul. Pansy si přitiskla bolavé zápěstí k hrudníku a jen stěží se držela, aby po muži neskočila. Nebylo by jí to ale nic platné, přepral by ji. I v souboji i v tom pěstím.

„Zlatíčko, můžu si s tebou dělat, co budu chtít. Myslíš, že se tě někdo zastane? Že někomu bude záležet na tom, jak jsem tě donutil ke spolupráci? Jsi jim všem ukradená. Na ministerstvu i mimo něj. Proto mluv, než budu muset použít víc než domluvy," usmál se na ni Dawlish a bylo vidět, že vyloženě toužil po tom, aby dívka odporovala.

„Nic s ním nemám," pověděla naštvaně dívka. Bála se. Doopravdy se bála, co se stane. Bála se o svůj život mnohem více než bez Dawlishe. Něco jí říkalo, že kdyby vzduchem prolétla kletba, on by ji nebránil. Nebyl Potter. A Pansy si nebyla jistá ani tím, že ta kletba nebude Dawlishova. Co by asi udělal, kdyby nechtěla spolupracovat? Co přesně by jí mohl na hraně zákona udělat? A co s tím ona mohla dělat? Na to jediné znala odpověď. Nic.

„To si vykládej někomu jinému," John protočil v prstech hůlku. Pansy stále cítila lehké chvění v podbřišku, kam jí toho rána mířil. Byla mu vydána na milost a nemilost.

„Mluvím pravdu," stála si za svým. Harry jí později věřil. Prvně nechtěl, ale pak uvěřil. Jenže Pansy nebude Dawlishovi vykládat to, co Potterovi. Nebyli přáteli, to ani s Potterem, přesto se jí začínalo stýskat. Bolestně toužila po předvčerejším dni. A když myslela na bolest, skutečně myslela bolestně.

„Au," sykla slabě Pansy, když jí Dawlish znovu zachytil za bolavé zápěstí a stiskl.

„Něco si teď vyjasníme. Pokud nebudeš mluvit pravdu, zle se ti povede," zavrčel na ni, ale pak ji pustil a nechal ji být. Jen ať si toto sdělení přebere. Času měli přece dost. Stejně byl vrah už dávno v prachu, proto ho nikdy nenajdou. John se o to ani nesnažil, prostě ji tu pohlídá a pak ji někde vystaví, aby vrah viděl, kde je. Počká si, až zaútočí a zatkne ho. Pokud při jeho pokusu Pansy zemře, komu to bude vadit? Prostě se stala obětí svého vraha, nic víc, nic míň. Na ní mu nezáleželo, byla pouhým prostředkem v dostání cíle.

Pansy prostě přikývla, urychleně se zvedla od stolu a vyběhla pryč. Zamkla se opět ve svém pokoji, jen před dveře vstrčila ještě židli, aby John nemohl zapáčit klikou. Pak si sedla na postel a zadívala se na své zápěstí, kde se jí pomalu začínala objevovat modřina.

Ministerstvo se nikdy nezměnilo, vždycky bude prolezlé šmejdy jako byl Dawlish, uvědomila si. Měla pravdu, když říkala, že svět i společnost zůstanou zkažené i nadále. Měla pravdu ona, ne Potter. S tím jménem si vzpomněla na časy, které byly lepší. Mnohem lepší.

Pod tíhou toho poznání zalapala po dechu a přitáhla si kolena k hrudi. Objala je rukama a zalezla si do rohu místnosti, kde také svěsila hlavu, aby ani její knihy neviděly tu bolest, co jí vytryskla z očí. Nechtěla si to přiznat, nikdy nechtěla, ale potřebovala záchranu někoho zvenku. Potřebovala Pottera, ten jediný jí tu mohl pomoct.