Pansy se zadívala na kalendář, kde se skvělo číslo deset. Už bylo desátého července. Bylo to bezmála čtrnáct dnů, co trávila pod ochranou Vyvoleného. A dnes to všechno možná skončí. Vrací se do Londýna, jak předpovídali. Kingsley jistě rozhodne, co s nimi bude.

„Připravená?" zeptal se Harry. Pansy přikývla a lehce si nadhodila batoh. Vyrazili společně na školní pozemky, odtud až za jejich hranice, kde se Harry chopil přemístění. Objevili se v jedné zapadlé mudlovské uličce, odkud to měli na ministerstvo pouhých pár kroků. Za Pastorkem.

„Nebyla to úplně marná spolupráce," přiznala dívka, když společně procházeli prázdným atriem. Jistě, pondělní ráno nemohli čekat nával. Ne na ministerstvu, kde se pondělí považuje za malou neděli a pátek za malou sobotu. Aspoň po válce si mnoho lidí chtělo práci usnadnit.

„Že ne? Na nic jsme nepřišli," zabručel Harry. 

„Ale ano, můžu teď Pastorkovi vmést do tváře, že to možná skutečně ti smrtijedi byli," zasmála se, když si vzpomněla na jejich rozhovor u Munga. 

„Ne, nevíme, že to byli," odporoval Harry. 

„Ale nevíme, že to nebyli," vrátila mu to Pansy.

„Výborně. Víte vy vůbec něco?" ozvalo se za nimi naštvaně. Kingsley nebyl v dobré náladě. Když ho Minerva informovala, kdo to k ní přišel na návštěvu, zprvu se zhrozil. Pak ale pochopil, že ti dva se prostě jen pokusili vzít osud do vlastních rukou. Nebylo to ale to, co tehdy Pansy prakticky zakázal? Měla prostě počkat, dokud se to nevyřeší. Jenže to ona samozřejmě nemohla.

„Ale Kingsley, přišli jsme na mnoho věcí," začal Harry, ale Pastorek ho odmávl.

„Tyhle kecy si nech pro Dawlishe a jeho zprávy," usadil ho a otevřel dvojici dveře do své kanceláře. Pansy vešla následovaná Harrym. Kingsley za nimi zavřel dveře a přešel k pracovnímu stolu, kam se autoritativně posadil.

„Vyrazili jste na vlastní nebezpečí ven a ohrozili tak veškeré mé plány," shrnul události posledních dní. 

„I tak by se to dalo říct," přikývla Pansy. 

„A jak byste to řekla vy, slečno Parkinsonová?" zeptal se jí sladce jako med.

„Že jsme nehodlali jen sedět s rukama v klíně a čekat, dokud někdo něco nenajde. Protože on totiž nikdo nic nenacházel," ušklíbla se. 

Kingsley ale zavrtěl hlavou. „To zdaleka není pravda. Pan Weasley mi předložil zprávu, kde jasně píše, že posledním neprověřeným člověkem, a tudíž nejpravděpodobnějším vrahem, je pan Malfoy. Pana Goyla vyloučili včera odpoledne," dodal s úšklebkem.

„Draco?" vyjekla dívka překvapeně. Kingsley souhlasně přikývl. „A-ale... To ne, vždyť on je tím posledním, kdo by to chtěl dělat," koktala nechápavě. 

„Ještě v chatě jsi ho řadila do skupiny s klidným svědomím by to udělal, ale nezbyly by stopy," odsekl jí Harry.

„Ne, protože by nezbylo ani moje tělo, Rozhodně by to takhle nezpackal," odsekla mu zpět. 

„No tak to bys měla fakt štěstí, teď aspoň žiješ," hádal se s ní naprosto nesmyslně. 

„Jo, zavřená v jednom domě s arogantním Vyvoleným," bránila se vztekle.

„Je to moje práce," zahřměl Harry. Pansy se ale jen ušklíbla.

„Stejně jako doma luxovat, protože to za tebe Weasleyová neudělá," syčela na něj. 

„Nech ji i můj domov na pokoji," založil si ruce na hrudi. Pansy se proti němu postavila tak, aby mu čelila přímo.

„Když někdo nenarušuje můj domov, nikdy bych do toho vašeho nelezla!" 

„Ne, protože ty bys na to neměla odvahu," sekl po jejích nejtemnějších obavách, což Pansy trochu zamrzelo. Na venek ale nedala nic znát a jen se zatvrdila. 

„Zato ty máš odvahy na rozdávání, že jo? Podívejte se, jsem Harry Potter, chlapec, který přežil Avadu, kolikrát, třikrát?" gestikulovala, zatímco Harry začínal zvyšovat hlas a hádal se s ní skutečně dobře. Veškeré řeči o fajn spolupráci byly ty tam.

„Myslím, že to stačí," pokusil se je Kingsley zarazit, ale ani jeden si ho nevšiml. Když ministr zvýšil hlas, Pansy ho odmávla s tím, aby počkal. Právě totiž Harrymu vysvětlovala něco moc důležitého.

„Tak dost!" zařval jako to dělávala Dolores, když ještě sloužila u ministerstva. Harry i Pansy nadskočili a přestali se hádat. Otočili se na Pastorka zmateně a vyděšeně. 

„Stává se z vás váš předchůdce," poznamenala Pansy suše.

„Děkuji, slečno Parkinsonová, toho bych si nevšiml," prohlásil naštvaně ministr a opět se posadil za stůl. „Máte nějaké důkazy, že to byli smrtijedi?" zeptal se na to nejdůležitější. 

„Květina je neškodná, byla začarovaná a nejspíše napuštěná jedem," začal mluvit Harry. „Útok vypadal stejně jako kdysi na Curtise Bodea, aspoň myslím, že se tak jmenoval, nějak si to nemůžu vybavit," vrtěl hlavou chlapec a Pansy kývala na souhlas.

„A navíc mají smrtijedi mnoho důvodů Parkinsonovou nesnášet," dodal s úšklebkem Vyvolený. 

„No dovol?" vypískla dívka. Kingsley si povzdechl, tohle bylo na nic. 

„Jaké konkrétně?" vložil si hlavu do dlaní, až Harry zalitoval, že musí pokračovat. Být ministrem jistě dalo zabrat.

„Kletby do zad během poslední bitvy," prozradil Harry Pansyno tajemství. Tedy jedno z mnoha. Kingsley překvapeně vzhlédl. 

„Jaké kletby?" nechápal. Pansy se jen ušklíbla. 

„Derek Cook," prohlásila a počkala, až to ministrovi dojde. Došlo mu to brzy, neb zblednul.

„Aha, to máme podezření na smrtijedy a Malfoye, výborně, to je vlastně jedno a totéž, pan Weasley se o to dnes postará," plánoval Pastorek, čímž nepřímo vyslal Pansy i Harryho domů. 

„Harry, nejspíše budeš přeložen z případu," začal váhavě Kingsley. Možná nebyl tak dobrý nápad dávat ho té holce jako ochranku.

„Ne," prohlásil Harry tak rozhodně, až to zaskočilo všechny včetně něj. „Ne, tenhle případ dodělám, jak jsem," rozvinul svoji větu a Kingsley na místě málem kopl do stolu. Zatracená tvrdohlavost, zatracená odvaha, zatracené dobré skutky, všechno šlo do háje.

„Tak se aspoň zastav za Andromedou, psala, že by tě chtěla zase vidět," povzdechl si Pastorek. Harry kývl. 

„Zítra tam zajdeme," prohlásil sebejistě. Pansy se vedle něj napjala. 

„I s ní?" kývl k ní velice nevybíravě Kingsley.

„Ano, je to moje..." začal Harry, ale Kingsley ho přerušil. 

„Já vím, práce." Harry ale zavrtěl hlavou. 

„Ne, je to moje kamarádka," řekl tak, že Pansy málem omdlela a Pastorek také. 

„Vždyť jste se tu před chvílí skoro zabili," nechápal. Harry ale pokrčil rameny.

„Jednou už jí je, tak se s tím oba smiřte," prohlásil a otevřel dveře od kanceláře. „Dělej, nebudu na tebe čekat věčně," křikl na dívku, která se jen ušklíbla. 

„Arogantní, vždyť jsem to říkala," prohlásila potěšeně. Pak se ještě otočila na Kingsleyho a posměšně mu zamávala. Její malé vítězství bylo sladké. Možná až příliš.

***

Londýnské letiště zelo prázdnotou. Toho dne by se možná zdálo, že bude přeplněno, ale kolem desáté dopoledne bylo neuvěřitelně mrtvo. Personál svačil v nedalekých restauracích, cestující už to pomalu také vzdávali a posledních pár turistů shánělo své taxíky. Jenže to se mělo za malý okamžik celé změnit.

Přímo doprostřed letiště totiž přistálo letadlo, z jehož první třídy vystoupil obávaný blonďák. Jakmile položil své drahé boty na zem letištní haly, rozhlédl se kolem. Díval se po někom, kdo by na tak krásného, bohatého, smyslného, důležitého a hlavně velice skromného muže čekal. Jenže letiště se pomalu vyprazdňovalo a muž v obleku stále čekal a čekal.

Nakonec naštvaně zavrčel, popadl svůj kufr a vyrazil směrem ven. Prudkým mávnutím si přivolal taxík a sdělil mu jméno ulice, kam potřeboval dojet. Taxikář nenamítal vůbec nic, když si všiml draze vypadajícího pasažéra, byl hned o kousíček milejší. Blonďatý byznys man se tak mohl dozvědět, že taxikář jezdí už přes tři roky, má doma malou dceru, která právě půjde do školy a jeho oblíbená barva je červená. Ne že by blonďáka něco z toho zajímalo. Po cestě se pokoušel tvářit neutrálně a pokud možno mile, protože jeho výzor se jménem Promluvíš na mě a jsi na místě mrtvý, by jistě nebyl to pravé, co ukazovat možným klientům své bankovní společnosti. Přece jen, nutnost reprezentovat za každých okolností byla prakticky jeho prací.

Taxikář si pak řekl o sumu peněz, po které se blonďák ušklíbl a vytáhl z kapsy dvakrát tolik. Proč také ne, že? Nakonec ještě připojil vizitku se svým jménem, funkcí a telefonním číslem do kanceláře. Ono na tom okouzlování lidí možná něco přece jen bylo. A blonďák to uměl líp než kdokoliv jiný.

Raději ale popadl kufr a rozešel se k domu, kde očekával svoji milovanou jistě již brzy snoubenku. Nebo aspoň nějak tak to měl naplánované za pár let, možná měsíců, podle toho, jak se mu bude chtít. Všechno to bylo hlavně o něm, on si to aspoň myslel. Jenže i tato malá pýcha předchází velkému pádu, který se objevil v podobě nádherné dívky.

Zjevila se mu jako přízrak ve dveřích. Tmavé vlasy měla úhledně sepnuté sponou dozadu, její oči obvykle vyzařovaly tolik něhy... A tady to začínalo být trochu divné. Slovo obvykle totiž zřejmě neplatilo toho dnešního dne. Blonďák nestihl ani položit kufr, když na něj ona kouzelná dívka zaječela, že se nemá ani přiblížit.

„Seber se a vypadni," stoupla si mezi dveře tak, aby nemohl projít a v klidu si s ní promluvit. Draco by lhal, kdyby řekl, že ho její reakce nepřekvapila. Tohle doopravdy neočekával. Možná ale měl, když pro něj nepřišla na letiště. To přece jeho přátelé dělávali. Jenže dnes ne. Co se jen mohlo za jeho nepřítomnost udát tak velkého, že to změnilo vlastně všechno?

„Také tě zdravím, Astorie," pokusil se to zahrát na šarm, nonšalanci a nadhled. Astorie ale byla právě v ráži. 

„Neopovažuj se na mě používat tyhle blahosklonné tóny, nejsem tvoje manželka, jak to taky zůstane."

Draco absolutně nechápal, co se tu dělo. „Děje se něco?" zeptal se nechápavě, zatímco se pokusil přiblížit k domovním dveřím. 

„Neptej se tak hloupě," křičela Astorie a pokusila se mu zavřít před nosem. Draco ale i za cenu vlastních zranění, a že jich tedy bylo, donutil dívku pustit ho dovnitř.

„Co se děje?" odsekávala dívka naštvaně. 

„Tak ty si myslíš, že když odjedeš s tím, že jdeš oblbovat klienty, tak ti to sežeru? A zatím se někde ožereš hůř než prase. A ještě k tomu s Nottem!" křičela na něj a dostávala se do podobného stavu jako předchozích odpolední.

Draco překvapeně zamrkal. „Ale..." začal, ale Astorie mu zašermovala prstem před obličejem, až Draco sledoval její pohyb s bázní. 

„Žádné ale tu na mě nezkoušej. Prostě se seber a běž, když jsi očividně musel lhát o tom, kam jedeš a proč. Mělo mě to napadnout, já jsem neskutečně hloupá, že ti pokaždé naletím," vrtěla hlavou a vystrkávala ho z domu.

„Pokud vím, tak je to stále z poloviny můj dům, takže mě nemůžeš jen tak vyhodit," informoval ji klidně. Astorie se ale ušklíbla. 

„Ne? A co takhle?" zeptala se se sladkým úsměvem, pak se ale zatvářila vyděšeně a zvýšila hlas skoro o dvě oktávy. „Znásilnění! Pomoc!" křičela a sousedi se kolem onoho domu začali srocovat. Už předtím je zajímalo, co se to tam děje, a teď to mohli všechno vidět. Draco si pomyslel, že život na předměstí mu byl čert dlužen.

„Astorie, co proboha blbneš?" zeptal se jí a pokusil se ji chytit za loket, ale dívka ho praštila přes ruku. Dost tvrdě. 

„Lžeš mi, neustále a kvůli všemu. Pokud neumíš být upřímný, prostě zmiz. Ne, zmiz v každém případě!" vystrčila ho zcela ohromeného ven přede dveře, kterými za ním práskla.

Draco se tak ocitl na svém vlastním trávníku zcela opuštěný. Mávl rukou a vytáhl klíče, kterými se pokusil dostat dovnitř. Pak začal zběsile bušit na dveře. „Tys vyměnila zámky?" křičel a bouchal na dveře. Astorie se zevnitř neozývala.

„Astorie, okamžitě mě pusť dovnitř!" bouchla a mlátil, ale dívka byla neoblomná. 

„Bydli si třeba na zahradě, mně je to fuk!" zaječela na něj z okna, které následně zavřela a zamkla zevnitř. Draco viděl, jak běží do druhého patra, přímo do jejich ložnice. Otevřela skříň a následně začala z okna vyhazovat jeho věci.

„Vezmi si to a běž. Prostě běž, kam chceš! Hajzle," dramaticky přeháněla jako vždycky. Ale i kvůli tomu ji přece blonďák miloval. Jen si teď nebyl jistý, jestli dělal správně, když chtěl někoho takového. 

„Astorie!" zakřičel na ni, ale dívka prudce práskla oknem. Následně klapla klika a celý dům se ponořil do ticha.

„Zasraně!" zaječel blonďák frustrovaně a zajel si rukou do vlasů. Následně vytáhl mobil, který jako správný obchodník musel mít, a vytočil číslo bytu svého nejlepšího přítele Blaise. Po třetím vyzváněcím tónu to konečně někdo zvedl. Hlas i oznámení ale vyrazily Dracovi dech.

„Byt toho hada Zabiniho, u telefonu Weasley," promluvil kdosi, koho Draco až příliš dobře znal ze školních let. Nedokázal nic říct. 

„Pokud jsi to ty, Draco, zavolej radši Pansy, tady je právě plno," ozval se z pozadí hlas sestry té, která ho právě vyhodila z jeho vlastního domu. 

„No, slyšel jsi, Malfoyi," promluvil opět Weasley, načež se ozval tón mrtvého hovoru.

Draco tedy na nic nečekal a zavolal do bytu k Pansy. Očekával všechno, ale tohle ne. 

„Byt Pansy Parkinsonové, u telefonu Harry Potter. Pansy za okamžik přijde, teď je..." v tu chvíli Draco třískl sluchátkem. Samozřejmě obrazně, takhle mohl pouze típnout hovor. 

Co se to tu, do prdele, dělo?

***

Podívejme se tedy, co se to, podle Draca do prdele, dělo u Zabiniho doma. Vlastně to bylo jako obvykle. Ron přišel s tím, že je jistě čeká ještě nějaká práce, a ve dveřích se srazil s Daphné, která přišla Blaise otravovat jako první. No a jak to jistě už znáte, nic nemohlo proběhnout bez komplikací. Tyhle byly v podobě Daphné velice krásné a blonďaté.

Ta stále nemohla odpustit Ronovi ony poznámky na její ňadra, proto se rozhodla posečkat a štvát ho svojí přítomností. A Blaise si to jako vždy užíval, proto je zcela omylem zamknul v jedné místnosti. Ron takovou katastrofu v životě nezažil. Kam se hrabalo nošení viteálu, když jste mohli poznat mučení ve stylu přítomnosti Daphné Greengrassové?

Jenže pak zavolal Draco a Blaise se mohl samým nadšením držet, aby na ně za to nekřičel. Takhle ho ponížili a Draca jistě zmátli. A navíc ho donutili zavolat Pansy, což se s ohledem na předpisy jistě nesmělo. Neměl by to ale hlídat Weasley? Ten se ale jen pitomě smál s Daphné. Možnost představit si Malfoyův pohled byla k nezaplacení.

„Weasley, co je v plánu dneska? A ty se ztrať, Daphné," začal rozhazovat rukama Blaise. Ron ale pokrčil rameny. 

„Jsem ti jen přišel říct, že dnes asi není co řešit. Jediná další stopa je Malfoy a podle předpisů se ty nesmíš podílet kvůli nestrannosti," oznámil mu, zatímco Daphné se vztekala kvůli Blaisovu tónu.

„Zatímco ty jsi proti Dracovi úplně nestranný," odsekl mu Blaise. Ron pokrčil rameny, ale uši mu zrudly. 

„Je to moje práce," opakoval jako už tolikrát. 

„Což nechápu, když jsi tak příšerně nestranný i vůči Pansy, proč to svěřili zrovna tobě," ryl do něj stejně jako vždycky. Ron se stejně vztekle ohrazoval a Blaise si mohl mnout ruce, jak leze všem na nervy. Ani jeden si v té chvíli nevšiml, že Daphné to vzdala a zmizela svojí cestou.

„Jenže tím vaším telefonátem jste ho chudáčka jistě celého zmátli, takže ho nenajdete jen tak," vytáhl svůj největší trumf Blaise, ale Ron okamžitě vrtěl hlavou. 

„Pochybuji, že mu to u Pansy někdo zvednul, proto půjde tam," chlubil se Ron svou genialitou.

„Díky, víc vědět nepotřebuji," ušklíbl se Blaise, vytáhl hůlku a okamžitě se přemístil. Ron mohl jen tupě zírat na to, jak nechtěně prozradil veškerý svůj narychlo vymyšlený plán. No jo, jednou Zmijozel, navždy Zmijozel, to se prostě nikdy nezmění.

„Zatraceně," ulevil si Ron, než se přemístil za svým nuceným parťákem. Proč on za ním vůbec chodí? Proč s tou spoluprací stále souhlasí? Odpověď byla jednodušší, než se mohlo zdát. Rona to nějakým podivným způsobem bavilo. Mít parťáka prostě bylo skvělé. A mít za něj zrovna tohohle zmijozela vůbec nebylo tak k zahození, jak si zprvu myslel. Možná ten tajemný balíček udělá všem větší službu než jen pokus o vraždu Pansy.

***

Pansy se mohla konečně obléct do toho, do čeho chtěla. Aby všichni pochopili, kdo nebo co je zač, vybrala si letní šaty zmijozelsky zelené barvy. Podtrhovaly její bledou pleť, možná až moc, a zvýrazňovaly i rty, které by si jindy namalovala, dnes na to však neměla sílu ani chuť. Změnila jsem se, došlo jí. Jen pár dní ji dokázalo tolikrát srazit na kolena jako snad nic předtím. Jenže možná ji neměly už kam srazit, když na těch kolenou klečela od konce války a možná i předtím. Někdy je snazší odpustit ostatním než sami sobě. Kdo jen ta slova řekl, to si Pansy nevzpomněla.

Vybavená nejistým úšklebkem vyrazila z útrob své ložnice do obývacího pokoje, kde seděl v křesle Harry a listoval si jakousi knihou. Pansy k němu přešla a pohlédla mu přes rameno. Následně pozvedla obočí.

„Část kroniky mého rodu? To sis v té obrovské polici na knížky nevybral nic smysluplnějšího nebo máš tak příšerný vkus?" přešla raději k poličce a pohlédla na svoje knihy. Neměla jich tolik, kolik by možná ráda, ale měla mnohem zajímavější věci než kroniku Parkinsonů.

„Třeba tady, dívej," ukazovala mu zajímavější knihy, ale Harry jen zavrtěl hlavou. „Tohle je zajímavé čtení. Tvá tetička, nebo tak někdo, je velice pozoruhodná," ušklíbl se a opět obrátil pohled ke knize. Pansy si povzdechla, přešla k němu, vytrhla mu knihu z rukou a zaklapla ji.

„Hele, není to tak dávno, co jsi o mně smýšlel jako o smrtijedce, která si zaslouží smrt, a i když nevím, co přesně se změnilo nebo proč, tak nechci, aby sis to po přečtení tohohle díla myslel znovu. Jediné, co se tam dá číst, jsou nekrology, protože ty mají aspoň rozumnou myšlenku," uchechtla se a raději knihu zastrčila k ostatním za závěs, který býval zatažený, aby na tato díla neviděla.

„Nikdy jsem si nemyslel, že si zasloužíš smrt," namítl Harry vážně. 

Pansy ale pokrčila rameny. „Tak aspoň Azkaban jsi mi přál. A nedělej ze sebe světce, viděla jsem ti to v očích, když jsem se pokusila omluvit za ten výkřik ve Velké síni. Nejradši bys mě na místě zabil. A podívej, předehnal tě někdo jiný," blábolila, zatímco vztekle přehrabovala kroniky a snažila se najít tu správnou.

„Parkinsonová, to, co jsem řekl dneska ráno, platí," vstal z křesla rozhodně Harry. Ani netušil, proč to všechno dělá nebo říká, ale nějak si neuměl připustit, že by teď svůj úkol nedodělal. Zrovna, když ho začínal aspoň trochu chápat, vidět do jeho problému a pokusit se ho řešit... Netušil, kde se to v něm všechno bere, ale za svými slovy si stál. Vždycky.

„A mimochodem, volal Malfoy," prohlásil Harry, než se stihla Pansy vzpamatovat. Najednou musela rozdýchávat hned dvě věci. Možná mnohem víc, ale ty dvě byly neskutečně obrovské. Uvědomovala si, že ztrácí půdu pod nohama. Za posledních pár dní nějak ztratila ve světě rovnováhu a padala kamsi do neznáma. Možná by bylo vhodné se už Pottera zbavit, pak by se možná její svět přestal hroutit a mohl by se vrátit do starých kolejí.

„Vážně?" zeptala se Pansy, aby si udržela odtažitý výraz nezájmu. 

„Nemyslíš, že je čas mi konečně povědět, jak to vlastně s Malfoyem máte?" vyzvídal chlapec, který přežil možná až moc. Nechtěl si přiznat, že ho to skutečně zajímá. Dost, okřikl se. Profesionálně, dělám to kvůli práci, domlouval si. Co měla Parkinsonová s Malfoyem mu může být přece úplně jedno. Vždyť co mu do nich dvou je? Ale profesionálně potřeboval znát fakta, aby mohl vyhodnotit situaci a zabránit katastrofě. A na to potřeboval znát další kousíček problému jménem Pansy Parkinsonová.

„Nemyslím," odpověděla prostě a jednoduše dívka. 

Jejich další hovor byl přerušen bušením na dveře a výkřiky, které prostě musely patřit Ronovi a Blaisovi. Harry s Pansy se mohli skoro přerazit, jak jim běželi oba najednou otevřít. Nastalo velké vítání, které se neslo v duchu chaotické pohody. Harry zakazoval Blaisovi se k Pansy přiblížit, Ron zakazoval Harrymu cokoliv zakazovat, Pansy jim zakazovala mluvit a Blaise jim zcela inteligentně zakázal zakazovat.

Pansy nakonec přes Harryho protesty pozvala Rona i Blaise dál, i když Rona jen s mnoha připomínkami, které jí zrzek okamžitě vracel. Mohl by to být docela fajn zážitek, kdyby se neozvalo druhé bušení na dveře s tím, že se svět zbláznil a ať si z něj Pansy přestane dělat tu hloupou srandu.

Venku stál totiž naštvaný blonďák a bušil do dveří takovou silou, až z vedlejšího bytu vyhlédla vyděšená Cho Changová a po Dracově pohledu ihned zase zalezla dovnitř. To si to zase vybrala byt. Pansy jako sousedka nebyla špatná, ale tohle si mohla odpustit.

Jaké bylo ale Dracovo překvapení, když mu dveře otevřel samotný Potter. „Malfoyi," zavrčel, pak se otočil dovnitř do bytu a zavolal na Rona, že tu má práci. 

To už si Draco sahal na čelo, jestli náhodou nemá horečku a nezkolaboval kdesi na letišti. Pak by se mu to všechno mohlo jen zdát. Bohužel, vše se zdálo být realitou. Pro jistotu se však ještě štípl do kůže. Bolelo to.

„Tak pán se nám vrátil z mejdanu," přivítal ho Ron tak, že trhnul dveřmi, aby Draco propadl dovnitř, načež za ním zavřel. Harry mu mezitím pohotově sebral připravenou hůlku. Blaise zatím opustil v kuchyni Pansy, aby mohl Draca dotáhnout na pohovku a celého zmateného ho kouzlem svázat a znehybnit. Pak odkudsi vyhrabal lampičku a rozsvítil ji tak, aby svítila přímo do Dracova obličeje.

„Tak začneme," vžil se do své role, načež Ron poznamenal, že tohle už je moc, zhasnul lampu a rozvázal Draca. Harry zase řekl, že Malfoy si ani nic jiného nezaslouží a Draca opět svázal. 

„No, ty už jsi jak Hermiona, ta by taky neustále obviňovala," ušklíbl se Blaise.

„Nevím, kdo začal s tím svazováním," hádal se Ron.

„Počkat, Hermiona si myslí, že je to Malfoy?" těkal očima z jednoho na druhého Harry. Ron s Blaisem společně přikyvovali. 

„A ty ne, Rone?" nechápal Harry. Vždyť Ron byl mistr ukvapených závěrů, tak proč tentokrát neukazoval prstem na Malfoye jako první?

„Prostě mi to nesedí, ale to bys musel vidět ty nahrané dny," ušklíbal se Ron. 

„Tohle snad vidět nemusím," ujal se slova opět Harry. Ron zabručel cosi, co znělo podobně jako stejný jak Hermiona, a raději se obrátil na Blaise, co se pokoušel na Draca posvítit hůlkou, když už mu byla sebrána lampička.

„Učinění profesionálové," ozvalo se ode dveří z kuchyně a na scénu vyšla Pansy. Stejně oslnivě krásná jako vždycky se Dracovi jevila jako záchranná spása světa. Ta mu možná konečně vysvětlí, co se tady děje. Pansy ale došla až před Draca a opřela se o malý stolek. Následně se na něj posadila a přehodila si nohu přes nohu.

„Pověz mi, copak jsi dělal během tvých tří týdnů dovolené? A nelži, my už stejně všechno víme," vyzvala ho mile Pansy, které se ta hra na vyšetřování začínala líbit čím dál víc. Pozorovat Weasleyho a Blaise, jak se pokouší hrát na tým, Harryho, jak se jí snaží dělat ochránce... Tedy Pottera, toho příšerného Pottera, který by měl co nejdříve zmizet. Tak to bylo. A nijak jinak.

A tak Draco musel s pravdou ven. Jenže během toho se nikdo nedozvěděl nic nového. Ač si Hermiona myslela, že Malfoy mohl za všechno na světě, ve skutečnosti byl nevinný a čistý. Tedy až na ty hrůzy z války, ale to je zase jiný příběh. Pansy to věděla už předtím, Draco to být nemohl, tohle by nikdy neudělal. A kdyby to chtěl udělat, rozhodně by to takhle nezvoral. A tak se její pravda potvrdila. Jako vždycky.

***

„Co mám teď asi dělat?" stěžoval si Draco Blaisovi po cestě k jeho bytu. Když se dozvěděl o veškeré situaci tady, nějak mu to přestalo myslet. Skutečnost, že se zrovna Pansy mohla stát obětí ho nijak nešokovala. Šokoval ho spíš fakt, že to vyšetřuje tým Potter a Weasley. A ještě víc ho šokovalo, kam až se to všechno dostalo.

„Já nevím, pronajmi si třeba hotel, peněz máš dost," ušklíbal se Blaise, když odemykal. Už ale od pohledu bylo jasné, že uvnitř někdo je. Klíčem nešlo otočit, protože bylo odemčeno. A Blaise už tak nějak tušil, kdo se mu to zase rozpíná v jeho bytečku, papá jeho kašičku a spinká v jeho postýlce. A do této hloupé pohádky se mohla dosadit pouze Ginevra Molly Weasleyová.

„Včera jsi neříkal, že máš v té poličce, co je tak dobře schovaná, zásobu ohnivé whisky a skřetího vína," volala Ginny z kuchyně, kde se oddávala své oblíbené činnosti - nic nedělání se skleničkou vína, které sebrala někde u přátel. Blaise si povzdechl.

„Asi bude lepší, když si pronajmeš hotel," otočil se na blonďáka. 

To už ale z kuchyně vyšla Ginny. „Sice tě nesnáším, ale víno máš výborné," okomentovala ho, čímž mu naznačila, že dnes večer nehodlá odejít, neb vína tu je skutečně dost. Blaise asi začínal chápat, jak to má vlastně Hermiona s těmi nervy. O to víc ho ale překvapovalo, že mu to ani v nejmenším nevadí. Posledně se docela dobře pobavili a ač mu Ginny od onoho rána u Hermiony doma neustále připomíná strach z koček, nebyla to špatná společnost.

Draco naprázdno otevíral pusu. 

„Nazdar, Malfoyi. No ty teda vypadáš, to je teď móda být takhle vykulený?" dobírala si ho. Draco do ní nenávistně zabodl pohled. 

„Kdes nechala Pottera, Weasleyová?" ušklíbl se Draco s tím, že teď jistě všechno praskne, ale Ginny jen pokrčila rameny.

„Co je mi po tom? Nejspíše někde obskakuje Parkinsonovou, když už tu práci má," ušklíbala se, neb ji Blaise z donucení konečně zasvětil do celého případu. Všichni tak znali veškeré podrobnosti, jen s tím nikdo nic nedělal. Typické.

„Asi bude vážně fajn, když si najdeš hotel," naznačil mu Blaise to, že má rychle zmizet a neotravovat. To Draca neskutečně dopálilo. 

„Takže u tebe bydlí Weasleyová, u Pansy se roztahuje Potter, u Astorie pro změnu nebydlím já. Ani nechci vědět, kdo bude u Daphné. Že by si Weasley našel nový domov?" vyšiloval, neb toho na jeden den bylo poměrně dost. Nikdo mu nic nevysvětlil, nikdo se o tom nehodlal bavit a nikdo kolem něj neskákal. A navíc ho Astorie takhle vykopla.

„Ne, Ron jako jediný zůstal tam, kde je. Ale u nich v posteli bude jistě ještě místo, takže když přemluvíš Hermionu, možná se i něčeho dočkáš," ušklíbla se Ginny a sápala se po dveřích, aby je mohla zavřít s pořádným prásknutím. Blaise ji ale zarazil.

„No tak, tohle je morální dilema," bavil se nad jejich roztrpčením. „Pustit či nepustit dovnitř Draca, toť otázka života jest," recitoval špatná slova i verš. 

Ginny protočila oči. „Nepustit, toť jeho osud jest," znovu vyrazila proti dveřím a prudkým pohybem je zabouchla, až praštily blonďáka do nosu.

Ten venku zaklel cosi o tom, že se na to všechno může skutečně vysrat a že hotel bude bezpečnější. Ještě připojil jakousi poznámku o tom, že tu všichni zešíleli a v tomhle ať s ním nepočítají. Pak se vztekle přemístil kamsi pryč. Nic z toho však Ginny s Blaisem neslyšeli, neb se začali hádat o činech zrzky v otázce Draca Malfoye. Oba byli do hádky tak zapálení, že si ani nevšimli absence předmětu jejich sporu. A koho by to také zajímalo, když se zrovna oni dva hádají, že?

***

Harry si nebyl ochoten připustit, že se něco změnilo. Ano, možná v Pansy poznal jakousi novou bytost. Dobrá, možná ji před Kingsleym prohlásil za kamarádku, ale nic víc, nic míň. Prostě jen nechtěl, aby ji zabili, to je všechno. A proto u ní zůstával přes noc, samozřejmě, proč také jinak.

Bydlel teď v pokoji pro hosty, zatímco Pansy obývala ložnici. Stále zbýval obývák a kuchyně s jídelnou v jednom. Harry se docela divil, že má dívka tak obyčejný byt. Vlastně byla docela normální, tedy tak trochu. Jak tak ležel s hlavou podepřenou a zíral do stropu, přehrával si postupně všechny okamžiky minulých dní.

Prvně to bylo kruté. Ale pak někde nastal zlom a Harry ji najednou viděl novýma očima. Možná tu noc, co se ukázala jako sběratelka hvězd. Přesně si pamatoval, co tehdy řekla o světě. Zatímco vy vidíte jen ty zářivé hvězdy a sbíráte je pro náš svět, my vidíme svět takový, jaký je. A věř mi, že pro něj by ses obětovat nechtěl... Říkala tehdy mnoho zvláštních věcí.

Ale ano, všichni jsme sběratelé hvězd. Harry si pomyslel, že i na ni to poměrně sedí. Však také sbírala hvězdy. Vždyť to tak čistokrevní dělávali. Jenže Pansy nebyla hvězdou na obloze. A to bylo také zatraceně divné, stejně jako všechno kolem ní.

Co mu to tehdy ještě říkala? Cosi o mléčné dráze, co rozděluje a tříští svit hvězd. A něco o bílé barvě. Na to si vzpomínal přesněji. Ale co je v tomhle světě skutečně bílé? A teď mě omluv, je mi zima... Kdyby jen nebyla tak náladová, zbrklá, rychlá a uspěchaná, Harry se mohl dozvědět víc. Jenže takhle zase nic.

A pak se opila, tehdy. Povídala mu mnoho věcí, žádnou z nich si ale Harry nedokázal tak přesně zapamatovat. A přitom byly tak velké. A později v Bradavicích, kdy spolu normálně procházeli chodbami, cítil cosi, co nedokázal popsat. Bylo to jako nostalgické vzpomínání na něco, co se nikdy nestalo. Jako by snad Pansy měla v jeho životě větší roli než pouze přechodný úkol pro ministra.

Jenže dnes mu to Pastorek chtěl sebrat. A Harry se nenechal. Proč? To netušil. Možná ji jen nechtěl v tuhle chvíli nechat vlastnímu osudu. Jako by jí snad zajišťoval už svojí přítomností jakousi ochranu. Proč by ho to ale mělo zajímat? Kingsley mu dá jinou práci, jistě stejně strašnou.

Dnes to ale také nebylo špatné. Pansy sice slušel červený svetr o dost víc než zelené šaty, ale s touhle barvou se narodila v krvi. A tou barvou také myslela, došlo mu. Byla zmijozelka a jednou Zmijozel, navždy Zmijozel, to už se ví tisíce let.

Ne, dost toho tlachání o ničem, zakázal si Vyvolený. Vždyť ho neustále jen uráží a ušklíbá se. A on jí to oplácí. Ne, to je blbost. Jakmile přijdou rozkazy od Kingsleyho, uposlechne je bez zaváhání. Ať už budou jakékoliv. Nesmí nad tím tolik přemýšlet. Tahle práce pro něj končí úderem Kingsleyho slova.

A tak bylo rozhodnuto. Stačilo dát rozkaz a Harry uposlechne, jen aby se Pansy zbavil. Byl čas. Každé dobrodružství muselo jednou končit a to jeho možná mělo končit právě teď. A ani to nebylo dobrodružství, spíš nutná povinnost. Možná by měla skončit, aby se Harry zbavil toho pocitu, že tímhle přemýšlením dělá chybu. Ne, on byl přece Vyvolený, chyby nedělal. Ne takové. Byl bystrozor, jeho práce bylo chránit Pansy, tak to i dělal. Nic víc a nic míň. A tak to musí zůstat. Nic víc, nic míň. Ale hlavně nic víc.

Ahojky,

kapitola je možná opět maličko delší, ale to jen z toho důvodu, že příjezd Draca je prostě velká věc. Nemohla jsem si nechat ujít chvíli, kdy se vrací do dění z toho, co znal. Hrozně se mi zalíbil ten kontrast, proto je to spíše připomínka toho, co minulé dva týdny všechno změnily...

No a jak to bude dál? Kdo nakonec poslal onu květinu? Kdo bude další na seznamu podezřelých? A hlavně, nechá to Kingsley jen tak? To všechno se pokusím probrat příště,

Queen of story