Ahoj. Loučila se Havranka se Zmijím když odcházel z tábora. Byl čas se zase setkat s domácí kočkou Díšťkou. Byl natěšený. Začal ji brát jako svoji kamarádku, která by byla jako z lesa.

Plížil se k místu kde Díšťku cvičil. Ozvalo se prasknutí a něco na Zmijího tvdě dopadlo až mu to vyrazilo dech. Chvíly vrávoral, ale pak se vzpamatoval. Moment překvapení. Vysvětlila mu se smíchem Díšťka, která na něj skočila. Zmijí ji pochválil pohledem a všiml si něčeho co si předtím nevšiml. Stříbrné domací kočky se pod krátkou srstí rýsovali svaly. Stávala se z ní vycvičená kočka a ne jen slabý mazlíček, jakým před několika úplňky byla.
Chvíly si povídali a jindy zase chvíly trénovali. Takhle to bylo celý zbatek dne, až se setmělo a Zmijí se vrátil do tábora.
Jakmile si chtěl vzít něco z hromady úlovků zavolala si ho Laní hvězda k sobě. Ještě dnes se Rizčina koťata stanou učedníky. Řekla. Ale vždyť jim ještě neí šest měsíců. Namítl Zmijí tázavě. Ano, je ji pět měsíců a pár dnů, ale Kamenný klan potřebuje více válečníků. Zárověň dnes jmenuju i Myšáčka válečníkem. Vysvětlila, vyskočila na Plochý balvan a mocným skřekem svolala kočky. Zmijí se usadil vedle a sledoval jak kočky vylézají ze svých doupat.
Dnes, se tři koťata stanou učedníky a jeden učedník válečníkem. Oznámila.
Bouřinko, Lišinko a Slunínku. Přijďte sem. Bouřínko, od dnešní noci se budeš jmenovat Bouřka, dokud nedostaneš své válečnické jméno, a tvým učitelem se stane Zmijí dráp. Zmijí vstal a dotkl se své učednice nosem.
Lišinko, od dnešní noci se budeš jmenovat Lištička, dokud nedostaneš své válečnické jméno, a tvým učitelem bude Flíčka.
Slunínku, od dnešní noci se budeš jmenovat Sluník, dokud nedostaneš své válečnické jméno, a tvým učitelem se stane Sýkorka.
Ukončila jmenovací ceremoniál učedníků.
Dále. Myšáčku, dnes se staneš válečníkem. Oznámila a Myšáček radostí poskočil.
Já Laní hvězda, vyzívám válečnické předky, aby pohlédli na tohoto učedníka. Pilně se učil, aby porozuměl vašemu zákoníku a já vám ho nyní doporučuji jako válečníka. Myšáčku, od dnešního rána... Řekla protože právě začalo svítat. ...budeš nazýván Myšovous. Nově jmenovanému válečníkovi Myšovousovi se rozzářili oči a přikývl.

Začalo svítat a Zmijí byl strašlivě unavený. Ospale se došoural do školky. Chtěl vidět svoje koťata. Byla schoulená u Havranky a spala. Havranka byla vzhůru. Zmijí jí oznámil, že dostal učedníka. Lehl si těsně vedle Havranky a sledoval svá koťata jak potichu spí. Přepadla ho ještě větší únava a usnul taky.
Probudil se až do něj někdo strkal. Otevřel oči a zamžoural. Kolem něj lezla koťata. Bylo jich tam šest. Čtyři jeho a dvě druhé matky Vichřice. Koťata po Zmijím šplhala, šťouchala a tahala ho za chlupy. Opodál seděla Havranka s Vichřicí a smáli se při pohledu na Zmijího. Pomocte mi. Zavolal na ně bezmocně. Matky se jen smáli a sledovali bezmocného Zmijího.
V tom Zmijímu skočilo jedno kotě na záda a zarylo do něj své maličké drápky. Byl to Mlžínek. Vichřice rychle vyskočila, sundala ze Zmijího své neposlušné kotě a vynadala mu. V pořádku nic se nestalo. Ujistil ji.
Ale neměl by si to dovolovat na ostatní kočky...a zvlášť ne na zástupce. Trvala si na svém Vichřice a sundala ze Zmijího i své druhé kotě a popoháněla je na svůj mechový pelíšek.

Vyšel ze školky a tam už čekala skupinka koček. Můžu jít na odpolední hlídku? Zeptala se Sýkorka. Ano, vem si s sebou Strakáče, jeho učednici a Myšovouse. Odpověděl rychle a zamířil k Mechotlapovi, který už jedl druhou myš co zatím Zmijí spatřil.
Mechotlape. Přestaň se tu nacpávat nebo za chvíly praskneš. Jdi na lov, kořisti je málo. Vem prosím sebou i Bouřku. Obejděte spolu hranice, ukaž jí co kde je a něco přitom zkuste nalovit. Řekl Zmijí, ani nečekal na odpověď a už se hnal do velitelčina doupěte.
Na roli zástupce si už zvykl. Bavila ho, ale chtěl něco víc.
Laní hvězdo? Zavolal do doupěte.
Ano? Pojď dál.
Poslal jsem odpolední hlídku. A taky loveckou. Dodal.
Dobře.
Zmijí se tedy otočil a vyšel z tábora. Stopoval pach Mechotlapa a Bouřky. Chtěl si od něj Bouřku převzít, protože Mechotlapovi s dočasným výcvikem moc nevěřil.
Vystopovat je bylo težší, protože se pachy mísili s hlídkou. V tu chvíly dostal obrovský hlad. Vzpoměl si, že už nejedl od včerejšího rána. Musel ho ignorovat, měl povinnosti. Najednou se zastavil. Cítil jiný pach, který přemohl ten Mechotlapův a Bouřčin. Ten pach moc dobře znal. Byl to pach Díšťky. Trochu se vyděsil. Díšťko? Zavolal tiše. Z podrostu se vynořila stříbrná kočka s fialovým obojkem. Ahoj. Zavrněla. Tady být nemůžeš, je tu hlídka. Vysvětlil a svižně běžel k poli kde trénují. Přiběhl tam a nestačil se divit. Pole byla už jen hlína. Nikde ani klásek obilí.
Dvounožci už obilí sklidili. Zamumlal. Díšťka přikývla se podívala se na něj.
Co jsi dělala na mém území? Zeptal se.
Musím ti něco říct.
Prohlédl si Díšťku od hlavy až po tělo.... Díšťka byla o něco baculatější než obvykle.
Díšťka poznala, že se dívá na její bříško a řekla něco co Zmijího zamrazilo. Čekám koťata...
Zmijímu se zůžili oči a jako by ho někdo polil ledovou vodou.
Čí...čí jsou..ta koťata? Vykoktal ze sebe pomalu Zmijí.
Díšťka se na něj dívala a mu byla odpověď hned jasná.
Ne..ne..to není možné... Opakoval pořád dokola.
Nemohl tomu uvěřit. Jeho srdce patří Havrance. A najednou si vzpoměl. Setkával se s Díšťkou mnohem častěji.
To nemůže být pravda...nemůžu s tebou být. Jsem lesní kočka a ty jsi domácí...máš svoje dvounožce...
Snažil se zatajit fakt, že už družku má. Mohl by tím Díšťku zradit.

Probudil se. Ležel v mechu a vedle něj ležela nějaká kočka. Byla tma. Nevěděl jestli je to Havranka nebo Díšťka.
Kočka, která vedle něj ležela se začala vytrácet a zbyli po ní jen čtyři koťata. Byla celá černá a nehýbala se. Zmijí se k nim připlazil blíž. Tlapkou nadzvedl jednomu koťeti hlavičku. Zmijí se zděsil. Koťátko mělo děsivě bílé oči a jako kdyby nemělo ani zorničky. Pustil kotě a utíkal pryč. Ohlédl se za sebe. Byla za ním tma a když se ohlédl, tak už viděl jak padá z nějakého útesu.

Slyšel hlasy. Snažil se otevřít oči, ale nešlo to. Na chvíly je otevřel. Viděl ostré světlo. Nad ním se nakláněli nějaké kočky. Poznal hlas Havranky. A Laní hvězdy. I Jalovčinky. Zavřel je. Nemohl se hýbat. Chtěl zamňoukat, ale z tlamičky mu vyšlo jen lehoučké chrčení. A pak už nevnímal nic.

Zduř!
Je tu další kapitola. Nakonec jsem se nerozhodla tento příběh takhle rychle ukončit💛
Dostala jsem nápady o ději a tak tu ještě tento příběh nějakou tu dobu bude XD

No jo, začínám se trochu rozepsávat.
Co myslíte bude s Díšťkou nebo s Havrankou? Nebo vybere si vůbec?