Sen:
Byla jsem někde na kopci kam jsem chodila nejraději abych si v hlavě urovnala myšlenky. Jenže to nebylo jako vždycky. Nebyla jsem sama. Vedle mě byli mí přátelé, sestra, adoptivní rodiče a Kirishima.
"Riyo pojď se projít nebo zatancovat." usmál se na mě tím sexy úsměvem, ale pak se zarazil. V ruce jsem držela katanu, která měla čepel od krve. "Co di to provedla?!" díval se na mě vyděšený výrazem.
"To na co ty nemáš kuráž!" začala jsem se smát, ale nebyla jsem to já. Můj hlas byl hlubší a nebyl můj podle mě patřil Manakrii. A než jsem se nadála byl Kirishima probodlý skrz na skrz a já se sklápěla nad jeho mrtvolou. "Nikdy jsem tě nepotřebovala." a zase ozval ten ďábelský smích.

Probrala jsem se celá spocená v Kirishimově objetí a kolem nás bylo lano, které bylo tvořeno z mé krve a my byli uvěznění v kusů ledu. Štěstí bylo takové že to lano jsem mohla ovládat. Led jsem rozbila a okamžitě se odtáhla od Kirishimu, protože jsem se bála že mu ještě něco udělám a to horšího než to zmrazení. Odešla jsem na druhou stranu pokoje.
"Promiň asi bude nejlepší když na pár dní odjedu." podívala jsem se na něj omluvným pohledem a začala si balit věci na cestu.
"Neřekl bych buď pojedu s tebou nebo nepojedeš vůbec." řekl a objal mě.
"Ne! Bojím se že bych ti ublížila mnohem víc." objala jsem ho a po tvářích mi stékali slzy.
Kirishima si povzdechl a řekl "Tak dobře, ale mám jednu podmínku"
Lodívala jsem se na něj s tázavím pohledem "A jakou?"
"Pojede s tebou Masayoshi, aspoň kvůli ochraně." když to dořekl objal mě tak silně že jsem pomalu nemohla dýchat.
"Dobře." řekla jsem a objala ho tak silně jak jsem mohla. "Zítra pojedeme tak ještě dnešek můžeme být spolu." Kirishima kývl na znamení souhlasu.

Další den jsme se rozloučili s Kirishimou a Deriyou a vydali se na letiště. Letěli jsme do Řecka. Kde jsme se procházeli po památkách. Viděli jsme i různé sochy bohů jako třeba Dia, Poseidóna, Háda, atd. Pokoje jsme měli sice oddělené, ale Masayoshi byl každou noc u mě v pokoji a hlídal mě aby se mi nic nestalo. Ale co se nestalo jednou když jsme se procházeli u moře při západu slunce udělalo se mi špatně. Hlava mě bolela jako střep až jsem omdlela. Probudila jsem se až na pokoji asi po 2 dnech. Vedle mě byl Masayoshi a v ruce držel papírek.

Drahá Riyo,
už delší dobu ťe mám rád, ale nevím proč. Vím že nemůžeme být spolu, ty si zasnoubená a to mě ničí. Ten týden co jsme byli spolu osamotě byl pro mě velmi pěkný, ale taky jsem se upevnil v utvrzení mých citů. Miluju ťe Riyo.

Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě doopravdy miluje, ale další problém je že já mám v sobě duši jeho matky a bylo by to divné a ještě ke všemu jsem byla zasnoubená.

Tak doufám že se vám kapitolka líbila. Omlouvá se že je trošičku kratší, ale v té další vám to vynahradím. A mám na vás otázku s kým by jste chtěli aby byla Riya?