Oficiálním Testamentem jsem byla třetím dnem, když jsem se dostala na první opravdovou výpravnou akci. Výprava se týkala obhlídky hranic našeho teritoria s frakcí Falešných klokanů. Bylo to krátké pohraničí rozdělované řekou Drávou, která se většinu svého času vylévala z koryta. Z našeho úkrytu v Ljubljani trvala cesta ke strážní věži v někdejším Rakousku o něco více, jak jeden den, kdybychom šli bez přestávky. Kdybychom měli auto byli bychom u strážní věže už nejméně dvacetkrát za jediný den. Ale žádný dopravní prostředek nám od Vůdce nebyl poskytnut, abychom se mohli přepravit rychle. Tak jsme si na záda hodili vybavení, na krk jsme uvázali kyslíkové masky a vyrazili.

Naše malá výprava čítala šest lidí z toho jeden měl vysokoškolské zdravotnické vzdělání a dva se trochu vyznali v mapách a zbraních. Zbylé Testamenty neměli žádné speciální vybavení ani vzdělání. Ale určitě toho věděli víc než já, která byla do tohohle chaosu vhozena jenom nedávno.

Při naší utajené misi jsme měli zjistit pouze stav strážních věží, které se několik dní už neozývali. Věž dvacet čtyři a dvacet pět byli krycí názvy pro malé území ovládané Vůdcem. Území měl na starosti jeho nejstarší syn a také jeho věrný důstojník bývalého námořnictva v Řecku. A zrovna oni, kteří nám měli jít příkladem, se neozývali.

Jak k popukání.

Stávalo se často, aby se dva dny nikdo nehlásil ze svých stanic. Většina vysílacích signálů byla často blokována jinými sektami, které se snažili spojit. Ale deset dní byla konečná lhůta, do které měl dorazit přinejmenším kurýr se vzkazem od velícího důstojníka. Nikdo nepřišel. Proto byla zformována naše malá skupinka.

Prvních několik hodin jsme šli potichu a já se vyděšeně otáčela za každým druhým hlasitým zvukem. Snažili jsme se na sebe neupozorňovat, jelikož na ulicích pár skupinek lidí ještě žilo (i když dost málu), ale s takovou zásobou výbušnin a střelných zbraní, které jsme tahali, jsme způsobovali spíše opak. Ulice dříve malebné Ljubljany se brzy vyprázdnily a z toho mála lidí, co po nich ještě před chvílí procházelo, už nezbyl nikdo. Nevěřila jsem, že by nás nechali lidé bez povšimnutí projít jenom tak. Větřila jsem problémy, už jenom proto, že náš velitel byl příliš sebestředný a zpupný. A vzal nás samým středem bývalého hlavního města. Ze kterého už spíše zbývali barevné ruiny.

No, jo lidé jsou hovada.

Maščevanje však nezpůsobilo celou apokalypsu. V podstatě to byl pouze dopad neznámého tělesa na povrch Země. Až poté lidé začali panikařit, zabírat si území a vraždit pro své přežití. Ničili jsme své okolí více než kdy dřív a stále jsme v tom pokračovali. Naštěstí Vůdce pracoval na plánu, jak dostat naši sektu do bezpečí. Mimo planetu Zemi. A daleko, předaleko od ní.

Bohužel jsme stále trčeli na prohnilé planetě s ještě prohnilejšími lidmi.

A šlapali směrem k bývalému Rakousku.

Zvedla jsem hlavu z popraskané asfaltové dálnice a zamžourala do jasného bílého slunce. Na cestě stála, jako těla bez sebemenší duše, auta i několik autobusů, z nichž většina byla převrácená. Nákladní auta měla potrhané plachty a jejich obsah byl důkladně vyrabovaný. A i kdybychom se s Ilkou dívali sebe více po jakýkoliv stopách možných zásob ve vozidlech stejně by jsme žádné nenašli. (Ostatní sekty se při soubojích na hranici už o jejich důkladném vyprázdnění postarali.)

Když jsem vytahovala hlavu ze zaprášené Škody, vycítila jsem za sebou čísi přítomnost. Podle trhavých nádechů a hlasitého dupání jsem usoudila, kdo se za mnou nachází.

Otočila jsem, na chvíli pohlédla do páru přimhouřených očí, a přikročila k dalšímu autu. Zalomcovala jsem klikou Toyoty a přitom pronesla: „Velitele Štuheci, máte něco na svém kamenném srdci? Cokoliv, co byste mi chtěl povědět?"

Chrčivé zasmání prořízlo vzduch. „Ale ano, drahoušku," řekl vesele velitel naší výpravy, „já mám vždy něco na srdci."

„Ano a copak?" Nechala páčení kliky a vyrazila směrem od velitele. Pokud si se mnou chtěl povídat musel mi stačit.

Dunění tvrdých podrážek zrychlilo a u ucha mi zavrčel velitelův hlas. „Víš, mám pro tebe... úkol. Není to nic neobvyklého ani těžkého. Nic co by jsi nezvládla během chvilky – všichni to tady zvládnou levou zadní. Dokonce i moje neteř Ilka je v tom zběhlejší než většina naší ekspedicije. Ale jelikož jsi nováček, tak si tě musíme ozkoušet. Přece bych nepustil někoho bez zkušeností a pořádného výcviku do čela mé skupiny. Chápeš?"

Neodpověděla jsem. Pouze jsem mrkla na srozumění. Nejspíš to veliteli jako odpověď stačilo.

Velitel Štuhec se slizce usmál. „Izvrstno! A chtěla by jsi vědět, co tě tedy čeká, drahoušku? Jasně, že ano. Co to plácám?" Pomalu jsme pochodovali dál po cestě. Pod respirátorem jsem se už pořádně orosila a doufala, že brzy zastavíme. Nic jsem však nenamítala. „Chtěl bych po tobě, abys nastartovala auto. No není to prosté, drahoušku?"

Zašklebila jsem se do slunce. „Lehký jak facka, veliteli." Po spánku mi sjela kapka slaného potu.

„To jsem si myslel!" zajásal velitel. Sice navenek vypadal bezstarostně a uvolněně, ale v hluboko v očích jsem viděla pochyby a snad dokonce i závan strachu. Nebyl si mnou jistý, jako nováčkovi mi nevěřil. Možná jsme všichni byli Testamenty, jedna rodina. Ale ani rodiny nefungují bez chybně.

„Tak se dej do práce a ať do večera máme auto! Těch sedmdesát kiláků do nám zbývá ke strážnicím se mi fakticky jít nechce. A myslím, že ani tobě ne."

„Já dneska ani deset kiláků neujdu, veliteli. To mi věřte, že mi dříve upadnou nohy," zasmála jsem se ulehčeně i přes vzrůstající nervozitu.

Štuhec mě poplácal po zádech. „Tak se to má dělat, chlapi! Slyšíte tu ženskou? Ani ji nenapadlo odmlouvat autoritě. Takový slušňáky, aby dneska člověk hledal! Všichni chtěj akorát větší příděly a přízeň milostivého Vůdce! Ne, že já bych nebyl stejný!" dodal tiše. Jeho smích zněl jako když vlaku utíká pára.

Nyní na mě a velitele zíralo několik párů různorodých očí. Snažila jsem se vyhnout jakémukoliv kontaktu. Čím dřív tato mise skončí, tím líp.

Štuhec se vzdálil, stále pochechtávající se opřel do našeho medika a cosi mu mumlal do zjizveného ucha. Už se na mě neobrátil ani nic ke mně neprohodil. Nechal mě ať se s těmi kousavými pohledy v zádech vypořádám sama.

Raději jsem zrychlila krok a šla najít auto, které bych probudila k životu. Netušila jsem jak na to, ale už jsem několikrát viděla, jak Erin probouzí k životu kdejaká vozidla. Třeba budu mít štěstí a podaří se mi nějaké auto rozdýchat nebo se mohu rozloučit s Testamenty i svým dosavadním životem.

Našla jsem si velkou dodávku a, díkybohu, jsem se bez problémů dostala na sedadlo spolujezdce. Dodávka vypadala celkem nepoškozeně, akorát s obrovským nádechem prachu. S tím by se dalo pracovat. Ještě zjistit, jestli má plnou nádrž a baterii. A zda se vůbec rozjede.

Přelezla jsem na stranu volantu a hned věděla, že jsem ztracená. V životě jsem za volantem neseděla a v součtu všech jízd jsem najela v autě ani ne tři hodiny. Doprdele. Zaklela jsem a zanadávala nad svou přehnanou vírou v sebe samou. Jak mě jen mohlo napadnout, že se ze mě ze dne na den stane automechanik? Ani jsem nevěděla, kde je pořádně plyn. Byl to ten vlevo? Nebo jeden z těch pravých? A byl vůbec tam dole? Skoro jsem ani na ně nedosáhla.

Vyhlédla jsem z předního okna ven. Všichni z naší výpravy byli několik set metrů přede mnou. To jsem v autě byla tak dlouho? V životě jsem nepocítila větší strach. Sama někde v nepojízdné dodávce. Daleko od Ljubljany – jediného města, které jsem znala. Sama. Bez nikoho.

Auto se otřáslo, když jsem třískla jeho dveřmi. Vytáhla jsem komunikátor a vytočila jednu určitou sekvenci. Stáhla jsem si kyslíkovou masku s šátkem a zašeptala do mikrofonu. „Tady jednotka V3018, jednotko V0053, ozvi se. Opakuji. V0053, ozvi se. Přepínám." Křečovitě jsem svíral vysílačku a čekala na odpověď. Koleno mi poskakovalo nervozitou a já vdechovala tuhý nefiltrovaný vzduch dodávky.

Pomalu jsem se smířila s ignorancí Testamentů, než se ozvalo zapraskání a hřejivý hlas tlumený šátkem. „Jednotka V0053, k jednotce V3218, co se děje? Přepínám."

Vydechla jsem a vzplanula ve mně malinká naděje, že by mě velitel nemusel přiškrtit (pokud se o tomhle mém činu nikdy nedozví). „Izáku! Ani nevíš, jak ráda tě slyším! Už jsem..."

„Utni to, osmnáctko!" přerušil mě jediný přátelský člověk v naší výpravě. „Málem jsem dostal srdeční zástavu, když mi velitel řekl, že tě poslal najít nám auto. Jediná Erin z vaší trojice měla pro automobily nějaký cit! Natož ty a co potom Tannette! Ta na tom byla nejhůř!" A kecal dál. Izák Mencinger miloval, když mohl mluvit a být středem pozornosti. A pokud jednou začal, bylo skoro nemožné jej zastavit.

Proto jsem dokázala nemožné – překřičela jeho vlastní hlas.

„Izáku, teďka opravdu nemám čas na nějaké rozpravy o mě nebo ještě hůř, o tobě. Potřebuji abys mi vysvětlil, jak nastartovat auto bez klíčků. Protože jestli ne, tak už tvůj otravný hlásek nikdy neuslyším! Protože budu hozená někde ve škarpě nebo si k smrti ukoušu nehty..." Posadila jsem se za volant a netrpělivě čekala na instrukce.

„Ty si vždycky umíš najít to správný načasování," zaslechla jsem v komunikátoru cosi so připomínalo smích. „Tak jo budeš potřebovat přeříznout pár drátků a několik jich spojit, ale dokud nejsem v autě, tak ti nejsem schopen říct úplně, který musíš přestřihnout. Zas takový expert nejsem na to je spíš Erin nebo Ilka..."

„Sakra, ale já potřebuju vědět aspoň, jak na to! Přece to musím aspoň zkusit – nemůžu přece zklamat hned na první misi! Pomoc mi a budu tvým dlužníkem...přepínám."

Na druhé straně bylo dlouho ticho a já si ubíjela čas pozorováním mizejících zad Testamentů skrze špinavé sklo. Začali do mě hlodat myšlenky a všemožné konspirační teorie stylu, co když mě Izák prásknul veliteli, že ho prosím o pomoc, když si ani sama neumím poradit s něčím tak jednoduchým jako je nastartování auta (bez klíčků, samozřejmě). „Izáku? V0053, jsi tam? Odpověz, přepínám." Co když ho i ostatní z výpravy zabili Falešní klokani a nyní si jdou pro mě? Co když jsem tady úplně sama?

Vzduch proťalo třísknutí plechových dveří a velké, hlasité „uff", které následovalo hned potom. Než se osoba stačila po druhé nadechnout, odjistila jsem zabezpečení své pistole. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak tato pistole střílí a zda je vůbec nabitá. Ten člověk mě překvapil a já popadla první věc, co jsem měla v dosahu rukou. Zalitovala jsem, že jsem si sundala šátek, který by mi zakryl obličej a výraz v něm. Protože jsem nechtěla, aby někdo viděl, jak vyděšená a nervózní jsem.

Jakmile se cizí osoba otočila mým směrem a zahlédla namířenou zbraň, ruce ji vyletěli vzhůru. Byla zahalena od hlavy až k patě do černých svršků, dokonce i šerpa na zásobníky, rukavice a pouzdra na nože byla černá. Někoho mi ve mdlém světle zapadajícího slunce připomínala. Než jeden z nás stačil cokoliv vyslovit, zapráskala vysílačka. „Jednotka V0053, k jednotce V2155. Dosáhla jsi kontaktu? Přepínám."

Mé obočí vyletělo až k Proxima Centauri. Spustila jsem zbraň a místo si ní vzala do ruky komunikátor. Stiskla jsem tlačítko a řekla. „Drahý debile, dřív, než na mě pošleš tu svou samičku, tak mi dej vědět jo? Nebo si příště můžeš přijít seškrabávat její mozek z dodávky," přerušila jsem spojení a stočila jsem pohled k ‚neznámé' osobě. „O tobě jsem však měla vyšší mínění, Ilko."

„Popravdě," řekla neteř Štuhece a stáhla si ze tváře ušmudlaný šátek, „já jsem o tobě měla nižší mínění. Ale nejspíš jej budu muset přehodnotit." Usmála se na mě a odhalila tak mezi předními zuby tenkou mezírku. Následně si sundala zatmavené brýle a přesunula je na temeno své blonďaté hlavy. Nyní se na mě koukala šedýma očima pohublá holka, ze které jsem si před pár minutami málem nadělala do kalhot. To jsem ji však neměla v úmyslu říkat.

„...osmnáctko, padesát pětko, jste tam?" hulákal do vysílačky Izák. „Opakuji. Nezabily jste se navzájem?"

Ilka hmátla po mém komunikátoru a mrkla na mě. „Bohužel jsme stále naživu, padesát trojko. Musíme tě zklamat..."

„Ale třeba když chvilku počkáš, tak se zabijeme. Ale jen pokud hezky poprosíš. Co myslíš, padesát pětko, dáme přestřelku, nebo se radši zaškrtíme?" přemítala jsem – konečně ráda, že jsem ve společnosti lidské bytosti.

Ilka se hraně zamyslela a pronesla: „Hm, já bych asi raději brala, kdybychom si vyhřezli vnitřnosti. Mám na to speciální nože!"

„Dámy, o tomhle prosím nemluvte před slabšími povahami," skočil Ilce do řeči Izák, „čímž myslím sebe. Mívám pak v noci špatné sny. Ale neměla jsi něco na srdci, osmnáctko?"

„Ano, měla," řekla jsem a Ilka mi vrátila vypnutý komunikátor. Obrátila jsem se ke Slovince a položila ruku na volant. „Tak jak rozjedeme tuhle krásku?"

Ilka si dala ruce před sebe a prokřupala si ztvrdlé prsty. „Já se o ni postarám – jenom mi uhni z cesty."

Prohodily jsme si sedačky (s menšími obtížemi) a Ilka se pustila v tichosti do práce. Pečlivě jsem ji přitom pozorovala, abych se kvůli startování auta nemusela vícekrát stresovat.

Neuběhlo ani pět minut a Ilka třímala v rukou volant bručící dodávky a zlomyslně se usmívala ven z okna. Raději jsem nechtěla vědět nad čím přemýšlí.

„Díky," špitla jsem do temna osvětleného pouze předními světly vozidla. Překvapilo mě, jak rychle se setmělo. Přepadla mě mírná úzkost z toho, jak dakeko se už naše skupina mohla dostat. Doufala jsem, že se velitel rozhodl posadit svůj zadek na rozehřátý asfalt a počkat na svůj odvoz. Nebo mohli odejít bez nás, což by podle pravidel Testamentů nemohli. (Jedno z prvních mála pravidel, kterými jsme se řídili, bylo krýt záda svým bratrům a sestrám v jakýkoliv situacích. Nijak jsem však nevsázela na nějaké staré zákony.) „Snad na nás tvůj strýček počká," prohodila jsem ke Slovince, která se zapalovala cigaretu.

Ilka vdechla omamný kouř a než odpověděla nabídla mi. Odmítla jsem. „Velitel Štuhec na nikoho nečeká," řekla a mě srdce vynechalo dva údery, „máš však štěstí, že dneska má výjimečně dobrou náladu. A taky..." vydechla nikotinem prosycený dým, „a taky jsem si náhodou vypůjčila jeho zásobu cigaret ze Švýcarska, jak vidíš." Na důkaz svých slov zachrastila stříbrnou úzkou krabičkou s velkým bílým křížem na jeho malých dvířkách. „Takže si na nás bude muset počkat, jinak dost možná většinu svých voňavých ruliček už nikdy neuvidí. Ale přece bychom ho neměli nechat dlouho sedět na jeho starém zadku, hm? No, na co čekáš? Jedeme!"

Ilka mi přenechala řízení (s postřehnutelných strachem v očích) a když jsem zjistila, kde se všechny páky a pedály nacházejí, jsem konečně sešlápla plyn až k zemi. Přední světla nám osvětlovala cestu, která mi naháněla husí kůži. S opuštěnými auty, spadenými stromy – čas akorát na noční vyjížďku. Nemohla jsem se dočkat, až konečně zahlédnu šátky naší výpravy. Až uvidím známé tváře.

V mé hlavě se vynořila rychlá myšlenka. Všude byla sice prázdná auta, ale nikde nebyla těla. Tato scéna se totiž musela odehrát někdy během Maščevanje, kdy většina lidí zahynula. Muselo zde zemřít stovky ne-li tisíce uprchlíků. Ale kam se poděly?

Nepatrně jsem přišlápla na plyn a letmo se podívala Ilčiným směrem. Svěřila jsem se jí se svými obavami. „Přijde mi to přitažený za vlasy, jasně, ale něco je tady prostě špatně. Za celou dobu, co jsme tady jsme nepotkali nikoho. Tyto cesty jsou povětšinou obývány jinými sektami. Slyšela jsem, že obzvláště Plesa jsou zaujaty ve vyhrabováním starých tretek. Ale lidské mrtvoly by s sebou jen tak nebrali. Pokud jsi už jednou mrtvý, tak jsi mrtvý navždy. Tak to prostě je!"

„Klidni se, zelenáči," odfrkla si Slovinka, která byla mimochodem zasvěcena mezi Testamenty ve stejný den jako já, „takových ‚záhad' už tady bylo. Vzpomínám si, když nám zmizeli všechny znovupoužitelné lahve. Všichni se báli, že budou trpět žízní, než zjistili, že je akorát někdo přes noc posbíral a umyl je. Prý že už začínaly zapáchat. By mě však zajímalo, komu by se chtělo umývat tolik flašek..."

„Tohle nejsou lahve, Ilko," odporovala jsem, „tohle jsou – byli lidé a oni zmizeli."

„Co ty víš. Třeba je akorát šel pěkně vydrhnout."

„Ty taky nemůžeš brát nic vážně. Už jsi jako Štuhec..."

Ilce vyletělo obočí až ke stropu, než se znova zamračilo. „Tak to bacha na jazyk, zelenáči, mé jméno je Ilka Vidmar, nikoli Štuhec. S mým strýcem mám společný akorát tak ego a krev. Nic víc, nic míň."

„Promiň," řekla jsem, „nechtěla jsem urazit tvoje ego."

„Naser si."

Poté, co po mě Ilka střelila dosti nenávistným pohledem a jsem se raději už věnovala cestě. Nechtěla jsem si jí znepřátelit. Její nálada byla jako předpověď počasí – jeden den říkají, že budou třicítky a druhý zase, že nastanou sněhové přeháňky. U Ilky to bylo stejné. Nikdy nevíte, co od ní čekat.

Když jsme o minutu později našli polehávat na sobě naši malou výprav, akorát jsme na sebe s Ilkou pokývly hlavami a vylezly z auta. S šátkem na obličeji a kyslíkovou maskou pořádně připevněnou jsme vyrazila ke slavnému veliteli. Štuhec ležel na zádech, pod hlavou nacpaný svůj hmotný batoh. Mezi prsty si pohazoval s prázdnou injekční stříkačkou, což znamenalo, že měl po své dávce.

Zastavila jsem se u něj a otevřela ústa. Velitel mě však předběhl. „Dobrá práce, drahoušku, na nováčka to ušlo. Ale..." Z jeho hlasu mě zamrazilo až v kostní dřeni. „...příště mě nenechej čekat dlouho. Z týhle dálnice mě už začínal svrbět zadek. Příště si budu muset vybírat cestu podle pohodlnosti jejího povrchu." Poplácal mě bedrech až jsem málem políbila asfalt a tentokrát tiše odkráčel do dodávky.

Nechal mě stát na opuštěné dálnici, abych mohla zírat do její hluboké tmy a Měsíce visícího vysoko nad zemí. Kolem šedé koule se stáčely zelené víry protnuté žlutou nití. Už jenom z pohledu na nechutné zbarvení bývalého kyslíku, jehož filtraci jsem vdechovala, se mi navalilo.

Chtěla jsem se pořádně nadechnout čistého vzduchu. Ale dnes v noci ne.