Rozi se začala smát hned po pěti sekundách a Kája ji následoval. Sice už obsah kazet několikrát slyšel, ale Rozinin smích ho docela nakazil. Navíc mu samotnému to přišlo docela nenormální, nechápal, jak mohl mít takové podivné dětství.

Sedne si na umyvadlo, vykadí se, ozvalo se z rádia. Oba zároveň se začali hodně smát, skoro spadli ze židle. Rozálie chytla takový ten smích, kdy už vydávala jen zvuky a nemohla se nadechnout. Už ji bolely břišní svaly.

„To už je podruhé," oznámila křečovitě přes smích.

„Jo, myslím, že tenhle vtip je tam tak třikrát," slovo vtip zdůraznil sarkasmem.

„Sice to není vtip, ale docela vtipné to je, když se tomu smějeme," pousmála se, hned, jakmile se uklidnila.

„Jo. Já mám někdy pocit, že jsem byl jako malej něčím posedlej," pokrčil zahanbeně rameny: „Toto totiž děti nedělají," zauvažoval.

„Ale jo, dělají, akorát ti to nepřijde, protože jsi to neviděl u nikoho jiného," logicky zauvažovala.

„Asi máš pravdu," přikývl s úsměvem, dolíčky se mu rýsovaly ve tvářích a oči jen zářily.

Rozálie ho pozorovala. Začínala mít pocit, že Markéta měla celou dobu pravdu. Možná to bude láska. V těle se jí rozlil strach a vlna špatných pocitů. Co když to bude jen z její strany a ona se zklame? Co když má Karel opravdu něco s Martinem?

Zahnala to. V jedné věci měla jasno. Dnes se v ní definitivně probudil k tomuto klukovi nový cit.

Z rozjímání jí probudil zvuk zvonku, jinak by přemýšlela dál. Dokonce už neposlouchala kazety. Smála se jim permanentně.

Karel sebou škubl, podíval se na čas: „Sakra, já zapomněl. Přišel Martin, nevadí to?" zeptal se.

„Mám jít pryč?" zeptala se automaticky, už se dokonce zvedala.

Zarazil ji: „Ne, to ne. Rád tě uvidí. Už minule tě přece zval," pohodově se usmál a vydal se otevřít dveře.

Rozi znervózněla. Nechtěla jim tu překážet, jenže se zase mohla spřátelit a zlepšit vztahy s Martinem, nebo spíš nějaké nabrat. Nic proti němu neměla a doufala, že on taky ne, když to sám tvrdil. Dokonce i Karel ho v tomhle hájil.

Byli ve dveřích docela dlouho. Když konečně přišli, Martin byl nějaký vysmátý.

„Čau Róózii!" pozdravil ji svým typickým zvláštním způsobem.

„Ahoj, Martine," pronesla nejistě.

„Chtěl bych se ti om-" byl přerušen.

„Už né, jsem z těch omluv už unavená, prosím. Stalo se to bůhví kdy a nebylo to tak hrozné," usmála se.

„Takže všechno dobré?" ujišťoval se.

Přikývla.

„Super!" usmál se a přátelsky ji rychle obejmul.

Rozi to ani nečekala a byla z toho docela v šoku.

„Jo a objednal jsem nějakou pizzu," informoval je: „Za chvíli by měla dojít,"

„Fajn, tak já ji pak vyzvednu," kývl Kája.

„Ok, tak to tím pak zaplať," podal mu peníze a vykouzlil docela zajímavý úsměv.

„Fajn," kývnul a než stihl ty peníze vzít, někdo zazvonil.

„Ty sis to časově naplánoval ne?" zeptal se Martina.

„Ne, je to jen dlouho, co jsem tam volal," pokrčil rameny s nepřekvapeným výrazem.

Karel odešel vyzvednout pizzu, zatímco Martin spadl svým zadkem na jeho postel. Rozhlédl se kolem, jako by se mělo něco změnit. Když se ujistil, že ne, spočinul pohledem na Rozi: „To je Karlovo oblečení, že?" zeptal se s přílišným zájmem.

Blonďatá dívka se sama prohlédla s tvářemi začínající růžovět. Uvědomila si, že to mohlo pro Martina vypadat divně a mohl dělat předčasné závěry.

„Jo, já jsem... byla jsem v tom dešti venku a Kája mě sem vzal," podívala se do země a pak znovu na něj. Zatím neviděla nějaké reálné známky toho, že by byli s Kájou ve vztahu.

„Jo, aha," přikývl chápavě. V očích mu byl vidět záblesk nedůvěřivosti, ta se ale rychle vypařila: „Jedeš na Utubering?" zajímalo ho.

„Ne, YouTube mě nějak nezajímá," pokrčila rameny: „A tebe snad ano?" nadzvedla obočí.

„Ne, jasně, že ne," nad odpovědí vůbec nezaváhal: „Je to blbost."

„Přesně tak," souhlasila jeho nová kamarádka.

Dveře místnosti se otevřeli a dovnitř vešel Kája držící pět krabic pizzy: „Zbláznil ses, Manino?" poukázal na pizzu s kamenným výrazem ve tváři.

„Já? Ne, alepsoň se pořádně najíme," usmál se hrdě: „Tady Rue má určitě hlad,"

„Rue?" zopakovala Rozi.

„Jasně že Rue, jsem ti musel dát přezdívku ne?" zasmál se, evidentně sám.

„No, já myslím, že Rue zní celkem fajn," poznamenal jeho ztřeštěný kamarád.

„Že? Mimochodem, naše Rue nejede prý na Utubering," řekl jen tak mimochodem.

Oba po ní vrhli pohledem, každý odlišným. Z Karlových oči se na chvíli ztratila jiskra a objevilo se tam něco jako vlna úlevy, kdežto v Martinově pohledu se nacházela obrovská nechápavost.

„To je dobře," odkašlal si modrooký kluk: „Je to naprostá blbost," pousmál se. Rozálie přikývla, ale Martin se netvářil moc nadšeně. Naznačil mu pohledem něco jako to si ještě povíme.

Pozn. autorky: Ták a dnes je tady další kapitola. Přijde mi, že je fakt dělám nějaké krátké, ale já to vždycky useknu v místě, kde si myslím, že je to fajn, tak se kdyžtak omlouvám :D Dnešní kapitola mě dost bavila psát, i když absolutně nedopadla podle mých představ a mám pocit, že už vybočuju z  reality a jejich charakterů, které vídáme ve videích, ale nevím, zda to tak je :D Kdyžtak mi to napište :D

Dnešní kapitolka je věnovaná Barun_dessi, která mě poctívá svými super komentáři a názory k povídce :)