Dál už ji neodepisovala. Reklama v televizi totiž skončila a místo si s ní vyměnil jeden z klasických pixar animáků. Úplně se do něj zadívala a nemohla skoro odtrhnout oči. Tolik nostalgie na jednom místě. Už od dětství tyto animované filmy milovala. Vůbec se za to nestyděla.

Když se film blížil ke konci, vyrušil ji příchod mámy domů. Ze začátku to neřešila. Zavolala na pozdrav a dívala se dál. Jen tak lehce jí to ale neprošlo. Brzy se ukázala v obýváku s rukama v bok a naštvaným výrazem.

Rozi nedošlo, že jednu ze svých poviností vynechala. Zapomněla vytřít podlahu, což vyvolalo další hádku, které se moc chtěla vyhnout. Nemělo to smysl. Hádky vyvolávala naprostá maličkost od té doby, co se s její mámou rozešel její přítel kvůli jiné. Ona ho nikdy neměla ráda a nevěřila mu. Často mámu před ním varovala, ale nebylo to platné.

Hádka nedopadla zrovna nejlépe. Obě se rozdělily se slovy, že by se Rozálie měla alespoň na měsíc uklidit k tátovi. Ona nad tím poslední dobou dumala čím dál častěji. Alespoň by si od sebe odpočinuly. Utéct od toho ji ale nepřišlo zrovna jako nejlepší nápad.

Chtěla být sama se svými myšlenkami. Vydala se do pokoje převléct do pohodlnějšího oblečení, popadla pennyboard a vyrazila s ním ven.

...

Venku jezdila po okolí zhruba nějaké čtyři hodiny. Z hlavy jí vymizely všechny negativní a otravné myšlenky, zatímco nohy se pořádně potrápily. Vyčerpala se tak, že její duše nalezla na noc klidu a ona se konečně pořádně vyspala.

Ráno si nemusela brát ani kávu, ani žádný nezdravý energetický nápoj. Místo toho si vzala kakao, které v ní probouzelo jen ty nejpříjemnější pocity.

Na zastávku vyšla oděná v bílých upnutých džínách, černém triku na ramínkách a lehkém šedém kabátu, který měl rukávy dlouhé lehce pod lokty. Kabátek dokonale ladil k šedým slip onum, které si nedávno koupila.

Dnes tramvaj naštěstí stihla dokonce s předstihem.

Než tramvaj přijela, přemýšlela. Jak už by si přála stát napříc volnému životu beze školy a do detailu promyšlené budoucnosti. Věděla, že měla naivní představy, ale to byl takový ten optimismus. Držela se jej. Chtěla toho dosáhnout hodně. Nejvíc si přála šťastný život a krásné zdravé děti, které ponesou kousky její duše dál.

Ze snění ji vytrhlo otevření dveří tramvaje a nastupující lidi.

Zamrkala, aby se dostala do reality úplně a zadívala se dovnitř tramvaje. Byla téměř prázdná, takže bylo vidět na všechna sedadla. Rozálie ovšem hledala jednoho jediného člověka. Káju.

Všimla si ho až při vstupu dovnitř. Seděl v oblasti třetího okna na levé straně, ovšem na sedadle blíže k uličce. Vzdychla. Musela si na něj dávat pozor. Nebo spíše před ním. Nechtěla dosáhnout nového posměchu, či aby o ní vedl posměšný rozhovor.

Pípla kartu a šla si sednout více dozadu. Nechtěla mu být tak na očích. Když kolem něj procházela, vzhlédl směrem k ní. Jejich oči se opět setkaly. Pousmál se a ukázal tak své roztomilé dolíčky, které se mu na tvářích vytvářely.

Rozálie musela uznat, že z tohoto úsměvu byla trochu na měkko. Vlastně skoro ze všech úsměvů pocházející z klučičích rtů. Byla velmi nespolečenský typ v oblasti mužů a jejich pozornost nevyhledávala. Často panikařila a byla lehce mimo už jen z jejich pohledů. Vyvolávalo to v ní stud.

Tohle nebylo výjimkou. Úsměv mu oplatila, ale do očí se mu nedívala moc dlouho. Po tom všem si sedla za něj o pár sedadel dál.

...

Vystoupila na zastávce. Dnes tu bylo něco jinak. Čekala na ni Markét.

„Ahoj," usmála se na Rozi nepřítomně Maki a zírala do tramvaje.

„Čau?" odpověděla zmateně a ohlédla se, aby zjistila, kam to kouká. Koukala na Káju. „Co na něj tak koukáš?" zeptala se, když červený autobus na kolejích začal odjíždět.

Markét se po odjezdu vrátila do reality: „Co?" zeptala se, protože nevnímala její otázku.

„Ptala jsem se, proč jsi na něj tak zírala," připomněla jí a zkřížila ruce.

„Jen tak,připadal mi jako... to je jedno," řekla nakonec, protože jí to přišlo jako čistý nesmysl.

„Jako?" zajímalo Rozinu. Očekávala od ní, že to doplní.

„Jeden kluk. Kdyby se koukl směrem sem, tak by mi to bylo jasné, ale teď už je to jedno," řekla opět a mávla nad tím rukou. Kdyby to byl ten člověk, který si myslela, tak by jej poznala určitě hned. I Rozálie by se k němu nestavěla jako ke vzduchu.

„Však to je ten, na kterého ses mě ptala, jak jsem ho minulý týden pozorovala. Psala jsem ti o něm," připomněla jí a vyšla směrem ke škole.

„Aha, tak v tom případě to není on," vyloučila tu možnost a vyrazila za ní.

Pozn: Další část je tady! :3 Tuto kapitolku věnuju Andy, protože si to prostě zaslouží :) Musím zdůraznit, že se blížíme k hranici 1K přečtení, za což Vám hrozně moc děkuju! :3 Moc mi na tom záleží, na všech přečteních, votes i komentářích od vás :) Jak pořád opakuju - posouvá mě to vpřed :) Co si o této povídce zatím myslíte? :) Líbí se Vám? :)