Pomalu jsem otevřel oči a zamžoural do několika paprsků měsíce, jež osvětlily celou tůňku. Přímo nad mou hlavou se skláněli mí sourozenci a Stříbřák a zděšeným výrazem na mě hleděli. Byl to sen...?  ptal jsem se sám sebe, hledajíc odpověď. ,,C-co se stalo?" dostal jsem ze sebe tichou otázkou. ,,Omdlel jsi. Celý jsi sebou škubal, jako kdybys měl nějaké křeče" odpověděl Spadlík a zastřihal ušima.
Nasucho jsem polkl a i přes ztuhlé tlapky jsem se začal zvedat. Na boku jsem ucítil něčí čumák, jež mi pomohl se zvednout. Byla to Kožešinka. ,,Asi bychom měli jít, ještě by se mohlo stát něco horšího, než že někdo omdlí" promluvila mezitím, co mi pomáhala se zvednout. Ostatní jen tiše přikývli. Naposledy jsem se porozhlédl po malé zarostlé jeskyni. Stále jsem nechápal, co se to před chvílí vlastně stalo. 

Prodrali jsme se opět zatuchlým tunelem ven. Oči se mi pomalu zavíraly, ale silou vůle jsem je zvládal držet otevřené. Byla to opravdu kočka z onoho vyprávění, nebo to byl jen výplod mé fantazie? Třeba už mám opravdu těch příběhů moc... A co teprve ty stíny?  Všechno se zdálo být tak zmatené a jasné zároveň. Prodírali jsme se opět houštím do kopce, zpět do tábora. Měsíc již zakryly zlomyslné mraky a celé bezhvězdná obloha potemněla. Po celou dobu jsem měl pocit, jako kdyby nás něco či... někdo pronásledoval. Neustále jsem se ohlížel, zda někoho nespatřím. Nikdo... Jen poklidné houpání lístků a stébel rostlin ve větru. Tlapky se mi lehce třásly a mé tělo bylo připraveno k okamžitému útěku, kdyby to bylo zapotřebí. Párkrát jsem se musel doslova držet, abych při dopadu šišky nevyběhl dopředu. Již jsme se nacházeli kousek od tábora. Zastřihal jsem ouškem a opět se ohlédl, abych se naposledy ujistil, že nás nikdo nesledoval. Oddechl jsem si, jen mizející silueta kočky ve křoví. Počkat... Prudce jsem zastavil a se stáhnutýma ušima a ocasem mezi nohama jsem se otočil. Rozhlížel jsem se ze strany na stranu, ale cizinec zde již nebyl. ,,Počkejte, někdo tu byl" šeptl jsem varovně k ostatním. Také se zastavili a upřeli na mě své pohledy. Otočil jsem se zpět čelem a rychle k nim došel. ,,Někoho jsem viděl zalézat do křoví" opět jsem zašeptal. Jejich unavené pohledy rázem vyměnil děs. Děs z neznámého. ,,Koho jsi viděl?" optal se Spadlík. Zavrtěl jsem pouze hlavou: ,,Nevím, jen silueta". ,,Kdo ví jestli se ti to jen nezdálo, všichni jsme unavení a ty jsi ještě k tomu no... Jestli ještě neblouzníš z toho omdlení" odsekla potichu Kožešinka a snažila se těmito slovy zakrýt svůj strach. To je pro ní typické. ,,Vím co jsem viděl" odpověděl jsem rázně, stojíc si, avšak již ne tak jistě, za svými slovy. ,,Kdo by si troufl tak blízko k táboru?" optal se potichu Stříbřák a pokračoval: ,,Kdyby to byla hlídka, šla by rovnou k nám. Myslím, že můžeme jít dál k táboru." Ostatní přikývli a opět se rozešli k táboru. Naposledy, skutečně již naposledy, jsem se podíval za sebe a následoval jsem je.

Proplížili jsme se skrze tichý spící tábor do svého doupěte. Okamžitě jsem si všiml dvou spících těl Trnky a Mrázka. Přistoupil jsem ke svému pelíšku a stočil se do klubíčka. Téměř okamžitě jsem usnul.

Znovu jsem byl zahalen temnotou, opět jsem uviděl světlo, opět jsem spatřil tu kočku z měsíční tůňky. Jiskřivou tlapu. Měla sklopenou hlavu a vypadala nejistě a... Vystrašeně? . Pootevřel jsem tlamičku a už, už  jsem se chtěl začít ptát, avšak mě přerušila. ,,Musíš být opatrný Jestřábku, už o tobě vědí. Měla jsem tušit, že si to místo ohlídají" promluvila s klidným hlasem, ale do očí se mi stále nepodívala. ,,Kdo o mně ví...?" vydrápal jsem ze sebe otázku a nasucho polkl. Vzhlédla a zahleděla se mi do očí. ,,On... oni... Spatřil tě. Teď půjde skutečně o život"

Well...  Anothet chapter. Po třech měsících 😅
Ale hej, zase mě to chytlo, takže...  Se máte na co těšit xd