,,J-jaký úkol."

,,Doneseš mi květinu, která rychle uzdravuje. Při boji se to bude hodit."

,,Dobře. V čem je háček?"

,,Roste u skali. Je tam úzká cesta. Musíš mi ji sama donést." Přikývnu.

,,Jae-ha tě tam dovede." 

Proč jsem jim neřekla, že umím létat, bylo by to pro mě lehčí. Ne já to musím udělat, jestli to zachrání životy, tak to udělám ráda. Z mého přemýšlení mě vytrhl Jae-ha.

,,Jsme tu. Vidíš tamhle tu cestu? Tak po ní musíš jít."

,,Dobře."

,,Půjdu s tebou kousek."

,,Ne to je dobrý. Vrať se na loď."

,,Jak chceš."

Pomalu jsem kráčela po strašně úzké cestě. Měla jsem strach. Ne z výšek, ale nemohu létat a to mě děsí. Nechci jim to říkat, nebo aspoň ne teď. Pomalu, krůček za krůčkem. Pár kroků a jsem tam. Zvedl se vítr a já málem spadla, naštěstí jsem se chytla. Uf to bylo těsně. Pomyslela jsem si.

Konečně jsem se dostala na to místo. Byl to strom a v jeho dutině rostla bílá květina. Utrhla jsem jí a dala do tašky. Sice měla bodliny, ale v téhle chvíli jsem to neřešila. Vydala jsem se na cestu zpátky. Ta už byla horší, protože se zvedly vlny. Jedna z nich ne zasáhla a já padala. Křičela jsem co mi síly stačily. Ucítila jsem 2 silné paže, které mě chytily. Koukla jsem se mu do očí.

,,Moc děkuji Jae-ho." Usmál se.

,,Nikomu neříkej, že jsem ti pomohl." Jen jsem přikývla.

,,Máš tu květinu?" Přikývla jsem.

Ani jsem si nevšimla, že přichází kapitánka. Podala jsem jí tu kytku.

,,Splnila jsi úkol."

,,Ne nesplnila. Jae-ha mě zachránil."

,,Upřímnost je důležitá. Splnila jsi úkol."

Poděkovala jsem jí a mohli jsme jít zase zpátky. Přiběhl ke mě Jae-ha a začal si se mnou povídat.

,,Jak to, že jsi věděla, kdo jsem." Zaskočilo mě to.

,,Prostě jsem to věděla."

,,Jak?!"

,,Nemůžu a ani nechci ti to říct." 

,,Fajn. Řekni mi něco o sobě."

,,Jmenuji se Satsuki Nakamura, ji mi 18 let a rodiče nemám. Vyrůstala jsem s otcem a v 10 letech umřel. Potom jsem se toulala, až jsem narazila na paní která se mě ujala. Její vesnice se stěhovala do podzemí, a protože jsem tam nechtěla, tak jsem utekla. Osm let jsem žila sama a pak jsem potkala Yonu. Konec."

,,Tohle jsem nečekal." Jen jsem pokrčila rameny.

Na lodi jsme začali plánovat co a jak uděláme.

,,Musíme zjistit na jaké lodi ukrývá Kum-ji ty ženy."

,,Ale kapitánko to nám zabere spoustu času, než je najdeme." Křikl jeden z pirátů.

,,Co kdybych se nechala zavřít, a pak bych vám dala signál." Navrhla jsem jim.

,,To by možná mohlo fungovat. Dobře, kdo umí s výbušninami?" Přihlásil se Yoon

,,Tak dobře. Pošleme Satsuki k nim s nějakou rachejtlí. Až bude na lodi dá nám znamení."

,,Mohla bych jít s tebou?" Zeptala se Yona.

,,Na to zapomeň." Přemlouval a mě, ale já se nenechala.

,,Tak jo. Dobrou." Rozloučila jsem se a vlezla si na strom.

Na stromě jsem zvyklá spát, takže mi to nevadí. Už jsem skoro spala, když něco zašustilo. Rozlepila jsem oči a nade mnou byl Shinha.

,,Co tu děláš? Nemáš být na lodi?"

,,Nechtěl jsem, abys tu byla sama." To mě zahřálo u srdce.

,,Aha." Vyšplhala jsem se na Shinhovu větev a dala jsem mu pusu na tvář.

,,Dobrou noc."

,,Dobrou."

Šla jsem spát s dobrou náladou ve které byly obavy ze zítřka.