Středa 10. dubna 1912 odpoledne

Harry se silou vůle trochu zklidnil a opět vyšel na palubu, tentokrát už se procházel pomaleji a snažil se zachytit co nejvíce detailů z lodní konstrukce. Z toho, co zatím stačil vypozorovat, se zdálo, že Titanic se od ostatních lodí, se kterými měl zkušenosti, lišil spíše luxusem než technickým vybavením. Velmi by si přál prohlédnout si strojovny a pohovořit se strojními inženýry ohledně vybavení parníku. Doufal, že dokumenty, které získal od svých učitelů na technice, by mu mohly otevřít dveře ke zdejším kolegům. Třeba by se rádi pochlubili svou prestižní prací na nejmodernějším transatlantickém parníku. Harry si znovu s notnou dávkou ješitnosti pročítal svá osvědčení. Nejdůležitější doporučení měl od děkanky strojní fakulty profesorky McGonagallové a také od profesora Severuse Snapa. Harry si právě tohoto doporučení vážil nejvíc, i když se Snapem ho pojil po celou dobu studia poněkud kontroverzní vztah. V nižších ročnících z něj měl čirou hrůzu. Snape byl vedoucím jedné z kateder a na technice vyučoval mechaniku tuhých a poddajných těles. Profesor měl pověst významné autority a bylo vidět, že oboru rozumí, a celkem ho i uměl vykládat, Harry měl ovšem pocit, že si právě na něj zasedl. Ač jinak patřil k nadprůměrným studentům a v prakticky orientovaných předmětech exceloval, u Snapa se mu příliš nedařilo a prolézal s odřenýma ušima. O to víc ho překvapilo, že si ho Snape vybral v posledním ročníku jako pomocnou vědeckou sílu. Tehdy se mu konečně podařilo proniknout do hlubších zákoutí oboru a pro jeho vzdělání bližší spolupráce s kapacitou Snapeova formátu představovala nespornou výhodu. Odvrácená strana tohoto vztahu byla, že si profesor z Harryho udělal v zásadě svého asistenta s výhodou. Nedalo se říct, že by Harryho Snape nepřitahoval – měl dlouhé černé zářivé vlasy hebké jako satén a uhrančivé oči a Harrymu by se z něj pravděpodobně podlamovala kolena, kdyby z něj ovšem nebyl rozklepaný celý. Harry si v posledním ročníku nemohl dovolit dostat se do sporu s vedoucím katedry a raději mlčky snášel profesorovy rozmary. Snape měl děsivý zvyk známkovat Harryho výkony přísněji než u ostatních studentů a Harry měl svého času noční můry z jeho povýšeného: „Pottere, nedostatečná, dostavte se k opravnému termínu za čtrnáct dní." Postupem času se ale patrně zlepšil, protože se dopracoval k sice stále arogantnímu, ale přece pochvalnému hodnocení: „Že jste to vy, tak dneska výborně, ale zapracujte na..." Bez komentářů, co je třeba ještě vylepšit, se to neobešlo nikdy. O to víc byl Harry zmatený z projevů přízně v osobním životě. Severus se k němu choval ochranitelsky a něžně, říkal mu křestním jménem a tykal mu. Těch několik chvilek, kdy k sobě měli intimně blíž, než bylo pro učitele a studenta vhodné, si Harry, ač se to styděl přiznat, vysloveně užil. Severus odkládal svou masku nadřazenosti a nechal Harryho pocítit, že je žádoucí a milovaný.

U státnic mu pak Snape velmi pomáhal a hodnocení mu napsal možná lepší, než si zasloužil. Rozloučil se s ním slovy: „Podnik, který vás zaměstná, bude mít velké štěstí. A ten, koho budete milovat, taktéž. Kdysi jsem doufal, že bych to mohl být já." Harrymu jen ta vzpomínka způsobovala červenání. Doporučení si podezíravě pročítal stále dokola, jestli v něm opravdu není žádný náznak čehokoliv, co by mohlo odkazovat na jejich vztah. Bylo v pořádku, naprosto profesionálně napsané a orazítkované. Zároveň pociťoval výčitky svědomí. Ke Snapeovi cítil respekt, obdiv a postupem času i přátelství a vděčnost, ale ne lásku. Až tehdy si uvědomil, jak moc ho jeho profesor miloval a jak mu na něm záleželo, a on mu to nikdy neoplatí.

Snape byl zároveň jeho jediná intimní zkušenost. Harry byl ve své podstatě velmi plachý a zamilovat se pro něj znamenalo oddat se druhému na celý život. Jeho srdce bylo dosud naprosto nevinné.

Chudáček Severus, využila jsem ho jen na to, aby Harryho něco naučil, a všechno dostane samozřejmě Dráček. V příští kapitolce, kterou vydám asi ve středu, nahlédneme do Dracovy minulosti.