Když se za Knockoutem konečně zavřely dveře, Kendare se ve své skrýši ve stínu pohnula. Potichu a hbitě se proplížila k ovládacímu panelu. Její, nyní černé optiky, klouzaly po prostoru laboratoře a zkoumaly rozmístění kamer.

Kendare sic žila na Nemesis nějakou tu dobu, ale v laboratoři nestrávila tolik času. Snažila se najít slepé úhly, ze kterých by se mohla bezpečně a nepozorovaně dostat k ovládacímu panelu a přeprogramovat kamery tak, aby chvíli nevysílaly.

Zabralo jí to notný čas, ale nakonec našla jeden slepý úhel, díky kterému mohla vyřadit kamerový systém. Přikrčila se v kolenou a přeběhla do slepého úhlu. Na kameře by jeden viděl jen rozmazanou šmouhu a bez bližšího zkoumání by ji považoval jen za chybičku v systému. Stále ve dřepu natáhla servo k panelu a pár rychlými pohyby kamery vyřadila. Nyní budou na druhé straně ukazovat pouze obraz, jež viděly naposled.

Konečně se mohla zvednout. Spojila prsty a natáhla ruce nad hlavu. Slyšela, jak ji někde v tělo křuplo, ale nestarala se o to. Pro jistotu se ještě jednou rozhlédla po laboratoři, která vzájemně sloužila i jako menší ošetřovna. Když se už asi po páté ujistila, že ji nikdo nebude sledovat, zapnula procesor a v jejích optikách se objevila charakteristická, tyrkysová barva připomínající roztékající se energon.

Znovu se rozhlédla po okolí, tentokrát však nehledala potencionální hrozbu. Klouzala pohledem po nářadí a různých přístrojích, hledajíc ten, jenž vyhovuje jejím účelům. Aniž by to nějak chtěla, pomalu se rozešla k nejbližšímu stolu. Začala digity přejíždět přes různé nástroje a kov cinkal o kov.

Zastavila se digity na malém, lesklém skalpelu. Opatrně ho uchopila a zvedla do výšky optik. Prohlížela si jeho pečlivě nabroušené, malé ostří. Nebylo větší než její prostředníček. Cinkla do něj digitou druhé ruky a skalpel se na kratičkou chvíli rozezněl. Kendare podle jeho vzhledu soudila, že jej Knockout moc nepoužívá.

Položila tedy skalpel zpět na místo odkud jej vzala. Pohled ji spočinul na nástroji kousek od lesklého skalpelu. Kendare nadšeně v duchu zajásala a vzala svářečku do dlaně. Cestou k jednomu z lůžek přibrala i jemnou látku, na které jíž bylo několik energonových skvrnek.

Opatrně si sedla na lůžko, kabát odhrnujíc dozadu za sebe, aby si jej neušpinila. Tato cybertronská látka byla velice vzácná a tím pádem i drahá, ale Kendařina sestřenice Denny je schopná ukrást kuřákovi cigaretu přímo z úst. Ukrást kus látky z police pro ni byla hračka.

Ukradla ji pro Kendare těsně po té, co s Kvenou 'zemřely'. Prakticky hned po tom, co se s Kvenou ukryly, se vydala na Black Pearl za Ressem a Denny. Po dlouhé debatě se společně dohodli na tom, jak změní její vzhled.

Denny uměla s kovem jako nikdo jiný koho Kendare znala a sama si upravovala barvu skoro pořád. Ress, jako její věrné dvojče, si taky nechal udělat nový vzhled, až vypadali zase jako dvojčata. Kendare Kveně neřekla, že byla na Black Pearl za Ressem a Denny. Poté, co je ostatní odhalili, prošla s Ressem další změnou vzhledu a oba s tím nyní byli naprosto spokojeni.

Když se Kendare ujistila, že je látka z dosahu, sundala si kryt na pravém servu. Jakmile tak učinila, z rány pod ním se vyvalilo několik pramínků energonu. Byla to menší nehoda při tréninku s Obsidiánem. Stále se ještě učila ovládat jeho moc a jeden z výbojů ji odmrštil přímo na kmen stromu, při čemž ji jedna z jeho větví způsobila tuto, ne zrovna hezkou, ránu na servu.

Mohla doletět na Black Pearl, kde by se o ní postaral Ress nebo Denny, ale Nemesis byla v tu chvíli nejblíže. Proplížila se dovnitř pomocí stínů a slepých úhlů. Jednou to musela vzít i oklikou, kvůli jedné... nemilé záležitosti. Díky Primusovi Nemesis zrovna kotvila na zemi.

Vzala tedy do ruky hadr a začala jím opatrně otírat ránu. Nebyla nijak široká, spíše hluboká. Kendare byla ráda, že ji nezpůsobila nijaká vážnější zranění. To by ji pak nepomohl ani Ress, ani Denny a musela by nejspíše za Knockoutem. A kdyby tam učinila, dozvěděli by se o tom tací, o kterých nechtěla, aby to věděli.

Když si byla jistá, že ránu dostatečně otřela, odložila hadr a vzala do serva svářečku. Chvíli na ni koukala, její mysl zase utíkající od reality. Vrátila se do doby, kdy se učila s tímto nástrojem pracovat. Poprvé to bylo tehdy, kdy si musela sama svařit ránu na boku, po které ji zůstala kostrbatá jizva.

Pohla digitou a svářečka se rozehřála, až z ní vyšlehl plamínek. Natáhla poraněné servo a stiskla denty pevně k sobě. I když už si rány svařovala tolikrát, počáteční bolest ji vždycky zasáhla. Cítila, jak se jí levé servo nejistě pohybuje směrem k ráně.

Jako pravý zabiják se učila používat i levé servo a doteď jej používala při boji s kosou, která stála opřená o lůžko. Ale když přišlo na svařování, nebyla si jím tolik jistá. Věděla, že ji po ráně zůstane další, škaredá jizva, ale jizva, jíž měla mezi křídly a přes levou optiku, byly jedny z nejhorších. Tahle se jim nebude lepit ani na 'paty'.

V tom se jí k audioreceptorům donesl zvuk otevírajících se dveří. Kendare nezaváhala ani vteřinu. V mžiku se otočila čelem ke dveřím a levé servo natáhla ke kose. V pravém ji nepříjemně bolestně zaškubalo, ale její jiskra bila jako o život. Zapomněla zamknout dveře.

Její optiky zakotvily v optikách mecha, jenž vstoupil dovnitř. Prohlížela si ty známé rudé optiky, ve kterých se poslední dobu ztrácela jako v zrcadlovém bludišti, neschopná najít cestu ven. Nebylo to však takové to bludiště, kde jeden panikaří, protože nemůže najít cestu ven. Byl to ten typ bludiště, které si jeden užívá, zkoumá každé jeho zákoutí a skoro si vlastně nepřeje najít cestu ven. Jen v něm zůstat a obdivovat jeho krásu schovanou ve složitosti. Kendare se uvolnila a narovnala. To vše bez toho, aniž by přerušila oční kontakt.

"Ejji."

Ejji neřekl ani slovo, ale také nepřerušil oční kontakt. Za svůj život viděl spoustu tyrkysových optik, jejichž barva připomínala energon, ale Kendařiny optiky byly... jiné. Unikátní. Vypadaly, jako by z díry uprostřed vytékal energon a pomalu se roztékal kolem, bez starosti o čas. Někdy, když se jí do optik koukal dostal dlouho, měl pocit, jako by se pohyboval. Líně stékal do černé prázdnoty, která ho pohlcovala a on ji s vřelou náladou vítal. Občas se tak cítil sám. Cítil touhu se jen tak zastavit a nic nedělat. Pro jednou se jenom rozvalit a odpočívat.

Ejji se pomalu rozešel ke Kendare, nepřerušujíc oční kontakt. Křídla měl jako obvykle zvednutá tak, aby se nedotýkaly země. Ocasem pomalu vrtěl sem a tam. Zkoumal pomocí něj okolí, párkrát zabrousil i na stůl a opatrně jím ohmatal ostatní nástroje. Před Kendare se zastavil.

Kendare cítila, jak ji po zádech přejelo podivné zamrazení. Stejné, jako cítila pokaždé, když Ejji stal takhle blízko ní. Jestli jej Ejji cítil také, nevěděla, ale když se před ní zastavil, jako by na chvíli v jeho optikách zahlédla nejistotu.

To však nebylo jediné, čeho si byla vědoma. Pokaždé, když si byli s Ejjim na dohled, nejen že spolu sdíleli oční kontakt, kdykoli to šlo, ale jako by její jiskra obživla pokaždé, když byl poblíž. Najednou cítila její zběsilé tepání, jak se rozlézá celým jejím tělem. Cítila ho všude. Bylo to stejné jako z bubny. Pokud na ně hrát někdo nahlas, otřásaly celým vaším tělem, cítili jste jejich údery po celém těle.

"Dáš mi tu svářečku dřív, než si s ní spálíš nohu?"

Přerušil její pochod myšlenek Ejji. Kendare překvapeně zamrkala a poprvé za celou dobu přerušila oční kontakt. Celou dobu držela svářečku tak pevně, až jí zapnula a nyní ji konec plamínku jemně olizoval kabát. Rychle ji vypnula a skoro ji Ejjimu zarazila do nastaveného serva.

Ejji se na ni zmateně podíval, nakonec však hlavou pokynul, aby si sedla. Kendare se tedy opět posadila na lůžko a nechala i dost místa pro Ejjiho, který se posadil hned před ní. Volným servem ji pobídl, nechť mu podá její zraněné servo.

Opět do sebe zaklesli pohledy. Kendare se znovu ponořila do hlubin zrcadlového bludiště. Přesně to pro ni Ejji byl. Jako bludiště, složité a plné tajných zákoutí. Co o něm vlastně věděla. Skoro nic. Pouze jméno, to, že byl Predacon jako ona a to, že se umí sakra dobře ohánět svojí sekerou.

Kendare ho viděla v boji pouze jednou. To ji však stačilo k tomu, aby si uvědomila, že Ejji je dobrý bojovník. K boji sice nepoužívá svůj predaconní ocas jako ona, to z něj však nedělá o nic lehčího protivníka. To, co Kendare ztrácela v síle a vynahrazovala mrštností, on měl přesně naopak. Kdyby spolu bojovali po boku, nikdo by proti nim neměl šanci.

Najednou pocítila nutkání... ne. Přímo touhu po tom s Ejjim stanout bok po boku proti hordě nepřátel. Chtěla vidět, jak by si vedli. Zatím co on by se oháněl svou sekerou, ona by se prolétala mezi jeho útoky a kosila všechny živé, kteří zbyli. Přímo cítila vůni energonu padlých, jak se ji vkrádá do mysli a-

"Ahm."

Kendare zatřásla hlavou a podala Ejjimu zraněné servo. Ten jej sice uchopil, ale nic nedělal. Podívala se mu tedy do očí a zjistila, že ji pozoruje. Prohlíží si její obličej a v jeho optikách se odráží nějaká emoce. Nemohla ji však nikam zařadit. Věděla, že už ji viděla. Věděla, že už ji viděla tolikrát, až ji nepovažovala za zvláštní. I ona si ho začala prohlížet.


Ejji měl velmi ostré rysy, zvýrazňované jeho krátkou čelistí. Na levé straně brady měl malou jizvičku, která však později pokračovala na jeho krku a zalézala pod jeho hrudní pláty. Ta už však vypadala mnohem hůř. Přes levou optiku se mu táhly dvě velmi hluboké jizvy. Kendare přemýšlela, jestli na tu optiku pořádně vidí. Ona sama měla problémy pořádně vidět na její levou optiku díky její čerstvé jizvě, ale Knockout ji jí dovedl spravit. Další jizva se mu táhla od levého obočí až pod pravou optiku. Nebyla tak hluboká, jako její setry, ale za to byla vcelku široká. Kde k nim asi přišel?


Když se pohledem vracela k jeho obličeji, zjistila, že se jí zase dívá optik. Její jiskra se zase zběsile rozbušila a měla tak pocit, že ji vyskočí z hrudi. Chvíli se zase dívali do optik, než se oba jakoby 'probudili'. Najednou si byli vědomi toho, že nemají celý čas pro sebe a kdokoli může kdykoli přijít. Ejji tedy zapnul svářečku a přesunul svoji pozornost plně na Kendařino servo. Už se nemůže nechat znovu ztratit v jejích optikách.

•°•°•

Po celou dobu, co se Ejji staral o servo, v místnosti vládlo hrobové ticho. Tedy. Ani ne tak hrobové, jelikož plamen svářečky vydával slabé hučivé zvuky. Kendare se zájmem sledovala Ejjiho práci. Pomalu a jistě ji ránu zaceloval a už teď po ní zbyla jen tenká jizva.

Svářečka konečně utichla a Ejji pustil její servo. Kendare jej pozvedla do výšky svých optik a začala si ho prohlížet, ohýbat, a i s ním máchat, zatím se Ejji vrátil svářečku na přibližné místo, kde byla. Když ji pouštěl, zastavil se. Vypadalo to, jako by doslova zamrzl na místě. Servo stále napřažené, dokonce i ocas zůstal viset ve vzduchu.

Jeho myšlenky se zatoulaly pryč. Několik let zpátky, skoro na začátek války. Do doby, kdy ještě byli všichni spolu. Do doby, kdy jeho bratr byl na živu. Do doby, než Decepticoni vtrhli do jejich tábora a zlikvidovali je všechny, až na něj. Do doby, kdy ještě byl obyčejný cybertroňan. Než z něj udělili bestii, kterou nyní byl.

"Ejji?"

Jeho jméno nebylo nic jen šepot v tichu. Stejně si našlo cestu k jeho audioreceptorům. Sevřel pevně pěst, až se mu špičky drápů zaryly do dlaně. Skoro až smutně nechal spadnou ocas na zem a neznatelně povolil křídla.

Kendare si připevnila kosu zpátky na záda a starostlivým pohledem sledovala Ejjiho. Nejprve si nebyla jistá, zda ji slyšel. I přesto zašeptala jeho jméno znovu. Odrazilo se od kovových stěn, proputovalo místností a vrátilo se zpátky. Ejji pomalu otočil hlavu. Ne dost na to, aby mu Kendare viděla pořádně obličej, ale dost na to, aby viděla tu bolest v jeho optikách.

Jiskra ji zpomalila do klidného, konejšivého tepu. Napovídala ji, aby za ní přišla a utišila ho. Zůstala však stát na místě. Jak to mezi nimi vlastně bylo? Nepřátele nebyli, přátelé však také ne. Spojenci? Ne, na to byla tato chvíle až moc intimní.

"Nebyl jsem vždycky Decepticon."

Kendare překvapeně zamrkala. Ejji se k ní zase otočil zády a přejížděl špičkou digity po svářečce. Napětí v místnosti bylo tak silné, až by sedalo krájet. Ejji znovu otočil hlavu jejím směrem: "Nebyl jsem vždycky... tohle."

Jako by tím slovem ukázal na celé jeho já. Jako by jím ukázal na ni. Zahrnul do toho slova jejich uměle vytvořenou predaconní část, jejich stranu. A Kendare začala uvažovat... jak moc jsi jsou vlastně podobní? Kolik toho oba ztratili?

Kendare se pomalu posadila na lůžko za ní a servem poklepala na místo před sebou. Ejjiho pohled následoval její servo. Chvíli přemýšlel, zda má pozvání přijmout. Pokud ho příjme, znamenalo by to, že by ji o tom musel říct. Že by ji pověděl o své minulosti. Ale pokud by teď odešel, ztratil by tu odvahu k tomu ji to říct.

Křídla zašustěla lůžko, když si sedl naproti Kendare. Kendare vyčkávala, než začne. Věděla z vlastní zkušenosti, že není snadné mluvit o minulosti, obzvláště pokud je plná bolesti a ztrát. Oceňovala jeho odvahu, jeho otevřenost k ní.

"Když vypukla válka, já, můj bratr a naši přátelé jsme se přidali na autobotí stranu. Tři z nás se stali vojáky, jedna vědkyní a poslední dělal zásobovače. Já a můj bratr jsme byli vojáci. Brzy se z nás stala jednotka a byli jsme vysláni na samostatnou misi. Utábořili jsme u lesa na místě, kam za posledních let nepáchla ani noha. Zůstali jsme tam...několik měsíců. Než nás vyčmuchali Decepticoni. Napadli nás za soumraku, když jsme se ubírali k úspornému režimu. Byli ve velké početní přesile, a tak nás rychle porazili. Spálili náš tábor na popel. Mě jediného nechali na živu. Když mě táhli pryč, zlomeného v jiskře poslední, co jsem viděl byl můj bratr. Ležel na zemi, mrtvý, v objetí jeho přítele. Byli...roztaveni do sebe."

Do Kendare jako by sjel blesk. Jiskra ji začala divoce bušit a v hlavě se jí objevila vzpomínka. Vznášela se jí před optikami a zářila tak jasně, až myslela, že ji propálí díru do hlavy.

"A první, koho jsem viděl, byl Akairo. Ležel tam v objetí fialového mecha, dvakrát tak většího jako on. A i ten mech byl mrtvý."

"Akairo."

Ejji prudce zvedl hlavu. Jméno jeho bratra mu znělo v hlavě, doslova na něj křičelo. Zabodl pohled Kendare do optik jen aby viděl... pohled prázdnější než prázdná nádobka energonu. Žádné emoce, nic. Jen nekonečné prázdno pohlcující svět kolem.

"Akairo... Ress mi o něm vyprávěl."

Její hlas byl prázdný, jako by vycházel z protoformy bez života.

"Scházeli se spolu. Než Akairo umřel a Ress se stal generálem na Black Pearl. Akairo byl tvůj bratr."

Konečně. Konečně mu Kendare opětovala pohled. A Ejji... viděl v něm lítost, ale i něco jiného. Mnohem důležitého. Pochopení. Pochopení ze ztráty někoho blízkého. A vzadu? Vzadu viděl rozevřené objetí vábící, aby se ke Kendare přisunul blíž, zabořil ji hlavu do hrudi a vypustil tu tíhu z jeho jiskry ven. Jak snadno se dokázal zlomit.

"Odvedli mě do laboratoře a začali na mě dělat pokusy, vpravili mi do obvodů jiné CNA, nové ale zároveň staré. Moje tělo se začalo měnit. Jednou, když jsem se vyvíjel na podlaze cely bolestí, slyšel hlídače si povídat. O dvou pokusných cybertroňanech přede mnou. O tobě. O Vás.

Bavili se o femme se silnou myslí i duší. Byla si jejich první pokus. Říkali, že jsi byla katastrofa. Jelikož nezlomili tvého ducha a kvůli strachu, který si tehdy pociťovala se přeměna sice povedla rychleji, ale uteklo jim, jak moc. Zdivočela si dříve, než ti stihli vpravit nějakou... věc k poslušnosti. Pak se začali bavit o mechovi. Překvapilo mne, když se zmínili o tom, že to byl bratr jejich předchozí oběti. Také dopadl katastrofou. Vypadal, že je jeho duch zlomený, ale uvnitř se skrýval obrovský vzdor. Utekl.

A já? Já jsem byl zlomený ze ztráty celého svého života. Vychvalovali si mě. Už byli připraveni mi dát sérum 'poslušnosti'. Procházeli jsme dlouhou chodbou. Tři jsme vešli do stínu...vyšel jen jeden. Dostal jsem se ven bez toho, aniž bych se proměnil. Snažil jsem se najít Autoboty. O všem jim říct. Ale když jsem je konečně našel... využili nás jako návnadu, Kendare."

Ejjiho hlas se začal třást. Nejdřív si Kendare myslela, že je to smutkem, ale hněv v jeho optikách planul jako oheň. Nezkrotný a divoký, roky přiživován nenávistí ze zrady. Ejjiho optiky byly plné olejových slz hněvu.

"Ti bastardi nás využili jako návnadu. A ještě nás označili za zbytečnost, protože jejich plán stejně nevyšel!"

Ejji silou udeřil pěstí do lůžka a svěsil hlavu. Kendare ho sledovala, ujistila se, že nepřijde další úder a pomalu se k němu naklonila, až se jejich čela dotkla.

Opírali se o sebe, jako dva podpůrné sloupy, které se snaží udržet sami sebe, aby nespadla celá budova nad nimi. Oba zlomení minulostí, plní hněvu a nezkrotného ohně.

Ejjiho jiskra se pomalu uklidnila a první olejová slza mu stekla po tváři. Celé jeho tělo povolilo. Zapřel se čelem o Kendařino a roztřeseným hlasem pokračoval.

"Přidal jsem se k Decepticonům. Nezaobíral jsem se beznadějnou pomstou. Má nenávist se převalila přes Autoboty a odplavila je daleko. To oni měli být ti dobří. Zachraňovat bezbranné... nedlouho potom mě našel Fern."

Místnost zase zaplavilo ticho. Ne to nepříjemné. Byl to příjemný druh ticha, plné porozumění. Měli si blíž, než si oba přáli přiznat. Jejich minulosti se překrývaly a stékaly dohromady, až se setkaly.

Teď byli tady, opora tomu druhému. Jejich jiskry se soužily a nyní tloukly stejným tempem, rytmem. Konečně našli někoho, kdo je nesoudí za jejich minulost ani za to, kým jsou. Co to vlastně byli? Nepřátele nebyli, přátelé však také ne. Spojenci? Ne. Spojenci rozhodně ne.