Dobrý den čtenáři. 

Tuto knihu už četlo hodně recenzerů. A myslím že bych vám měla zdělit jednu celkem důležitou věc... 

Omlouvám se... ale tahle kniha je ze začátku docela nudná ... ano a přiznávám to... je to z důvodu že je potřeba vysvětlit čtenářovi spoustu informací, jelikož se jedná o kompletně nové universum. 

Nic méně pokud vás zajímá jen ten zábavný kontent který se dál nachází a musím zaklepat zatím hodnocen jen kladně. Začněte číst od Kapitoly #28. Napíšu tam informace ve zkratce, pokud si je budete chtít objasnit přečtěte si knihu od začátku. Děkuji za pochopení a omlouvám se že jsem informace ze začátku nepodala záživně. 

...

Můj příběh začíná v jednom malém prostém městečku jménem Kaznějov...

A já? Já jsem zcela normální, obyčejná holka ze základní školy... Tedy, neřekla bych úplně "normální", možná spíše lehce střelená, ale to už tak v pubertě bývá...

Ve škole nepatřím zrovna k nejchytřejším, ale zato vynikám v tělocviku a sportech, především tedy v těch míčových.

Nebylo však dne, kdy by mě kluci z vedlejší třídy nešikanovali. Většinou mi nadávají, fyzicky mě napadají, nebo mi dokonce berou peníze a svačiny. A takhle to s těmi nevychovanými parchanty musím snášet každý den...

Jednoho dne se ale všechno změnilo...

Onoho večera jsem se připravovala na další den. Prohledávala jsem roztržené kapsy mé tašky, jestli v nich nenajdu alespoň těch pár drobných na zítřejší oběd.

Když pak nadešel čas uložit se ke spánku, lehla jsem si do postele, a pokoušela se usnout - neúspěšně.

Až pak, jen, co odbila desátá hodina, se mi konečně povedlo zamhouřit oči. Rázem, jako by mi před očima proběhl celý dnešní den.

Otevřela jsem oči a ocitla se na lehátku uprostřed malé, tmavě šedé místnosti.

Vyděsila jsem se, dokud jsem si neuvědomila, že se pravděpodobně jedná o sen, možná noční můru o nemocnici. Zároveň mi došlo, že lucidní snění mohu ovlivnit, jak se mi zamane, a tím se trochu uklidnila.

Za pár chvil do místnosti vešel jakýsi muž ve vojenské uniformě. Vzhledově mi připomínal Lennoxe, postavu z mého oblíbeného filmu - Transformers.

'Ach jo, tak to vypadá, že se mi spojily dva sny dohromady...' Prohnalo se mi hlavou. 'A nebylo by to poprvé...'

Muž na mě upřel pohled, zatímco se s někým usilovně hádal přes vysílačku:

„To je špatně! Já chtěl přeci Jeremyho Kayna, který se na tohle už dlouho připravoval!"

Na moment se odmlčel, aby si vyslechl odpověď z druhé strany a vyštěkl znovu: "To mě nezajímá! Kdo je tohle?!"

Jen co se konečně uklidnil, věnoval mi jednoduchý pozdrav. Z počátku mě udivilo, odkud zná mé jméno, ale nakonec mě donutil k tomu si ho řádně vyslechnout.

Mluvil o jakémsi tajném projektu, jehož jsem se právě stala součástí. Přišlo mi to jako hloupost a začala se z jeho fantazírování po chvíli pěkně nudit. A tak jsem si řekla, že si ten sen něčím vylepším...

Zaměřila jsem svou pozornost na představy o koních, pegasovi a podobně. "Lennoxův" proslov jsem tak i přes jeho odpor zcela zignorovala.

Když pak muž skončil, založil si ruce přísně na hrudi a zeptal se:

"Ty si myslíš, že je tohle jenom sen, nemám pravdu?"

Nad jeho tónem jsem se rozesmála. Až když jsem se konečně trochu zklidnila, pobídl mě, abych ho následovala. Ze zvědavosti jsem tak učinila.

"Lennox", jak jsem se mu rozhodla prozatím říkat, otevřel velké kovové dveře a vedl mě ven. Nacházeli jsme se na nějaké rozlehlé vojenské základně.

Došli jsme až ke vchodu jedné z obrovských budov. Lennox ustoupil stranou a pobídl mě, ať otevřu dveře a vstoupím.

Z počátku jsem čekala, že na mě něco vyskočí, a já se s leknutím proberu, ale zvědavost byla silnější.

Vzala jsem za kliku, samým napětím zavřela oči, pomalu se opřela do tíhy velkých kovových dveří. Když jsem si pak byla jistá, že jsem uvnitř, oči jsem opět otevřela a spatřila něco neuvěřitelného.

Nacházela jsem se v rozlehlé místnosti plné Transformerů, přístrojů, vojáků, bylo tu zkrátka všechno! Okouzlením jsem až na moment dokonce oněměla. Nuda ze mě rázem opadla a naplnilo mě dětské nadšení.

Lennox, skutečně to byl on, mě odvedl k hlavní řídící místnosti, kde mě seznámil ještě se dvěma vojáky. Snažili se mě přesvědčit o tom, že se jedná o realitu, ale jak bych jim jen mohla něco takového uvěřit?

"Fajn, když jinak nedáš, dokážu ti to." Rozhodl Lennox a přesunul se k jedné z kožených sedaček. "Lehni si, zavři oči a dělej přesně, co ti říkám."

Přikývla jsem a poslechla.

"Teď zavři oči." Promluvil znovu Lennox. "A ze všech sil mysli na svůj domov. Jak vypadá, kde ses nacházela chvíli před tím, než jsi se ocitla tady..."

Prudce jsem otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Ležela jsem doma v posteli a ve svém pokoji. Otřela jsem si dlaní čelo a v duchu se zamyslela: 'To byl ale šílený sen...'

V ten moment se ozvalo hlasité pípnutí a na obrazovce mého mobilu se rozsvítila nová SMS od neznámého čísla. "Výborně. Teď udělej to samé, ale tentokrát mysli jenom na to, jak to vypadalo tady." Psalo se v ní.

To mě vyděsilo.

'Asi jsem se ještě neprobudila.' Pomyslela jsem si. Když jsem se pak zkusila štípnout, a že to bolelo jako čert, nic se nezměnilo.

Rozeběhla jsem se do koupelny a chrstla si do obličeje plnou hrst studené vody. Stále nic.

Než jsem však stihla vymyslet cokoliv jiného, do koupelny vtrhla mamka s otázkou, co tu vyvádím takhle pozdě v noci.

Odvedla mě zpátky do pokoje, uložila zpátky do postele a odešla. Hlavou se mi vířily všemožné myšlenky, dokud mě opět náhle nepohltila temnota čistého spánku...