Uplynul asi měsíc a pořád nic. Vzhledem k tomu že se nic nedělo, jsme se rozhodli, že už nebudem dělat žádné takovéhle akce.

Všechny nás to neskutečně štve. Ale nemůžeme proti tomu nic dělat a to je to nejhorší.

...uplynul rok...

Zničeho nic k nám jednoho dne vtrhli vojáci. Odvedli mě a Rinu do Krašůru.

Přivedli nás k Archonovi.

Archon: ,, Mysleli jste si, že vám to projde ?"

Já: ,,Co projde?"

Archon: ,,Však vy víte. Dostanete trest, a to vysoký. Rina za vraždu kontrolora a za protiakci na rozhlasové věži. Ty za napomáhání a zamlčování. Mentor na vás bude mít krásný výhled."

Já: ,,Dobře, já se přiznám. Ale ji pusť, ona s tím nic společného nemá, jen nás viděla."

Archon: ,,Přiznal jsi se pozdě. A ohledně jí nelži."

Já: ,,Udělal jsem to já, a dokážu ti to tak že vím přesně jak."

Archon: ,,Ale, ale co tak najednou."

Já: ,,Když už mě za to necháš zabít, chci aby ostatní věděli, že jsem alespoň něco udělal. A nenechal si poroučet od tebe!"

Archon: ,,Odveďte jí, a s tebou si to ještě vyřídím."

***Riny pohled***

Odvedli mě zpět do sedmnáctého tábora. Jen, co jsem tam došla, za dveřmi čekali Andromeda, Megatron a Crosshairs.

Andromeda: ,,Co se stalo?"

Rina: ,,Přišli na obě ty akce, co jsme provedli."

Andromeda: ,,A co bude teď?"

Rina: ,,Nevím."

Megatron: ,,Co přesně se tam stalo?"

Rina: ,,Archon řekl že mě potrestá za vraždu správce města a protiakci na té věži. A Optima za spolupráci. Akorát že on pak řekl Archonovi, že to udělal on, a že mě má pustit."

Megatron: ,, Takže se doznal za tebe."

Rina pokrčila rameny rameny a odešla.

Andromeda s Megatronem šli k Andromedě do domu, byla tam i Rina.

Andromeda: ,,Co myslíš, že mu udělají ?"

Megatron: ,,Podle mě ho sešvíkaj bičem a pustí."

Rina: ,,Stejně nechápu, proč se doznal za mě."

Andromeda: ,,Protože tě chrání, Rino, chápeš? Nechce, aby ti něco provedli. A konečně by jsi se mu mohla omluvit."

Rina zabručela, a pak řekla, že je to asi pravda.

Andromeda: ,,Asi ? Vždyť se za tebe obětoval. Kdo jinej by to pro tebe udělal."

Rina: ,,Kluci by asi zdrhli, no."

Megatron se začal smát.

Andromeda si povzdechla: ,,U Primuse."

A odešla do vedlejší místnosti.

Megatron: ,,Tos přehnala, Rino."

Rina se otočila a odešla ven.

...Ozvala se rána, kterou začíná rozhlas.

Rozhlas: ,,Brána sedmnáct... Rozsudek dosud největšího rozsahu, za vraždu správce města a protiakci na rozhlasové věži. ...

Megatron: ,,No ? Tak copak to bude ?"

Ozval se znovu gong.

Rozhlas: ,,Patnáct ran tyčí a sto ran bičem."

Megatron: ,, Cože???!!!"

Vyšel ven Ratchet: ,,A to dostal jakej sebevrah?"

Rozhlas: ,,Odsouzený je Optimus Prime. Kdo se pokusí o útěk z brány, dostane trest smrti."

Ratchet se jen divně podíval na Megatrona.

Megatron: ,,Mám takový dojem, že to udělal naschvál."

Ratchet: ,,Vy jste se zbláznili, ne?!!!"

Přišla Rina.

Megatron: ,,Měla jsi to dostat ty, víš to."

Rině začaly téct slzy a šla obejmout Megatrona.

Rina: ,,Já jsem to takhle nechtěla..."

Megatron: ,,On to přežije, když přežil moje mučení a pak jednu,... nebudu se zmiňovat, tak i tohle."

Ratchet: ,,No, tak to teda nevím."

...

***Můj pohled***

Po příjemném rozhovoru s Archonem mi bylo řečeno, co dostanu za trest. Řekl jsem mu, že radši umřu, než abych trpěl. On se zasmál a pak řekl jen: ,,On ti to Mentor neřekl..." a smál se dál.

Archon: ,,Budeš trpět víc než ostatní, zemřít ti nedovolím. Tohle není to nejhorší, ještě si to vychutnám."

Já: ,,Co mi tají ?"

Archon: ,,Neboj se o to tajemství, prozradím ti ho, až ti dovolím umřít."

...

No jak jsem říkal, super rozhovor no.

Nemohu přestat myslet na to, co by mi mohl Mentor tajit.

Náhle mne ale myšlenky přešly, když jsem došel ke stojanu v sedmnáctém táboře. Říkal jsem si, kde je ten stůl, co tu byl. Jeden z vojáků mi pak řekl, že se stojan osvědčil lépe.

Přivázali mi ruce ke dvěma sloupům, jenž stály naproti sobě, a nohama jsem stále stál na zemi. Viděl jsem Megatrona, Rinu, Ratcheta, Crosshairse a přicházejícího Hounda.

...

První tři rány tyčí jsem snesl, pak už to bylo bolestivé, když už zbývala poslední, nevěděl jsem, jestli se radovat, nebo brečet; pak ještě zbývá sto ran bičem.

Nejvíc mi vadila ta bezmoc, při očekávání každé rány jsem se chtěl bránit, ale nemohl jsem.

Byli jsme u padesáti, přijde mi to jako věčnost, už to muselo být nejméně tři sta.

Pak už jsem necítil téměř nic. Jen malé štípnutí. Už to byly mé poslední síly. Pak jsem padl na kolena a visel už jen za ruce.
...
Nevnímal už jsem čas, bolest ani zvuky. Pomalu se mi začínaly zavírat oči a slyšel pouze zpomalující se tlukot mé jiskry.

...

Náhle jsem pocítil, jak jsem dopadl na zem. Už byl konec... Odpoutali mě, a já tam zůstal ležet.

Viděl jsem vše rozmazaně přihmouřenýma očima. Poznal jsem Megatrona po hlase, jak ke mě přišel. Pak jsem zaslechl i Ratcheta s Houndem. Zvedli mě a odtáhli do domů.

Položili mě hrudníkem dolů na postel, abych mohl ležet, a Ratchet si hrál, ne moc dlouho, ani nic vlastně neudělal. Nemohl, když nemá svoje nádobí.

Nemohl jsem opravdu zavřít oči a spát, pálila mě záda a neskutečně bolely asi všechna žebra, co mám.

Přišla za mnou ještě Andromeda, chytila mě za ruku a něco mi povídala. Snažil jsem se jí vnímat, ale nešlo to. Zaslechl jsem jen pár zvuků.

Pak už jsem jen cítil, že mě Andromeda něžně pohladila po tváři a odešla.

Nastal večer a mně se konečně podařilo usnout.