Znáte ten pocit, kdy se nemůžete rozhodnout jestli je to, co se vám stalo, fakt hodně dobrý, nebo fakt dost blbý?

Že ne?

To neva, já taky ne.

Po tom polibku s Jamesem jsem čekala spoustu výčitek, svědomí na padrť a podobný nesmysly, o kterejch tak rádi píšou v knížkách. Jenže já nic z toho necejtila. Asi to ze mě dělalo svini a totálně bezpáteřního člověka, ale prostě to tak bylo.

Nemělo smysl si něco nalhávat. Nebudu se omlouvat za to, jaká jsem.

Myšlenka na Petera mě sice bolela pořád stejně, jenže zároveň s ní existoval i ten vlezlej hlásek v hlavě, kterej mi říkal, že na tom teď už stejně nesejde. Teď nebo za rok. Co by to změnilo? Mě by přibylo pár vrásek, možná tik v oku a frnda by se zaplnila pavučinama. Všechno by jinak bylo úplně stejný. Nic, co bych udělala, by nám ho stejně nevrátilo, ať bych držela celibát nebo ne.

Válka si vybrala spoustu obětí a tohle byla jedna z nich.

Jasně, fajn, nejspíš jsem si celou tuhle pravdu upravila proto, aby mě trochu očišťovala, ale co na tom. Věděla jsem, že za Peterem nepřestanu chodit, vždycky bude patřit ke mně, ale zároveň jsem věděla, že prostě nechci přestat žít.

Ze včerejší slabosti už dneska zůstávala jenom letmá mlha. Najednou jsem se necejtila tak moc zlomená. Byla jsem odhodlaná zase bojovat se vším, co přede mně život postaví, a nejspíš za to mohl právě James, ačkoliv jsem z toho zatím fakt nedělala žádný unáhlený závěry. Už mi dávno nebylo třináct, abych si po každý puse plánovala velkou svatbu, ale něco ve mně tajně doufalo, že tentokrát to možná bude jiný. I po těch letech jsme k sobě očividně pořád něco cejtili, a i když to přišlo ve vážně blbej čas, nepřestane to kvůli tomu bejt pravda.

Jenže tu pořád byla taková menší komplikace ve špinavejch holínkách s neexistujícím citem pro oblečení, a tou byla Jill. Byly jsme kámošky. Sice ne nějaký fanatický nejky, který bez sebe nedají ani ránu, ale i tak jsem ji měla vcelku ráda. Pomineme-li fakt, že jsme kromě malejch prsou neměly skoro nic společnýho. Štvala mě tou věčnou sabotáží mejch pokusů udělat z ní aspoň trochu reprezentativní prodavačku hnoje, nebo co že to vlastně dělala. Přece i s vidlema v ruce vám to může slušet, no ne?! To ona prostě nedokázala pochopit a doháněla mě tím k šílenství!

Průser byl ten, že když došlo na mužský, myšlení šlo obvykle stranou a já se nedokázala ovládat. Nebyla jsem žádná chorobná rozvracečka vztahů, to fakt ne, ale zároveň jsem zastávala názor, že holka fakt není nemoc. Když se mnou ten kluk chtěl spát a já chtěla spát s ním, byl to v první řadě jeho problém, ne můj. Jestli na to měl žaludek on, proč bych neměla já?

No co už.

Dopoledne jsem strávila úklidem bytu, zbavila se všech serepetiček, co jsem si sem natahala při svý včerejší manický epizodě, a dokonce vytáhla i vánoční dekorace, který jsem rozvěsila kolem rámů dveří a dokonce i na balkon. Nad krb jsem pečlivě pověsila punčochy – jednu za každýho člověka, o kterýho jsem letos přišla – skoro se tam nevešly. Do každý z nich jsem mínila na Štědrej den vložit dopis s nějakou vzpomínkou a pomyslně se tak s nimi rozloučit.

Tak mi to přišlo správný.

Vždycky jsem milovala Vánoce. Byly to moje oblíbený svátky roku. Neodmyslitelně k nim patřila vůně cukroví a nejrůznějšího koření. Vanilka, hřebíček, kardamon. Jenom ta podivná samota se zdála bejt nepatřičná a vůbec se k nim nehodila. Tu ale během odpoledne přerušil James, kterej se mi s prásknutím přemístil přímo do obýváku, div jsem se kvůli tomu nepobryndala kakaem, co jsem zrovna usrkávala ve svým oblíbeným ušáku.

Nevypadal vůbec dobře. Byl ještě rozcuchanejší než obvykle a trochu nervózně těkal očima kolem. Hned jsem na něm poznala, že je něco špatně; tyhle jeho stavy jsem dobře znala. Překvapeně zamrkal, když se rozhlídnul kolem sebe a všimnul si tý výzdoby všude kolem.

„Tady je to nějaký jiný," poznamenal, načež jenom mávl rukou. „No, to je asi jedno."

„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se nejistě.

„Nejsem," odpověděl a strčil si s povzdechnutím ruce do kapes. „Pohádal jsem se Siriusem. Zase."

„A proč tentokrát?"

Mávla jsem rukou směrem k sobě a posunula se na ušáku tak, aby se ke mně vešel ještě jeden zadek. Naštěstí byl docela velkej – ten ušák, ne ten zadek – takže jsme se tam mohli bez problémů poskládat. Každej jsme přehodili nohy přes jedno opěradlo a já mu dala napít svýho kakaa.

„Chtěl jsem si s ním promluvit," trhnul rameny, „jenže měl očividně na práci spoustu důležitějších věcí. Třeba se chovat jako kretén."

„Ale je v tom fakt dobrej, ne?" uchechtla jsem se a zase si od něj vzala ten hrnek. „Tak to řekni mě. Nechci se chlubit, ale v poslouchání jsem fakt dobrá!"

„Jill nás viděla," oznámil mi.

„Cože?" vyhrkla jsem, až jsem na sebe vybryndala další dávku kakaa. „Jak je to možný? To byla ve skříni? Proč by vůbec lezla do skříně?!"

„Měla na sobě neviditelný plášť."

„Proč, pro Merlina?!"

„Tak to mi nedokázala vysvětlit," zavrtěl hlavou. „Rozešli jsme se."

„Do prdele," zaklela jsem, odložila hrnek se zbytkem teď už studenýho pití a vyskočila z křesla, jako kdybych si sedla na duhovce. Okamžitě jsem začala přecházet sem a tam po místnosti s rukama zapletenejma do vlasů. „To jsem posrala. To mě nenapadlo. Sakra, promiň. Můžu to nějak zachránit? Vymyslím nějakou historku!"

„Marlene–," oslovil mě, ale já ho stejně vůbec neposlouchala.

„Mohla bych říct, že jsem ti podstrčila nápoj lásky! Nikoho to nepřekvapí a ty z toho vyjdeš v pohodě. To spravíme, jasný? Žádný strachy! Imperius by mi nejspíš nikdy nevěřil." Zhluboka jsem se nadechla a zvedla do vzduchu prst. „Nebo bych mohla říct, že to byl jen někdo s mnoholičným lektvarem, co mi chtěl splnit mý tajný sexuální fantazie! Jo, to zní jako skvělej plán!"

„Marlene," zkusil to znovu a dokonce se i zvednul z křesla.

„Je to blbý?" otočila jsem se na něj a skousla si ret. „Když mi dáš chvíli, určitě vymyslím ještě něco lepšího! Pomůže ti, když se od ní nechám praštit?!"

„Marlene!"

Tentokrát už lehce zvýšil hlas, došel až ke mně a položil mi jednu ruku do týla a druhou na pusu, aby mě konečně donutil mlčet.

„Uhm-hm-hu," pokoušela jsem se mluvit dál, ale pochopitelně mi to po jeho zásahu vůbec nešlo.

„Budeš mlčet, když tě pustím?" ujišťoval se. „Aspoň chvíli?"

Důležitě jsem přikejvla a on v dobrý víře stáhnul ruku zase dolů, ačkoliv tu druhou, co mi dal původně za krk, tam nechal. Asi, aby mi mohl kdykoliv tu pusu zase zacpat, kdybych se ho pokoušela dál přerušovat.

„Já to nechci zachraňovat."

„Mám další plán!" vyhrkla jsem a začala se znova nadechovat, než mi došlo, co mi vlastně to rozcuchaný pako řeklo. „Počkej, cože? Jak jako nechceš?"

„Víš... Jill mi něco řekla. A nejspíš měla pravdu, i když se mi to dost těžko přiznává. Znáš mě. Prý bych ti to měl zkusit říct jako chlap a já bych fakt děsně nerad udělal stejnou chybu, Lene."

„Co bys mi měl zkusit říct?"

Celý mi to nějak vůbec nedocházelo. Netušila jsem, o čem mluvil. Jeho holka ho načapala, jak se líbá s jinou, a on tady teď probírá, co by mi měl, nebo neměl zkusit říct? Vždyť to nedává vůbec žádnej smysl, pro Merlina! Snad z toho všeho neblouzní, chudáček. Možná bych mu měla uvařit čaj a nechat ho, aby si trochu odpočinul.

„Posloucháš mě vůbec?" odfrkl si trochu frustrovaně a já si uvědomila, že už se mi nejspíš něco říct pokoušel, jenže jsem to zazdila vlastníma myšlenkama.

„Promiň, promiň. Jen jsem z toho všeho pořád trochu v šoku. Asi potřebuju panáka. Potřebuješ taky panáka? Něco tu mám!"

Chtěla jsem se otočit a vydat se směrem ke kuchyni, jenže mi to nedovolil. Pevně mě chytil nad loktem, přitáhl si mě blíž a bez dalších řečí mě políbil.

Jestli byla ta naše první pusa ze začátku trochu váhavá, o týhle se to tvrdit rozhodně nedalo. Doslova mě připravila o dech. Dokonce tak moc, že jsem ještě chvíli potom, co se lehce odtáhl, za nic na světě nedokázala otevřít oči, protože jsem se o ten pocit nechtěla připravit.

„Teď už budeš mlčet?" zeptal se tiše a ještě jednou krátce spojil naše rty.

„Budu," pípla jsem a dokonce to i splnila.

Zírala jsem na něj, jako na ten nejdražší kousek od mýho nejoblíbenějšího návrháře, a vyčkávala, co z něj vlastně vlastně vypadne, ačkoliv jsem v tu chvíli toužila spíš po tom, abych z něj mohla servat oblečení a znesvětit s ním tu kožešinku před krbem, se kterou Peter nikdy nechtěl mít nic společnýho. Prej ho děsila. Koho sakra může děsit koberec?!

„Já jsem – prostě všechno to, co se dělo – všechno to s Lily. Celé mi to připadalo jako zatracená noční můra. Potřeboval jsem od toho pryč. Někam utéct. Někam, kde mi to nebude připomínat všechno, o co jsem ten večer přišel a... tam mezi polema, uprostřed ničeho, tam to bylo prostě jednodušší."

„Jamesi," zamumlala jsem, „mě to vážně mrzí. Já ti nikdy nechtěla ublížit, víš? Vážně ne, jenže ta náplast se stejně jednou musela strhnout. Bylo to tehdy, nebo někdy později. Oni k sobě patří a nikdy to nepřestala bejt pravda, i když jsme všichni předstírali, že to nevidíme."

Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči, ve kterejch se mu zaleskly slzy, když se na mě znova podíval. Pořád to v něm bylo a já myslím, že už navždycky bude. Zrada jako tahle nikdy úplně nezmizí.

„Já vím," dostal ze sebe nakonec. „Nejspíš jsem to vždycky věděl, jen jsem chtěl, aby to nebyla pravda."

Prsty jsem mu jemně přejela po tváři a otřela mu tu jednu slzu, který dovolil utýct přes okraj víčka.

Pak mi to všechno teprve docvaklo. Tady totiž nešlo o Lily a nešlo dokonce ani o Jill. Tohle bylo o někom úplně jiným.

„Pro Merlina, Paroháčí," vydechla jsem. „Víš, že ať bylo co bylo a ať bude co bude, nikdy o něj nepřijdeš, viď?"

„Nenávidí mě, Marlene. Řekl, že jsem odporná sketa, a že nechápe proč ještě lidem říkáme, že jsme přátelé."

„Ale proč by něco takovýho Black říkal?"

„Kvůli tobě."

„Kvůli mě?" vyhrkla jsem překvapeně. „Jak do toho zapadám já?"

„Tebou to všechno začíná i končí, Marlene," povzdechl si. „On to ví. Už nějakou dobu, víš?"

„Co ví?" zeptala jsem se nechápavě.

Nejspíš jsem si trochu stála na vedení, ale tím jsem byla vcelku známá, takže se žádnej překvapivej zvrat nekonal. Na mou obranu – zas tak průhledný to nebylo – čekala jsem spoustu věcí, ale tohle rozhodně ne. Fakt ne.

„Že tě miluju," odpověděl mi, jako kdyby to byla snad naprostá samozřejmost a já byla nejspíš úplně vadná, když jsem to nevěděla. „Trvalo mi, než mi to došlo, jenže po tomhle létě, po všech těch trénincích... myslel jsem si, že potřebuju všechno změnit, všechno od základů překopat, jenže jsem se spletl. Potřeboval jsem něco jiného. Tys dokázala za pár týdnů spravit něco, co jsem nedokázal dát dohromady dva roky. Stejně, jako se ti to povedlo tenkrát v Bradavicích."

„A Sirius to všechno bral jako dýku do zad Peterovi," pochopila jsem to konečně. „A taky Jill."

Kejvnul.

Nic dalšího už neřekl. Nejspíš vyčerpal svou denní dávku pěknejch slov, která byla očividně i tak mnohem bohatší než moje. Netušila jsem totiž, co mu odpovědět. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se v tu chvíli cejtím. Bylo toho najednou tolik, že jsem se z toho nedokázala za žádnou cenu vymotat.

Nakonec jsem se to rozhodla vyřešit po svým. Jako ostatně vždycky. Přesunula jsem prsty na knoflíky vlastní košile a začala jeden po druhým pomalu rozepínat. Třásly se mi u toho prsty, jako snad ještě nikdy. Někde v pozadí mi totiž neustálo znělo Peterovo jméno. Nebylo tak jednoduchý ho ignorovat. Utišilo se až ve chvíli, kdy James položil horký dlaně k mejm klíčním kostem a zajel s nima pod látku tak jemně, jako kdyby se snad bál, že mi může ublížit. Košile nakonec sklouzla po ramenou a zastavila se až někde u loktů.

Zvedla jsem na něj pohled.

Sledoval mě s němou otázkou v očích. Nevím, co chtěl slyšet. Nevím, jestli chtěl vůbec něco slyšet. Ať to ale bylo cokoliv, já stejně nedokázala mluvit. Cejtila jsem toho v tu chvíli tolik, že ze mě nevypadlo jediný slovo.

To bylo snad poprvý, kdy McKinnonová dočista ztratila hlas.

Políbil mě na rameno, ze kterýho si našel něžnou cestičku přes krk, až k zpátky mejm rtům. Nikam nespěchal. Zkoumal každou píď mý kůže, jako kdyby ji viděl poprvý v životě, a vrátil mě tím o pěknejch pár let zpátky, do našich školních let, který pořád zůstávaly nezapomenutelný.

„Třeseš se," zašeptal, když mi jemně odhrnul vlasy z krku, aby se dostal k jamce pod ním.

„To nic," odpověděla jsem tiše. „Všechno je v pohodě."

Ještě nikdy jsem nebyla takhle moc nervózní. Nejspíš za to mohla skutečnost, že mimo Petera byl James jedinej kluk, co mi kdy řekl, že mě miluje. Možná mi to jenom pořád nedocházelo. Nebo třeba jo, sama nevím. Všechno to bylo tak zvláštně známý a přitom úplně nový. Dobrý a špatný zároveň.

Bylo to poprvý, kdy jsem s někým promilovala celou noc.

Jo, slyšíte správě, promilovala. Věděli jste, že mezi sexem a milováním není rovnítko? Já teda ne. Pochopila jsem to až tehdy, na měkký kožešině před krbem, jenom pár dní před Vánocema, který se mi nejspíš po vší tý hrůze rozhodly předčasně darovat svůj malej vánoční zázrak.

Na tenhle večer jsem nikdy neměla zapomenout.

James Potter mě tu noc vzal ke hvězdám a já už nikdy nechtěla zpátky na zem.

Přesně takový bylo mít hlavu v oblacích. 

****

James a Marlene si konečně přiznali, že je to k sobě táhne, a že je to rozhodně vzájemné. Otázka ovšem je, jak tuhle skutečnost přijmou všichni ostatní, jelikož... no, není to úplně standardní situace, co si budeme povídat :)