Dvojčata se demonstrativně rozhodla, že vodní medvědi zkrátka existují a já jsem jen nepřejícný bláťák, který je z důvodu strachu o vlastní autoritu odmítá uznat jako žijící druh.

Vytáhla zpod stolu několik novin, pastelky, které jim Helena nedávno pořídila, a začala tvořit jakýsi komiks.

Nebyly to jen obrázky, měl jsem vážné obavy, že to skutečně tvořilo příběh.

Hlavní postavou byl modrý medvěd. Tak nějak jsem odhadl, že to není nějaký úchylně vzniklý kříženec Milky a ledního medvěda, ale že se jedná o "vodního medvěda".

Další postavou byla kupa čehosi hnědého. Tak nějak jsem poznal že to jsem já, tedy bláťák.

Za tuto neskonalou salvu lásky jsem byl dvojčatům tak vděčný, že jsem si šel okamžitě otevřít víno.

„Už je to tu,“ informoval jsem s hrůzou v očích Helenu, která právě na balkoně věšela prádlo.

Nechápala mé obavy, a když jsem ji informoval, že děti tvoří jakýsi komiks a zároveň svůj první příběh, přišlo jí to roztomilé.

Mně to tedy roztomilé rozhodně nepřišlo. A zvlášť ne tehdy, když jsem si dokončený komiks prohlédl a zjistil, že je na konci bláťák vodním medvědem sežrán.

Pro jistotu jsem ten večer odmítl spát ve stejném pokoji jako děti a usídlil se na gauči v obýváku.