Další kámen úrazu začal tím, že se dvojčata pomalu učila mluvit.

Helena jim sem tam četla pohádky, což jsem usoudil, že dělá z čisté zlomyslnosti a zadostiučinění vůči mně.

Od jejich prvních slov jsem nečekal žádné zázraky. Jako většina otců jsem počítal s tím, že to bude něco ve smyslu jako "máma" a podobně. Ve skrytu duše jsem sice doufal, že by to mohlo být i "táta", ale nedával jsem tomu příliš velké naděje.

Skutečně jsem však nečekal, že první slovo, které vypadne Radimovi z úst, bude "číst". Vlastně tím ten malý diktátor dával Heleně najevo, že by měla nechat všeho okolo, přestat vařit osmichodovou večeři, nechat žehlení haldy prádla žehlením, otevřít knihu a začít mu číst další pohádku.

Od té doby jsem vkládal veškeré své naděje do Žanety. Třeba je ještě šance zachránit alespoň ji.

Mýlil jsem se. Její první slovo bylo "kníška".

Pokud tedy Radim řekl "číst", velice často potom následovalo Žanetino "kníška".

Dohromady vlastně tvořili celkem sladěné diktátorské duo.