Kontroverzní téma, ne že ne. Ačkoliv se mnohdy chceme tvářit před rodiči jako největší svatouškové, v hloubi duše můžeme skrývat nejedno tajemství. Nyní však není třeba rozebírat, jaká tajemství skrýváme, nyní je hlavním tématem to, jak se dospělým jevíme. Konkrétně tedy já.

Nemám obecný přehled, jak se jevím všem dospělým, avšak mohu posoudit, jak mě pravděpodobně vidí moji rodiče.

Myslím si, že jsem pro ně často hodně nečitelná, protože mám většinu času na obličeji neutrální výraz, pod kterým se skrývá široké spektrum emocí, od vzteku přes radost až po smutek. Myslím si, že se jim jevím mnohem nevinnější a jemnější, než ve skutečnosti jsem (kdyby jen věděli, co se mi někdy honí hlavou...). Myslí si o mě, že jsem hezká a šikovná a že bych se neměla tak podceňovat. Možná působím někdy lhostejně a líně, jelikož například nepomůžu s něčím doma nebo místo dělání úkolů raději prokrastinuju (a kdo taky ne, že jo).

Ale když to vezmu kolem a kolem, myslím si, že mě mají rádi. I když musím být někdy nesnesitelná a čas od času je to se mnou k nevydržení, zvládají to. A já jsem jim za to moc vděčná. Nebýt jich, nebyla bych dnes tím, kým jsem.